28. srpna 2009

Mýthus o přibírání

Fascinuje mne, jak jsou někteří lidé ochotni věřit vyloženým nesmyslům: "…chápu, že někdo bude jíst jen tři rajčata s mozarellou denně, cvičit bude dvě hodiny denně a nedostane se pod 80 kg živé váhy, i kdyby se umozarelloval a ucvičil k smrti.
* * *
Protože Martina není blbá a ví, že kdybych já jedla to co ona a hýbala se tak málo jako ona, překročím bájnou hranici 100 kilogramů během tří měsíců a budu se coby tučná koule valit světem jako pomník její dietologické neschopnosti."

Fysikální zákony platí pro každého a váha je rozdíl mezi příjmem a výdejem. Ze vzduchu se nepřibírá. Za posledních několik let jsem přibral 15 kilo a dobře vím, z čeho to je. Při tom jsem kdysi vážil těch bájných 80 kg.

Stejně tak nerozumím tomu, jak může někdo absolutisovat jeden rozměr: „No, sorry, ale to by byl skoro každej přes. Je to pro dvě osoby, takže si vem normálního chlapa, to je tak sto kilo, normální ženskou, to je tak kolem šedesáti….“ Žena, která váží 60 kg, může být stejně dobře vychtrlá jako plnoštíhlá. Záleží na výšce.

27. srpna 2009

Paroubkův problém

Nejmenovaný přední novinář: "Paroubka ten Vyšehrad nějak přitahuje. Tuhle zase rozčílil Podskaláky."

Popíračská hydra zas vystrkuje hlavu

Self-hating Poláci urazili city všech Poláků, kteří přežili II. světovou válku tvrzenim, že jich nezahynulo 6,028 millionu nýbrž pouze 5,62 - 5,82 millionu. Já doufám, že příslušní popírající vědci neuniknou potrestání!

26. srpna 2009

25. srpna 2009

Zaujalo mne na netu

V poslední době jsem se zájmem četl tyto články:

Předseda pardubické organizace opouští zelené, roztrhal na sobě jejich tričko
- Nějak mi to předtím uniklo. Na poměry SZ měl docela rozumné názory.

Afričanů je přes miliardu. Experti: Půjdou do Evropy
- Drsná realita, nepěkná vize poafričtění Evropy, hodně zdravé názory v diskusi k článku.

Ministerstvo primitívne zastrašuje ako za boľševika
- Nejen u nás umlčují nepohodlnou opozici.

Muž ve Vítkově střelil bývalou družku kulovnicí do hlavy, ta odpoledne zemřela
- Jaktože nejsou žádné opakující se reportáže o smutku rodiny oběti? Vždyť ve Vítkově se to tak točí.

Česká média nemají ráda politické názory, americká zase porno.
... teda pokud jej opravdu smazal Blogspot.

24. srpna 2009

Nejsme už ruská kolonie

Topolánek: „Ruská reakce je skandální, nepatřičná a výmluvná. Musíme zakročit proti zpravodajským aktivitám proti českému státu důsledně a tvrdě. Nejsme už ruská kolonie.“ Další důvod, proč volit ODS.

Ach ta pravice a levice!...

Nejnověji se stal obětí myšlenkových stereotypů, upínajících se k uvedeným obsolentním a nefunkčním pojmům, Roman Joch. "Konservativní" zastánce mučení je náhle překvapen, když se "typický levičácký projev" jako antisemitismus stane charakteristikou pravicové političky, a teď neví, co s tím.

Volební prognosa

Má volební prognosa počtu poslanců: ODS 81, ČSSD 80, KSČM 27, TOP 09 7 a KDU-ČSL 5.

Pokud se lidovci dostanou do Sněmovny, bude otcem Sněmovny Jan Kasal, poslanec nepřetržitě od 6. 2. 1990.

Updated.

23. srpna 2009

Další útok na svobodu slova

Celou kausu jsem sledoval dost nedbale, ale na tomto blogu sesumírovali vývoj událostí. Nátlak Israele na autora i švédskou vládu považuji za bezprecedentní. Od muslimů (v případě Mohammedových karikatur) je odlišuje to, že nehrozí bombami a vraždami. Také nezapalují ambasády. Nicméně zcela zahráli do outu jádro problému, tj. odkud ty orgány, co s nimi rabíni kšeftovali, vlastně pocházejí. Bezprecedentní je také nezájem světových medií, opět ve srovnání s událostmi kolem Jyllands-Posten.

Budoucnost Ruska?

Pan Kreutzfeld prohlásil, že má Rusko otevřenou budoucnost. Náhodou jsem narazil na tuhle zprávu: Putin srovnal Děripasku a ostatní oligarchy do lajny. Že by cesta - po zcela zjevném selhání neregulované ekonomiky - vedla tudy? Přesto, že Greenspan přiznal, že se mýlil, a přesto, že se mi líbí, když někdo donutí zbytnělého miliardáře, aby zaplatil dělníkům zadrženou mzdu, nerad bych, aby ekonomiku řídila zase strana a vláda.

22. srpna 2009

Admirál v českých kinech

Po téměř roce měl 30. července 2009 v českých kinech premiéru ruský velkofilm Admirál (Адмиралъ). Nenaplnila se tak předpověď Tomáše Peciny. Ale není divu: Čeští novináři ruskou propagandu nepochopili. Fuka napsal: "Člověk, který byl zodpovědný za to, že "in Ekaterinburg alone more than 25,000 people were shot or tortured to death" je zde idolizován jako hrdina bez bázně a hany, který se navzdory osudu a zlým bolševikům (což jsou vesměs slintající domorodci) snaží ochránit svaté ideály carské Rusi před... zřejmě před ní samotnou, protože nakonec se proti němi postaví úplně všichni. Ve filmu není ani zmínka o tom, že by Kolčak za svého života udělal cokoliv kontroverzního nebo dokonce odsouzeníhodného. Byl to prostě jen idealista a věrný syn vlasti, kterého doba nepochopila."

Podle mne je smysl filmu jiný. Vedle typicky ruské idealisace Kolčaka/Putina, bylo hlavní ukázat, že hlavním zlem jsou cizinci: zejména věrolomný Francouz Janin. Bolševici sice měli špatný cíl, ale protože to jsou Rusové, tak jsou vzati na milost.

Komu se nechce do kina, má to na YouTube i s anglickými titulky. Tím konečně máme odpověď na mou otázku.

Názor z diskusse k Fukovi: "Ten váš postoj k tomu, jak jsou vyobrazeni Češi v tomto filmu, je pro mě hrozně vtipný. Přesně tak jsou totiž vyobrazeni Rusové v českých filmech, jako všemi nenáviděni burani."

Dekonstrukce médií

motto: "článek v Reflexu svou povahou také nepřímo ukazuje na to, že stále žijeme chyceni v jakémsi semi-civilizovaném či rádoby civilizovaném kulturním okruhu východní Evropy" Jan Matonoha

V dobách, kdy Britské listy, nebyly pouhým věstníkem (jejich současnou primitivní úroveň lze demonstrovat na textech sv. Trojice KotrbaDolejšíČulík k 21. srpnu 1968), uveřejňovaly též pozoruhodné články. Jedním z nich je Matonohův rozbor pojednání Reflexu o gender studies.

Reflex si své nynější privilegované postavení v české mediální sféře vydobyl tím, že v první polovině 90. let byl tribunou nonkonformistů. Proti postkommunistické zaprděnosti podporoval svobodu – lehké drogy. Proti vládnoucímu karatelskému levicově liberálnímu discoursu představitelů Charty 77 nabízel pravicový éthos podnikání. Časem však zákonitě ustrnul. Matonoha to skvěle analysuje: kritisovaný článek má bombastistický slovník, je konvenční a za každou cenu ironisující. Postavy, které text zalidňují, obdařuje trivialisujícími charakteristikami: "půvabná dívka", "rebelka s dready", "milá dívka" apod.

Na druhou stranu, i Matonoha se dostává do poloh, které nemůže myslet zcela vážně: "Nevím, proč nemohla věcně konstatovat například, že feminismus podrobil učení Sigmunda Freuda kritice z hlediska jeho jednostranné androcentrické perspektivy a nevyváženosti způsobu, jakým popisuje konstituování a fungování lidské sexuality." Přesto jeho analysu příčin nezbývá než podepsat: "Svým vyzněním a celkovým přístupem autorky tento článek poukazuje na to, že znova a znova narážíme na propast mezi akademickou a žurnalistickou obcí. Bohužel způsob, jak se na tuto propast reaguje, je stále stejný. Od akademie se očekává, že se přizpůsobí lidu, masám, oprostí se od své terminologie, bude mluvit tak, aby i lidové vrstvy porozuměly… Ozvěnu komunistického diktátu po služebnosti a zprůměrňování akademické činnosti můžeme v takových požadavcích slyšet jasně, bez ohledu na to, že dnes je nahrazováno slovo ”lid” výrazem ”veřejnost” atp. Logika a půdorys takového uvažování zůstávají stejné. Avšak v současné informační společnosti by myslím měl působit tlak právě opačný, tedy tlak na to, aby novináři byli více právi svému předmětu, sledovali jej dlouhodoběji, aby k němu byli kritičtí na základě poučené znalosti a aby tudíž taková kritika posouvala věc dále, a ne ji vracela zpět k počátečnímu bodu, který je třeba znova a znova vysvětlovat a obhajovat."

Mýthus Sonnenfeldtovy doktríny

ŠOK ve svém trockistickém výplodu napsal: "Nastupující Sonnenfeldetova doktrína v USA přijala jako fakt nadvládu SSSR nad východní Evropou. Normalizace měla i druhou stranu." Jak to bylo ve skutečnosti?

Vysoký úředník US ministerstva zahraničí, Helmut Sonnenfeldt, sice skutečně fakticky uznal (a ignorovat tento fakt mohli jen nesmiřitelní), že vychoevropské národy jsou v ruském područí, ale jen proto, aby tlačil na Rusy, aby jim poskytly více autonomie. Výsledkem dodnes nedoceněné Carterovy politiky lidských práv pak bylo morální vítězství Západu nad kommunismem. Už to nebyl ohavný kapitalism v. pokrok, nýbrž svoboda v. útlak. Charta 77 je dítětem této US politiky.

Rusko je bez přátel

Financial Times: "To put it another way, what country in the world wants to be more like Russia? I cannot think of a shorter list.

* * *

Moscow will discover eventually the limitations of its capacity to obstruct. It is starving itself of foreign technology and investment. Making life difficult for the west is not the same as shaping a different international landscape. Even those who now pay notional fealty to Moscow are hedging their bets with China or the west."

Ignorant Karel Hvížďala II

Karla Hvížďalu nemá cenu číst; člověk se vždycky rozčílí nad jeho fatální neznalostí elementárních pojmů a faktů. Tak i teď napsal: "Dne 28. října 1938 uveřejnilo Právo lidu provolání: „Občané a občanky! Pracující lidé měst a venkova! V textu stálo, že Antonín Hampl byl zmocněn k jednání k utvoření demokratické strany všech pracujících. Sociální demokraté pak spolu se skupinkou národních socialistů okolo bývalého generálního tajemníka Karla Moudrého utvořili 11.prosince 1938 Národní stranu práce, tedy obdobu jakési velké koalice."

Pomiňme, že mu tam chybí jedny uvozovky, takže není patrné, kde citát končí. Ale označit Národní stranu práce za velkou koalici, to už je trochu moc. Ve skutečnosti to byla sjednocená socialistická strana, která byla v opposici k vládní Straně národní jednoty, tedy žádná velká koalice.

Podle Hvížďaly je druhá republika "jedno z nejhorších období našich moderních dějin". Ne že by autoritativní demokracie byla optimální régime. Nicméně nebyly tam justiční vraždy, ani genocida, na rozdíl od III. republiky (1945–8). Byla tam vláda a opposice. O tom, které období bylo horší, si každý nestranný čtenář může rozhodnout sám.

20. srpna 2009

Zahraniční politika ČSSD

Lubomír Zaorálek: "Dnes jste signatářem dopisu Baracku Obamovi, v němž se odchylujete od základní evropské perspektivy, zdůrazňujete rozdílnost názorů členů EU a rozvíjíte Topolánkovu politiku Česka jako dodatku Spojených států amerických. Navíc se po neslavném odchodu George Bushe jr. znovu dovoláváte jeho silové politiky a chcete budovat alianci proti Rusku. Stále mluvíte o „čecháčkovství“, které si nepřeje kouli v Brdech. Ale copak jsou „čecháčci“ všichni, kteří odmítají politiku síly ve světě a souhlasí s Barackem Obamou, že svět potřebuje změnu?"

Sorry, ale protiamerická a proruská politika ČSSD pro mne znamená, že tuto stranu volit nemohu.

19. srpna 2009

Zásady redakční politiky

Mým cílem je, aby Lucerna wikipedie měla jistou úroveň. K tomu patří nejen kvalitní obsah, ale i kvalitní forma. Pro články tedy stanovím jisté zásady, abych předešel zbytečným konfliktům a nedorozuměním:
  1. Na LW je možno přispívat v libovolném jazyce, pokud ten jazyk dostatečně ovládáte. Každý jazyk má pravidla, pravopisná či jiná. Ta je nutno dodržovat. V češtině k nim patří používání diakritických znamének (háčků a čárek). Pokud z nějakého neznámého důvodu si odmítáte nainstallovat českou klávesnici (návod pro Windows XP), tak laskavě doplňte háčky a čárky automatem.
  2. K elementárním znalostem práce s počítačem patří rozlišování mezi měkkým a tvrdým koncem řádku. Zdá-li se Vám, že řádek končí divně uprostřed, je to proto, že tam někdo vložil konec odstavce. Ten ručně odstraňte a řádek se pak automaticky zarovná sám.
  3. Internet se postaven na hypertextu. To znamená, že klíčová slova můžete vysvětlit hlubokým odkazem na jiný text, jako jsem zde udělal u hypertextu.
  4. Ač se to někomu nemusí líbit, i na Internetu platí autorské právo. To znamená, že není přípustné krást cizí texty. Je přípustné je jen v rozumné míře citovat.
  5. Na rozdíl od psaní kommentářů má Blogger velice sofistikovaný formulář pro psaní článků, včetně náhledu. Tak ho laskavě používejte.
Věřím, že tato pravidla pro Vás nebudou příliš obtížná, takže nebudu muset odstraňovat texty, které je splňovat nebudou.

18. srpna 2009

Američani byli varováni

Otiskuji odkaz na obdržený článek pod názvem: Americans were warned by a Socialist (= Norman Thomas).

I believe we have too many people in America that are blind and do not even know what socialism really is, just like Thomas said “... without knowing how it happened.”

"The Constitution is not an instrument for the government to restrain the people, it is an instrument for the people to restrain the government."
—Patrick Henry

Ještě nedávno bychom se vysmáli někomu, kdybychom takové řeči slyšeli. Ovšem nebýt Internetu, ani dnes bychom nevěděli, že se nad námi smráká.

Updated: Podstatně přepracoval – Guy Peters.

Proč škola zabíjí kreativitu?

Zajímavá přednáška.

16. srpna 2009

Fanatický sionista Jan Schneider

Ve svém minulém příspěvku jsem napsal své formální výhrady k názorům Jana Schneidera. Nyní je na čase okommentovat jeho názory obsahově. Je přitom fascinující, jak se potvrzuje, že neokonservativci jsou pouhou trockistickou sektou (tedy ultralevicí :-) s inspirací v nacistovi Carlu Schmittovi ("společnost také chce vymezit jisté hranice, kdy začne své občany aktivně bránit před těmi, kteří si na jejich konto (i na konto historie) chtějí posunout své hranice "svobody"").

Schneider napsal: "Svoboda je neoddělitelná od odpovědnosti, a jistě nejsem sám, kdo si ji vykládá ve smyslu neurážení druhých…" Svoboda je tedy pro něj poznaná nutnost v engelsovském smyslu slova a stejně jako všichni levičáci není schopen odlišit individuum od kolektivu. Zatímco svoboda skutečně končí u svobody jiného individua, kolektiv žádná práva nemá. Tam svoboda individua nekončí.

Jedním z největších výsledků osvícenství je, že povýšilo politiku nad morálku. Není divu. Nejstrašnějších sto let dějin (1550–1650) nebyly jen úděsné náboženské války, včetně tak ohavných massakrů, jako je bartolomějská noc (23./24. 8. 1572). Bylo to i sto let zabíjení čarodějnic.

K dokonalosti byl princip povýšení politiky nad morálku doveden v USA. Ačkoliv jsou Američané silně věřící, je to nejvíce sekulární stát na světě. Důvodem je, že ve sporu o státní církev by se navzájem pozabíjeli.

Ovšem moralisté všeho druhu se s tím nesmířili. Moralistickou reakcí byl nejen jakobínský terror, ale též nacism a kommunism.
"Je sporné, jaký význam v celém processu sehrály totalitní režimy 20. století. Ve své úvodní fasi (těsně po revoluci) právo odhodily jako nepotřebný balast a morálku (svérázně chápanou, např. jako "revoluční právní vědomí") povýšily nad právo. To vedlo tak enormnímu porušování lidských práv, že to bylo neúnosné i pro diktaturu, s omezenou zpětnou vazbou. Ve fasi konsolidace ("normalisace") régimu proto dochází k opačnému extrému, hypertrofii a nadvládě psaného práva nad mravností. Totalitní stát se navenek tváří jako právní, v němž se úzkostlivě dbá na dodržování zákonnosti, ve skutečnosti je však prosazována vůle diktátora (i kollektivního – oligarchie) pseudoprávními prostředky bez korrektivu v přirozeném právu. Tradice je odhozena jako stará veteš bránící a brzdící pokrok. Tím došlo ve jménu objektivisace k definitivnímu odosobnění práva: úředník nebo soudce je tu chápan jako stroj na aplikaci právní normy, jeho rozhodovací prostor je positivním právem silně omezen a nesmí být ovlivněn ani subjektivním pocitem, že rozhoduje nespravedlivě a v rozporu s dobrými mravy."

Společné těmto moralistům je aggressivní universalism: vývoz revoluce/demokracie (definiční znak trockismu). Aby nebylo mýlky, já jsem také universalista, protože se domnívám, že západní hodnoty jsou superiorní ostatním. Avšak na rozdíl od neokonservativních trockistů je nehodlám nikomu nutit.

Společné pro neokonservativce je rovněž neutuchající sobectví. Aby neutrpěla kolektivní mythologie bývalých vězňů koncentračních táborů, zavřeme její bořitele. Ale Προμηθεύς bohům oheň nakonec ukradl. Dále jsou ovládáni morální panikou. Trpí kolektivní paranoiou: "A v případě, že se začnou kumulovat příznaky, které vedly k šoa, mám dokonce povinnost konat." Ve skutečnosti antisemitism již byl po vzoru Lenina prohlášen za těžký zločin.

Nový je zákaz blasfémie: "situace, kdy se bude v přítomnosti přeživších šoa diskutovat o tom, zdali byly plynové komory, či nikoliv. Taková situace však vyžaduje, aby diskutující byli nejen "prosti morálky", ale aby jejich sociální inteligence byla pod bodem mrazu". Rouhač je prohlášen za netvora a vyobcován ze společnosti slušných lidí. Ale o tom jsme debatovali mnohokrát.

Jak známo, k semitským tradicím patří zákaz zobrazovat Boha a člověka, vyslovovat tabuisovaná slova, jako je Bůh či sprostá slova. Nově do toho okruhu patří i samo slovo semitský. Je to zcela logické. Je to proto, že když zakážeme pojem, tak vyloučíme i předmět bádání, byť bychom hledali třeba jen positiva. Můžeme snadno totiž najít i negativa. Proto je hledání společných znaků Židů a Arabů krajně nevhodné.

Neokonservativci mají dvojí morálku. Pro oprávněnost kritiky neokonservativismu vyžadují konstruktivnost (tj. neodmítat fenomén jako celek) a vyváženost (tj. uvést i positivní stránky). Pro ně samotné tento tvrdý požadavek neplatí. Palestince je možno kritisovat bez toho, aniž by se uvedlo, co je k jejich zoufalému chování vede.

Konečně posledním znakem neokonservativismu je neschopnost sebereflexe. Schneider uvádí: "Civilizace je třeba snaha zkvalitnit život, nikoliv ovšem na úkor druhého. Je to uměřenost, nikoliv agrese. Je to poznání, nikoliv arogance. Je to pokora, nikoliv urážení." Ano. Ale to vše neokonservativism silně postrádá, jak vidíme v postavení nebohých Palestinců v rukách ruských kolonistů.

Schneider píše, že je "otázka, zda by svět byl k žití, kdyby se takto chovali všichni." To je vskutku ústřední otázka. Kdyby zvítězili nepřátelé svobody a nepřátelé lidských práv jako je Schneider, svět by k žití nebyl. Mohli bychom jen vegetovat jako za vlády Trockého.

Update: Schneider se od neokonservativismu distancoval.