Fanatický sionista Jan Schneider

Ve svém minulém příspěvku jsem napsal své formální výhrady k názorům Jana Schneidera. Nyní je na čase okommentovat jeho názory obsahově. Je přitom fascinující, jak se potvrzuje, že neokonservativci jsou pouhou trockistickou sektou (tedy ultralevicí :-) s inspirací v nacistovi Carlu Schmittovi ("společnost také chce vymezit jisté hranice, kdy začne své občany aktivně bránit před těmi, kteří si na jejich konto (i na konto historie) chtějí posunout své hranice "svobody"").

Schneider napsal: "Svoboda je neoddělitelná od odpovědnosti, a jistě nejsem sám, kdo si ji vykládá ve smyslu neurážení druhých…" Svoboda je tedy pro něj poznaná nutnost v engelsovském smyslu slova a stejně jako všichni levičáci není schopen odlišit individuum od kolektivu. Zatímco svoboda skutečně končí u svobody jiného individua, kolektiv žádná práva nemá. Tam svoboda individua nekončí.

Jedním z největších výsledků osvícenství je, že povýšilo politiku nad morálku. Není divu. Nejstrašnějších sto let dějin (1550–1650) nebyly jen úděsné náboženské války, včetně tak ohavných massakrů, jako je bartolomějská noc (23./24. 8. 1572). Bylo to i sto let zabíjení čarodějnic.

K dokonalosti byl princip povýšení politiky nad morálku doveden v USA. Ačkoliv jsou Američané silně věřící, je to nejvíce sekulární stát na světě. Důvodem je, že ve sporu o státní církev by se navzájem pozabíjeli.

Ovšem moralisté všeho druhu se s tím nesmířili. Moralistickou reakcí byl nejen jakobínský terror, ale též nacism a kommunism.

"Je sporné, jaký význam v celém processu sehrály totalitní režimy 20. století. Ve své úvodní fasi (těsně po revoluci) právo odhodily jako nepotřebný balast a morálku (svérázně chápanou, např. jako "revoluční právní vědomí") povýšily nad právo. To vedlo tak enormnímu porušování lidských práv, že to bylo neúnosné i pro diktaturu, s omezenou zpětnou vazbou. Ve fasi konsolidace ("normalisace") régimu proto dochází k opačnému extrému, hypertrofii a nadvládě psaného práva nad mravností. Totalitní stát se navenek tváří jako právní, v němž se úzkostlivě dbá na dodržování zákonnosti, ve skutečnosti je však prosazována vůle diktátora (i kollektivního – oligarchie) pseudoprávními prostředky bez korrektivu v přirozeném právu. Tradice je odhozena jako stará veteš bránící a brzdící pokrok. Tím došlo ve jménu objektivisace k definitivnímu odosobnění práva: úředník nebo soudce je tu chápan jako stroj na aplikaci právní normy, jeho rozhodovací prostor je positivním právem silně omezen a nesmí být ovlivněn ani subjektivním pocitem, že rozhoduje nespravedlivě a v rozporu s dobrými mravy."

Společné těmto moralistům je aggressivní universalism: vývoz revoluce/demokracie (definiční znak trockismu). Aby nebylo mýlky, já jsem také universalista, protože se domnívám, že západní hodnoty jsou superiorní ostatním. Avšak na rozdíl od neokonservativních trockistů je nehodlám nikomu nutit.

Společné pro neokonservativce je rovněž neutuchající sobectví. Aby neutrpěla kolektivní mythologie bývalých vězňů koncentračních táborů, zavřeme její bořitele. Ale Προμηθεύς bohům oheň nakonec ukradl. Dále jsou ovládáni morální panikou. Trpí kolektivní paranoiou: "A v případě, že se začnou kumulovat příznaky, které vedly k šoa, mám dokonce povinnost konat." Ve skutečnosti antisemitism již byl po vzoru Lenina prohlášen za těžký zločin.

Nový je zákaz blasfémie: "situace, kdy se bude v přítomnosti přeživších šoa diskutovat o tom, zdali byly plynové komory, či nikoliv. Taková situace však vyžaduje, aby diskutující byli nejen "prosti morálky", ale aby jejich sociální inteligence byla pod bodem mrazu". Rouhač je prohlášen za netvora a vyobcován ze společnosti slušných lidí. Ale o tom jsme debatovali mnohokrát.

Jak známo, k semitským tradicím patří zákaz zobrazovat Boha a člověka, vyslovovat tabuisovaná slova, jako je Bůh či sprostá slova. Nově do toho okruhu patří i samo slovo semitský. Je to zcela logické. Je to proto, že když zakážeme pojem, tak vyloučíme i předmět bádání, byť bychom hledali třeba jen positiva. Můžeme snadno totiž najít i negativa. Proto je hledání společných znaků Židů a Arabů krajně nevhodné.

Neokonservativci mají dvojí morálku. Pro oprávněnost kritiky neokonservativismu vyžadují konstruktivnost (tj. neodmítat fenomén jako celek) a vyváženost (tj. uvést i positivní stránky). Pro ně samotné tento tvrdý požadavek neplatí. Palestince je možno kritisovat bez toho, aniž by se uvedlo, co je k jejich zoufalému chování vede.

Konečně posledním znakem neokonservativismu je neschopnost sebereflexe. Schneider uvádí: "Civilizace je třeba snaha zkvalitnit život, nikoliv ovšem na úkor druhého. Je to uměřenost, nikoliv agrese. Je to poznání, nikoliv arogance. Je to pokora, nikoliv urážení." Ano. Ale to vše neokonservativism silně postrádá, jak vidíme v postavení nebohých Palestinců v rukách ruských kolonistů.

Schneider píše, že je "otázka, zda by svět byl k žití, kdyby se takto chovali všichni." To je vskutku ústřední otázka. Kdyby zvítězili nepřátelé svobody a nepřátelé lidských práv jako je Schneider, svět by k žití nebyl. Mohli bychom jen vegetovat jako za vlády Trockého.

Update: Schneider se od neokonservativismu distancoval.