Málo známá je téměř třísetletá existence benediktýnského kláštera na svaté hoře Athonské. Jeho historie nebyla nikdy sepsána a je zahalena řadou tajemství. Článek-studie z Eastern Church Review (1969), jejímž autorem je Dom Leo Bonsall, je dnes k disposici i na internetu. Mým dalším zdrojem je Kniha o svaté hoře Athonské z r.1911 od známého českého pravoslavného mnicha a vědce Sávy Chilandarce (jenž doposud nemá na Wikipedii ani pahýl).
V druhé polovině 10. stol. začal mnich sv. Athanasios s pomocí císaře Nikefora II. Foky (963-969) stavět na jihovýchodním výběžku poloostrova první velký athonský klášter, „císařskou“ Lavru (963-965). V r.970 přišel na Svatou horu jeho vrstevník, Gruzínec sv. Jan Iverský, a v letech 980-985 vystavěl se svým synem sv. Euthymiem na východním pobřeží gruzínský klášter Iveron. Benediktýnští mniši z Amalfi se usadili na svaté hoře v rámci amalfiánských obchodních námořních aktivit; kromě toho založili i latinský klášter Panny Marie v Jerusalémě a v Konstantinopoli. Někteří italští mniši, kteří byli Athanasiem přijati do Lavry, pojali stejnou myšlenku jako Jan Iverský. Odcestovali do Říma a vrátili se s prostředky na výstavbu kláštera. Jeho poloha se nikde neuvádí. Podle všeho to mohl být ale současný Karakalou (jeho možný stavitel Antonio Carracal byl nepochybně Latinec) nebo menší klášter latinského obřadu, stojící již dříve v jeho sousedství, obývaný mnichy z Amalfi ještě před příchodem Athanasiovým, od r.933 pod ochranou konstantinopolského patriarchy Theofylakta; z něj se zachovala polozbořená věž Morfino a zbytek vodovodu.
Za nejspolehlivější pramen k založení amalfitánského benediktýnského opatství na Athosu novodobí kommentátoři považují Život sv. Jana Iverona a jeho syna Euthymia, sepsaný gruzínským mnichem a národním světcem sv. Jiřím Hagioritou (=Svatohorcem) kolem r.1045. V něm se píše, že na Svatou horu přijel bratr vévody z Beneventa se šesti žáky. Když gruzínští otcové, žijící tehdy ještě na území Lavry sv. Athanasia, viděli výjimečnost jeho duchovního obdarování, přijali ho velmi přátelsky mezi sebe. Přes jejich naléhání si ale italští benediktýni vybudovali, s jejich pomocí, svůj vlastní klášter. A. Pertusi umisťuje tuto událost mezi roky 985-990. Připomeňme si, že v té době založili benediktýni také první kláštery v Čechách: ženský (967-973) na Pražském hradě a mužský (993) v Břevnově.
Italské prameny z té doby události spíš komplikují. Kronikář z Monte Cassina, Leo z Ostie, píše o Janu Beneventovi, který cestoval na východ do Jerusaléma, na Sinaj a nějaký čas žil jako poustevník na hoře Athos (snad 993-997). Žádný klášter tam ale nezaložil, nýbrž na radu svého igumena uposlechl vidění, ve kterém mu sv. Benedikt přikázal vrátit se na Monte Cassino, kde se stal převorem.
V Životě gruzínského poustevníka Gabriela je zmínka o svatém starci Lvu Římanovi, který Gruzínce navštěvoval. Neexistuje ovšem žádná další zpráva o nějakém bratru vévody beneventského té doby, Pandulfa II., jménem Lev, který by byl mnichem. Snad byl tento Lev oním zakladatelem amalfitského kláštera na Svaté hoře.
Latinské podpisy Jana z Amalfi (snad následníka Lva) jsou na listinách z let 991, 1012, 1016 a 1017. Druhý řád athonský od císaře Konstantina IX. Monomacha (1042-1055) z r. 1046 ve svém 5. článku povoluje klášteru Amalfiťanů „držet loď stožárovou“, ovšem nikoli k obchodu, ale k cestám do Cařihradu s přebytky a pro evt. dary. Je zvláštní, že schisma z r. 1054 se postavení benediktýnů na Athosu příliš nedotklo, naopak, klášter vzrostl na významu téměř na roveň největších a nejstarších athonských monastýrů. Podpis opata císařského amalfiánského kláštera se nachází na listinách z r. 1081, 1083 (opat Demetrios) a 1097 (opat Vitus). Velmi citelně se však kláštera Amalfiťanů dotkl úpadek rodného města, které bylo zpustošeno v letech 1135-1137. Klášter živořil, od Jana II. Komnena (1118-1143) obdržel ještě darem dvě vesnice a poslední podpis jeho opata Tomáše se nachází na darovací listině klášteru Russikon v r. 1169. Pak zašel a jeho pozemky připadly Lavře sv. Athanasia, jak o tom svědčí listiny kol. r. 1287 a dokument ze 14. stol.
