We cannot forgive them for forcing us to kill their children

Ruské Židovce, Goldě "Meir" Mabovič, se připisuje, že v roce 1957 pronesla: "Nemůžeme jim odpustit, že nás nutí zabíjet jejich děti." Vzhledem k tomu, že není potvrzený, nebudu se na něm točit, ale myslím, že israelskou mentalitu vystihuje jako nic jiného.

Vrátím se k reflexi israelského zásahu v mezinárodních vodách v českých mediích. První vlaštovkou, že se cosi mění, bylo svědectví Pavlíny Reš. Následovala výprava 4 českých novinářů s Flotillou do Gazy. Jako první přeživší se vrátil do vlasti Jan Línek, který předpokládal, že celou akci bude nestranně monitorovat a neskrýval své proisraelské sympathie. Jenže krátkozrací Israelci hodili všechny do jednoho pytle: "Říkali, že jsme teroristi a zločinci. Mně nadávali, že jsem jako posranej Rusák," po zadržení ho týrali: "Zavřeli nás do auta s pěti extrémně malými buňkami a postavili ho na slunce, vypnuli klimatizaci a odešli" a upírali jim jejich základní práva: "On se mi na to vysmál a řekl, že nebude telefonát ani velvyslanec a zavřeli mě na dalších 20 hodin."

Není divu, že i tradičně proisraelská Česká televise otočila. Když se vrátil další přeživší, Petr Zavadil, israelské týrání unesených novinářů potvrdil. Zdeněk Lokaj navíc oznámil, že mu Israelci ukradli jeho majetek: "Měl jsem sebou fotoaparát, videokameru a počítač. Všechna data, zvukové i filmové záznamy, všechny fotky, všechno je pryč."

Co k tomu dodat? Česká diplomacie by měla chránit české zájmy, nikoliv nějaké cizí: "Dočkali jsme se jediné rady: podepište." Politik, který dá přednost zájmům svých sponsorů místo svých voličů, by měl v politice skončit a pro mne je zcela nevolitelný: "Očekával bych, že [Přemysl Sobotka] přijede do věznice a řekne Izraelcům: pánové, ruším svou návštěvu, protože tohle nebudete našim lidem dělat, a tady ty tři pány si odvezu s sebou do Prahy. Nic takového se nestalo. On místo toho vydal prohlášení, že celá akce byla provokací. To mě zděsilo." Mne také.