Requiem za Vrbou

Když na přelomu jara a léta 2010 Alex Juchelka zavřel Vrbu, nevyvolalo to vůbec žádnou pozornost. Přesto si obě diskussní fora (Sprcha i Vrba) zaslouží vzpomínku a připomenutí chrolonogie.

Sprcha měla tato stadia:

1. blog Jeny/JK (2002)
2. předpotopní Sprcha (od ledna 2003 do července 2003)
3. popotopní Sprcha (od září 2003 do června 2005)
4. porozkolní Sprcha (od srpna 2005 do ledna 2006)
5. skomírající Sprcha (od ledna 2006 do ledna 2010)

Nástupci Sprchy/Vrby jsou individuální blogy:

• Sprchy:

1. Nová Sprcha (od 22. 3. 2010)
2. Starý pán: Po potopě
3. Cnemo: Nautilus, o kterém LW referrovala 18. srpna 2008
   
4. AndyO (jen pro zvané)
5. Tomáš Pecina: Slepecká hůl
6. Tomáš Pecina: Παραγραφος

• Vrby:

1. Guy Peters: Lucerna wikipedie
2. Kníže Potěmkin/JzP: Discussion speed, který částečně parasituje na LW.
3. Astr: Astr live

Updated.

Další morální přešlap Blistů

Závažná morální selhání provázejí Blisty už od počátku. Začíná to už názvem. Blisty jsou „Britské listy“ asi tak stejně jako jsou Koženého Harvardské fondy harvardské. Čulík s Kotrbou mohou namítnout, že tento název vymyslel Neff. Ano, ale úplně v jiném kontextu: Byl to název rubriky Neviditelného psa, kterou stejně jako Americké listy nebo Kanadské listy měl psát cizinec v té zemi žijící. Když se Čulík od Neviditelného psa trhnul, měl svůj blog pojmenovat jiným, nematoucím způsobem.

Druhou námitkou může být, že Blisty jsou britské, protože většina jejich obsahu jsou překlady článků Guardianu. Původně Čulík články bez svolení Guardian News and Media Limited překládal celé. Po četných poukazech na porušování autorského práva nyní překládá „výtahy“, ve skutečnosti téměř kompletní články bez nepodstatných částí textu. Tím je sice formálně naplněn § 31 autorského zákona, ale ve skutečnosti je tato právní norma obcházena.

Morálně pochybné je rovněž blistystické nekompromisní vyžadování pravého jména a soustavné matení, že anonym a pseudonym jsou synonyma: „Britské listy na tomto místě poskytují v rámci demokratické diskuse čtenářům zdarma prostor k vyjadřování svých názorů. Debatéry za to žádají, aby u svého příspěvku vždy uváděli své plné občanské jméno a funkční emailovou adresu. V demokracii nemají názory anonymů žádnou hodnotu.“ Tuto čulíkovštinu úspěšně vyvezli do mnoha českých on-line medií, od Novinek počínaje, Jiným právem konče. Přitom právě zde byl Jan Čulík přistižen při pokrytectví, neboť jak dodnes uvádí ve svém vlastním životopisu: „Od druhé poloviny osmdesátých let přispíval Jan Čulík pravidelně do českého vysílání BBC zejména literárními a kulturními recenzemi, pod jménem Václav Písecký.“

DJing cheb pako si toho všiml, přejmenoval se na Václava Píseckého I. a z nespokojených diskutérů založil Církev Píseckých. Čulík s Kotrbou nám potom nadávali do zbabělých anonymů, ačkoliv řada z nás se tehdy podepisovala pravým jménem. Pikantní bylo, když Jan Novák na valné hromadě spolku Britské listy ukázal občanku, že je skutečně Jan Novák, Kotrba ho potom i nadále označoval paušálně za anonyma.

Jan Novák u každého Čulíkova článku upozorňoval na to, že Jan Čulík neoprávněně užívá titul Ph. D., ačkoliv je jen PhDr. Člověk by proto neměl zapomínat na svá vlastní morální selhání. Kritika Čulíkova pokrytectví přerostla v trolling a já se na tom podílel. Za to bych se chtěl Janu Čulíkovi omluvit. Neomlouvá mne ani to, že jsem v té době netušil, co to trolling je, dokud jsem se sám nestal jeho obětí. Holt: „Nečiň druhému, co nechceš, aby ti druzí činili,“ moc nefunguje, dokud to člověk neukusí na vlastní kůži. Proto pozor na poslední spravedlivé! Jsou to obvykle bezskrupulosní fanatici.

Reakcí na Církev Píseckých bylo, že Štěpán Kotrba začal na podzim 2002 nejprve diskussní forum censurovat a pak ho „dočasně“ zrušil. Tato dočasnost má stejné trvání jako pobyt sovětských vojsk. Na protest se oživil server Jeny/JK Sprcha.com, ale to už je jiná pohádka.

Blisty se nejen dopustily závažných selhání v journalismu, např. v referování o Jaromíru Štětinovi, ale též morálních. Po odchodu Tomáše Peciny se pokusily upřít mu jeho podíl, což musel po 6 letech (sic!) napravit až soud. Není proto divu, že Tomáš Pecina a já na údajně otevřené Blisty máme zakázáno psát a Kotrba si mne společně s Věrou Tydlitátovou pro jistotu zablokoval též na Facebooku. Výrazem kotrbovské morálky bylo rovněž  speciální censurované vydání Blistů speciálně pro Tomáše Pecinu. Proč? Protože můžu.

Zatím poslední skandál nastal, když Blisty anonymně a bez souhlasu diskutujících zveřejnily debatu z Facebooku (Nepřiznaným editorem je podle všeho Kotrba.) a navíc ji doprovodily povýšeneckým kommentářem Čulíka a Cveka. Příčina je jasná: Svérázné vidění světa Čulíkem & Kotrbou, které až příliš připomíná vesmírné lidi. Podle Kotrby je vše na Facebooku veřejné, ačkoliv uzavřené profily jsou podstatou Facebooku: „Vzhledem k tomu, že facebook je veřejný prostor a "přátel" má Saša Uhlová skoro tisíc (včetně těch, kteří přátelé nejsou), vydáváme její tematicky moderované odpoledne "pamětníků" - orální historii v podání tazatelky a jejích hostů.“

Předně, zpřístupnění i velice širokému okruhu lidí není zveřejnění. K SIPRNet má přístup 3 000 000 lidí, přesto je to sbírka tajných materiálů. Navíc, na Facebooku jsou veřejné toliko ty texty, které jejich majitel povolil indexovat ve vyhledávači; číst texty i na otevřeném profilu smí jen ten, kdo má konto na Facebooku a jehož si majitel účtu nezablokoval. Takže ani texty Štěpána Kotrby otevřené nejsou, protože mou osobu z jejich čtení výslovně vyloučil.

Stejně tak kádrovat, zda Saša Uhlová všechny své kontakty z Facebooku osobně zná, je zcela nepřípadné. Je čistě jejím oprávněním rozhodnout, co a s kým bude sdílet. Žádný novinářský čmuchal do jejího soukromí bez souhlasu dotyčných nesmí, není-li to věc veřejného zájmu (cf. von Hannoverová v. Německo). A to není.

Kurz und gut, kalvinistická morálka Čulíka & Kotrby má svá specifika. Veřejné hádky redakce mají zřejmě odkazovat na svobodomyslnost. Ve skutečnosti je to jen nekvalita redakční práce, neboť odlišné názory jsou v praxi ukřičeny. Čulík tak ze všeho nejvíce připomíná Aštara Šerana Iva A. Bendy.

Kommunistka Křikavová je zapomenutý Michálek

Jistě si vzpomenete na zápas Křikavová v. Němec o vydání katarského prince do Kataru. Proto mne nepřekvapilo, když se ukázalo, že Monika Křikavová je bývalá kommunistka:

Monika Křikavová se stala kandidátkou strany v 19 letech a do KSČ vstoupila o dva roky později. Někdy v roce 1987 či 1988. „Když se dostal k moci Gorbačov, mělo to na mě obrovský vliv. Zpětně si říkám, jak tomu mohl člověk propadnout, já ale opravdu chtěla něco změnit. Nebyla jsem u komunistů, ale věřící komunistka,“ vzpomíná po letech. Dnes je z ní místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 a říká, že její rozhodování krátká stranická zkušenost nikdy neovlivnila.

Pochyby začala mít mladá studentka práv v lednu 1989: „Zavolali mě, abych promluvila do televize a odsoudila, jak se studenti chovali na Václaváku při demonstracích. Měla jsem pocit, že se mnou manipulují, a odmítla to.“ Rozchod se stranou přišel na konci roku: „Po tom, co se dělo v listopadu, už pro mne členství bylo naprosto nepřijatelné.“ V roce 1992 se Křikavová stala soudkyní a v polovině 90. let dostala na starost rehabilitace lidí, které poškodila komunistická justice. „Pokud bych připustila, že ve mně ještě nějaké zbytky ideologie mohly zůstat, tak tehdy padly. Dostaly se mi do rukou tisíce spisů a z některých bylo očividné, že soudce byl dřív jen slouhou výkonné moci. Jsem pevně a vnitřně přesvědčena, že mě má minulost v rozhodování nikdy neovlivnila,“ tvrdí Křikavová a dodává, že se díky těmto zkušenostem stala alergickou na zásahy výkonné moci do justice. V praxi to dokázala v roce 2005, kdy dlouho, a nakonec neúspěšně bránila ministerstvu spravedlnosti, aby vydalo „katarského prince“ Hámida bin Abdal Sáního do vlasti a zachránilo jej tak před trestem.

Vidím to právě opačně: Bývalá kommunistka naprosto nepochopila roli justice. Státní zájem jí nic neříká a její svérázné chápání práva se vymyká tomu, jaké by právo mělo být.

Updated.

Seznam vulgarismů a nadávek

Tomáš Pecina informoval, že rada pro rozhlasové a televisní vysílání vydala officiální seznam vulgarismů a nadávek, což připomíná slavný seznam 7 sprostých slov (shit, piss, fuck, cunt, cocksucker, motherfucker a tits), který US elektronická media musejí povinně vypípávat jako neslušná (indecent) na základě rozsudku SCOTUS FCC v. Pacifica Foundation, 438 US 726 (1978). Podle wiki je ale od července 2010 překonaný.

Protože Pecinův článek zveřejnil seznam toliko jako obrázek, zde ho máte v čitelné podobě. Patafysické úvahy ze začátku seznamu nekopíruji:

1. označení, které souvisí se sexuálním chováním, nebo které přímo nebo nepřímo označuje genitálie (jebat, čurák, zmrd, kokot, teplouš, buzna, cucák)
2. urážlivým způsobem popisuje ženu nebo ženské chování (kurva, běhna, coura, rozhoďnožka, štětka, babizna, jedubaba, fuchtle, rachejtle, vykopávka)
3. souvisí s vylučováním, skatologií (sere, prdel, hovno, prd, sráč, prďola)
4. je historický nebo neslušný název pro toaletu (prevít, hajzl)
5. označuje jako různá zvířata – skutečná a smyšlená (vůl, čuně, osel, husa, kůň, kráva, prasopes, kačena, kozel, opičák, zmije, ropucha, svině, žirafa, vochechule, pazneht)
6. označuje podle odumřelých částí rostlin (pařez, stará větev, kořen)
7. náboženské výrazy (krucifix, sakra, panebože, šmarjápanno, herrgot, krucipísek, kristovanoho)
8. rasistické nebo přirovnávající k různým cizím národům (negr, turek, bulhar, maďar, tatar, křovák)
9. šovinistické výrazy (žabožrout, všivák, mizera, židák, hovado, křivák, křupan)
10. urážlivé označování druhých za zastánce nesympatických názorů (nácek, socan, komouš, bolševik, fašoun, modrá straka, pánbíčkář)
11. odborné termíny označující nedokonalé tělesné nebo duševní schopnosti (mrzák, idiot, debil, kretén, pablb, pitomá, cvok, blázen, šílenec, blbec, pitomec, bulík)
12. označení výrazných tělesných znaků (buřtík, špekoun, mašina, štangle, kostra, plešoun)
13. podle nějaké zvláštní či charakteristické vlastnosti osoby (držgrešle, přetrhdílo, štěkna, hezoun, fintílek, hrubián, nezdvořák, podržtaška, flink, hnusák, smraďoch)
14. použití nadávek z jiných jazyků (ksicht, shit, fuck)
15. novotvary vzniklé kombinací tradiční nadávky s aktuálním výrazem (vlezdobruselista)
16. označení, která jsou urážlivá jen v kontextu (trouba, trubka, tydýt, moula, mamlas, hejhula, vrták, truhlík, trulant, matěj, hňup, nádiva)

Schopnost RRTV třídit se blíží nulle. Klassifikační kritéria musel vymýšlet někdo ve stavu blízkém opilosti. Navíc je pozoruhodné, že v kalvinistických USA je neslušných per se pouze 7 slov, v katholické ČR mnohem více, přičemž nechápu, proč na seznam dávali zastaralé výrazy, které nikdo nepoužívá, typu přetrhdílo či vochechule. Divím se, že neprohlásili za illegální též taškáře, když už je protiprávní fintílek. Jako licenční úřad RRTV totálně selhala, takže by ji mělo by nahradit ministerstvo obchodu a censurní úřad ČR nepotřebuje vůbec, v tom musím souhlasit s Jakubem Mocem.

Vznik seznamu osvětlují Lidové noviny: „Nejde o žádnou metodiku či doporučení rady. Je to zkopírovaný seznam z Wikipedie a byl součástí upozornění na to, že ve vysílání zazněl vulgarismus.“ Takže uhrovití puberťáci opět nepřímo stanoví pravidla veřejného života. Pěkné.

Alcuin a filioque

Situace okolo postoje Alcuina k filioque je nejasná.

Filioque bylo v credálním kontextu poprvé použito při vyznání víry vizigótským králem Reccaredem na III. koncilu toledském (589); tuto formulaci potvrdily další toledské koncily (633 a 675). Jejich postoj byl podmíněn bojem proti ariánství a modalismu. Král Reccared nařídil, aby se Credo recitovalo s filioque během Eucharistie. Z říše Visigótů se pak rozšířilo do Galie.

Roku 680 se koncil v Hatfieldu pod vedením byzantského mnicha sv. Theodora (vyslaného ovšem papežem sv. Agathonem) přihlásil k prvním 5 ekumenickým koncilům, ale zároveň potvrdil své vyjádření víry s filioque.

Karel Veliký, o němž je známo, že se neuměl ani pořádně podepsat, protestoval u papeže Hadriána I. ohledně chodu věcí v Konstantinopoli. Papež jeho protesty po právu odmítl. Následně Karel Veliký nařídil sebrat všechny argumenty pro podporu svého postoje. Tak vznikly (povětšinou z bídných překladů) v letech 791-795 tzv. Libri Carolini. Zatímco VII. ekumenický koncil v r. 787 potvrdil, že Duch pochází pouze z Otce (byť prostřednictvím Syna), lokální koncil svolaný r. 794 do Frankfurtu Karlem Velikým (který na něm nařídil zpívat Credo s filioque) proti vzmáhající se heresi adoptionismu ve Španělsku, to popřel; jeho authorita ovšem není s authoritou ekumenického sněmu srovnatelná. Alcuinův zájem v této době byl nepochybně namířen proti adoptionistickým španělským biskupům a nepochybně odtud jeho angažovanost v této věci (tedy nikoli propagace filioque). Za hlavního authora Libri Carolini je považován Theodulf z Orleansu.

Na koncilu ve Friuli (797) Paulinus z Aquileie, Alcuinův souputník na dvoře Karla Velikého, obhajoval užívání filioque jako prostředku proti adoptionistům, ale uznával, že je to dodatek k cařihradsko-níkájskému Vyznání. Jaké stanovisko zaujímal sám Alcuin, se můžeme pouze dohadovat. Řada pravoslavných odborníků se ovšem domnívá, že Alcuin užití filioque v Credu aktivně prosazoval.

Na druhé straně r. 804 píše Alcuin bratřím do Lyonu, aby nezaváděli filioque do Creda. Konkrétně aby nepřestupovali limity položené Otci, aby nezaváděli nic nového do vyznání katholické víry a nenacházeli potěšení v tradicích, které nebyly známy v dávných dobách (Guettée, str. 149). Není pravděpodobné, že by považoval filioque za "dávnou tradici" (byť na Západě bylo podpořeno disproporčně obrovskou authoritou Bl. Augustina z Hippo), jinak by to jeho druh Paulinus z Aquileie těžko mohl uznat za pozdější dodatek. Téhož roku Alcuin umírá.

R. 808 se otázka filioque dostává opět před papeže Lva III. Na příkaz Karla Velikého prohlásil koncil v Cáchách filioque za nezbytné pro spásu duše a Theodulf z Orleansu sbírá patristické argumenty pro filioque. Papež následně připustil filioque pro katechisaci, ale nikoli jeho přidání k Vyznání víry. Sv. Photios odsoudil filioque bez výhrad. Navzdory tomu se Credo s filioque užívalo na Západě dál, r. 1014 ho papež Benedikt VIII. (při korunovaci císaře Jindřicha II.) zavádí trvale do římské liturgie.

Tučným písmem jsou v textu zdůrazněny neblahé zásahy světské moci do církevní věrouky. Zásahy, kterých se "caesaropapism", jenž je trnem v oku všem pokrokově smýšlejícím okcidentálcům, nikdy nedopustil a pokud, tak pouze s dočasným úspěchem (ikonoklasm).

Zdroje: 1, 2 a 3.

Jiří J. Stodola se po roce probudil

a musel přiznat svou trapnou neznalost latinských výrazů cognoscere (poznat), demonstrare (ukázat), testari (ověřit) a probare (dokázat). Kdyby četl LW, nemusel ho na jeho zahanbující ignoranci upozorňovat až Tomáš Halík: „Pokud ovšem odmítneme překládat „demonstratio“ jako „důkaz“ proto, že toto slovo dnes sugeruje zavádějící chápání důkazu jakožto důkazu ve smyslu matematickém a přírodovědeckém (proti tomu se několikrát výslovně ohrazuje Bededikt XVI., protože to by skutečně neposkytovalo místo pro víru a bylo heretické), k žádné kolizi nedochází. Že stvoření a rozum poukazují ke Stvořiteli, na tom jistě radostně trvám.“

Nezpráva

Typickým příkladem informačního smogu je Vodníkova „informace“ o tom, že tucsonský vrah Jared Lee Loughner je halachický Žid.

Tato desinformace je založena na tom, že jeden z vrahových kamarádů prohlásil, že vrahova matka je židovka + na vrahově používání zkratky BCE, čímž se v USA jinak vyznačují pouze Židé a atheisté. Přitom vrahem je magor, který má ostře vyhraněné názory, takže není divu, že odmítá používat též křesťanskou zkratku BC.

Antisemité této spekulace zneužili v takovém rozsahu, že JTA musela vydat dementi. Myslím, že by Vodníkovi prospělo, kdyby méně sjížděl obskurní weby a více používal kritické myšlení.

Věčný boj kommunistů a antikommunistů

Tomáš Pecina shrnul diskussi, kterou vyvolal, když mu I. senát ústavního soudu vyhověl nálezem Tomáš Pecina v. vrchní soud v Olomouci z 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10.

I já jsem byl překvapen, jak živá debata o tomto nálezu vznikla, a v práci se jím musím dost často zabývat. Na rozdíl od Tomáše Peciny si však nemyslím, že se jedná o spor levice a pravice. Sám jsem byl překvapen, že je to daleko více generační střet. Lidé, kteří se narodili zhruba před rokem 1968 jsou vesměs proti nálezu, lidé mladší naopak. Tak i 67letý Pavel Rychetský ostře nesouhlasí s 32letým Stanislavem Balíkem, přičemž mi připadá vedlejší, že Rychetský je bývalý kommunista, zatímco Balík je offensivní katholík. Jiné právo, které vedou lidé střední generace, je sice vesměs proti nálezu, ale to přičítám tomu, že redakci tvoří příslušníci vysokého justičního establishmentu.

Osobně jsem byl k nálezu spíše kritický, ale když vidím, jak kommunistickému establishmentu otrnulo, říkám si, že jim není stydno.

Bartošova odpověď

O válce mezi paleokonservativci a neokonservativci jsem psal. Nyní pokračuje druhým kolem. Nic moc – hrozně mnohomluvné. Pěkný je pouze poslední odstavec.

Israel's Holocaust

Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.

Rabín Jacob Neusner: „As the numbers mount up, when do considerations of volume enter in and validate calling the annihilation of millions of lives "a Holocaust"? I think they do. Here is a Holocaust today. Every Jewish child born in the State of Israel is a survivor of the Holocaust sustained by Israeli law.“

Jan Kirschner: „Podle výše uvedené charakteristiky by se za projevy extremismu dali [sic!] označit i aktiv[it]y některých protipotratových hnutí. Např. akce hnutí Stop genocidě vyvolávají ve společnosti často odmítavé reakce (odkaz na článek portálu Res Claritatis). Toto hnutí přirovnává otázku potratů ke genocidě a holocaustu. Já to vnímám jako neadekvátní a necitlivé vůči milionům zavražděných Židů v koncentračních táborech. Jaký je Váš názor?“

Adam Borzič: „Víte, nerad známkuji a unáhleně hodnotím a tak se nějakého definitivního náhledu na takováto hnutí zdržím. Ale to srovnání s holocaustem je skandální a krajně nevhodné. To by si odpustit opravdu mohli. Je to velmi citlivá otázka.“

Albert Einstein o Státu Israel

Jak připomíná Michal Očadlík, Einstein v roce 1946 výslovně prohlásil: Stát Israel? „Vždy jsem byl proti tomu.“

Papežův jurisdikční primát

Mezi katholictvím a pravoslavím jsou tisícileté barriéry, které je nutno překonat, má-li být Církev opět jednotná. (Kromě toho je nutno inkorporovat orientální církve – miafysity a nestoriány – a inkorporovat rovněž lutherány. Kalvinisté nejsou církví v užším smyslu slova, ty inkorporovat nutné není.)

Některé tyto barriéry jsou krajně tíživé. Nejhorší je Fótiův poukaz na Filioque. Pravoslavní mají pravdu, že Credo se opravdu jednostranně měnit nemělo. Na druhou stranu, obsah Filioque je theologicky extrémně důležitý.

Jinde pravoslavní ustoupili sami: Kérulariův poukaz na kvašený chleba už nehraje roli, neboť pravoslavní nyní nemají námitek proti tomu, když katholíci ve své liturgii užívají nekvašený.

Zůstává papežův jurisdikční primát, jehož nerespektování je vrchol pravoslavné irracionality, popírání historie a slov Písma. Zde jsou nezvratné exaktní důkazy, že katholíci mají pravdu (na rozdíl od Filioque, kde je vše věcí víry). Jenže na popírání papežského primátu je postavena pravoslavná identita; jeho uznáním by z pravoslaví nic nezbylo, neboť mezi řeckými katholíky a pravoslavnými by najednou nebyl žádný rozdíl. Proto, ačkoliv tento spor je nejméně věroučný, je nejtíživější.

1. Písmo: Tu es Petrus, et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam, et portae inferi non praevalebunt adversus eam. („A já ti říkám, že jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ Mt 16, 18)
2. Historie – k papeži se odvolal:
1. sv. Jan Zlatoústý k sv. Innocentu I.
2. sv. Theodor Studita k sv. Lvu III.
3. sv. Ignatios k sv. Mikuláši I. Velikému

Pravoslavní by se tedy měli sklonit před vírou otců (Jana, Theodora a Ignáce) a přestat si vymýšlet novoty.

Updated.

Válka mezi paleokonservativci a neokonservativci

Článek Adama B. Bartoše Věční petenti ve službách pana Vaňka vyvolal u Pravdy a lásky nepředstavitelnou zuřivost. Nechápal jsem proč, ale teprve odsudek Romana Jocha mi to osvětlil. Seznamy! Taková drzost! Joch píše: „Sestavovat seznamy osob! Zbláznil ses?“ Ano, Bartoš se dočista zbláznil, protože po takovém článku si před ním odplivne i jeho vlastní pes.

Ačkoliv mi neokonservativci v podání Mirka Topolánka byli docela sympathičtí, jejich lísání k moci s cílem být za každou cenu součástí establishmentu, je odporné. A k tomu ta rusofobní paranoia. Vše, co prospívá Moskvě, je nutno zdeptat – уничтожить.

Tak já vám něco řeknu, pánové rusobové: Válka v jižní Osetii byla hnusná gruzínská aggresse a Saakašvili je sprostý vrah. Rusko udělalo to, co měl udělat každý slušný stát.

Římskokatholické padělky

Ve své cestě za uchopením moci nad celou Církví si Řím vypomáhal mj. i padělky. Není vyloučeno, že někteří papežové, kteří jimi argumentovali, věřili v jejich pravost. Jak je to potom ovšem s jejich neomylností, to by nám musel vysvětlit nějaký vatikánský právník.

První z těchto falsifikátů je tzv. Konstantinova donace. Vznikla snad jako podpůrný argument pro papeže Štěpána II. (752-757) vůči Pipinu III. Krátkému (752-768), který mu přislíbil území (budoucí Papežský stát), zabrané Langobardy Byzantincům. Obsahem padělku je fiktivní věnování celé řady území (v Judei, Řecku atd. + město Řím) císařem Konstantinem I. Velikým (306-337) papeži Silvestru I. (314-335) jako dar za poučení o křesťanství, pokřtění a zázračné vyléčení z malomocenství. Císař se pak odstěhoval do Konstantinopole, aby papežově vládě na Západě nepřekážel. Autor padělku je neznámý, nejpravděpodobněji to byl nějaký Frank.

První možné využití Donace jako argumentu byla výzva papeže Hadriána I. (772-795), když napomínal Karla Velikého(768-814, od r. 800 císař), aby následoval příkladu Konstantinova a obohatil římskou církev. První, kdo ji prokazatelně použil při nárokování nadvlády nad celou církví, byl papež Lev IX.(1049-1054) v dopise konstantinopolskému patriarchovi Michaelu Cærulariovi(1043-1059). Tedy mimo jiné na základě tohoto falešného dokumentu (který Cærularius po právu odmítl) došlo k odtržení Říma a latinských biskupů od jediné svaté katholické a apoštolské církve. Za falešnou ji považoval už v 15, stol. Mikuláš Kusánský(1401-1464) a kněz Lorenzo Valla(1406-1457), ale universálně byla nepravost Donace akceptována až v 17. stol.

Konstantinova donace byla později zahrnuta do souboru dalších falsifikátů, tzv. Falešné neboli Pseudoisidorovy dekretálie. Je to rozsáhlý soubor falešných papežských dopisů, přidaných ke starší sbírce authentické (tzv. Hispana Gallica Augustodunensis), dále zákony franckých vládců, kánony a pojednání o prvotní církvi. Soubor sestavil fiktivní author Isidor Mercator - pozor, nezaměňovat se sv. Isidorem Sevilským(56O-636) - jedná se ale velmi pravděpodobně o kollektivní dílo, které vzniklo snad v oblasti Remeše, zřejmě mezi lety 847-852, možná přímo v okolí arcibiskupa Hinkmara(845-882). Typicky propagandistická směs lží a pravd měla za účel vytvořit základy politických a majetkových práv episkopátu. Zároveň je patrná animosita vůči arcibiskupům a metropolitům. Papežové později (v boji o investituru) využili Dekretálie ke zdůvodnění vlastních nároků. A byl to opět v 15. stol. Mikuláš Kusánský, který si všiml některých bizzarních anachronismů a vyjádřil pochyby o pravosti Dekretálií. Od 19. stol. není pochyb o tom, že se jedná o podvrh.

Renée Martel - Viens changer ma vie

Paroles.

Jak se wikipedií šíří pitomosti

Kapitán ve svém pajánu na spiklenecké theorie použil nesmyslný tvar *qui bono. Zajímalo mne, kde ho vzal. Pravděpodobně na wiki, kam tento tvar zavlekl Jiří Janíček z německé jazykové verse. Do ní se dostal obvyklou cestou: Tuto pseudoinformaci tam vložil jakýsi Allegoriovič. Barbatus měl o ní pochybnosti, ale na základě wiki zdvořilosti ji neodstranil, jen zpochybnil.

Zajímavé je, že v anglické versi je správně uvedeno: „Qui bono (literally "who with good") is a common nonsensical Dog Latin misrendering.“ Není totiž jediného důvodu, proč by latina neměla vždy rozlišovat mezi cui [kují] – komu a qui [kví] – který. Proto je tato frase správně Cui bono? tedy Komu dobré? A pro všechny uživatele wiki je to poučení, že česká i německá verse jsou zcela nespolehlivé, na rozdíl od anglické.