Nacionální konservativism

Jejich českým webovským periodikem je Délský potápěč. Je zvláštní, že ještě neobjevili Karla Kramáře a jeho národní demokraty a místo toho se více inspirují německou konservativní revolucí 20. let, Spenglerem, Jüngerem a Schmittem.

S ostatními paleokonservativci mají společný důraz na tradiční hodnoty: pro-life, proti embryonálnímu výzkumu, pro trest smrti, proti registrovanému partnerství a sekularisaci, pro veřejnou roli organisovaného náboženství, proti drogám, prostituci, pornografii a euthanasii. Přidávají důraz na ethnicitu. Od neokonservativců se liší v tom, že mají klassický postoj k ekonomice a zahraničním vztahům.

Údajně též podporují nukleární rodinu, což mi přijde sporné.

Nejslavnější židovský fascista

Byl jím Abba Ahimeir (אב"א אחימאיר‎ 1897–1962). Narodil se v Rusku (symptomatické) a dissertaci psal o Spenglerově Zániku západu (rovněž symptomatické).

Svou kariéru začal jako bolševik, ale odvrátil se od kommunismu, jakmile poznal, že bolševism není nic jiného než ruské nacionalistické hnutí. Ostře kritisoval dohodu sionistů s nacisty ze srpna 1933.

Nečitelná země

Václav Bělohradský se se svým článkem "Nečitelná země", publikovaném v deníku Právo 23. 5., projevil jako politický komentátor světového formátu. Konkretizuje na příkladu České republiky to, co političtí myslitelé Carl Schmitt a Julien Freund tvrdili již na úrovni teoretické: politiku nelze redukovat na boj "dobra" se "zlem", tedy na subjektivní (zne)užívání morálky.

Bělohradský tvrdí, že česká politická a mediální scéna upadla do marasmu černobílých hodnotových klání mezi modrým a rudým týmem, namísto toho, aby se zabývala skutečnou otázkou politiky: jak dojít k většinové společenské shodě k vyřešení konkrétní politické otázky. Jinými slovy, například pro vyřešení otázky evropské integrace je naprosto bezpředmětné, jestli ji podporuje socialista nebo obláčkově modrý neoliberál, stejně tak není vůbec důležité, jestli politik, který ji zavrhuje, je politikem oblíbeným (Václav Klaus?) nebo naopak ne (Vladimír Železný?). Hodnoty a morální pozice budou vždy do určité míry odlišné, ale to nemusí zabraňovat tomu, aby se došlo ke shodě nad konkrétním řešením.

Aféra s "házením vajec" byla přesně takovým vítězstvím osobních pocitů a hurá emotivnosti nad diskusí a rozborem myšlenek: namísto zamýšlení nad politickou sterilitou viděnou v rádoby-souboji ČSSD a ODS (a jejich promptním anihilování v politickém souboji), se házela vejce.

Svobodná diskusse

Polemika s Michaelou. Pro přemíru vyjádření k vajíčkové válce jsem se dosud nedostal k tomu, aby reagoval na zásadní Michaelin text. Tak to nyní napravuji.

Svobodná diskusse je naprosto zásadní. Kdybych v ní nevěřil, tak nejsem liberál, nýbrž stoupenec bránící se demokracie. Její smyslem není to, že všechny názory v ní řečené mají stejnou váhu a že je nezbytné na všechny reagovat. Stačí něco mnohem menšího: netrestat je. Vůbec nijak. Nejen žalářem, ale ani ostrakisací (koncept Lipstadtové vůči těm, kteří mají tu neskutečnou drzost, že mají na průběh druhé světové války jiný názor než ona).

To, co jsem řekl, platí v plné míře i pro názor, že sociální problémy tmavých Čechů budeme řešit tak, že se jich prostě zbavíme, třeba tím, že je pošleme do plynu. Důvod je, že když to někdo napíše takto otevřeně, tak má každý možnost o tom přemýšlet do všech důsledků. Nemusí pracně odhalovat, jak to ten druhý myslel, když se kvůli censuře nemohl vyjádřit otevřeně. Obludnost toho názoru se ukáže sama od sebe a nebudeme musit zakládat novou Antichartu, tentokrát proti neonacistům, tj. odsuzovat něco, s čím nejsme oprávněni se seznámit.

Pokud někoho uráží cizí politický názor, tak mu musím znovu doporučit, ať do politiky nechodí. Není to nedělní škola. To je stejné jako business. Pokud někoho uráží, že je to "jen" o penězích, tak ať nepodniká.

Na závěr dodávám, že nejsme děti. Nepotřebujeme samozvané mentory, kteří za nás budou rozhodovat o nás, s čím se můžeme seznámit a co by nás naopak mohlo zkazit. Kde ti mentoři berou tu drzost?

Vajíčková válka II

Musím říci, že diskusse k článku Vajíčková válka I bylo jedním z největších zklamání, které se mi v poslední době dostalo. Většinou články píšu jako mírné provokace. Domnívám se, že jemným přetažením čtenáře nejvíce přiměji o věci přemýšlet. Článek Vajíčková válka jsem ale psal s jiným úmyslem. Myslel jsem, že jím dosáhnu všeobecného konsensu. Stal se však pravý opak. Diskutéři se vyhranili na 2 skupiny:

1. modří = zastánci bránící se demokracie. Svůj boj s neonacisty dotáhli do takových dimensí, že bojují dokonce i s Paroubkem: "Paroubek je pro mě ztělesněním normalizačního šíbra. Plus hnusně mluví, lže, používá nátlakový metody, nemá smysl pro humor, je vychytralej, hulvátskej ..."
2. rudí = zastánci názoru, že politika je svinstvo a že všechny politiky bez výjimky, od Havla, přes Topolánka a Bursíka až po Filipa je třeba po sládkovsku nahnat do Vltavy.

Je mi líto, ale oba tyto názory jsou pravým opakem demokracie. Pokud v ČR nejsou demokraté v množství větším než malém, demokracie dříve nebo později skončí.

V analyse problému tentokrát selhal i Bohumil Doležal; naopak překvapil často podceňovaný Zdeněk Škromach: "Je potřeba rozlišovat. Je tady skupina mladých studentů a lidí, kteří mají různé názory a pokusili se o recesi. Proč ne. Dá se s nimi mluvit a nejsou hloupí. Jen mají své názory. Na to mají právo. Na ně se ale přilepily skupiny extrémistů s násilnickými sklony. Ty nejsou ochotny o ničem diskutovat a jdou se na naše mítinky jen vyřádit jako rowdies na fotbal."

Radek Mikula upozornil na to, že pořadatelé meetingů ze strany ČSSD občas porušují zákon. Ano, to je pravda. Ale je nutné připomenout, že jsou vyprovokováni, což je polehčující okolnost.

Násilí není legitimním občanským protestem. To je jasné už od Gándhího. Jinak není třeba alarmism. Nesouhlas s ČSSD lze vyjádřit ve volbách. O vytlačení politiky z ulice usiluje každý régime. A v případě demokracie je to legitimní.

P. S. Když si čtu některé články, tak mám zřetelný pocit déjà vu:
"Mladý je básník, jenž zpívá pro mladé,
mladá je píseň, holubička čistá.
My všichni jsme mladí, měšťácký západe,
mladý je každý kommunista."

Démonisace nacistů

Úvodem bych chtěl předeslat, že tento text je poslední, kdy se rituálně od neonacistů distancuji. Fanatiky nepřesvědčím, i kdybych stokrát opakoval, že jako liberál nemohu mít s neonacisty nic společného, protože svoboda a nacionální socialismus jsou jako oheň a voda. Co na tom, že podporuji registrované partnerství, přímou demokracii, antidiskriminační zákon apod. Jednou se zastávám svobody slova i pro neonacisty, tak jsem také neonacista. Toto paranoidní vidění světa nebudu nadále podporovat. Budu psát, co si myslím, a je mi jedno, jak to kdo bude značkovat. Je mi přitom jasné, že ti, kteří se od fašistů liší jen ve výběru oběti, nikoliv v prostředcích, to nedokážou pochopit.

Tenhle článek je do značné míry zbytečný, protože to Alkibiades napsal mnohem lépe než já. Přesto si ale odpověď na článek Filipa Sklenáře zaslouží konkretisaci.

Jednou z nejvíce falešných představ o nacismu je vykreslení nacistů jako dokonalých démonů zla v černých SS uniformách. Jak to bylo ve skutečnosti? Ukažme si několik konkrétních nacistů:

1. Carl Schmitt. Byl koryfejem nacistické právní vědy. Je zakladatelem doktríny bojující demokracie, kterou Filip tak vehementně zastává. Nacistu Schmitta dnes cituje dokonce český ústavní soud.
2. Martin Heidegger. Byl koryfejem nacistické filosofie. Dnes je obecně uznáván za největšího filosofa 20. století. Jeho milenkou byla Hannah Arendt, z čehož je zjevné, že ani antisemitism nebrali mnozí nacisté příliš vážně.
3. Leni Riefenstahl. Ta nebyla členkou NSDAP, takže je sporné, zda ji za nacistku považovat. Nicméně patřila k nejvyšším patrům nacistického establishmentu.
4. Hans Globke. Rovněž formálně nebyl nacistou, ačkoliv byl autorem Hitlerova zmocňovacího zákona, kommentáře k norimberským zákonům a hlavním poradcem kanceláře pro židovské záležitosti ministerstva vnitra. To vše nebránilo, aby v SRN udělal velkou kariéru. Byl hlavním poradcem kancléře Adenauera.
5. Georg Konrad Morgen. To byl dokonce příslušník SS. Přesto vyšetřoval zločiny dozorců koncentračních táborů: v Buchenwaldu, Majdanku, Osvětimi, Dachau a dalších.
   
6. Richard Scheringer. Byl ve své době jedním z nejznámějších nacistů. Byl důstojníkem německé armády a přesto nacistou. Ve slavném lipském processu v roce 1930 to nijak neskrýval. Dal se však ke kommunistům a udělal u nich velkou kariéru. Po válce byl dokonce předsedou kommunistického poslaneckého klubu bavorského sněmu.
   

Chtěli výše zmínění násilí, totalitu a terror? Podle Filipa ano, protože to každý nacista chce jaksi už z definice. Kdy už konečně odhodíme falešné brýle a podíváme se na nacism jako na reálné hnutí? Nebo budeme navždy potřebovat obětního beránka, na kterého rituálně můžeme svalovat naše viny?

David Duke s odstupem

Přečetl jsem si s odstupem zajímavý text Ondřeje Šlechty. Nejprve errata: David Duke nebyl zatčen, nýbrž zadržen. Tomáš Pecina není právník, pokud se právníkem myslí člověk, který vystudoval právnickou fakultu. Naopak Miroslav Mareš právníkem je.

Text obvinění by mne silně zajímal, ale je třeba jít ad fontes. Účelová vyjádření jeho obhájců tím nejsou. Příčina této spektakulární akce je jasná. Zastánci bojující demokracie to řekli naprosto zřetelně: Rasisté, neonacisté a podobní zmetci (používám jejich slovník) nemají lidská práva. Druhým důvodem je to, že české země zažily druhou světovou válku (myslí se tím, že byly okupovány nebo měly nedemokratický régime, na rozdíl od USA), a proto úroveň svobody slova zde musí být navždy nižší než v USA. Proč ale mají nižší úroveň svobody slova než v USA a UK ve Švýcarsku a v Israeli, které druhou světovou válku nezažilo, však tento princip nevysvětluje.

Je fascinující, že je ředitel nátlakové skupiny označován za odborníka. Stejně fascinující je, že stačí ke knize přidat patřičnou předmluvu a text je rázem nezávadný. Jak správně připomíná Tomáš Pecina, je to kommunistické myšlenkové schema.

Celkově však souhlasím s Ondřejem Šlechtou, že naše myšlenková policie by se měla přeorientovat na stíhání zlodějů (stíhání vrahů se jí celkem daří). Avšak v myšlenkovém milieu, kde je člověk vinen už tím, že má nepřípustné názory: "Policie samozřejmě nezasahovala proti nevinnému člověku - Duke je poměrně výrazná osobnost, která svými názory propojuje celou krajně pravicovou scénu, od neonacistů po fašisty," to bude velice těžké.

Odsudek bojující demokracie

Bohumil Doležal ve svém kommentáři vystihl podstatu: "je třeba lidem věřit, že mají zdravý úsudek a jsou přístupní rozumným argumentům. Protože pokud by nebyli, je všechno ztraceno a žádné zákazy nepomohou. Svoboda a demokracie jsou v první řadě postaveny na důvěře, a kde se jí nedostává, policie to nespraví."

Financial Times: Václav Klaus, "zlobivý hoch Evropy," jenž odmítá vyrůst

To alespoň píše o českém presidentovi ve výstižném pohledu ze zahraničí komentátor evropských záležitostí Financial Times Tony Barber. Uvádím pasáž v originále, jelikož by tuto stylistickou brilanci jakýkoliv překlad nenávratně poničil:

Like a naughty child who leaves the fridge door open, kicks a football around the house, feeds the cat orange peel and questions every instruction he receives, Klaus just never gives up. Now his sights are set on the EU’s showpiece summit of heads of state and government on June 19-20 in Brussels. With Topolanek out of the way and the new interim government to be led by Jan Fischer, the worthy but politically faceless head of the Czech national statistical office, Klaus fancies the idea of chairing the EU summit.

Cui bono?

Václav Štěpán Hà David to napsal správně: Všechen ten povyk má jediný cíl: Omezit svobodu shromažďovací.

Ernst Jünger (1895–1998)

Vedle potomního nacisty Carla Schmitta (1888–1985) byl jedním z hlavních architektů konservativní revoluce Ernst Jünger (1895–1998). Podívejme se blíže na tohoto myslitele, který zaujal i největšího filosofa 20. století, Martina Heideggera (1889–1976), takže napsal: „Der Arbeiter od Ernsta Jüngera je na základě základní metafyzické pozice Nietzscheho vytvořená metafyzika správně pochopeného … imperiálního ,komunismu‘.“

Jüngerův 103letý život se vyznačoval pozoruhodnými obraty: byl vojákem francouzské Cizinecké legie, nositel nejvyššího německého vojenského vyznamenání v první světové válce, antisemita a narkoman. Ale nejdůležitější je fakt, že ačkoliv měl krajně pravicové názory, nikdy se nenechal zkorumpovat nacisty (na rozdíl od Schmitta). Je proto živoucím důkazem falešnosti these trockistů a jiných kommunistů, kteří kladou mezi krajní pravici a nacism rovnítko.

K jeho neznámějším pracem patří In Stahlgewittern (1920), Der Arbeiter (1932), Der Waldgang (1951) a Eumeswil (1977). Jeho poslední knihou jsou Die Schere (1990), které vydal 70 let po své prvotině.

V roce 1938 mu NSDAP udělila zákaz psaní. Ten byl obnoven v roce 1945 britskou okupační správou, s odůvodněním, že se naprosto nedostatečně účastnil odporu proti nacismu. Svou knihu Der Friede (1947) proto vydal v zahraničí.

V 50. letech byl rehabilitován, aniž by se musel zříci svých předchozích názorů, a dostal mnoho ocenění a vyznamenání. V roce 1984 promluvil na připomínce bitvy o Verdun společně se svými obdivovateli, Mitterrandem a Kohlem. Ve 101 letech konvertoval z protestantství na katholictví.

Spor pravice a levice

Alkibiades tady upozornil na zajímavý článek Václava Hořejšího o nechutných tahanicích na českých diskusních forech mezi pravicí a levicí. Avšak zcela symptomaticky jako jeden nejmenovaný český wikipedista má klapky na očích a všechnu špínu hází jen na pravici.

Jako muž středu to vidím jinak a naopak jsou mi v poslední době čím dál odpornější diskussní (nejen) praktiky levice. Kdo označuje stoupence radaru za vlastizrádce? Kdo hází veškerou vinu za finanční krisi jen na pravici?

Ale to je vedlejší. Tento článek píšu proto, že tím jak Hořejší hází celou českou pravici do jednoho pytle, sám na sebe prozrazuje, že o ní nic neví. A když o ní nic neví, tak ji nemůže ani kritisovat.

Jak naznačili již diskutéři k Alkibiadově článku, je tady mnoho pravicových skupin:

1. neonacisté – Národní odpor a Dělnická strana. Jsou xenofobní, ostře antiromští a germanofilní.
2. nacionalističtí autoritáři. Jsou obvykle mírnými katholíky. Ale hlavní je pro ně ethnicky definovaný český národ.
   
3. autoritářští ultrakatholíci. Obdivují Franca a Salazara.
4. demokratičtí ultrakatholíci. Semín. Jsou paleokonservativci.
   
5. klassičtí konservativci. Benda. Nezpochybňují II. vatikánský koncil.
   
6. věřící neokonservativci. Občanský institut (Joch a Freiová). Jsou silně proisraelští.
7. sekulární neokonservativci. Mainstream Mladé fronty. Propagátoři bránící se demokracie.
   
8. eurorealisté. Klaus. Strana svobodných občanů. Germanofobní, rusofilští.
   
9. antikommunisté. Boj s kommunismem je pro ně alfou a omegou všeho. Hedvíček a Hučín.
10. obecní lidovci. Pro II. vatikánský koncil, ale ne nějak vášnivě, spíše proto, že tak církevní establishment rozhodl.
    

… a určitě jsem na mnohé zapomněl.

Jan Keller a AndyO

Jak pravidelní čtenáři tohoto blogu vědí, s AndyO se shoduji skutečně jen málokdy. Její vyjádření na adresu blábolu Jana Kellera bych ale podepsal. Co je lepší než být neoliberálním ekonomem? Být kryptokommunistickým sociologem, jemuž za PŠM, se kterým by ho vyhnali z každé hospody, dokonce platí.

Je o mně známo, že jsem tolerantním prakticky k jakýmkoliv positivním názorům. I když s nimi třebas nesouhlasím, positivní návrhy alespoň přimějí člověka přemýšlet. Ale co s negativismem? A je jedno zda s antikommunismem či naopak kommunistickým révanchismem. Keller ve svém článku neuvedl jediný fakt, jen žvanění. Nestoudně zapřel, že hlavním důvodem nynější krise je socialism: Clintonovo rozhodnutí dát vlastní nemovitosti těm, kteří na ně neměli. Banky pak tyto špatné úvěry řešily tak, že je zamaskovaly a prodaly dál. Stát se pokusil poručit trhu a takto to dopadlo.

Řešení je jasné. Nejsou jím billiony korun, které vlády vyspělých států pumpují do ekonomiky. Je jím obnovení důvěry, přesně jak o tom mluvil zástupce ČNB v nedělních Otázkách Václava Moravce. A důvěra se neobnoví jinak než naprostou transparentností. Banky musí přesně sdělit, jaké špatné úvěry mají a v jaké výši. Teprve pak jim investoři opět začnou důvěřovat.

A u Kapitána mi připadá, že se dosud nesmířil s tím, že hlavním člověkem podniku není jako před rokem 1989 výrobní náměstek, nýbrž obchodní a marketingový ředitel. Nyní není umění vyrobit, ale prodat. Před rokem 1989 bylo obtížné vyrobit: Sehnat a motivovat lidi, zajistit subdodávky. To duši technika lahodilo, protože to víceméně byla exaktní činnost. Nyní o úspěchu na trhu víceméně rozhoduje invence a štěstí. A technici berou jako obrovskou křivdu, že hlavní slovo mají ti, kteří ani neumějí postavit most. Je to proto, že zorganisovat stavbu mostu dokáže každý stavař. Hlávka byl ale jen jeden.

Role Francie

Bohumil Doležal: "Nyní se ministr Schwarzenberg dohodl s francouzským ministrem Kouchnerem na tom, že nejméně dvakrát týdně budou spolu koordinovat politické postoje obou zemí. Proč? Proč ne s Polskem, Slovenskem, Maďarskem? Proč ne s Velkou Británií? V čem je pro nás Francie výjimečná kromě toho, že ze sobeckých důvodů podporovala po roce 1918 to nejhorší v české politice, a pak tytéž české politiky, které hecovala k nejhoršímu, v roce 1938 ze zbabělosti a prohnilosti cynicky podrazila a ČSR prodala Hitlerovi? V Evropě není země, která by byla, zvlášť když projevuje směšné a nenáležité velmocenské ambice, méně vhodná k tomu, aby jí dnešní čeští politici věnovali důvěru."

Plně podepisuji. Český prvorepublikový establishment byl na stejně nízké úrovni jako je nynější. Francouzská politika měla v sobě vždycky něco zcela nepřijatelného. Paradoxně se mi zdá, že nejlepší byla za IV. republiky. Gaullism je něco klausism, ale mnohem silnější.

Hon na čarodějnice

Na idnesu. Jakoby stranická minulost v Národní straně byla něco více, méně, horšího, nebo lepšího, než třeba členství v ODS, KDU-ČSL, nebo KSČM. Zajímalo by mě, kdy pro česká média přestává být přitažlivá minulost osoby v "extrémistické" straně. Po roce od ukončení členství, po deseti letech, po patnácti, nebo má taková osoba doživotní cejch?

Rozšířená verse textu.

Updated.

Polemika s Ondřejem Šlechtou

Ondřej Šlechta reagoval na Délském potápěči na dva výtahy LW. K tomu několik poznámek.

Někteří paleokonservativci vyčítají neokonservativcům trockistickou minulost. To ale není podstatné, stejně jako není podstatné, že někteří neokonservativci jsou dokonce bývalí stalinisté. Podstatná je struktura myšlení, kterou dal trockism neokonservativismu do vínku. Jak správně připomíná Ondřej Šlechta, je to dogma objektivity poznání. Neokonservativci se domnívají, že mají monopol na pravdu a všechny lidi dělí do dvou skupin: stoupence a nepřátele demokracie. Ty druhé se snaží všemožně potlačit. Je zvláštní, že v postkommunistických státech, kde s manichejským myšlením máme takovou zkušenost ("Kdo nejde s námi, jde proti nám."), má bránící se demokracie tolik stoupenců.

Naproti tomu tuto výlučnost bych neokonservativcům nevyčítal. Každá ideologie se domnívá, že má patent na rozum; jedinou výjimkou je postmoderna. Pojem "pravice" a "levice" není hodnotící; je deskriptivní. Jsou to právě neokonservativci, kteří nacism označují za levici, jako kdyby vše levicové bylo a priorně špatné a vše pravicové inherentně dobré.

Za důvod vzniku neokonservativismu nepovažuji židovství jeho zakladatelů. Podle mého názoru jsou kořeny v tom, že jeho autoři plně souhlasili s velkým manipulátorem FDR, ale LBJ už to podle nich přehnal. Na rozdíl od paleos považují neocons znásilňovatele ústavy Lincolna za velkého presidenta. Stejně positivně hodnotí Jeffersona, Roosevelta, Wilsona a JFK. Hrdinou paleos je naproti tomu Coolidge, Truman a Nixon.

Pojem "křesťansko-židovské dědictví" je prázdné ideologické cliché. Evropa nemá s judaismem bezprostředně nic společného; jediný judaismus, který má pro ni význam, je ten, který byl přefiltrován křesťanstvím. Všichni Židé, kteří mají evropskou roli (Freud, Einstein apod.), judaism opustili.

Politické názory Václava Klause

Jsou do značné míry záhadou. Bývá označován tu za liberála, tu za konservativce, ale nic z toho nesedí. Sofistikovanější nálepka zní, že je "konservativně–liberální", ale to je podobný nesmysl, jako kdyby někdo řekl, že je "horko–studený". Konservativism a liberalism jsou jako oheň a voda. Byť mají v porovnání se socialismem mnohé společné, v některých aspektech (homosexualita, svoboda projevu, euthanasie, potraty) se člověk musí vždy rozhodnout, zda bude liberálem či konservativcem.

Proto je nutno přivítat flame war, která se na Jiném právu rozvinula o článku, který se původně jmenoval Václav Klaus se přihlásil k ideovým základům totality. Takto explicitně formulovaný odpor většiny právníků k ekonomovi Klausovi nakonec nenechal tu menšinu, která jeho názory sdílí, klidnou. Své názory proto v diskussi představil i blízký spolupracovník presidenta republiky, Pavel Hasenkopf.

První komplexní hodnocení Václava Klause přinesl Tomáš Pecina. Ačkoliv jeho text je výstižnou zkratkou, ve výsledku se jedná spíše o karikaturu. Byť i karikatura může mnohé osvětlit, osobně dávám přednost neutrální deskripci.

Vynechám názory protistrany na theorii práva, protože se domnívám, že president republiky v tomto oboru ucelené názory nemá, takže přejímá názory Hasenkopfovy. Podstatnější jsou názory politické, které jsou zjevně autentické. Je problém, jak je představit, aby z toho nevznikla aforistická zkratka. Proto zvolím rozsáhlé, co nejvýstižnější, citace:

ideály do právní teorie nepatří. Různá společenská uspořádání jsou různě chtěná různými skupinami lidí, právo je jen zboží svého druhu, a prohlásit některé vztahy za přirozené považuji za poměrně pokrytecký způsob, jak svým představám de lege ferenda poskytnout výhodu ještě před jednáním.

Iusnaturalismus patří do politiky a ne do práva, a kdo se k němu hlásí, minul se povoláním: Měl se dát na politiku a ne na právo. Svým způsobem je takový člověk demokracii mnohem nebezpečnější, než sebešílenější poslanec, protože onen poslanec podléhá aspoň nějaké veřejné kontrole – i kdyby byl sebepitomnější, pořád má větší právo rozhodovat o tom, jak mají druzí žít, než z řetězu platného práva utržený soudce, který někdy není odpovědný ani sám před sebou.

Oněmi měkčími variantami [zrušení dělby moci] jsou zcela nepochybně myšleny jakékoli pokusy o vychýlení checks and balances z rovnováhy, např. o odpoutání jedné moci od zbylých dvou. Takovou měkčí variantou byl třeba včerejší názor Petra Pitharta, který ve svém projevu zjevně pozapomněl, že zákonodárcem je Parlament a nikoli vláda, stejně jako různé pokusy o nekontrolovatelnost justice.

Neexistuje žádná absolutní spravedlnost, absolutní přirozenost, žádné absolutní dobro, žádné absolutní zlo.

Smyslem tvorby práva není najít správné uspořádání, smyslem je najít fungující uspořádání - takové, abychom se tu pokud možno nepokousali. Tudíž je třeba vycházet z toho, co lidi chtějí, a ne z toho, co si myslíme, že je pro ně dobré.

Vám se normativní teorie nelíbí? Mně ano. Vše tam do sebe zapadá s matematickou přesností a netřeba si tudíž nic domýšlet, vymýšlet a vůbec cucat z prstu.

Důvod, proč Václav Klaus není liberálem, přesvědčivě ukázal Matěj Šuster. Je však konservativcem? Není, protože má neúctu k odkazu předků a Církev mu nic neříká. Je neokonservativcem? Není, protože Nové americké století není koncept, který by podporoval. Čím tedy je?

Připadá mi, že je jakýmsi postmoderním positivitistou. Postmoderním je proto, že sdílí skepsi k velkým vyprávěním jako je (paleo-, ale i neo-)konservativism. "[P]rávo je - a má být - výsledkem (a nástrojem) politiky. Nikoli naopak. Cítí-li právník vnitřní potřebu právo tvořit, nechť kandiduje do parlamentu a získá k tomu mandát." Já jako koherenční iusnaturalista se naopak společně s konservativci domnívám, že politika je nástrojem práva.

Positivistou je proto, že se hlásí k preskriptivním positivistům (J. Allen, J. Waldron, T. Campbell, J. Goldsworthy): "Demokratičtí právní positivisté požadují, aby jmenovaní soudci byli co nejvíce omezeni rozhodnutími volených zákonodárců." Ve své absolutisaci demokracie je tak Klaus velice blízko neokonservativcům, kteří svým konceptem bránící se (opevněné) demokracie (jejím autorem je potomní přední nacista Carl Schmitt) ji často redukují na tyrannii většiny. Jak říká Jan Petrov: "Materiální i imateriální blahobyt společnosti závisí na jemném vybalancování mezi vládou lidu a vládou řádu. A soudci ÚS (jmenováni poměrně nepřímo) a prezident (volen jen o málo příměji) reprezentují spíš ten řád."

Updated.

Vladimír Just je odpůrcem svobody slova

Českou společnou teď hýbe chystaný process s Ludmilou Brožovou-Polednovou, která je obviněna z účasti na vraždě Milady Horákové. Jsem ten poslední, kdo by chtěl takovou kreaturu jako byla kommunistická prokurátorka v 50. letech, obhajovat. (BTW, rozhovor s ní je dalším vysvědčením nekvality české journalistiky. Novinářka pravděpodobně o celé cause nevěděla o mnoho více, než že nějaká Milada Horáková existovala a že byla popravena.) Jde mi o něco jiného: Zda mají ti, kterým je z nějakých důvodů sympathická, právo své sympathie vyjádřit.

Jana Bobošíková si troufla napsat: „Zdálo by se, že Milada Horáková a Ludmila Brožová-Polednová nemohou mít vůbec nic společného. Ale přece. V něco věřily. Každá po svém... V co věříme my? Proces s prokurátorkou tedy těžko může být něčím jiným než střetem dvou naprosto rozdílných světů, které si nemohou rozumět. Natož se navzájem soudit.“ (Metro 3. 8. 2007) To si dovolila příliš mnoho. Ne jen, že ji Pravda a láska chce zavřít ústa, ona ji vyhrožuje, že ji zavře doopravdy: "extremismus tohoto názoru, byť je na hranici žalovatelnosti (neboť je de facto veřejným schvalováním čtyřnásobné vraždy a vyjádřením podpory hnutí, směřujícího k potlačení lidských práv a svobod" (Vladimír Just) Co je tak špatného na schvalování vraždy? Zabrání se jí nějak? Ne, už byla dokonána. Zabrání se jejímu opakování? Ne. Kommunistický régime se neobnoví tím, že Bobošíková něco napíše do novin. Co je tak špatného na slovní podpoře hnutí, směřujícího k potlačení lidských práv a svobod? Tady si zase někdo nepřečetl rozsudek ve věci Arthur Terminiello v. City of Chicago, 337 U. S. 1 (1949).

A ještě ke všemu si tento odpůrce svobody slova popletl občanské a trestní právo. Tak zde je poučení pro všechny novinářské ignoranty a zabedněnce: V občanském právu je jednou stranou žalobce, který žaluje žalovaného, např. pro urážku na cti. V trestním právu je jednou stranou státní zástupce (někde zvaný prokurátor), který obžalovává obžalovaného, např. z pomluvy.

Justovi nestačí, že Brožová-Polednová je zjevná věřící kommunistka, tedy fanatička. On ji potřebuje vykreslit jako lhářku (se zbytečným pleonasmem "vědomá lhářka") a podvodnici. A to jen proto, že on s dnešními znalostmi "rozpoznal" process s Miladou Horákovou a spol. jako divadelní. A mohla to vědět či vůbec rozpoznat mladičká herečka, která právě procházela právnickým rychlokursem? Je zjevné, že nikoliv. "Důkazy", které cituje (jak podobné "důkazům" na wiki. Zdá se, že právní dilettanti nemají přes všechny detektivky vůbec tušení, co to důkazy jsou.), ve skutečnosti dokazují, že Brožovou-Polednovou dráždilo, když někdo (obžalovaný) nesdílel její kommunistickou víru, nikoliv, že sledovala, zda se neodchyluje od scénáře.

Ve své ignoranci práva si Just neuvědomuje rozdíl mezi obžalobou a soudem či hlavou státu. To, že prokurátorka byla proti zmírnění trestu či udělení milosti, přeci neznamená, že tak odvolací soud či Gottwald nemohli učinit. Takže údajný "opravdový vrchol pyramidy lží" Brožové-Polednové je pouhou Justovou neznalostí trestního processu.

Na Pravdě a lásce je nejhorší, že ve své ignoranci práva si ničím nezadá s dělnickými kádry z 50. let.

Carl Schmitt

Jak správně předpověděl Magnus Maximus již v roce 2005, nacista (od 1. 5. 1933) a antisemita Carl Schmitt (1888–1985) se stává stále populárnější postavou v soudobém veřejném discoursu. Přitom Encyclopædia Britannica ještě nedávno o něm neměla ani zmínku, natož heslo.

Naposledy na něj odkázal ústavní soud ve svém skandálním rozhodnutí Pl ÚS 77/06 odst. 43: "Konečně pro C. Schmitta je parlamentarismus jako forma vlády otevřenou argumentativní diskusí, v níž jsou konfrontovány rozdíly a názory – politická moc je tím nucena k diskusi, která umožňuje veřejnou kontrolu (Schmitt, C.: The Crisis of parliamentary Democracy, London 1994, cit. dle Kysela, J.: Zákonodárný proces v ČR jako forma racionálního právního diskurzu?, Právník č. 6/2005)."

Je to zajímavý process. Na jedné straně jsou liberální obhájci práva popíračů holocaustu na svobodu slova na stále větším ústupu, na druhé straně se ideologové nacismu dostávají do mainstreamu. Domnívám se, že je to zákonité. V boji proti terrorismu je svoboda projevu nepotřebná veteš, zatímco aktualisované heslo Ein Volk, Ein Reich, Ein Führer lépe vystihuje potřeby dnešního establismentu.