Vedle potomního nacisty Carla Schmitta (1888–1985) byl jedním z hlavních architektů konservativní revoluce Ernst Jünger (1895–1998). Podívejme se blíže na tohoto myslitele, který zaujal i největšího filosofa 20. století, Martina Heideggera (1889–1976), takže napsal: „Der Arbeiter od Ernsta Jüngera je na základě základní metafyzické pozice Nietzscheho vytvořená metafyzika správně pochopeného … imperiálního ,komunismu‘.“
Jüngerův 103letý život se vyznačoval pozoruhodnými obraty: byl vojákem francouzské Cizinecké legie, nositel nejvyššího německého vojenského vyznamenání v první světové válce, antisemita a narkoman. Ale nejdůležitější je fakt, že ačkoliv měl krajně pravicové názory, nikdy se nenechal zkorumpovat nacisty (na rozdíl od Schmitta). Je proto živoucím důkazem falešnosti these trockistů a jiných kommunistů, kteří kladou mezi krajní pravici a nacism rovnítko.
K jeho neznámějším pracem patří In Stahlgewittern (1920), Der Arbeiter (1932), Der Waldgang (1951) a Eumeswil (1977). Jeho poslední knihou jsou Die Schere (1990), které vydal 70 let po své prvotině.
V roce 1938 mu NSDAP udělila zákaz psaní. Ten byl obnoven v roce 1945 britskou okupační správou, s odůvodněním, že se naprosto nedostatečně účastnil odporu proti nacismu. Svou knihu Der Friede (1947) proto vydal v zahraničí.
V 50. letech byl rehabilitován, aniž by se musel zříci svých předchozích názorů, a dostal mnoho ocenění a vyznamenání. V roce 1984 promluvil na připomínce bitvy o Verdun společně se svými obdivovateli, Mitterrandem a Kohlem. Ve 101 letech konvertoval z protestantství na katholictví.
Jen Vám do toho přehledu trochu rýpnu. Za prvé, mluvit o Schmittovy jako o nacistovy je značná dávka mystifikace. Je pravda, že Schmitt se poté, co se nacistům snažil *zabránit* dostat k moci (viz. zde diskutované dílo z 1932 Legality and Legitimity), na jejich stranu pragmaticky přidal, jelikož doufal, že Hitler může být jeho "konstitučním diktátorem", který obnoví Výmarskou konstituci. Pod tímto tvrzením tak obhajoval i puč z roku 1934. (Jak ukazuje Giorgio Agamben ve svém díle, Hitler ve skutečnosti zavedl 12-ti letý "permanentí stav nouze", konstituce nikdy obnovena nebyla.) Naivita jeho snah je zřejmá, osobní pragmatismus taktéž (zde je do jisté míry podobný Heideggerovi). Je však taktéž jasné, že Schmitt přesvědčeným nacistou nikdy nebyl, což musí být jasné každému pozornému čtenáři jeho díla. Ve svém díle vždy oponuje politickým silám-hnutím, které se snaží vytvářet absolutní nepřátele, kteří jsou vyloučeni z humanity (což je přesně to, co se stalo s židy a dnes se děje s absolutizací "teroristů").
OdpovědětVymazatZa druhé, zajímalo by mě, kde jste narazil na to, že byl Jünger anti-semita. Já o jsem se zatím jeho dílu nikdy nevěnoval, ale dosud jsem věřil, že mu byl anti-semitismus cizí. Např. dílo "On the Marble Cliffs" je považováno za jeden z nejotevřenějších výstupů proti Nacismu.
Oprava: název Schmittova díla z 1932 má být samozřejmě Legality and Legitimacy, vloudil se mi tam nějaký čecho-anglický patvar.
OdpovědětVymazatStejně je možno zpochybňovat i mnoho kommunistů, např. chartistku Jankovcovou.
OdpovědětVymazatAntisemitské je Über Nationalismus und Judenfrage (1930).
Je proto živoucím důkazem falešnosti these trockistů a jiných kommunistů, kteří kladou mezi krajní pravici a nacism rovnítko.
OdpovědětVymazatTo tam nekladou jen "trockisté a jiní kommunisté" - tedy pokud jste ten termín "kommunisté" nezvolil jako pejorativní označení všech totalitně myslících inkvisitorů (viz Věra Tydlitátová, František Kostlán a další).
Ta konverse ve 101 letech se mi jeví na jeho životě nejpozoruhodnější.
Vynikající příspěvek. S J. antisemitismem bylo ale nijak závažně neviděl. Nejsem si skutečně jistý, zda se v počátečním období Výmaru v některých svých publicistických výpadech otíral například o Rathenaua a narážel na jeho židovský původ, příčítal bych to spíše Jungerovu obecnému znechucení z výmarské demokracie. Nepřítelem je "demoliberál" a na jeho krvi nezáleží.
OdpovědětVymazatOstatně, některé další Jungerovy články rasismus a antisemitismus vylučují:
"..Nechceme nic slyšet o chemických reakcích, o příměsích krve, o tvarech lebek a árijskách profilech - to vše končí excesem a hnidopišstvím.."
Tomasz Gabis - Ernst Junger Publicista
Stejný autor k Jungerovu postoji k Židům říká: "Zcela akceptoval židovskou ortodoxii jako jako formu života židovského národa, jeho nepřátelství však vzbuzovali ti asimilovaní Židé, pokud byli vyznavači demoliberální ideologie.."
Stejně je možno zpochybňovat i mnoho kommunistů, např. chartistku Jankovcovou.
OdpovědětVymazatNemám ponětí kdo je to chartistka Jankovcová, ale chtěl jsem tím říci, že kromě jisté Schmittovy životní epizody, u něj žádné stopy nacismu nenajdete. A to ani v činech, ani v díle. Nazývat jej nacistou pouze na základě jedné fáze života mi tak připadá trochu zavádějící, jelikož pokud byste chtěl vystihnout jeho život více objektivněji, tedy historicky jako celek a ne jako pouhou fázi, užil bych například slova "právník".
Nemám ponětí kdo je to chartistka Jankovcová
OdpovědětVymazatTo je chyba, protože to byla jedna z nejvýznačnějších postav III. republiky a první česká ministryně vůbec.
Citace z toho článku: "Hiermit hängt der Mangel an Folgerichtigkeit zusammen, die dem Antisemitismus der nationalen Bewegungen, die sich als revolutionär bezeichnen, eigentümlich ist. (...) Man (wird) durch den Mangel an Instinktsicherheit überrascht, aus dem heraus der Stoß gegen den Juden zwar oft unter großem Aufwand, aber immer viel zu flach angesetzt wird, um wirksam zu sein."
OdpovědětVymazat"…Nechceme nic slyšet o chemických reakcích, o příměsích krve, o tvarech lebek a árijskách profilech - to vše končí excesem a hnidopišstvím…" Ano, on byl jen proti židovským elitám: "aber immer viel zu flach angesetzt wird, um wirksam zu sein".
OdpovědětVymazatK tomu více v pojednání Thomase Bluma.
OdpovědětVymazatDále článek Nikolaus Wachsmann: Marching under the Swastika? Ernst Junger and National Socialism, 1918-33. In Journal of Contemporary History, Vol. 33, No. 4 (Oct., 1998), pp. 573-589.
OdpovědětVymazatDíky za odkaz na JSTOR článek, rád si jej přečtu. Němčinu naneštěstí neovládám, takže s výše uvedeným polemizovat nemohu.
OdpovědětVymazatTedy po přečtení onoho článku jsem nikdy na Jüngerův antisemitismus nenarazil, tedy pokud nemyslíte
OdpovědětVymazat"In fact, Junger him-
self occasionally indulged in some vague antisemitism. For example, in 1927
he described Jews as 'scum', and predicted that their time was past. In an
article in 1930, he saw the Jews as a race fundamentally different from the
'German'..." (p. 8).
To je tzv. tydlitátovská analýza, kdy je antisemita každý, kdo židy "nemá rád", příp. kdy je považuje za samostatnou etnickou skupinu.
Wachsmann Jüngerův antisemitism příliš nerozebírá, za to však uvádí na pravou míru mýthy Nové pravice o Jüngerově postoji k nacismu.
OdpovědětVymazatAno, je to p. 579 článku. Zda tvrzení, že Žid nikdy nemůže být Němcem, je antisemitism, je otázkou po vymezení tohoto pojmu. Souhlasím ale s Vámi, že rabidním antisemitou nebyl a že biologické ("krevní") pojetí dokonce vysloveně odmítal. Asi by to chtělo někde sehnat originál toho článku z roku 1930.
uvádí na pravou míru mýthy Nové pravice o Jüngerově postoji k nacismu.
OdpovědětVymazatJá si nejsem vědom toho, že by de Benoist někde popíral fakt, že Jünger mohl vidět v NSDAP v letech 1920-30 dočasné spojence (co je zajímavé je, jak zmiňuje Vámi odkázaný článek, že je viděl i ve straně komunistické), příp. že v některých názorech v nich viděl ideologickou spřízněnost (například v jejich, čistě rétorickém, odmítnutí kapitalistického materialismu, jen aby jej nahradili materialismem biologickým).
Byl to ale konzervativní nacionalista, jak jste správně uvedl, a nacismus se svým biologickým materialismem a vyhroceným šovinismem mu byl cizí. De Benoist se pokud vím zastával pouze názoru, že jen proto, že se pragmaticky v jisté části života stavěl na stranu nacismu, není možné odmítat jeho dílo jako takové. (To samé tvrdil i v případě Schmitta nebo Heideggera.) To dělají někteří autoři-dobromyšlenkáři, kterým je vlastní názor, že je na člověka, autora, či skupinu lidí potřeba uvalit "věčnou vinu", které se nemůže zbavit nejen osobně, ale ani ve svém díle. Jinými slovy, pokud je autor "zlý", nemusíme poslouchat ani jeho názory.
tzv. tydlitátovská analýza
OdpovědětVymazatTo je výborný termín pro důležitý fenomen naší současné české novořeči. To si zapamatuji! :-)
No, to spojenectví bych jako "dočasné" opravdu neviděl.
OdpovědětVymazatMyslím, že pro levici NSDAP to rhétorika nebyla.
Nepatřím k těm, kteří dílo posuzují podle autora.
Prostě to shrňme, nacismus byl součástí širšího proudu tehdejšího myšlení, takže nalezneme hnutí s ním příbuzná a ne totožná, některé osoby se pohybovaly v jeho blízkosti a přesto měly ty či ony potíže s tehdejším státem, který nebyl právě tolerantní.
OdpovědětVymazatVodník: Inu, tato samozvaná politická analytička je takřka bezbřehým zdrojem inspirace ;-)
OdpovědětVymazatPeters: A jakým tedy jiným než dočasným? V článku od Wachsmanna (ještě jednou děkuji, byl opravdu kvalitní) to přeci stojí černé na bílém: Schmitt začal psát pro "Lidového pozorovatele" 6 týdnů před Pivním pučem, a jeho spolupráce skončila koncem 20. let návratem k jeho individualismu až "globalismu" (Der Arbeiter - 1930).
Jan: Přesně.
Dočasnost evokuje rozhodnutí ex ante, nikoliv ex post.
OdpovědětVymazatJinak souhlasím s tím, že Wachsmannův článek je mimořádně kvalitní. Měl by si ho přečíst Kapitán, třeba by se jeho primitivní odsudky historiografie zmírnily.
OdpovědětVymazatV souvislosti s tím jsem prolétl Brownův článek o Scheringerovi a ten je nic moc.
Taky by bylo zajímavé si přečíst něco víc o Landvolkbewegung, které Hitler a jeho mnichovská skupina kritisovali z opportunních posic (na rozdíl od berlínské levice NSDAP).