Jak jsem informoval, mezi Dělnickou stranou a autonomními nacionalisty došlo k otevřené roztržce. Neinformovaná Věra Tydlitátová tvrdí, že se jedná o positivní důsledek rozpuštění Dělnické strany: "Zatím se ale zdá, že spíše vycházejí mé předpoklady: nacisté se začali mezi sebou obviňovat a přít, zveřejňují přitom přesně ty informace, které nedávno popírali, a jen dokazují, že zákaz DS byl zcela legitimním krokem." Ve skutečnosti, jak informuje Antifa, rozkol začal doutnat již kolem policejní rasie vůči pořadatatelům koncertů v létě 2009 a viditelným se stal 17. 11. 2009 krachem demonstrace DS.
Vývoj bude právě opačný, než prorokuje Tydlitátová: "DS pro ně [neonacisty] ztratila půvab a ani samotná partaj už organizované neonacisty nepotřebuje. Ti jí v minulosti dodali aktivistickou základnu po republice, příchuť zakázaného ovoce i atraktivitu pro rozptýlená neonacisticky smýšlející individua, která v minulosti toužila zejména po nedosažitelném členství v Národním odporu. Z těchto lidí, společně s bývalými sládkovci, nyní formuje DS svou aktivistickou základnu. Prohlášením skončila jedna z etap vývoje české neonacistické scény a je možné, že DS do budoucna nebude nacionálně socialistická (rozuměj nacistická), ale spíš xenofobní, populistická, fašizující a šovinistická - a to i přes případné zachování angažmá špiček politického křídla Národního odporu. Rostoucí počet sládkovců v jejích strukturách, stejně jako nahrazení loga odvozeného od hitlerovské Pracovní fronty logem s inspiračním vlivem od Vlámského bloku, to naznačuje." To potvrzuje i DS: "Rozhodně ale nestojíme o spolupráci s lidmi, jejichž náplní volného času jsou rvačky s policií, heilování apod." Nebo: "a jak vypadaly akce které jste dělali vy bez DS? Třeba pochod v Plzni, kde demonstranti nesli íránský a palestinský vlajky. Tím museli lidi akorát nasrat protože většina lidí nesnáší víc muslimy než židy."
Zatímco neonacistická strana nikdy nemohla získat více než 2 % hlasů, xenofobní může útočit i na 10 %. Máme, co jsme chtěli.
Zobrazují se příspěvky se štítkemVěra Tydlitátová. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemVěra Tydlitátová. Zobrazit všechny příspěvky
11. března 2010
6. března 2010
Stát Israel a umění
V millionté versi textu O tempora, o mores, semlel František Kostlán první poslední. Za pozornost stojí pouze normování přípustné kritiky Státu Israel:
Updated.
To, co se již po několik tisíciletí odehrává ve Svaté zemi, však není jednobarevné. Kritiku si zaslouží obě strany konfliktu, avšak založenou na kritickém rozumu. Nikoli na levičácké konstrukci, že vše palestinské konání je skvělé a vše židovské opačné, která vede až k bezostyšné podpoře islamistického terorismu. A nikoli na pravičácké konstrukci, že Izrael má v rámci své (legitimní) obrany právo na cokoli, včetně zakládání nových osad mimo hranice či násilí na civilistech.Věru Tydlitátovou pobouřila Kostlánova kritika moderního umění: "Vadí mi ale paušální hodnocení současného / moderního umění, které se příliš neliší od hodnocení ze strany nácků a jim zpřízněných integrálních katolíků." Ten, komu se moderní umění nelíbí, je nácek nebo jim zpřízněný. A máte to. Mitgefangen, mitgehangen.
Updated.
26. února 2010
7. února 2010
Nerozumím...
Nerozumím, jak osoba, která píše takovéhle verše, může stát tam, kde stojí, myslet si, co si myslí, říkat, co říká. Po Bondym další případ, kdy neomylná básnická intuice dříme v inkarnaci, jež je její téměř dokonalou antihesí.
Diskusse o umění
Text Branislava Michalky Zvrhlé umění vyvolal poměrně bouřlivou diskussi (i na zdi Facebooku Věry Tydlitátové), kterou jsme zaznamenali i na LW. Osobně nemám k svým 7 let starým příspěvkům co dodat, neboť se nechci rozmělňovat (od příspěvku č. 309 a od příspěvku č. 27).
6. února 2010
"Zvrhlé umění" stále živé
Michal Semín na svém blogu uveřejnil článek proti modernímu umění, k jehož názvu provokativně použil kodifikovaný satanský termín "zvrhlé umění". Tak se totiž o moderním umění vyjadřovali nacisté a proto je užití tohoto termínu nebezpečným indikátorem affinity s nacismem a potenciální přípravou nového Holokaustu. Všichni máme jistě v živé paměti nedávnou affairu kardinála Meisnera.
Ač s některými momenty v Semínově článku musím zcela souhlasit, celkově nemám rád velkorysé tažení proti nějakému umění jako takovému, pouze v extrémně nevkusných nebo urážlivých konnotacích, jako dříve zmíněné kundy. Nicméně užití nacistického a antisemitského termínu p. Semínem probudilo - zcela nepřekvapivě - skryté vášně ohnivé strážkyně čistoty veřejného prostoru, která explodovala erupcí hodnou menšího vulkánu: kromě Semína si to odskákala - opět zcela nepřekvapivě - i Lucka Šlégrová, která měla tolik neprozřetelnosti a napsala do listu Dělnické strany něco o moderním umění. Semína i Šlégrovou smetla s brissancí vodíkové pumy a svůj výstup zakončila ukázkou Hitlerova kýčovitého produktu jakožto pravděpodobně oblíbeného umění dotyčných kacířů.
Aby bylo jasno: i v článku paní Tydlitátové jsou momenty, se kterými beze zbytku souhlasím. S tím, že její charakteristiku pana Semína "Nyní víme, že je to ... člověk, jemuž by neměla být svěřena žádná politická moc." bych applikoval stejně tak na ni samotnou.
Ač s některými momenty v Semínově článku musím zcela souhlasit, celkově nemám rád velkorysé tažení proti nějakému umění jako takovému, pouze v extrémně nevkusných nebo urážlivých konnotacích, jako dříve zmíněné kundy. Nicméně užití nacistického a antisemitského termínu p. Semínem probudilo - zcela nepřekvapivě - skryté vášně ohnivé strážkyně čistoty veřejného prostoru, která explodovala erupcí hodnou menšího vulkánu: kromě Semína si to odskákala - opět zcela nepřekvapivě - i Lucka Šlégrová, která měla tolik neprozřetelnosti a napsala do listu Dělnické strany něco o moderním umění. Semína i Šlégrovou smetla s brissancí vodíkové pumy a svůj výstup zakončila ukázkou Hitlerova kýčovitého produktu jakožto pravděpodobně oblíbeného umění dotyčných kacířů.
Aby bylo jasno: i v článku paní Tydlitátové jsou momenty, se kterými beze zbytku souhlasím. S tím, že její charakteristiku pana Semína "Nyní víme, že je to ... člověk, jemuž by neměla být svěřena žádná politická moc." bych applikoval stejně tak na ni samotnou.
31. ledna 2010
Další názor na wiki
Po Fabianu Golgovi kritisuje českou část původní wikipedie i Věra Tydlitátová: "Na šíření obecně oblíbených omylů se podílí i divoká informační jímka, jíž je česká verze Wikipedie. Studentům zakazuji z ní těžit a odcitovat ji jako zdroj znamená vyletět od zkoušky."
עולם אחרי השואה
Zatímco dříve mohly být o religionistice holocaustu pochybnosti, poté, co Věra Tydlitátová uveřejnila své vyznání víry, עולם אחרי השואה, již pochybnosti být nemohou:
"Opravdu pociťujeme, že šoa není tragédií srovnatelnou s jinými tragédiemi, že nás zasahuje poněkud odlišným způsobem. Tato odlišnost je podobné povahy, jakou je pro křesťana odlišná Ježíšova smrt od jiných justičních vražd. Byly jsou a budou stejně kruté a stejně nespravedlivé smrti, křesťan však věří, že právě ta jediná smrt má jakýsi zvláštní duchovní význam. Nepřeceňujme však tuto analogii. Pro křesťana má Ježíšova (lépe řečeno Kristova) smrt význam spásný, není beze smyslu. Pro Židy však není šoa v žádném případě nějakou smysluplnou obětí, proto také Židé neradi užívají termín holocaust, což znamená celopal, oběť božstvu. Šoa není oběť ve významu nějakého duchovního aktu, šoa je naprostá a nesmyslná zkáza.
Proč je oprávněné dělit věky na před a po šoa, proč se nám zdá, že náš svět je po šoa totálně jiný? Proč se nám po šoa nepřiznaně odpočítává nový letopočet?"
Cf. mystický premiérův projev, střízlivý presidentův projev a názor bývalého generálního tajemníka polské biskupské konference.
"Opravdu pociťujeme, že šoa není tragédií srovnatelnou s jinými tragédiemi, že nás zasahuje poněkud odlišným způsobem. Tato odlišnost je podobné povahy, jakou je pro křesťana odlišná Ježíšova smrt od jiných justičních vražd. Byly jsou a budou stejně kruté a stejně nespravedlivé smrti, křesťan však věří, že právě ta jediná smrt má jakýsi zvláštní duchovní význam. Nepřeceňujme však tuto analogii. Pro křesťana má Ježíšova (lépe řečeno Kristova) smrt význam spásný, není beze smyslu. Pro Židy však není šoa v žádném případě nějakou smysluplnou obětí, proto také Židé neradi užívají termín holocaust, což znamená celopal, oběť božstvu. Šoa není oběť ve významu nějakého duchovního aktu, šoa je naprostá a nesmyslná zkáza.
* * *
Proč je oprávněné dělit věky na před a po šoa, proč se nám zdá, že náš svět je po šoa totálně jiný? Proč se nám po šoa nepřiznaně odpočítává nový letopočet?"
Cf. mystický premiérův projev, střízlivý presidentův projev a názor bývalého generálního tajemníka polské biskupské konference.
16. ledna 2010
SHIT list v pojetí Tydlitátové
Věra Tydlitátová nedávno vydala "recensi" slavné knihy Normana G. Finkelsteina Průmysl holocaustu, která v roce 2006 vyšla česky. V úvodu se podivuje nad tím, že Nežidy oslovují především Židé jako Noam Chomsky či Norman G. Finkelstein a vlastně by mohla opsat celý SHIT list. Přitom je to prosté: Nezastávají rasistický koncept vyvoleného národa, nepovažují Palestince za podlidi, a to nám imponuje.
Kniha sama je na Internetu pirátsky dostupná anglicky i česky; názor si tedy může každý učinit sám (odkaz neuvádím vzhledem k sporné legalitě takového odkazu). Persi má pravdu. Průmysl holocaustu je z větší části výtahem z The Holocaust in American Life Petera Novicka. Ale jeho židovští supremacisté odmítli taky.
Kniha sama je na Internetu pirátsky dostupná anglicky i česky; názor si tedy může každý učinit sám (odkaz neuvádím vzhledem k sporné legalitě takového odkazu). Persi má pravdu. Průmysl holocaustu je z větší části výtahem z The Holocaust in American Life Petera Novicka. Ale jeho židovští supremacisté odmítli taky.
13. ledna 2010
30. prosince 2009
Nikdy nedrážděte spícího draka
Latinsky: "Draco dormiens nunquam titillandus", v pochybné latině Tydlitátové je "nikdy" *nuncquam (sic!). Je to motto, které J. K. Rowling vymyslila pro kouzelnickou školu v prvním díle Harryho Pottera.
Updated. Tydlitátová to už opravila. Zřejmě je horlivou čtenářkou LW. Gratulujeme.
Updated. Tydlitátová to už opravila. Zřejmě je horlivou čtenářkou LW. Gratulujeme.
22. prosince 2009
Věční nespokojenci
Ross Hedvíček, Věra Tydlitátová a Filip Sklenář se sešli na blozích Týdne a jsou tam nespokojeni. Faktem je, číst diskusse bez moderace je v českých poměrech obvykle dosti utrpení, ale kdo je nutil psát na blozích Týdne? Ono je to něco za něco: Automatická vysoká čtenost je vyvážena nutností vyhovět většinovému vkusu. Já si zvolil Blogger a nestěžuji si. Faktem je, že Wordpress by mi dal větší volnost, ale už se stalo.
14. prosince 2009
Věra Tydlitátová o popírání holokaustu
Skvostný standardní předepsaný názor z úst nejpovolanějších. V. T. je hostem Petra Vaďury. Hlas, tón a způsob, jakým Vaďura vyslovuje otázky, mi připomněl dobu před 30–40 lety, kdy nějaký snaživý svazák uctivě kladl předepsané otázky nějakému vysokému stranickému funkcionáři.
Takhle by se to mělo přednášet cca patnáctiletým a zkoušet z toho! Kdo propadne, nebudiž připuštěn k dalšímu studiu, protože o takové nepevné a závazných faktů neznalé nebude mít vyspělá společnost zájem!
Takhle by se to mělo přednášet cca patnáctiletým a zkoušet z toho! Kdo propadne, nebudiž připuštěn k dalšímu studiu, protože o takové nepevné a závazných faktů neznalé nebude mít vyspělá společnost zájem!
12. prosince 2009
Spor o fakta a o názory II
Jedním z největších problémů chronických diskutérů je chronická neschopnost odlišit fakta (údaje) a názory. Tak Vodník napsal: "Ta paní napsal pod Vladimírovu fotografii "popírač šoa". To není názor, nýbrž tvrzení. Nepravdivé."
Pomiňme teď to, že i faktum se tvrdí. Výrok, že Stwora je popírač šoa, je typický názor. Tydlitátová s ním souhlasí, Vodník ostře nesouhlasí. Jak kdo chce zkoumat pravdivost tohoto výroku? To je přeci z povahy věci vyloučeno. Co bude kritérium? 6 000 000? Plynové komory? Každý přeci vidí, že ta kritéria jsou zvolena naprosto arbitrárně. Naproti tomu fakta jsou exaktní. Nepřesné údaje jsou bezcenné.
K tomu též §§ 25–27 Píchová v. Weberová.
Pomiňme teď to, že i faktum se tvrdí. Výrok, že Stwora je popírač šoa, je typický názor. Tydlitátová s ním souhlasí, Vodník ostře nesouhlasí. Jak kdo chce zkoumat pravdivost tohoto výroku? To je přeci z povahy věci vyloučeno. Co bude kritérium? 6 000 000? Plynové komory? Každý přeci vidí, že ta kritéria jsou zvolena naprosto arbitrárně. Naproti tomu fakta jsou exaktní. Nepřesné údaje jsou bezcenné.
K tomu též §§ 25–27 Píchová v. Weberová.
Zadržitelný vzestup Filipa Sklenáře
Nikdo nikdy nepochyboval, že Filip Sklenář umí psát (s výjimkou Štefana Švece). Jeho talent oceňují tak rozdílní lidé jako Eva Pallotto a Věra Tydlitátová.
Jenže častým problémem takto talentovaných lidí je neukázněnost. Filip je často na štíru s fakty. Švec uvádí: "A mimochodem: Poe opravdu nepsal Havrana podle Filozofie básnické skladby, a v jejím textu opravdu nepojmenoval principy, které považoval za obecně platné pro psaní básní. To, že to v ní tvrdí, neznamená vůbec nic, jiný velký ironik navrhoval s podobně vážnou tváří vařit a pojídat irské děti." Nicméně nejlepší rozbor Filipova volného vztahu k realitě přinesl Daniel Deyl:
Celá ta flame war začala úvahou Deyla o gay aktivistech. To vyprokovalo Filipa k jejich zuřivé obhajobě, kde, jak je vysvětleno výše, byl na štíru s fakty. Polemika utichla finálním Filipovým textem.
A oslím můstkem se dostávám k Alkibiadovi, který nedávno opustil řady Lucerny wikipedie. Je mi to líto. Vedle Tomáše Peciny a Vodníka patřil k nejlepším akvisicím LW. Byl to Filipův pravý opak. Jeho články jsou informačně bohaté. Je na něm vidět západní vzdělání. Píše o textech, o jejichž autorech jste nikdy ani neslyšeli, natož abyste je četli. Nejlepším způsobem naplňoval poslání LW: informovat. Proto jsem ho chránil před sprostými útoky Magna Maxima, který nevydýchal Alkibiadův jiný světový názor.
Bohužel, v poslední době se vzhlédl ve zdejší módě: diskutovat. Dosti nešťastně. Rusofilství mi jde na nervy, o americké zahraniční politice se mi diskutovat nechce. A co horšího: Zaměňování kommunistické doktríny nevměšování se stovkami let starším konceptem souverainity, neschopnost pochopit podstatu přečinu pomluvy.
To už nebyl starý dobrý Alikibiades. Nedá se nic dělat, budu muset více sledovat Délského potápěče, kterého jsem v poslední době zanedbával. To je ideální blog: Informačně bohatý a nediskutuje se tam prakticky vůbec. LW nebude zatížena nepravdivými údaji a nebudu si pořád muset hrát na wikiversitu, což je to poslední, co by mne bavilo a zajímalo. Proto uvažuji o tom, že budu mazat příspěvky, kde bude libovolná faktická chyba.
Jenže častým problémem takto talentovaných lidí je neukázněnost. Filip je často na štíru s fakty. Švec uvádí: "A mimochodem: Poe opravdu nepsal Havrana podle Filozofie básnické skladby, a v jejím textu opravdu nepojmenoval principy, které považoval za obecně platné pro psaní básní. To, že to v ní tvrdí, neznamená vůbec nic, jiný velký ironik navrhoval s podobně vážnou tváří vařit a pojídat irské děti." Nicméně nejlepší rozbor Filipova volného vztahu k realitě přinesl Daniel Deyl:
Takže tak. Zaprvé: nechápu přesně, proč se FS domnívá, že "si rád do LGBT hnutí vrtne nejspíš ze stejných důvodů" jako Matthew Parris a Andrew Sullivan, ačkoli nezná nejen jejich názory na tuto věc, nýbrž dokonce ani žádné jiné. Připadá mi to jako argumentační nedůslednost, budu-li velmi zdvořilý.
Zadruhé, zajdové se v Londýně nelovili na záchodcích poblíž Trafalgar Square, nýbrž na Clapham Common (jak by mohl dosvědčit Ron Davies, ministr ve vládě Johna Majora, jehož to stálo místo).
Zatřetí, ozbrojený anglický bobby by homosexuála chytal jen stěží. Od roku 1820 chodili britští policisté po ulicích neozbrojeni - až do roku 1999, kdy jim prima progresivní labouristická vláda (s de facto přiznaným homosexuálem Peterem Mandelsonem postupně ve třech důležitých funkcích) přikázal nosit pistole. Pro naši debatu jsou to detaily nepodstatné, ale pomáhají ilustrovat můj závěr, že totiž text FS nestaví na základech přespříliš pevných.
Celá ta flame war začala úvahou Deyla o gay aktivistech. To vyprokovalo Filipa k jejich zuřivé obhajobě, kde, jak je vysvětleno výše, byl na štíru s fakty. Polemika utichla finálním Filipovým textem.
A oslím můstkem se dostávám k Alkibiadovi, který nedávno opustil řady Lucerny wikipedie. Je mi to líto. Vedle Tomáše Peciny a Vodníka patřil k nejlepším akvisicím LW. Byl to Filipův pravý opak. Jeho články jsou informačně bohaté. Je na něm vidět západní vzdělání. Píše o textech, o jejichž autorech jste nikdy ani neslyšeli, natož abyste je četli. Nejlepším způsobem naplňoval poslání LW: informovat. Proto jsem ho chránil před sprostými útoky Magna Maxima, který nevydýchal Alkibiadův jiný světový názor.
Bohužel, v poslední době se vzhlédl ve zdejší módě: diskutovat. Dosti nešťastně. Rusofilství mi jde na nervy, o americké zahraniční politice se mi diskutovat nechce. A co horšího: Zaměňování kommunistické doktríny nevměšování se stovkami let starším konceptem souverainity, neschopnost pochopit podstatu přečinu pomluvy.
To už nebyl starý dobrý Alikibiades. Nedá se nic dělat, budu muset více sledovat Délského potápěče, kterého jsem v poslední době zanedbával. To je ideální blog: Informačně bohatý a nediskutuje se tam prakticky vůbec. LW nebude zatížena nepravdivými údaji a nebudu si pořád muset hrát na wikiversitu, což je to poslední, co by mne bavilo a zajímalo. Proto uvažuji o tom, že budu mazat příspěvky, kde bude libovolná faktická chyba.
10. prosince 2009
Vladimír Stwora zproštěn obžaloby
Kuriosní je, že s tím přišel Eretz.cz, a to nikoli stworobijce Šimon Klein, ale intelligentní a rozvážný Scooolie.
6. prosince 2009
Krvežíznivost
Yamato-san zveřejnil kommentář k pozoruhodnému textu Věry Tydlitátové v rubrice Toulání na svobodě (sic!). Doporučuji si přečíst i výživnou diskussi.
Právně není k rozboru Yamato-sana nic co dodat, ale zajímavější je celá věc sociologicky. Někteří lidé mají neuvěřitelnou potřebu nenávisti (rasisté, kommunisté, neonacisté apod.) Naplnit potřebu saturovat ji na objektech, které establishment chrání, je nejen nebezpečné, ale též morálně neuspokojující. Mnohem lepší je svou nenávist přesměrovat na obětní beránky vybrané establishmentem, zde neonacisty. Tam už svým představám můžete dát volný průchod: "Viníci by unikli své odpovědnosti rychlou a humánní smrtí" (zde je přání zatím jen naznačeno), "V tomto případě by bylo jen spravedlivé, aby exekutoři vzali také majetky všech příbuzných a sexuálních partnerek žhářů, všech kteří sdílejí jejich nacistickou ideologii" (zde autorka nevědomky prozrazuje i svou frustraci), "Je logické, že by za … schvalování zločinu měli nést také odpovědnost", "V tomto případě je nesmysl žádat zachovávání zákoníku práce, naopak by bylo třeba nechat odsouzené pracovat třebas šestnáct hodin denně sedm dní v týdnu na nejtěžších, zdraví ohrožujících pracích" (= galeje), "aby byl jejich dluh splácen rychle a znatelně" (chabý pokus o zástěrku skutečného přání).
Závěr je symptomatický: "Vím, že mnohé z toho, co zde píši, neprojde, právo není totéž co spravedlnost a trest pro žháře bude mírný." Ve skutečnosti tresty (pro budoucí případy) schvaluje Parlament. Chce Tydlitátová, aby Parlament po vzoru NSDAP a KSČ zavedl drakonické tresty jako byl trest smrti za poslouchání zahraničního rozhlasu, nebo žalář za nelegální překročení státní hranice? Nebo jí plně postačí fantasijní kompensace její frustrace?
Právně není k rozboru Yamato-sana nic co dodat, ale zajímavější je celá věc sociologicky. Někteří lidé mají neuvěřitelnou potřebu nenávisti (rasisté, kommunisté, neonacisté apod.) Naplnit potřebu saturovat ji na objektech, které establishment chrání, je nejen nebezpečné, ale též morálně neuspokojující. Mnohem lepší je svou nenávist přesměrovat na obětní beránky vybrané establishmentem, zde neonacisty. Tam už svým představám můžete dát volný průchod: "Viníci by unikli své odpovědnosti rychlou a humánní smrtí" (zde je přání zatím jen naznačeno), "V tomto případě by bylo jen spravedlivé, aby exekutoři vzali také majetky všech příbuzných a sexuálních partnerek žhářů, všech kteří sdílejí jejich nacistickou ideologii" (zde autorka nevědomky prozrazuje i svou frustraci), "Je logické, že by za … schvalování zločinu měli nést také odpovědnost", "V tomto případě je nesmysl žádat zachovávání zákoníku práce, naopak by bylo třeba nechat odsouzené pracovat třebas šestnáct hodin denně sedm dní v týdnu na nejtěžších, zdraví ohrožujících pracích" (= galeje), "aby byl jejich dluh splácen rychle a znatelně" (chabý pokus o zástěrku skutečného přání).
Závěr je symptomatický: "Vím, že mnohé z toho, co zde píši, neprojde, právo není totéž co spravedlnost a trest pro žháře bude mírný." Ve skutečnosti tresty (pro budoucí případy) schvaluje Parlament. Chce Tydlitátová, aby Parlament po vzoru NSDAP a KSČ zavedl drakonické tresty jako byl trest smrti za poslouchání zahraničního rozhlasu, nebo žalář za nelegální překročení státní hranice? Nebo jí plně postačí fantasijní kompensace její frustrace?
8. listopadu 2009
Psům psí smrt...
Poslední post paní Tydlitátové se jazykem a dikcí povážlivě přibližuje těm nejútočnějším kommunistickým agitkám z totalitních dob. Ještě mi to připomnělo jesuitské letáčky proti "helvétům". Aggressivitou se jim přinejmenším vyrovná!
Že obsah vyzývá k závažnému omezení nejrůznějších svobod (slova, názoru, bádání) a tím ohrožuje demokracii, to je asi to poslední, co by naše současné demokratické koryfeje znepokojovalo.
Že obsah vyzývá k závažnému omezení nejrůznějších svobod (slova, názoru, bádání) a tím ohrožuje demokracii, to je asi to poslední, co by naše současné demokratické koryfeje znepokojovalo.
11. července 2009
Věra Tydlitátová má pravdu
motto:
"…svaté biskupy Crhu a Strachotu. Přišli z Říma ("z Říma pravím, ne z Pikardie, ne z Wittenberku, ne z Kunvaldu, ne z Lhoty Rychnovské, Berlína, Žitavy…") a po 510 let potom slynul národ český ctnostmi křesťanství i zásluhami a zázraky světců – až v době krále Václava IV. dva Němci z anglické země bludy Viklefovy do Prahy přinesli."
"Jde tedy o tuto stopu, je to ona, která dává dějinám Velké Moravy smysl. Obyčejně je spatřována v cyrilometodějském dědictví. To má něco do sebe pouze pro Balkán a východní Slovany, pro střední Evropu ale nehraje (oproti mínění většiny slavistů) žádnou důležitější roli."
Tento text se na blog nehodí, protože má příliš široký záběr. Nicméně neznám časopis, kde by ho bylo možné otisknout, a proto se alespoň pokusím usnadnit čtení pomocí mezititulků.
Východiska
Problém sv. Cyrila a Methoděje (Άγιοι Κύριλλος και Μεθόδιος, původně Κωνσταντίνος a Μιχαήλ) nelze redukovat na otázku présentismu, jako to s článkem Věry Tydlitátové činí Ondřej Šlechta, a to i ve své rozšířené versi. Problém je mnohem hlubší. Pokusím se poukázat na některé jeho fasety.
Co je historie?
Začít je nutno touto základní otázkou, o níž jsem již přímo na LW psal několikrát. Historie není primitivní faktopis. Z chaotické minulosti musíme fakta vybrat. A jak? Prismatem dneška. Když čteme dnes Palackého, cítíme, jak je zastaralý. Protože má nesprávná fakta? Tomu je tak pouze ve zlomku případů. Ve skutečnosti je zastaralý, protože neodpovídá na dnešní otázky, nýbrž na 150 let staré. Domnělá herese présentismu tak není ničím jiným než bojovým pokřikem faktopisců. Podívejme se na dvě encykliky: positivistickou Grande munus a postmoderní Slavorum apostoli (český překlad). Dnes víme, že § 3 Grande munus ("Cyril went into the towns and homes of the Khazars. In a short time, after abolishing many superstitions, he won for Jesus Christ these people, who were taught by his word and moved by the spirit of God.") je rozporu s realitou, protože Chazaři byli judaisováni a když Cyril v roce 861 navštívil Chazary, kaganem byl Zachariáš. Ale jinak fakta v zásadě sedí.
Kdy slavit sv. Cyrila a Methoděje?
Je pozoruhodné, že se téměř nikdo nepozastaví nad 5. červencem, což není nic jiného než dobová moravská katholická intrika Friedricha Fürstenberga. V českých zemích se sv. Crha a Strachota od nepaměti slavili 9. března. Jenže "people could not travel to the planned massive festivities as easily, and therefore not in large numbers, on 9 March during the cold and muddy season, and that Lent was not an appropriate time for a joyful festival." Proto si našel datum, které by "vtipně" konkurovalo 6. červenci, tj. upálení Jana Husa.
Nicméně se ukázalo, že 5. červenec je svatými přecpaný: sv. Zoe Římská a později též sv. Antonio Maria Zaccaria. Proto byl svátek v roce 1887 administrativně přesunut na 7. července, což se v českých zemích nerespektovalo. II. vatikánský koncil revidoval mnohé, mimo jiné svaté a jejich svátky. Sv. Cyril a Methoděj byli v roce 1969 přesunuti na 14. února, den nebeského narození sv. Cyrila, tedy jeho smrti, což je obecně uznáváno jako správné datum.
Na Východě se sv. Cyril a Methoděj slaví 11. května juliánského kalendáře, tedy až do roku 2100 24. května, protože pravoslavní jsou většinou starokalendářní. Tento den má vyjadřovat den vytvoření hlaholice.
Velmocenská politika
Oč šlo velkomoravskému knížeti? Morava byla christianisována již dávno. Nicméně Rostislav hledal mocenskou oporu proti východofranské říši, jejímž králem byl Ludvík Němec (843–876). K tomu mu mohla posloužit jedině Církev, přičemž Rostislavovi bylo jedno, zda to bude z Říma nebo Cařihradu. Začala složitá velmocenská politika.
V roce 854 se Rostislav spojil s pohanským bulharským chánem Borisem I. proti východofranské říši. Ta se ale spojila s Chorvaty a Bulhary porazila. Toho využila i Byzanc a na Bulhary se vrhla rovněž. Boris se chtěl zahojit na Srbech, ale to se mu nepodařilo, neboť jej srbský kníže Mutimir porazil.
Papež nechtěl Ludvíka Němce zbytečně dráždit, a proto Rostislavovu žádost nechal bez odpovědi. Rostislav se proto v roce 862 musel obrátit na Byzanc a někdy v letech 863–4 Cyril s Methodějem na Moravu dorazili.
V té době již probíhal otevřený konflikt mezi Východem a Západem, neboť to bylo v roce 858, kdy Chazar, sv. Photius I., svrhnul sv. Ignatia. Fótiovské schisma sice bylo sice definitivně zažehnáno v roce 886, kdy byl Photius vyhnán z Cařihradu, nicméně fótiovská frakce nikdy nepřestala existovat. V 11. století se zmocnila moci a dokončila roztržku mezi Východem a Západem.
Jeho podstatou byl spor o církevní hranice na Balkáně. V roce 863 Boris hodlal konvertovat na křesťanství pomocí východofranských kněží. Tomu ale Byzanc zabránila, takže Boris v roce 864 přijal východní ritus. Povstalé pohanské rodiny byly vyvražděny do posledního muže. Součástí protioffensivy Říma bylo ustanovení církevní autonomie Moravy zřízením panonské arcidiecese v roce 869. Nicméně v Bulharsku Řím neuspěl; na VIII. ekumenickém koncilu (869–870) se Bulharsko stalo součástí Východu.
Kulturní význam věrozvěstů
Bratři vymysleli umělý jazyk – staroslověnštinu – a umělé písmo – hlaholici. Je ahistorickým nesmyslem představa, že kněží salzburské arcidiecése (aquilejský patriarchát nemá pro české země žádný přímý význam) snad kázali latinsky. Ve skutečnosti byla latinsky toliko mše. Papež pak schválil mši staroslověnskou, což pak v pravoslaví zkamenělo a žádné nové jazyky nejsou povoleny, na rozdíl od Vatikánu II.
Střet Okcidentu a Orientu
Je zjevné, že pozváním věrozvěstů o žádný střet Západu a Východu nešlo. Nicméně události nehodnotíme jen podle jejich okamžitého významu, ale i podle dlouhodobějších dopadů. Nebýt blahodárného roku 885, kdy byli z Moravy vyhnáni Methodějovi žáci, je vysoce pravděpodobné, že by české země spadly do orientálního civilisačního okruhu, stejně jako Rusko. A to by byla největší tragédie českých dějin. Západ totiž v bojích o investituru caesaropapism úspěšně překonal, čímž vytvořil předpoklady pro vznik demokracie. Ta je na Východě z podstaty věci nemožná.
A na tom nic nezmění různí nekritičtí rusofilové, kteří v Byzanci vidí jedinou římskou říši, jako kdyby nevěděli, že v roce 800 byla II. římská říše na Západě obnovena, nebo se pokouší Anglii obviňovat z caesaropapismu, jako kdyby nevěděli, že anglický král je toliko formální hlavou anglikánské církve, na rozdíl od Byzance, kde byl císař hlavou církve faktickou.
Pravoslavné hlediska vyjádřil Gorazd: Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu (1936).
"…svaté biskupy Crhu a Strachotu. Přišli z Říma ("z Říma pravím, ne z Pikardie, ne z Wittenberku, ne z Kunvaldu, ne z Lhoty Rychnovské, Berlína, Žitavy…") a po 510 let potom slynul národ český ctnostmi křesťanství i zásluhami a zázraky světců – až v době krále Václava IV. dva Němci z anglické země bludy Viklefovy do Prahy přinesli."
—František Jan Vavák podle Josefa Pekaře in O smyslu českých dějin. Rozmluvy, Praha 1990, p. 336.
"Jde tedy o tuto stopu, je to ona, která dává dějinám Velké Moravy smysl. Obyčejně je spatřována v cyrilometodějském dědictví. To má něco do sebe pouze pro Balkán a východní Slovany, pro střední Evropu ale nehraje (oproti mínění většiny slavistů) žádnou důležitější roli."
Tento text se na blog nehodí, protože má příliš široký záběr. Nicméně neznám časopis, kde by ho bylo možné otisknout, a proto se alespoň pokusím usnadnit čtení pomocí mezititulků.
Východiska
Problém sv. Cyrila a Methoděje (Άγιοι Κύριλλος και Μεθόδιος, původně Κωνσταντίνος a Μιχαήλ) nelze redukovat na otázku présentismu, jako to s článkem Věry Tydlitátové činí Ondřej Šlechta, a to i ve své rozšířené versi. Problém je mnohem hlubší. Pokusím se poukázat na některé jeho fasety.
Co je historie?
Začít je nutno touto základní otázkou, o níž jsem již přímo na LW psal několikrát. Historie není primitivní faktopis. Z chaotické minulosti musíme fakta vybrat. A jak? Prismatem dneška. Když čteme dnes Palackého, cítíme, jak je zastaralý. Protože má nesprávná fakta? Tomu je tak pouze ve zlomku případů. Ve skutečnosti je zastaralý, protože neodpovídá na dnešní otázky, nýbrž na 150 let staré. Domnělá herese présentismu tak není ničím jiným než bojovým pokřikem faktopisců. Podívejme se na dvě encykliky: positivistickou Grande munus a postmoderní Slavorum apostoli (český překlad). Dnes víme, že § 3 Grande munus ("Cyril went into the towns and homes of the Khazars. In a short time, after abolishing many superstitions, he won for Jesus Christ these people, who were taught by his word and moved by the spirit of God.") je rozporu s realitou, protože Chazaři byli judaisováni a když Cyril v roce 861 navštívil Chazary, kaganem byl Zachariáš. Ale jinak fakta v zásadě sedí.
Kdy slavit sv. Cyrila a Methoděje?
Je pozoruhodné, že se téměř nikdo nepozastaví nad 5. červencem, což není nic jiného než dobová moravská katholická intrika Friedricha Fürstenberga. V českých zemích se sv. Crha a Strachota od nepaměti slavili 9. března. Jenže "people could not travel to the planned massive festivities as easily, and therefore not in large numbers, on 9 March during the cold and muddy season, and that Lent was not an appropriate time for a joyful festival." Proto si našel datum, které by "vtipně" konkurovalo 6. červenci, tj. upálení Jana Husa.
Nicméně se ukázalo, že 5. červenec je svatými přecpaný: sv. Zoe Římská a později též sv. Antonio Maria Zaccaria. Proto byl svátek v roce 1887 administrativně přesunut na 7. července, což se v českých zemích nerespektovalo. II. vatikánský koncil revidoval mnohé, mimo jiné svaté a jejich svátky. Sv. Cyril a Methoděj byli v roce 1969 přesunuti na 14. února, den nebeského narození sv. Cyrila, tedy jeho smrti, což je obecně uznáváno jako správné datum.
Na Východě se sv. Cyril a Methoděj slaví 11. května juliánského kalendáře, tedy až do roku 2100 24. května, protože pravoslavní jsou většinou starokalendářní. Tento den má vyjadřovat den vytvoření hlaholice.
Velmocenská politika
Oč šlo velkomoravskému knížeti? Morava byla christianisována již dávno. Nicméně Rostislav hledal mocenskou oporu proti východofranské říši, jejímž králem byl Ludvík Němec (843–876). K tomu mu mohla posloužit jedině Církev, přičemž Rostislavovi bylo jedno, zda to bude z Říma nebo Cařihradu. Začala složitá velmocenská politika.
V roce 854 se Rostislav spojil s pohanským bulharským chánem Borisem I. proti východofranské říši. Ta se ale spojila s Chorvaty a Bulhary porazila. Toho využila i Byzanc a na Bulhary se vrhla rovněž. Boris se chtěl zahojit na Srbech, ale to se mu nepodařilo, neboť jej srbský kníže Mutimir porazil.
Papež nechtěl Ludvíka Němce zbytečně dráždit, a proto Rostislavovu žádost nechal bez odpovědi. Rostislav se proto v roce 862 musel obrátit na Byzanc a někdy v letech 863–4 Cyril s Methodějem na Moravu dorazili.
V té době již probíhal otevřený konflikt mezi Východem a Západem, neboť to bylo v roce 858, kdy Chazar, sv. Photius I., svrhnul sv. Ignatia. Fótiovské schisma sice bylo sice definitivně zažehnáno v roce 886, kdy byl Photius vyhnán z Cařihradu, nicméně fótiovská frakce nikdy nepřestala existovat. V 11. století se zmocnila moci a dokončila roztržku mezi Východem a Západem.
Jeho podstatou byl spor o církevní hranice na Balkáně. V roce 863 Boris hodlal konvertovat na křesťanství pomocí východofranských kněží. Tomu ale Byzanc zabránila, takže Boris v roce 864 přijal východní ritus. Povstalé pohanské rodiny byly vyvražděny do posledního muže. Součástí protioffensivy Říma bylo ustanovení církevní autonomie Moravy zřízením panonské arcidiecese v roce 869. Nicméně v Bulharsku Řím neuspěl; na VIII. ekumenickém koncilu (869–870) se Bulharsko stalo součástí Východu.
Kulturní význam věrozvěstů
Bratři vymysleli umělý jazyk – staroslověnštinu – a umělé písmo – hlaholici. Je ahistorickým nesmyslem představa, že kněží salzburské arcidiecése (aquilejský patriarchát nemá pro české země žádný přímý význam) snad kázali latinsky. Ve skutečnosti byla latinsky toliko mše. Papež pak schválil mši staroslověnskou, což pak v pravoslaví zkamenělo a žádné nové jazyky nejsou povoleny, na rozdíl od Vatikánu II.
Střet Okcidentu a Orientu
Je zjevné, že pozváním věrozvěstů o žádný střet Západu a Východu nešlo. Nicméně události nehodnotíme jen podle jejich okamžitého významu, ale i podle dlouhodobějších dopadů. Nebýt blahodárného roku 885, kdy byli z Moravy vyhnáni Methodějovi žáci, je vysoce pravděpodobné, že by české země spadly do orientálního civilisačního okruhu, stejně jako Rusko. A to by byla největší tragédie českých dějin. Západ totiž v bojích o investituru caesaropapism úspěšně překonal, čímž vytvořil předpoklady pro vznik demokracie. Ta je na Východě z podstaty věci nemožná.
A na tom nic nezmění různí nekritičtí rusofilové, kteří v Byzanci vidí jedinou římskou říši, jako kdyby nevěděli, že v roce 800 byla II. římská říše na Západě obnovena, nebo se pokouší Anglii obviňovat z caesaropapismu, jako kdyby nevěděli, že anglický král je toliko formální hlavou anglikánské církve, na rozdíl od Byzance, kde byl císař hlavou církve faktickou.
Pravoslavné hlediska vyjádřil Gorazd: Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu (1936).
5. července 2009
Ahistorický článek Věry Tydlitátové
Tydlitátová: "Cyril s Metodějem se pokusili dostat Moravu pod vliv Byzance a vyrvat ji tak ze spárů Západu."
Prézentismus, typický nešvar mnoha lidí dneška, kteří chtějí "historicky bádat" – pohlížení na dávné události prizmatem dneška a výklad těchto události pod vlivem politického názoru.
Tydlitátová jen velice hrubě definuje Západ a snaží se jej postavit do kladného světla vůči byzantskému Východu, ale selhává ve snaze vyložit, co a proč Západ a Východ rozdělilo. Ve skutečnosti šlo o dlouhodobý proces a existovaly zde snahy ještě ve 13. století jej zvrátit (Lyonská unie). Označit velkomoravský spor o ritus "lámáním dějin" ve smyslu, zda budeme patřit na Západ, nebo "do Asie" je účelový historický nonsens.
Chápu, že pro některé lidi je důležité upravovat dějiny k obrazu ideálního konstruktu. Dnes máme ideální Západ a barbarský Východ. Co ale pozdější éra Oty III. a Silvestra II., jejichž pojetí obnovení Říše minimálně silně vykazovalo prvky césaropapismu? Pokus papežství o dominanci nad světskou mocí? Barbarské mučící praktiky fanatického (západního) kalvinismu, včetně jeho (východního) obrazoborectví? A naopak absenci něčeho, jako je inkvizice v Byzanci? Dějiny nejsou černobílé, mezi Západem a Východem existují rozdíly, ale narozdíl od Věry Tydlitátové se nedomnívám, že tyto rozdíly byly dány jaksi "per se", nýbrž podmíněny určitými okolnostmi a chováním aktérů. Už vůbec ale nezakládají nepřátelství, nebo kulturní odcizenost.
V kontrastu s tím vyznívá u Věry Tydlitátové nekritická adorace Jana Husa opravdu komicky. Máme být více na hrdí na bigotního puritána (PDF), jehož přičiněním ztratila na významu první středoevropská univerzita a jehož následovníci rozvrátili lucemburské dílo?
Prézentismus, typický nešvar mnoha lidí dneška, kteří chtějí "historicky bádat" – pohlížení na dávné události prizmatem dneška a výklad těchto události pod vlivem politického názoru.
Tydlitátová jen velice hrubě definuje Západ a snaží se jej postavit do kladného světla vůči byzantskému Východu, ale selhává ve snaze vyložit, co a proč Západ a Východ rozdělilo. Ve skutečnosti šlo o dlouhodobý proces a existovaly zde snahy ještě ve 13. století jej zvrátit (Lyonská unie). Označit velkomoravský spor o ritus "lámáním dějin" ve smyslu, zda budeme patřit na Západ, nebo "do Asie" je účelový historický nonsens.
Chápu, že pro některé lidi je důležité upravovat dějiny k obrazu ideálního konstruktu. Dnes máme ideální Západ a barbarský Východ. Co ale pozdější éra Oty III. a Silvestra II., jejichž pojetí obnovení Říše minimálně silně vykazovalo prvky césaropapismu? Pokus papežství o dominanci nad světskou mocí? Barbarské mučící praktiky fanatického (západního) kalvinismu, včetně jeho (východního) obrazoborectví? A naopak absenci něčeho, jako je inkvizice v Byzanci? Dějiny nejsou černobílé, mezi Západem a Východem existují rozdíly, ale narozdíl od Věry Tydlitátové se nedomnívám, že tyto rozdíly byly dány jaksi "per se", nýbrž podmíněny určitými okolnostmi a chováním aktérů. Už vůbec ale nezakládají nepřátelství, nebo kulturní odcizenost.
V kontrastu s tím vyznívá u Věry Tydlitátové nekritická adorace Jana Husa opravdu komicky. Máme být více na hrdí na bigotního puritána (PDF), jehož přičiněním ztratila na významu první středoevropská univerzita a jehož následovníci rozvrátili lucemburské dílo?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)