Vodníka se nemile osobně dotklo, když jsem mu připomněl starou pravoslavnou tradici zabíjení dětí jejich rodiči. Proto neustal a našel jednoho katholíka, Filipa II., který se ke svému synovi zachoval po vzoru pravoslavných, s tou výjimkou, že don Carlos byl šílenec, jak bylo u Habsburgů časté (chorobu do rodu zavlekla Johana Šílená), a blázince tehdy ještě neexistovaly, takže ho jinam zavřít nemohl. Filip II. měl sám vážné duševní problémy: V celém svém životě se nikdy nesmál, s jedinou výjimkou – když se dozvěděl o bartolomějské noci. Naproti tomu pravoslavné oběti byly mentálně v pořádku. Jedna vlaštovka jaro nedělá. Navíc katholické země jsem nikdy za vzorové nepovažoval.
Ale ve skutečnosti o tuto význačnou pravoslavnou tradici nejde. Jde o životní úroveň obyčejného člověka. Představa, že mužici v láptích jsou naplnění a ve volném čase přemítají o theologii, je naivní. To, že na Západě byla vždy největší svoboda a největší materiální dostatek, je důvodem toho, že věda, filosofie i theologie je zde rovněž nejrozvinutější. Pravoslaví se od hésychasmu (14. století) před 650 lety nezmohlo na nic a opisovalo tu od kalvinismu (Lucaris, který byl 6x (sic!) cařihradským patriarchou), tu od kommunismu (sovětský agent Maximus V.), tu od ekumenismu (Athenagoras I.).
Vodník píše, že před 150 lety to bylo v Rusku lepší. Ano, tehdy ještě nebylo zrušeno nevolnictví (přesněji řečeno: otroctví) – 1861 a neexistoval právní stát a poroty – 1864. Tím zmizely ty skutečné hodnoty: mužictví a bezpráví.
0 – počet kommentářů:
Okomentovat
Kursiva: <i></i>
Tučné písmo: <b></b>
Uvozovky: „“
Odkaz: <a href = ""></a>