Process polenský

Nenápadný wikipedista Sapfan přidal na wiki odkaz na stenozáznam hlavního líčení kutnohorského processu s Hilsnerem. Je to strhující čtení; autopsie („já jsem, poněvadž se o té věci velmi mnoho hovořilo, chtěl z autopsie poměry ty poznati“) tentokrát poskytuje nečekaný zážitek. Pozoruhodné je, že státní zástupce (návladní) byl líný již tehdy; všechnu práci odřel předseda senátu.

Čeští novináři jsou o hilsneriádě velice vzděláni, takže ignoranci jim zde vyčítat nemohu; vyčítám jim nedostatek novinářské práce, tj. přílišné spoléhání na sekundární literaturu.

Update: životopis Zdenka Auředníčka, Rudolf Vrba: Vražda v Polné a židovská otázka v rakouském parlamentě (1899) – censurovaný šestákový pamflet, Tomáš Garrigue Masaryk: Význam procesu polenského pro pověru ritualní (1900) a německá verse Die Bedeutung des Polnaer Verbrechens für den Ritualaberglauben (1900)

Případ Bátora

Původně jsem chtěl napsat cosi na obranu Ladislava Bátory. Na Facebooku se kvůli tomu hádám až do krve. Ale pak jsem si poslechl podcast rozhovoru s ním. Ten člověk je mediálně krajně neobratný. Jeho kandidatura za Národní stranu tedy asi nebyla náhoda. Jediné, co by se dalo podepsat, je toto: „Podívejte se, dneska například v lidovkách napsal pan Petráček, že je mu fuk, proč jsem kandidoval za Národní stranu a že je mu fuk, jestli jsem skutečně řekl, že mými vzory je Haider nebo Le Pen či nikoliv. Že je mu to fuk. No tak jestliže takhle se vyjádří deník jako jsou Lidové noviny, tak pak víme, že za tím bylo něco jiného, než co jako mělo koncentrovat pozornost. Prostě ti lidé nechtějí, oni nesouhlasí s mými názory a nejde jen o to, že by mi brali snad dokonce legitimitu, ale chtějí, abych byl existenčně nebo společensky zničen.“

Zbyněk Petráček: „Říká-li Bátora na adresu svých názorových odpůrců, že jsou „škůdci národa“, je pak úplně zbytečné zkoumat, jestli se doslova hlásil, či nehlásil k Haiderovi či Le Penovi. […] Proč „autentický pravičák“ Bátora kandidoval v roce 2006 za Národní stranu Petry Edelmannové? To nám může být fuk. Ale proč ho prezident hájí? To by nám fuk být nemělo.“

Proto považuji za dost vtipnou parodii Věry Tydlitátové. Obdobný pokus Hradní partičky je už příliš těžkopádný.

Updated.

Jak to chodí v nemocnicích

Baxa: „Když přihlédneme ku poměrům lékařským musí nás zaraziti malé služné, které jest přáno lékařům sekundárním, neboť takovíto sekundární lékaři, kteří mají velmi mnoho práce, a jsou v pravém slova smyslu zapražení dnem i nocí, mají zl. 33 měsíčního platu. Jejich byty jsou v tak špatném stavu, že by málokdo se odvážil tam zůstávat, kdoby tam zůstávati nemusil. Na příklad v některých odděleních jsou okna příliš vysoko, tak že skutečně to vypadá jako v některé věznici, kde dotyčný obyvatel této světnice, kdyby chtěl vyhlédnouti z okna do boží přírody, musel by teprve po žebříku vylézti, jako v celách vězeňských.

Dále ve třetím dvoře nemocničním jsou světnice takové, že po cely den slunce tam nepřijde, a že na podzim a na jaře a zejména v zimě musí se tam vlastně mimo několik hodin poledních po celý den svítit. Rovněž tak, pánové, jest postaráno o opatrovnice právě takovým způsobem, ovšem u porovnání s jejich službou. Neboť dostávají 6 až 10 zlatých měsíčně ovšem se stravou, mají službu každodenně 12 hodin a mimo to ob. den ma býti tam celý den i noc, tedy 24 hodin. Podobně na klinikách plat assistentů obnáší 600 zl a počítá se ročně na 5000 návštěv. Během poslední doby se vyvinulo že i zámožnější lidé chodili na kliniky, aby zde dožadovali se bezplatné rady, proti čemuž se ohrazovali vším pravém lékaře praktičtí, a tu učinila správa opatření, že místo, aby takové lidi odkázala na praktické lékaře, kteří mají vtom svém povolání a od toho žijí, nařídila, aby zámožnější lidé, kteří přicházejí na kliniky, platili jakýsi poplatek k účelům kliničním. Tedy tím způsobem přetěžují se jednak assistenti kliniky, a jednak se zase ujímá výživa praktickým lékařům, kteří pravě od svého povolání živí býti musí.

* * *

Stěžují si zajisté naši lékaři, že jsou přetíženi, nejen snad prací s nemocnými – konečně stížnosti v tomto směru nejsou tak přílišné – ale že jsou přetíženi různými písařskými, byrokratickými pracemi. V tomto směru by bylo zapotřebí nápravy, by se hledělo k lékaři jako lékaři, který má co činiti se zdravím, a nikoli jako k písaři a úředníku.“

Lesk a bída diskussí

Každé zásadní rozhodnutí má závažné důsledky, které nelze předem v úplnosti předvídat. JzP splnil své slovo, za což mu děkuji, a Discussion Speed přestala parasitovat na Lucerně wikipedie. Poslední parasitní odkaz je z 23. ledna 2011.

Stalo se to, co se předvídat dalo. Chroničtí žvanilové příliš nereflektovali na výzvu JzP zahajovat diskusse na zajímavá themata vlastními podněty (kromě Vodníka). Žvanění se tak do značné míry přeneslo i sem, někdy i v docela brutální podobě. Jenže to mi nevyhovuje, to jsem vždycky odmítal. Vzorem LW nejsou diskussní blogy jako Nová Sprcha, Eretz nebo iAtheism. Vzorem pro LW jsou informační blogy jako Slepecká hůl, Παραγραφος, Jiné právo nebo Delicious Malého čtenáře.

Někdo může namítnout, že třeba na Jiném právu debaty jsou. Ano, ale na jiné úrovni, než je hospodské pokřikování à la Novinky. A ani Παραγραφος ani Jiné právo neuniklo vpádu dilettantů a s tím souvisejícími flame wars, ať už to byl Fortuna nebo hádky o Fialu.

Využívám proto této příležitosti a přizpůsobím LW více svému cíli. Lucerna wikipedie byla dne 15. února 2006 změněna na kollaborativní blog. Hvězdnou hodinu zažila, když na ní psal Tomáš Pecina a Alkibiades. LW tehdy mívala kolem 300 přečtení denně. Po jejich odchodu kollaborativnost skomírala a nikdo nereflektoval ani na nabídku zde hostovat. Proto po 5 letech, od dnešního dne (27. února 2011), LW opět měním na one man show.

Psát kommentáře do diskussí LW je privilegium, nikoliv právo. Nebude-li příspěvek shledán přínosným, může být bez předchozího upozornění smazán. Zejména se to týká chronického žvanění. Ve vlastním zájmu proto učiníte lépe, když se zaregistrujete jako pravidelní čtenáři.

Poslední příspěvek k antinominalismu

Když jsem zahajoval debatu o antinominalismu, tak jsem měl na mysli Gogův pokyn: „Nechci Petersovi křivdit, ale opravdu jsem asi ještě nezažil případ, kdy by se pokusil diskusnímu partnerovi poctivě a srozumitelně vyložit problematiku, o které se diskutuje.“ I když zřejmě asi jinak. Není cílem LW opakovat středoškolské učivo. Cílem LW je informovat: o zajímavých nebo důležitých věcech, a to na vyšší úrovni než je učebnice pro střední školy.

Spor mezi nominalismem a realismem je zajímavý i důležitý, neboť ovlivňuje anglosaské (nominalism) a kontinentální (realism) myšlení. Není to tak, že by jeden z nich byl správný, jak si myslí zdivočelí realisté. S našimi znalostmi ten spor vůbec nedokážeme rozhodnout. Jde o to, že podle toho, jaký koncept zvolíme, takovou dostaneme strukturu myšlení. A ta je buď užitečná nebo negativní.

Zásadní nevýhodou nominalismu je neúcta k systému. Problémy se v něm řeší ad hoc, až když nastanou. Hlavním principem nominalistického uvažování je If it's not broken, don't fix it. Realism naproti tomu tenduje k ideologičnosti a touze po exaktnosti za každou cenu (binárnímu myšlení).

Na toto vše jsem chtěl poukázat a demonstroval jsem to na Vodníkovi. Ten to však vzal úkorně a uchýlil se k trollingu. Pokus vysvětlit mu vadu jeho úvahy nepochopil. Vodníkovo jednoduché binární myšlení tak nedokáže pochopit jakoukoliv složitější úvahu, kterou jinak chápou všichni.

Vražedná kombinace ideologisace a touhy pro exaktnosti měla za výsledek, že Gogův pokyn se změnil v jeho karikaturu. Proto nadále nebudu kommentovat Vodníkovy antinominalistické kousky, neboť ho to uráží a poučení z toho nemá, a pokud možno už ani nebudu rozvíjet úvahy o antinominalismu, neboť čtenáři si z toho jen utahují.

Existují rasy?

V návrhu jednoho evropského dokumentu se píše: „According to recent scientific thought, there are no races. In biological terms, Homo sapiens today is not divided into different races nor sub-types. Since the 1970s, molecular biology and population genetics have shown that such systematic divisions fail to do justice to the tremendous diversity of and fluid transitions between geographic populations. Further, most genetic differences between people are found within a single geographic population. Dividing humans into different races thus no longer reflects the state of current scientific research.“

Nikoho asi nepřekvapím, že se jednalo o německý návrh; v SRN je politická korrektnost zakořeněna zvlášť silně. Toto vyjádření převahy víry nad realitou jsem zpochybnil poukazem na to, že existují 3 základní druhy lidských fenotypů: europoidní, asijský a černošský. To, že se neliší mozek bělocha, asiata a černocha, ještě neznamená, že neexistují biologické rozdíly v jejich vzhledu, stejně jako biologické (nikoliv mentální) rozdíly mezi mužem a ženou.

Zajímavé je, jak jsou hlasatelé politické korrektnosti schopni zpochybňovat něco, co každý vidí na vlastní oči. Zdivočelý antinominalism v praxi, idea převážila nad realitou.

Hranice mezi řeckopravoslavnými a ruskopravoslavnými

Pravoslaví je stejně jako protestanství rozpadlé na mnoho sekt. Hlavní dělící čára je mezi novokalendářníky a starokalendářníky. Budeme se zabývat pouze novokalendářníky, protože starokalendářních sekt je tolik, že by to vystačilo na zvláštní článek. Dochází tam ke změnám, např. v roce 2007 se ROCOR ze starokalendářní stala novokalendářní.

Novokalendářníci se rozpadají na starokalendářní novokalendářníky, tj. takové pravoslavné, kteří sice používají starý kalendář, ale jsou v obecenství s těmi, kteří používají nový kalendář. Ve zkratce se jim říká ruskopravoslavní, zatímco čistí novokalendářníci jsou řeckopravoslavní, až na Bulhary a Poláky, kteří jsou v orbitu ruskopravoslavných, takže jsou pod jejich značným vlivem.

Dalším definičním rozdílem mezi ruskopravoslavnými a řeckopravoslavnými je postoj k Americké pravoslavné církvi (OCA). Všichni novokalendářníci jsou sice s ní v obecenství, ale pouze ruskopravoslavní uznávají její samostatnost (autokefalitu), což vylučuje, aby k ruskopravoslavným patřila jerusalémská, srbská a albánská církev.

Příčiny jsou mocenské, stejně jako vznik pravoslaví v roce 858, kdy caesaropapisté v Cařihradu zbavili úřadu Římu věrného sv. Ignáce a založili tak vlastní schismatickou řeckopravoslavnou sektu, která v Cařihradě definitivně zvítězila v 11. století pod záminkou filioque.

Nový kalendář zavedl cařihradský patriarcha. Protože podle ruskopravoslavných jim nemá co diktovat (v tom mají pravdu), nový kalendář neuznávají. Ale protože je obecenství s ekumenickým patriarchou obecným znakem pravoslavné pravověrnosti, zůstávají s ním v obecenství, na rozdíl od starokalendářníků, pro něž je nový kalendář symbolem herese.

Autokefalitu OCA vyhlásila Moskva. Protože podle cařihradského patriarchy na území nepatřících do jurisdikce žádné z autokefálních církví (jako je Amerika) smí autokefalitu vyhlašovat pouze ekumenický patriarcha (v tom má pravdu), řeckopravoslavní autokefalitu OCA neuznávají. Protože jsou však USA příliš důležité, zůstávají s OCA v obecenství.

Přehledná tabulka 14 autokefálních novokalendářních církví:

Pořadí	Církev	Nový kalendář		Uznání OCA
		Ano	Ne	Ano	Ne
1.	cařihradská	×			×
2.	alexandrijská	×			×
3.	antiošská	×			×
4.	jerusalémská		×		×
5.	ruská		×	×
6.	gruzínská		×	×
7.	srbská		×		×
8.	rumunská	×			×
9.	bulharská	×		×
10.	kyperská	×			×
11.	řecká	×			×
12.	polská	×		×
13.	albánská		×		×
14.	československá		×	×

Z toho jasně vidíme, že řeckopravoslavná je církev cařihradská, alexandrijská, antiošská, rumunská, kyperská a řecká; ruskopravoslavná je církev ruská, gruzínská a československá; nezávislá je církev jerusalémská, srbská, bulharská, polská a albánská.

Updated.

Pravoslavné rozkoly

Našel jsem přehlednou, rusky psanou, stránku o všech možných pravoslavných rozkolech. Píše se na ní například o nejrůznějších starokalendářních sektách. Kromě toho uvádí barvitý životopis představitele jedné z mnoha ukrajinských pravoslavných církví, metropolity Petra (Petruse), kterou Vodník považuje za jedinou pravou ukrajinskou pravoslavnou církev, ačkoliv „является одной из наиболее малочисленных и маргинальных неканонических религиозных организаций Украины“.

Update: Vodník se od svého neudržitelného výroku posléze distancoval.

Charpentier - Te Deum - preludium

Marc-Antoine Charpentier (1643–1704): Te Deum (1692, H. 146), Prélude

Šest ran do klobouku

Zkrácená verse kommunistické TV soutěže: 1 a 2.

Poučení pro Vodníka: Co je nominalism

Vodník se vyznačuje jakousi symptomatickou neschopností či neochotou přijmout a pochopit pojmy, které mu jdou proti srsti. Tak se rituálně zaklíná: „Samozřejmě za neexistence obecniny "naivní"...,“ aniž by pochopil, že celou otázku položil špatně. Proč?

Sloveso existovat je problematické v tom, že není jasné, co přesně znamená, pokud nehovoříme o přírodninách. Nominalism i realism se shodují na tom, že skutečně existuje konkrétní Alík, protože se vyskytuje v přírodě – je to přírodnina. Dále se nominalism i realism shodují na tom, že obecniny v přírodě neexistují – nejsou to přírodniny. V přírodě neexistuje obecný pes nebo naivita jako taková. To jsou pouhé pojmy.

Rozdíl mezi nominalismem a realismem spočívá v tom, zda obecniny existují před přírodou nebo až po přírodě. Podle realistů pojem pes nebo naivita existuje nezávisle na přírodě, pravděpodobně u Boha. I kdyby se pes evolučně nevyvinul, i kdyby všichni lidé byli zkušení, tak přesto by zde pořád byl ideální pojem pes či naivita, nicméně s nullovou instancí v přírodě.

Nominalisté odpovídají, že bez konkrétního psa či konkrétní naivity tyto pojmy neexistují. Lze samozřejmě vytvořit pojmy nezávisle na přírodě, ale pak k ní nemají žádnou vazbu. Např. neviditelný fialový jednorožec přírodninou není a nikdy nebude. Bylo by tedy možno vytvořit pojem psa (stejně třeba pojem opočlověk), ale pokud by pes evolučně nevznikl, neměl by žádný význam.

Z toho všeho vyplývá, že Vodníkova otázka: „Ale může být něco naivního na romantismu?“ postrádá smyslu. Není žádná ideální obecnina naivity, kterou vše poměřujeme a kterou Vodník marně hledá. Je pouze chování, situace, kterou označujeme jako naivní, abych si abstrakcí ušetřili příliš komplikované kasuistické vyjadřování typu „toto jednání je jako X, přičemž X je, když se tehdy a tehdy stalo to a to.“

Nejmladší soudci nejvyšších soudů

V romantické době (Poznámka na okraj: Vodník se pokouší vypátrat, co je správný a špatný romantism. Další illustrace antinominalistické pošetilosti.) bylo možné leccos. William Pitt Mladší se stal premiérem v roce 1783, když mu bylo 24 let. Joseph Story se stal soudem SCOTUS v roce 1811, když mu bylo 32 let.

Nyní však žijeme v jiné, postmoderní době. Z toho důvodu je zajímavá poznámka Jana Šmakala o nejmladších soudcích nejvyšších soudů dnešní doby. Andreas L. Paulus, který studoval práva ještě v době, když jsem už je studoval i já, se stal soudcem německého ústavního soudu v roce 2010, když mu bylo 41 let. Clarence Thomas se stal soudcem SCOTUS v roce 1991, když mu bylo 43 let. A konečně Christoph Grabenwarter se stal soudcem rakouského ústavního soudu v roce 2005, když mu bylo 39 let.

Nesektářské pojetí křesťanství

Philip Schaff: „On the Continent of Europe it is still customary to divide orthodox Christendom into three Confessions or Creeds—the Catholic (Greek and Roman), the Lutheran, and the Reformed—and to embrace under the Reformed all other Protestant bodies, such as Methodists and Baptists, or to speak of them as mere sects.“

Kdo je řidič

Tomáš Pecina napsal brilantní článek o absurdním českém neologismu *neřidič. Kdo je řidič? Ten, kdo právě řídí motorové vozidlo, the operator of a motor vehicle. Kapitán ale správně upozorňuje na to, že kromě pojmenování činitele je výraz řidič určen též pro status, tedy pojmenování toho, kdo umí řídit. Na otázku: „Jste řidič?“ lze tedy odpovědět: „Ne, řídit neumím.“

Nicméně existuje ještě třetí, byrokratické, vnímání: Řidič je ten, kdo má řidičské oprávnění, driver's licence. To je však absurdní, neboť tím se z pojmu řidič stává titul: Řidičem je pak ten, kdo nemusí řídit ani umět řídit, jen když je státem prohlášen za řidiče.

Toto absurdní pojetí je v české legislativě bohužel běžné, i když způsobuje značné problémy: Pokud někdo něco dělá, ale nemá na to papír, tak nemá ani status, který je sakcionován. Osoba s titulem je pak trestána hůře než osoba bez titulu. Příkladem je třeba banka, která je v § 1 odst. 1 zákona o bankách definována takto: „Bankami se pro účely tohoto zákona rozumějí právnické osoby se sídlem v České republice, založené jako akciová společnost, které přijímají vklady od veřejnosti, a poskytují úvěry a které k výkonu [těchto] činností mají bankovní licenci (dále jen "licence") (§ 4).“ Černá banka tedy podle bankovního zákona není bankou.

Polemika s Filipem Tvrdým II

Ve svém článku Neposkvrněné početí má Filip Tvrdý fakta v zásadě správně, ale nechápu ty nenávistné interpretace: „Popsaná situace je totiž úžasným příkladem nepoctivosti teologie a neúcty církve k pravdě.“

Výjimkou ze správnosti faktů je tvrzení: „Nauka o neposkvrněném početí byla po celá staletí interpretována tradičně, tedy jako Mariino otěhotnění bez přítomnosti pohlavního aktu.“ Citace evangelií sedí, ale početí Ježíšově se nikdy neříkalo neposkvrněné početí, to si Tvrdý vymýšlí. Navíc o početí Ježíše bez pohlavního styku nikdy žádný křesťan nepochyboval, takže mariánská dogmata nikdy nesloužila nějakému zamaskování Ježíšova početí, protože tam není žádná souvislost.

Čtyři mariánská dogmata mají úplně jiný důvod, než je početí Ježíšovo. Můžeme spekulovat o ženském prvku, o významu lidské stránky části sv. Trojice apod. Ale míchat hrušky a jablka k ničemu dobré není. Neposkvrněné početí nemá žádný přirodovědecký význam, protože hřích není biologický pojem. Dogma o neposkvrněném početí může tedy s klidným svědomím zastávat kterýkoliv přírodovědec.

Původní umístění článku.

Blátivost myšlení

Výrok A: „[S]měšnost vás, extremních nominalistů, spočívá v tom, že se tu dichotomii nominalism vs. realism snažíte vecpat úplně všude, i tam, kde v podstatě nemá co dělat.“ (zdůrazněno mnou) Výrok B: „Otázka skandálů je složitá, ale ukazuje se, že devadesát procent obvinění bylo falešných a že více než polovina odškodnění byla vyplacena lidem, kteří zneužili situace.“

Co mají společného? Blátivost myšlení. Jak píše Filip Tvrdý: „U člověka zběhlého v teologii je zcela obvyklé, že na podporu svých tvrzení používá smyšlené pseudoargumenty. Duka si data bezstarostně vytahuje přímo z análního otvoru, žongluje procenty sem a tam…“ Tohle nezbývá než podepsat. Taky to u věřících často pozoruji, ale abych se nedopustil stejné vady myšlení jako oni a neházel je všechny do jednoho pytle: Existují i opačné extrémy, jako např. Jiří J. Stodola, který naopak uvažuje až příliš exaktně, takže neumí rozlišit mezi poznaným a toliko dokázaným, mezi dokázaným a toliko projeveným.

Faktum nebo fakt

	jednotné číslo	množné číslo
1. pád	faktum/fakt	fakta/fakty
2. pád	fakta/faktu	fakt/faktů
3. pád	faktu	faktům
4. pád	faktum/fakt	fakta/fakty
5. pád	faktum/fakte	fakta/fakty
6. pád	faktu	faktech
7. pád	faktem	fakty

Pokud vynecháme nepoužívaný 5. pád a rovněž 4. pád, který se u neživotných substantiv přirozeně shoduje s 1. pádem, vidíme, že všechny ostatní pády se shodují, kromě 2. Přiznám se, že jako genitiv singuláru používám tvar faktu, zatímco v genitivu plurálu dávám obvykle přednost standardnímu tvaru fakt.

Původní obsah článku.

Polemika s Filipem Tvrdým I

Vodník upozornil na anotaci článku Discordant Sexual Identity in Some Genetic Males with Cloacal Exstrophy Assigned to Female Sex at Birth. Domnívám se, že z něj Tvrdý činí nesprávné závěry: „Snad je tak definitivně vyvrácena praxe, která od 70. let dominovala medicíně a jež byla založena na pseudovědeckých představách o sociální konstrukci genderu, který údajně nemá základ v biologické přirozenosti člověka.“

Oč jde? Na jedné straně je tady sex (česky pohlaví) jako biologická identita, tedy muž nebo žena. Na druhé straně je tady gender (česky rod) jako sociální projev této biologické identity, tj. chovat se jako muž nebo chovat se jako žena.

Tvrdý zcela správně připomíná neblahý experiment s Davidem Reimerem. Ten vinou obřízky přišel o penis. John Money proto jeho rodičům poradil, ať ho vychovávají jako dívku. Bylo to v 60. letech, kdy se naivně věřilo, že sex nemá žádný význam; že gender lze zvolit zcela libovolně.

To tento neblahý experiment zcela vyvrátil. Biologická identita je daná, tj. nelze si zvolit zcela libovolně, zda budu mužem či ženou. Naproti tomu gender je sice od sexu odvozen: jsem-li muž, chci se chovat jako muž, ale gender není biologicky dán. Jeho obsah je zcela libovolný. Jak uvádí známý příklad: Zatímco ve starém Římě vyšívali muži, tj. vyšívat bylo známkou mužského chování, dnes vyšívají ženy.

To samé platí pro rasu. Ačkoliv hlasatelé politické korrektnosti popírají, že rasa vůbec existuje, není pochyb o tom, že jsou 3 základní lidské fenotypy: bílý, žlutý a černý. Ale jejich sociální odraz jsme úspěšně zrušili. Černoch si tedy nemůže vybrat, že bude bělochem (to lze leda ve filmu – The Human Stain), ale být černoch neznamená, že bude otrokem či něco podobného. Všechny rasy si jsou sociálně rovny.

Potrat není genocida

Pregnantní vysvětlení. K tomu též analysa výroku o dvou cestách.

Odpověď Lehovi

Leho napsal obsáhlý kommentář, který si zaslouží širší odpověď:

Úcta k rodičům

Ačkoliv je evropská civilisace propagandisticky nazývána židovsko-křesťanskou, ve skutečnosti Evropa nedodržuje nejen 613 micvot, ale ani Desatero. Co přitom vyplývá ze 4. přikázání: „Cti svého otce i matku, ať jsi dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ (Ex 20, 12)? Bezpochyby též být na své rodiče hrdý. Není většího hnusu než kniha Niklase Franka Der Vater: Eine Abrechnung (1987). Aby nebylo mýlky: Vůbec nepochybuji o tom, že Hans Frank byl odporný zločinec, který byl popraven zcela po zásluze. Nicméně, žádný člověk, ani ten nejhorší vrah, se neskládá jen z negativ. Úkolem jeho obhájců a potomků je proto shromažďovat to positivní. Je to důležité i pro nás, abychom si uvědomili, že zlo není na první pohled ošklivé, že nic není černobílé. Tím pak dokážeme zlu mnohem účinněji čelit. Barvotisk a pošlapávání tisíc let starých pravidel vede do pekla.

Kdo lže, ten krade

Známou zásadou odpůrců lidských práv jako je Leho nebo Věra Tydlitátová je: „Kdo lže, ten krade. Kdo krade, může i zabít. Jsi vrah,“ neboli šikmá plocha. Ve skutečnosti drtivá většina lhářů nekrade a drtivá většina zlodějů nevraždí. Proto nechápu, kde se v nich tato utkvělá představa bere.

Odpor k demokracii

Leho jasně říká, že kommunisté nemají v parlamentu co pohledávat. Proč? Protože mají nesprávné názory. Jenže, kdo určí, co jsou to nesprávné názory? Leho? Někteří tvrdí, že nesprávné jsou takové názory, které omezují lidská práva. Jenže pak by do parlamentu nepatřili ani socialisté, kteří excessivním zdaněním omezují právo na majetek bohatých. Pak by tam nepatřila ani Věra Tydlitátová, která chce omezovat politická práva neonacistů, například připomínat si mrtvé nacisty. Co by pak z demokracie zbylo? Vůbec nic, jen karikatura. Musíme se smířit, že v demokracii je jediným verifikátorem toho, kdo je oprávněn vládnout, lid ve volbách.

Propagace zakázaných myšlenek

Zde má Leho pravdu, propagace a schvalování genocidy je v ČR bohužel trestné. Jenže ČR není právní stát, nestíhá trestné činy padni komu padni, nýbrž selektivně jako za kommunismu. Cílem § 405 NTZ (Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia) a obdobných verbálních deliktů totiž není stíhat veřejný projev zakázaných myšlenek, nýbrž mít klacek na vymezenou skupinu dissidentů – tzv. extrémisty.