6. února 2011

Překlady názvů lepší originálů

České země patří k německému kulturnímu okruhu. Důsledkem je kromě bídné kvality pop music staletá tradice „překladů“ názvů zcela odlišnými slovy. Příčinou je německá tradice, že název má odrážet obsah, a opomenutí, že název je první řadě identifikátor a autorská volba. Bez identifikátorů se nedomluvíme a volbou konkrétního názvu chce autor něco sdělit.

Stoletost německé tradice lze dokumentovat na názvech verneovek: Michel Strogoff, česky Carův kurýr; Hector Servadac, česky Na kometě; Les cinq cents millions de la Bégum, doslova 500 milionů Begumy, česky Ocelové město; Les tribulations d’un Chinois en Chine, doslova Trampoty Číňanovy v Číně, česky O život; La maison à vapeur, doslova Dům na páru, česky Zemí šelem; La Jangada, doslova Prám, česky Tajemství pralesa; L’école des robinsons, doslova Škola robinsonů, česky Dva Robinsoni; Kéraban le têtu, doslova Paličatý Keraban, česky Tvrdohlavý Turek; Mathias Sandorff, česky Nový hrabě Monte Christo; César Cascabel, česky Oceánem na kře ledové; Mistress Branican, česky V pustinách australských; Le château des Carpathes, doslova Karpatský hrad, česky Tajemný hrad v Karpatech; Mirifiques aventures de maître Antifer, doslova Neobyčejná dobrodružství mistra Antifera, česky Dobrodružná závěť; Face au drapeau, doslova Tváří k praporu, česky Vynález zkázy; Clovis Dardentor, česky Milionář na cestách; Le superbe Orénoque, doslova Nádherné Orinoko, česky Na vlnách Orinoka; Le testament d’un excentrique, doslova Výstředníkova závěť, česky Hra o dědictví; L’invasion de la mer, doslova Vpád moře, česky Zatopená Sahara; L’agence Thompson and Co., doslova Cestovní kancelář Thompson a spol., česky Trampoty páně Thompsonovy.

Vidíme odpor hlavně k názvům podle jména hlavního hrdiny nebo příliš fantasijnímu názvu. Přesto jsou dva případy, kdy překlad názvu je zřejmě vhodnější než původní název.

První je jeden z nejslavnějších sci-fi filmů Alien, doslova Cizinec. (Ve Francii název není překládán; v Québecu je to L’Étranger.) Ano, je to Vetřelec, anglicky doslova Intruder. Anglický název vystihuje kalvinistické trauma z kolonialismu; český název odráží paradigma znečištění. Proto nám přijde divné, že v originále se film jmenuje úplně jinak.

Druhý je seriál Sex and the City, doslova Sex a Město. To město v názvu je samozřejmě New York, který má jako intelektuální centrum východního pobřeží USA komplex z toho, že audiovisuálním centrem USA jsou Los Angeles. Proto se filmy Woodyho Allena odehrávají v New Yorku, stejně jako většina nezávislých filmů a sitcom Jak jsem potkal vaši matku a mnoho dalších.

Do češtiny je název seriálu přeložen jako Sex ve městě, anglicky doslova Sex in the City. To vyjadřuje cíl seriálu, popsat sexuální život velkoměsta, ale pomíjí poctu tvůrců New Yorku. Podobně sporný je překlad přezdívky hlavního hrdiny – Mr. Big, doslova pan Velký – jako pan Božský. V originále je to sexuální narážka; český překlad je toliko sentimentální.

Updated.

5. února 2011

Zajímavé srovnání

Na začátek jeden citát:
„.... žijí všude co národ cizí, u nás co nejcizejší. Vědomí cizosti té není jen u nás, kde má ráz již hotového národního nepřátelství, nýbrž všude. …
....Jsou a zůstanou bodákem vraženým do našeho masa. Nemůžeme obžalovat bodák ten; avšak nikdo se nemůže divit, vzkřikneme-li při bolesti, kterou nám způsobuje, a pozorujeme-li se strachem, jak po každém léčitelském pokusu hnisání dále se šíří…
....Jejich vlastnosti jsou orientální, tedy naprosto jiné než národů evropských…
....Jako dlouho zadržovaná spoušť vodní vyhrnuli se mocně a najednou a strhli vše sebou.
....nesmírně, skoro starotestamentárně se rozmnožují. Množstvím roste jich srdnatost, noví potomci pak nedělí se o staré miliony, nýbrž vydělají si zajisté ještě nové.”
Hádejte, o kom to kdo napsal. Většina zřejmě bude mít názor, že je to nějaký dnešní islamofob. Ve skutečnosti to ale napsal Jan Neruda o Židech, jak v jinak v krajně problematickém článku připomíná Václav Hořejší. Holt je koncept znečištění neustále živý.

4. února 2011

Egyptská demokratická revoluce

Světem nyní hýbají nepokoje v Egyptě proti Muhammadu Husnímu Sajjídu Mubarakovi (محمد حسني سيد مبارك). Ani wiki nemá jasno, jak v úterý 25. ledna 2011 začaly. Koho by nepotěšilo, že i arabský svět usiluje o demokracii. Jenže, pak člověk začne přemýšlet a uvědomí si: Nezačalo to náhodou přesně takhle v roce 1977 Persii?

Poslední tradiční perská dynastie, Kadžár, byla v Persii svržena v roce 1925 a od té doby je v exilu. Stejně jako v Turecku ji sesadil plukovník, zde Pahlaví. Po vzoru Atatürka pak vládl poměrně úspěšně. Vážnějším otřesem bylo za jeho syna svržení premiéra Mosaddeqa v roce 1953 operací Ajax.

Nicméně Pravda a láska má jasno: Diktátor musí pryč. Pěkné. Ale přemýšlejí aspoň trochu o tom, co bude, až prozápadní diktátor vládnout nebude? Kdo zaručí, že se z Egypta nestane další islamistická tyrannie?

Bohumil Doležal píše:
Teodor Marjanovič dává v MfD pokyny hlupákům, kteří nevědí, jak se postavit k Egyptské demokratické revoluci. Jedna z otázek zní: „Máme protestujícím fandit, nebo se spíše bát?“ A odpověď: „V tuhle chvíli rozhodně fandit. Hybnou pákou jejich protestů je naděje, která má hodně blízko k té, jež uvedla do Chodu sametovou revoluci v Československu.“ A vzápětí rýsuje pravděpodobné scénáře dalšího vývoje, z nichž ten prostřední je mocenský nástup Muslimského bratrstva. Dovoluji si skromně upozornit, že tato alternativa (a ani první, armádní puč) v naší sametové revoluci ani trochu nehrozila. Takže, za prvé bych to nesrovnával, a za druhé bych se velmi bál té prostřední alternativy, tedy moc jim nefandím a spíš se bojím. Z jednoduchého důvodu: naším tu naši, pokud by nám ji chtěl někdo zvenku zbourat.

Paní Procházkové v LN se zase líbí, jak egyptští demonstranti ozbrojení tyčemi a pak i vojáci volali Alláh Kabar a pak už skupina společně s vojáky provolávala slávu společnému Bohu. Co to má dělat na demonstraci proti politickým poměrům? Použijme nehoráznou analogii pana Marjanoviče se „sametovou revolucí“ u nás: když Václav Malý v jakémsi návalu emocí a patrně z dobré vůle víceméně donutil statisíce lidí na Letenské pláni modlit se Otčenáš, řadě lidí to vadilo a dali dodatečně svou nechuť najevo. Úplně právem: na politickou demonstraci v sekulárním státě nic podobného nepatří, demokratický stát je sekulární stát, protože obhospodařuje světské starosti občanů, jak to přesně kdysi popsal John Locke. Bylo to špatně ne proto, že tam byli i ateisté, kteří se modlit nechtěli: ale proto, že modlitba na politické demonstraci by měla být pro křesťana rouháním.
Má pravdu. První zájmem Západu by mělo být, aby ve světě byly prozápadní státy. Pokud budou demokratické, tím lépe, ale to není naše starost. Za druhé: Míchání politiky a náboženství je vždy zlopověstné. U nás to vidíme v malém na Pravdě a lásce.

3. února 2011

Deník Referendum ve finanční krisi

To, co už se nějakou dobu vědělo, bylo dnes zveřejněno: Deník Referendum je ve finanční krisi. Jeho provoz stojí 3 600 000 Kč ročně. Co s tím? Přemoci své skrblictví a posílat 100 až 30 000 Kč měsíčně? Nevím.

Ačkoliv je zde precedent v Britských listech a Zvědavci, nedomnívám se, že je podobná cesta životaschopná. Podle wiki na Blisty „[k]aždý měsíc přispívá na chod částkou cca 20 000 – 40 000 Kč přibližně 120 čtenářů.“ Podle Blistů: „V prosinci 2010 přispělo finančně na Britské listy 253 osob celkovou částkou 92 969.45 Kč.“ O Zvědavci wiki píše: „Na jaře 2006 Stwora oznámil, že od června bude Zvědavce vydávat, pouze pokud čtenářské příspěvky dosáhnou alespoň 25 000 Kč měsíčně, výše vybrané částky byla průběžně uveřejňována nad hlavičkou Zvědavce v tzv. Sázce na Zvědavce. V prosinci 2006 se podařilo vybrat necelých devět tisíc korun namísto pětadvaceti tisíc. Vydávání Zvědavce zastaveno nebylo. Částka byla později zvýšena na 30 000 Kč. V lednu 2008 se ji nepodařilo vybrat a vydávání Zvědavce bylo na krátkou dobu zastaveno. […] V únoru 2010 Stwora zrušil Sázku na Zvědavce a přešel na nový druh financování. Vybrané články, za jejichž překlady musel sám platit, nebo které ho stály úsilí, jsou pro neplatící čtenáře uzavřeny po dobu přibližně jednoho měsíce. Po uplynutí tohoto období jsou články volně k dispozici všem. K uzavřeným článkům mají přístup buď registrováni čtenáři s předplatným nebo majitelé tzv. voucherů. Vouchery nevyžadují registraci a a umožňují větší flexibilitu. Uzavřené články jsou Stworou oceněny určitou částkou, v průměru kolem 10 korun, a majitelé voucherů se mohou rozhodnout, zda si článek koupí nebo ne. Cena článku se v průběhu jeho uzavření automaticky snižuje, čím je článek starší, tím je levnější.“

Ačkoliv si myslím, že DR je kvalitnější než BL nebo Zvědavec, nedomnívám se, že by byl 3x lepší než BL nebo 10x než Zvědavec. Patočka jen opět přecenil své možnosti a nepřizpůsobil je realitě.

Další vadou jeho návrhu je, že vůbec nemíní platícím čtenářům odevzdat více pravomocí. Přitom v každé kapitálové společnosti, ať je to s. r. o. nebo a. s., rozhodují investoři, tedy vkladatelé kapitálu.

A v neposlední řadě je tady idelogický profil listu. Patačka za svůj vzor považuje The Guardian, The Independent, New Statesman, The Ecologist; Zeit, Süddeutsche Zeitung, Tageszeitung; Democracy Now!, Huffington Post a Common Dreams. K Hospodářským novinám, Financial Times a Aktuálně.cz se staví kriticky. Proč ne. Ačkoliv seriosní levicový server vnímám záslužně, nelze nevidět, že jsou tady také Britské listy, Literární noviny a A2; když pomineme periodika typu CFP nebo OM, takže je na trhu poněkud přetlak.

Proto si myslím, že je sice dobře, že tady DR je, ale když tady nebude, nic se nestane. Jestli něco ČR chybí, tak je to seriosní deník typu Politiken a ten se na koleně dělat nedá. Jako odlišný organisační model lze připomenut Délský potápěč, který je dělán na koleně. Pokud DR přejde na stejné schema, bude to mu to možná ku prospěchu.

Update: K věci se vyjádřila též Věra Tydlitátová. S jejím názorem nelze než souhlasit.

23. ledna 2011

Requiem za Vrbou

Když na přelomu jara a léta 2010 Alex Juchelka zavřel Vrbu, nevyvolalo to vůbec žádnou pozornost. Přesto si obě diskussní fora (Sprcha i Vrba) zaslouží vzpomínku a připomenutí chrolonogie.

Sprcha měla tato stadia:
  1. blog Jeny/JK (2002)
  2. předpotopní Sprcha (od ledna 2003 do července 2003)
  3. popotopní Sprcha (od září 2003 do června 2005)
  4. porozkolní Sprcha (od srpna 2005 do ledna 2006)
  5. skomírající Sprcha (od ledna 2006 do ledna 2010)
Nástupci Sprchy/Vrby jsou individuální blogy:
  • Sprchy:
  1. Nová Sprcha (od 22. 3. 2010)
  2. Starý pán: Po potopě
  3. Cnemo: Nautilus, o kterém LW referrovala 18. srpna 2008
  4. AndyO (jen pro zvané)
  5. Tomáš Pecina: Slepecká hůl
  6. Tomáš Pecina: Παραγραφος
  • Vrby:
  1. Guy Peters: Lucerna wikipedie
  2. Kníže Potěmkin/JzP: Discussion speed, který částečně parasituje na LW.
  3. Astr: Astr live
Updated.

Další morální přešlap Blistů

Závažná morální selhání provázejí Blisty už od počátku. Začíná to už názvem. Blisty jsou „Britské listy“ asi tak stejně jako jsou Koženého Harvardské fondy harvardské. Čulík s Kotrbou mohou namítnout, že tento název vymyslel Neff. Ano, ale úplně v jiném kontextu: Byl to název rubriky Neviditelného psa, kterou stejně jako Americké listy nebo Kanadské listy měl psát cizinec v té zemi žijící. Když se Čulík od Neviditelného psa trhnul, měl svůj blog pojmenovat jiným, nematoucím způsobem.

Druhou námitkou může být, že Blisty jsou britské, protože většina jejich obsahu jsou překlady článků Guardianu. Původně Čulík články bez svolení Guardian News and Media Limited překládal celé. Po četných poukazech na porušování autorského práva nyní překládá „výtahy“, ve skutečnosti téměř kompletní články bez nepodstatných částí textu. Tím je sice formálně naplněn § 31 autorského zákona, ale ve skutečnosti je tato právní norma obcházena.

Morálně pochybné je rovněž blistystické nekompromisní vyžadování pravého jména a soustavné matení, že anonym a pseudonym jsou synonyma: „Britské listy na tomto místě poskytují v rámci demokratické diskuse čtenářům zdarma prostor k vyjadřování svých názorů. Debatéry za to žádají, aby u svého příspěvku vždy uváděli své plné občanské jméno a funkční emailovou adresu. V demokracii nemají názory anonymů žádnou hodnotu.“ Tuto čulíkovštinu úspěšně vyvezli do mnoha českých on-line medií, od Novinek počínaje, Jiným právem konče. Přitom právě zde byl Jan Čulík přistižen při pokrytectví, neboť jak dodnes uvádí ve svém vlastním životopisu: „Od druhé poloviny osmdesátých let přispíval Jan Čulík pravidelně do českého vysílání BBC zejména literárními a kulturními recenzemi, pod jménem Václav Písecký.“

DJing cheb pako si toho všiml, přejmenoval se na Václava Píseckého I. a z nespokojených diskutérů založil Církev Píseckých. Čulík s Kotrbou nám potom nadávali do zbabělých anonymů, ačkoliv řada z nás se tehdy podepisovala pravým jménem. Pikantní bylo, když Jan Novák na valné hromadě spolku Britské listy ukázal občanku, že je skutečně Jan Novák, Kotrba ho potom i nadále označoval paušálně za anonyma.

Jan Novák u každého Čulíkova článku upozorňoval na to, že Jan Čulík neoprávněně užívá titul Ph. D., ačkoliv je jen PhDr. Člověk by proto neměl zapomínat na svá vlastní morální selhání. Kritika Čulíkova pokrytectví přerostla v trolling a já se na tom podílel. Za to bych se chtěl Janu Čulíkovi omluvit. Neomlouvá mne ani to, že jsem v té době netušil, co to trolling je, dokud jsem se sám nestal jeho obětí. Holt: „Nečiň druhému, co nechceš, aby ti druzí činili,“ moc nefunguje, dokud to člověk neukusí na vlastní kůži. Proto pozor na poslední spravedlivé! Jsou to obvykle bezskrupulosní fanatici.

Reakcí na Církev Píseckých bylo, že Štěpán Kotrba začal na podzim 2002 nejprve diskussní forum censurovat a pak ho „dočasně“ zrušil. Tato dočasnost má stejné trvání jako pobyt sovětských vojsk. Na protest se oživil server Jeny/JK Sprcha.com, ale to už je jiná pohádka.

Blisty se nejen dopustily závažných selhání v journalismu, např. v referování o Jaromíru Štětinovi, ale též morálních. Po odchodu Tomáše Peciny se pokusily upřít mu jeho podíl, což musel po 6 letech (sic!) napravit až soud. Není proto divu, že Tomáš Pecina a já na údajně otevřené Blisty máme zakázáno psát a Kotrba si mne společně s Věrou Tydlitátovou pro jistotu zablokoval též na Facebooku. Výrazem kotrbovské morálky bylo rovněž  speciální censurované vydání Blistů speciálně pro Tomáše Pecinu. Proč? Protože můžu.

Zatím poslední skandál nastal, když Blisty anonymně a bez souhlasu diskutujících zveřejnily debatu z Facebooku (Nepřiznaným editorem je podle všeho Kotrba.) a navíc ji doprovodily povýšeneckým kommentářem Čulíka a Cveka. Příčina je jasná: Svérázné vidění světa Čulíkem & Kotrbou, které až příliš připomíná vesmírné lidi. Podle Kotrby je vše na Facebooku veřejné, ačkoliv uzavřené profily jsou podstatou Facebooku: „Vzhledem k tomu, že facebook je veřejný prostor a "přátel" má Saša Uhlová skoro tisíc (včetně těch, kteří přátelé nejsou), vydáváme její tematicky moderované odpoledne "pamětníků" - orální historii v podání tazatelky a jejích hostů.“

Předně, zpřístupnění i velice širokému okruhu lidí není zveřejnění. K SIPRNet má přístup 3 000 000 lidí, přesto je to sbírka tajných materiálů. Navíc, na Facebooku jsou veřejné toliko ty texty, které jejich majitel povolil indexovat ve vyhledávači; číst texty i na otevřeném profilu smí jen ten, kdo má konto na Facebooku a jehož si majitel účtu nezablokoval. Takže ani texty Štěpána Kotrby otevřené nejsou, protože mou osobu z jejich čtení výslovně vyloučil.

Stejně tak kádrovat, zda Saša Uhlová všechny své kontakty z Facebooku osobně zná, je zcela nepřípadné. Je čistě jejím oprávněním rozhodnout, co a s kým bude sdílet. Žádný novinářský čmuchal do jejího soukromí bez souhlasu dotyčných nesmí, není-li to věc veřejného zájmu (cf. von Hannoverová v. Německo). A to není.

Kurz und gut, kalvinistická morálka Čulíka & Kotrby má svá specifika. Veřejné hádky redakce mají zřejmě odkazovat na svobodomyslnost. Ve skutečnosti je to jen nekvalita redakční práce, neboť odlišné názory jsou v praxi ukřičeny. Čulík tak ze všeho nejvíce připomíná Aštara Šerana Iva A. Bendy.

21. ledna 2011

Kommunistka Křikavová je zapomenutý Michálek

Jistě si vzpomenete na zápas Křikavová v. Němec o vydání katarského prince do Kataru. Proto mne nepřekvapilo, když se ukázalo, že Monika Křikavová je bývalá kommunistka:
Monika Křikavová se stala kandidátkou strany v 19 letech a do KSČ vstoupila o dva roky později. Někdy v roce 1987 či 1988. „Když se dostal k moci Gorbačov, mělo to na mě obrovský vliv. Zpětně si říkám, jak tomu mohl člověk propadnout, já ale opravdu chtěla něco změnit. Nebyla jsem u komunistů, ale věřící komunistka,“ vzpomíná po letech. Dnes je z ní místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 a říká, že její rozhodování krátká stranická zkušenost nikdy neovlivnila.

Pochyby začala mít mladá studentka práv v lednu 1989: „Zavolali mě, abych promluvila do televize a odsoudila, jak se studenti chovali na Václaváku při demonstracích. Měla jsem pocit, že se mnou manipulují, a odmítla to.“ Rozchod se stranou přišel na konci roku: „Po tom, co se dělo v listopadu, už pro mne členství bylo naprosto nepřijatelné.“ V roce 1992 se Křikavová stala soudkyní a v polovině 90. let dostala na starost rehabilitace lidí, které poškodila komunistická justice. „Pokud bych připustila, že ve mně ještě nějaké zbytky ideologie mohly zůstat, tak tehdy padly. Dostaly se mi do rukou tisíce spisů a z některých bylo očividné, že soudce byl dřív jen slouhou výkonné moci. Jsem pevně a vnitřně přesvědčena, že mě má minulost v rozhodování nikdy neovlivnila,“ tvrdí Křikavová a dodává, že se díky těmto zkušenostem stala alergickou na zásahy výkonné moci do justice. V praxi to dokázala v roce 2005, kdy dlouho, a nakonec neúspěšně bránila ministerstvu spravedlnosti, aby vydalo „katarského prince“ Hámida bin Abdal Sáního do vlasti a zachránilo jej tak před trestem.
Vidím to právě opačně: Bývalá kommunistka naprosto nepochopila roli justice. Státní zájem jí nic neříká a její svérázné chápání práva se vymyká tomu, jaké by právo mělo být.

Updated.

Seznam vulgarismů a nadávek

Tomáš Pecina informoval, že rada pro rozhlasové a televisní vysílání vydala officiální seznam vulgarismů a nadávek, což připomíná slavný seznam 7 sprostých slov (shit, piss, fuck, cunt, cocksucker, motherfucker a tits), který US elektronická media musejí povinně vypípávat jako neslušná (indecent) na základě rozsudku SCOTUS FCC v. Pacifica Foundation, 438 US 726 (1978). Podle wiki je ale od července 2010 překonaný.

Protože Pecinův článek zveřejnil seznam toliko jako obrázek, zde ho máte v čitelné podobě. Patafysické úvahy ze začátku seznamu nekopíruji:
  1. označení, které souvisí se sexuálním chováním, nebo které přímo nebo nepřímo označuje genitálie (jebat, čurák, zmrd, kokot, teplouš, buzna, cucák)
  2. urážlivým způsobem popisuje ženu nebo ženské chování (kurva, běhna, coura, rozhoďnožka, štětka, babizna, jedubaba, fuchtle, rachejtle, vykopávka)
  3. souvisí s vylučováním, skatologií (sere, prdel, hovno, prd, sráč, prďola)
  4. je historický nebo neslušný název pro toaletu (prevít, hajzl)
  5. označuje jako různá zvířata – skutečná a smyšlená (vůl, čuně, osel, husa, kůň, kráva, prasopes, kačena, kozel, opičák, zmije, ropucha, svině, žirafa, vochechule, pazneht)
  6. označuje podle odumřelých částí rostlin (pařez, stará větev, kořen)
  7. náboženské výrazy (krucifix, sakra, panebože, šmarjápanno, herrgot, krucipísek, kristovanoho)
  8. rasistické nebo přirovnávající k různým cizím národům (negr, turek, bulhar, maďar, tatar, křovák)
  9. šovinistické výrazy (žabožrout, všivák, mizera, židák, hovado, křivák, křupan)
  10. urážlivé označování druhých za zastánce nesympatických názorů (nácek, socan, komouš, bolševik, fašoun, modrá straka, pánbíčkář)
  11. odborné termíny označující nedokonalé tělesné nebo duševní schopnosti (mrzák, idiot, debil, kretén, pablb, pitomá, cvok, blázen, šílenec, blbec, pitomec, bulík)
  12. označení výrazných tělesných znaků (buřtík, špekoun, mašina, štangle, kostra, plešoun)
  13. podle nějaké zvláštní či charakteristické vlastnosti osoby (držgrešle, přetrhdílo, štěkna, hezoun, fintílek, hrubián, nezdvořák, podržtaška, flink, hnusák, smraďoch)
  14. použití nadávek z jiných jazyků (ksicht, shit, fuck)
  15. novotvary vzniklé kombinací tradiční nadávky s aktuálním výrazem (vlezdobruselista)
  16. označení, která jsou urážlivá jen v kontextu (trouba, trubka, tydýt, moula, mamlas, hejhula, vrták, truhlík, trulant, matěj, hňup, nádiva)
Schopnost RRTV třídit se blíží nulle. Klassifikační kritéria musel vymýšlet někdo ve stavu blízkém opilosti. Navíc je pozoruhodné, že v kalvinistických USA je neslušných per se pouze 7 slov, v katholické ČR mnohem více, přičemž nechápu, proč na seznam dávali zastaralé výrazy, které nikdo nepoužívá, typu přetrhdílo či vochechule. Divím se, že neprohlásili za illegální též taškáře, když už je protiprávní fintílek. Jako licenční úřad RRTV totálně selhala, takže by ji mělo by nahradit ministerstvo obchodu a censurní úřad ČR nepotřebuje vůbec, v tom musím souhlasit s Jakubem Mocem.

Vznik seznamu osvětlují Lidové noviny: „Nejde o žádnou metodiku či doporučení rady. Je to zkopírovaný seznam z Wikipedie a byl součástí upozornění na to, že ve vysílání zazněl vulgarismus.“ Takže uhrovití puberťáci opět nepřímo stanoví pravidla veřejného života. Pěkné.

18. ledna 2011

Alcuin a filioque

Situace okolo postoje Alcuina k filioque je nejasná.

Filioque bylo v credálním kontextu poprvé použito při vyznání víry vizigótským králem Reccaredem na III. koncilu toledském (589); tuto formulaci potvrdily další toledské koncily (633 a 675). Jejich postoj byl podmíněn bojem proti ariánství a modalismu. Král Reccared nařídil, aby se Credo recitovalo s filioque během Eucharistie. Z říše Visigótů se pak rozšířilo do Galie.

Roku 680 se koncil v Hatfieldu pod vedením byzantského mnicha sv. Theodora (vyslaného ovšem papežem sv. Agathonem) přihlásil k prvním 5 ekumenickým koncilům, ale zároveň potvrdil své vyjádření víry s filioque.

Karel Veliký
, o němž je známo, že se neuměl ani pořádně podepsat, protestoval u papeže Hadriána I. ohledně chodu věcí v Konstantinopoli. Papež jeho protesty po právu odmítl. Následně Karel Veliký nařídil sebrat všechny argumenty pro podporu svého postoje. Tak vznikly (povětšinou z bídných překladů) v letech 791-795 tzv. Libri Carolini. Zatímco VII. ekumenický koncil v r. 787 potvrdil, že Duch pochází pouze z Otce (byť prostřednictvím Syna), lokální koncil svolaný r. 794 do Frankfurtu Karlem Velikým (který na něm nařídil zpívat Credo s filioque) proti vzmáhající se heresi adoptionismu ve Španělsku, to popřel; jeho authorita ovšem není s authoritou ekumenického sněmu srovnatelná. Alcuinův zájem v této době byl nepochybně namířen proti adoptionistickým španělským biskupům a nepochybně odtud jeho angažovanost v této věci (tedy nikoli propagace filioque). Za hlavního authora Libri Carolini je považován Theodulf z Orleansu.

Na koncilu ve Friuli (797) Paulinus z Aquileie, Alcuinův souputník na dvoře Karla Velikého, obhajoval užívání filioque jako prostředku proti adoptionistům, ale uznával, že je to dodatek k cařihradsko-níkájskému Vyznání. Jaké stanovisko zaujímal sám Alcuin, se můžeme pouze dohadovat. Řada pravoslavných odborníků se ovšem domnívá, že Alcuin užití filioque v Credu aktivně prosazoval.

Na druhé straně r. 804 píše Alcuin bratřím do Lyonu, aby nezaváděli filioque do Creda. Konkrétně aby nepřestupovali limity položené Otci, aby nezaváděli nic nového do vyznání katholické víry a nenacházeli potěšení v tradicích, které nebyly známy v dávných dobách (Guettée, str. 149). Není pravděpodobné, že by považoval filioque za "dávnou tradici" (byť na Západě bylo podpořeno disproporčně obrovskou authoritou Bl. Augustina z Hippo), jinak by to jeho druh Paulinus z Aquileie těžko mohl uznat za pozdější dodatek. Téhož roku Alcuin umírá.

R. 808 se otázka filioque dostává opět před papeže Lva III. Na příkaz Karla Velikého prohlásil koncil v Cáchách filioque za nezbytné pro spásu duše a Theodulf z Orleansu sbírá patristické argumenty pro filioque. Papež následně připustil filioque pro katechisaci, ale nikoli jeho přidání k Vyznání víry. Sv. Photios odsoudil filioque bez výhrad. Navzdory tomu se Credo s filioque užívalo na Západě dál, r. 1014 ho papež Benedikt VIII. (při korunovaci císaře Jindřicha II.) zavádí trvale do římské liturgie.

Tučným písmem jsou v textu zdůrazněny neblahé zásahy světské moci do církevní věrouky. Zásahy, kterých se "caesaropapism", jenž je trnem v oku všem pokrokově smýšlejícím okcidentálcům, nikdy nedopustil a pokud, tak pouze s dočasným úspěchem (ikonoklasm).

Zdroje: 1, 2 a 3.

17. ledna 2011

Jiří J. Stodola se po roce probudil

a musel přiznat svou trapnou neznalost latinských výrazů cognoscere (poznat), demonstrare (ukázat), testari (ověřit) a probare (dokázat). Kdyby četl LW, nemusel ho na jeho zahanbující ignoranci upozorňovat až Tomáš Halík: „Pokud ovšem odmítneme překládat „demonstratio“ jako „důkaz“ proto, že toto slovo dnes sugeruje zavádějící chápání důkazu jakožto důkazu ve smyslu matematickém a přírodovědeckém (proti tomu se několikrát výslovně ohrazuje Bededikt XVI., protože to by skutečně neposkytovalo místo pro víru a bylo heretické), k žádné kolizi nedochází. Že stvoření a rozum poukazují ke Stvořiteli, na tom jistě radostně trvám.“

14. ledna 2011

Nezpráva

Typickým příkladem informačního smogu je Vodníkova „informace“ o tom, že tucsonský vrah Jared Lee Loughner je halachický Žid.

Tato desinformace je založena na tom, že jeden z vrahových kamarádů prohlásil, že vrahova matka je židovka + na vrahově používání zkratky BCE, čímž se v USA jinak vyznačují pouze Židé a atheisté. Přitom vrahem je magor, který má ostře vyhraněné názory, takže není divu, že odmítá používat též křesťanskou zkratku BC.

Antisemité této spekulace zneužili v takovém rozsahu, že JTA musela vydat dementi. Myslím, že by Vodníkovi prospělo, kdyby méně sjížděl obskurní weby a více používal kritické myšlení.

Věčný boj kommunistů a antikommunistů

Tomáš Pecina shrnul diskussi, kterou vyvolal, když mu I. senát ústavního soudu vyhověl nálezem Tomáš Pecina v. vrchní soud v Olomouci z 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10.

I já jsem byl překvapen, jak živá debata o tomto nálezu vznikla, a v práci se jím musím dost často zabývat. Na rozdíl od Tomáše Peciny si však nemyslím, že se jedná o spor levice a pravice. Sám jsem byl překvapen, že je to daleko více generační střet. Lidé, kteří se narodili zhruba před rokem 1968 jsou vesměs proti nálezu, lidé mladší naopak. Tak i 67letý Pavel Rychetský ostře nesouhlasí s 32letým Stanislavem Balíkem, přičemž mi připadá vedlejší, že Rychetský je bývalý kommunista, zatímco Balík je offensivní katholík. Jiné právo, které vedou lidé střední generace, je sice vesměs proti nálezu, ale to přičítám tomu, že redakci tvoří příslušníci vysokého justičního establishmentu.

Osobně jsem byl k nálezu spíše kritický, ale když vidím, jak kommunistickému establishmentu otrnulo, říkám si, že jim není stydno.

13. ledna 2011

Bartošova odpověď

O válce mezi paleokonservativci a neokonservativci jsem psal. Nyní pokračuje druhým kolem. Nic moc – hrozně mnohomluvné. Pěkný je pouze poslední odstavec.

9. ledna 2011

Israel's Holocaust

Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.

Rabín Jacob Neusner: „As the numbers mount up, when do considerations of volume enter in and validate calling the annihilation of millions of lives "a Holocaust"? I think they do. Here is a Holocaust today. Every Jewish child born in the State of Israel is a survivor of the Holocaust sustained by Israeli law.“

Jan Kirschner: „Podle výše uvedené charakteristiky by se za projevy extremismu dali [sic!] označit i aktiv[it]y některých protipotratových hnutí. Např. akce hnutí Stop genocidě vyvolávají ve společnosti často odmítavé reakce (odkaz na článek portálu Res Claritatis). Toto hnutí přirovnává otázku potratů ke genocidě a holocaustu. Já to vnímám jako neadekvátní a necitlivé vůči milionům zavražděných Židů v koncentračních táborech. Jaký je Váš názor?“

Adam Borzič: „Víte, nerad známkuji a unáhleně hodnotím a tak se nějakého definitivního náhledu na takováto hnutí zdržím. Ale to srovnání s holocaustem je skandální a krajně nevhodné. To by si odpustit opravdu mohli. Je to velmi citlivá otázka.“

Albert Einstein o Státu Israel

Jak připomíná Michal Očadlík, Einstein v roce 1946 výslovně prohlásil: Stát Israel? „Vždy jsem byl proti tomu.“

Papežův jurisdikční primát

Mezi katholictvím a pravoslavím jsou tisícileté barriéry, které je nutno překonat, má-li být Církev opět jednotná. (Kromě toho je nutno inkorporovat orientální církve – miafysity a nestoriány – a inkorporovat rovněž lutherány. Kalvinisté nejsou církví v užším smyslu slova, ty inkorporovat nutné není.)

Některé tyto barriéry jsou krajně tíživé. Nejhorší je Fótiův poukaz na Filioque. Pravoslavní mají pravdu, že Credo se opravdu jednostranně měnit nemělo. Na druhou stranu, obsah Filioque je theologicky extrémně důležitý.

Jinde pravoslavní ustoupili sami: Kérulariův poukaz na kvašený chleba už nehraje roli, neboť pravoslavní nyní nemají námitek proti tomu, když katholíci ve své liturgii užívají nekvašený.

Zůstává papežův jurisdikční primát, jehož nerespektování je vrchol pravoslavné irracionality, popírání historie a slov Písma. Zde jsou nezvratné exaktní důkazy, že katholíci mají pravdu (na rozdíl od Filioque, kde je vše věcí víry). Jenže na popírání papežského primátu je postavena pravoslavná identita; jeho uznáním by z pravoslaví nic nezbylo, neboť mezi řeckými katholíky a pravoslavnými by najednou nebyl žádný rozdíl. Proto, ačkoliv tento spor je nejméně věroučný, je nejtíživější.
  1. Písmo: Tu es Petrus, et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam, et portae inferi non praevalebunt adversus eam. („A já ti říkám, že jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ Mt 16, 18)
  2. Historie – k papeži se odvolal:
    1. sv. Jan Zlatoústý k sv. Innocentu I.
    2. sv. Theodor Studita k sv. Lvu III.
    3. sv. Ignatios k sv. Mikuláši I. Velikému
Pravoslavní by se tedy měli sklonit před vírou otců (Jana, Theodora a Ignáce) a přestat si vymýšlet novoty.

Updated.

8. ledna 2011

Válka mezi paleokonservativci a neokonservativci

Článek Adama B. Bartoše Věční petenti ve službách pana Vaňka vyvolal u Pravdy a lásky nepředstavitelnou zuřivost. Nechápal jsem proč, ale teprve odsudek Romana Jocha mi to osvětlil. Seznamy! Taková drzost! Joch píše: „Sestavovat seznamy osob! Zbláznil ses?“ Ano, Bartoš se dočista zbláznil, protože po takovém článku si před ním odplivne i jeho vlastní pes.

Ačkoliv mi neokonservativci v podání Mirka Topolánka byli docela sympathičtí, jejich lísání k moci s cílem být za každou cenu součástí establishmentu, je odporné. A k tomu ta rusofobní paranoia. Vše, co prospívá Moskvě, je nutno zdeptat – уничтожить.

Tak já vám něco řeknu, pánové rusobové: Válka v jižní Osetii byla hnusná gruzínská aggresse a Saakašvili je sprostý vrah. Rusko udělalo to, co měl udělat každý slušný stát.

Římskokatholické padělky

Ve své cestě za uchopením moci nad celou Církví si Řím vypomáhal mj. i padělky. Není vyloučeno, že někteří papežové, kteří jimi argumentovali, věřili v jejich pravost. Jak je to potom ovšem s jejich neomylností, to by nám musel vysvětlit nějaký vatikánský právník.

První z těchto falsifikátů je tzv. Konstantinova donace. Vznikla snad jako podpůrný argument pro papeže Štěpána II. (752-757) vůči Pipinu III. Krátkému (752-768), který mu přislíbil území (budoucí Papežský stát), zabrané Langobardy Byzantincům. Obsahem padělku je fiktivní věnování celé řady území (v Judei, Řecku atd. + město Řím) císařem Konstantinem I. Velikým (306-337) papeži Silvestru I. (314-335) jako dar za poučení o křesťanství, pokřtění a zázračné vyléčení z malomocenství. Císař se pak odstěhoval do Konstantinopole, aby papežově vládě na Západě nepřekážel. Autor padělku je neznámý, nejpravděpodobněji to byl nějaký Frank.

První možné využití Donace jako argumentu byla výzva papeže Hadriána I. (772-795), když napomínal Karla Velikého(768-814, od r. 800 císař), aby následoval příkladu Konstantinova a obohatil římskou církev. První, kdo ji prokazatelně použil při nárokování nadvlády nad celou církví, byl papež Lev IX.(1049-1054) v dopise konstantinopolskému patriarchovi Michaelu Cærulariovi(1043-1059). Tedy mimo jiné na základě tohoto falešného dokumentu (který Cærularius po právu odmítl) došlo k odtržení Říma a latinských biskupů od jediné svaté katholické a apoštolské církve. Za falešnou ji považoval už v 15, stol. Mikuláš Kusánský(1401-1464) a kněz Lorenzo Valla(1406-1457), ale universálně byla nepravost Donace akceptována až v 17. stol.

Konstantinova donace byla později zahrnuta do souboru dalších falsifikátů, tzv. Falešné neboli Pseudoisidorovy dekretálie. Je to rozsáhlý soubor falešných papežských dopisů, přidaných ke starší sbírce authentické (tzv. Hispana Gallica Augustodunensis), dále zákony franckých vládců, kánony a pojednání o prvotní církvi. Soubor sestavil fiktivní author Isidor Mercator - pozor, nezaměňovat se sv. Isidorem Sevilským(56O-636) - jedná se ale velmi pravděpodobně o kollektivní dílo, které vzniklo snad v oblasti Remeše, zřejmě mezi lety 847-852, možná přímo v okolí arcibiskupa Hinkmara(845-882). Typicky propagandistická směs lží a pravd měla za účel vytvořit základy politických a majetkových práv episkopátu. Zároveň je patrná animosita vůči arcibiskupům a metropolitům. Papežové později (v boji o investituru) využili Dekretálie ke zdůvodnění vlastních nároků. A byl to opět v 15. stol. Mikuláš Kusánský, který si všiml některých bizzarních anachronismů a vyjádřil pochyby o pravosti Dekretálií. Od 19. stol. není pochyb o tom, že se jedná o podvrh.

2. ledna 2011

Jak se wikipedií šíří pitomosti

Kapitán ve svém pajánu na spiklenecké theorie použil nesmyslný tvar *qui bono. Zajímalo mne, kde ho vzal. Pravděpodobně na wiki, kam tento tvar zavlekl Jiří Janíček z německé jazykové verse. Do ní se dostal obvyklou cestou: Tuto pseudoinformaci tam vložil jakýsi Allegoriovič. Barbatus měl o ní pochybnosti, ale na základě wiki zdvořilosti ji neodstranil, jen zpochybnil.

Zajímavé je, že v anglické versi je správně uvedeno: „Qui bono (literally "who with good") is a common nonsensical Dog Latin misrendering.“ Není totiž jediného důvodu, proč by latina neměla vždy rozlišovat mezi cui [kují] – komu a qui [kví] – který. Proto je tato frase správně Cui bono? tedy Komu dobré? A pro všechny uživatele wiki je to poučení, že česká i německá verse jsou zcela nespolehlivé, na rozdíl od anglické.