Ústavní krise

K nynější válce mezi Ústavním soudem a Parlamentem, kterou čeští novináři se svou typickou neschopností uměřenosti nazvali "ústavní krisí", již bylo napsáno velice mnoho a je proto otázkou, zda něco dodávat.

Osobně jsem na straně demokracie proti elitářské soudcokracii, i když exekutiva mohla a měla ve svých vyjádřeních volit mnohem uměřejnější slovník. Ale to je ta permanentní studená občanská válka, v níž od roku 1997 neustále jsme.

Soudcovský aktivism je obecně nežádoucí, k zákonodárství totiž lid povolal úplně jinou moc, i když nesouhlasím s Robespierrovou thesí, že soud nemá tvořit právo. Co s tím? Východiska naznačil David Kosař. Stejně jako on považuji za nejvíce alarmující, jak si ÚS hraje na první instanci: "ÚS mohl tuto otázku elegantně smést ze stolu např. tím, že pan Melčák „nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje“, neb se vůbec neobtěžoval jít nejprve k obecným soudům (ostatně nechápu, proč se touto podmínkou ÚS vůbec nezabýval)".

Když už máme rakouské koncentrované ústavní soudnictví, místo mnohem lepšího angloamerického difusního ústavního soudnictví, tak by se ÚS měl soustředit primárně na ústavní stížnosti, místo hypertrofie abstraktního přezkumu norem. Proto by měl být snížen počet ústavních soudců na 9 a senáty zrušeny bez náhrady. Nedůstojné odmítání podání by mělo být nahrazeno certiorari.

Ale to by znamenalo odvrhnout německou doktrínu bojující demokracie, jejímž autorem je nacista Carl Schmitt, ve prospěch procedurální demokracie a soudcovského minimalismu. "Žádná instituce, ani prezident, ani vláda, ani parlament není nad Ústavním soudem" – tento Svobodův výrok patří do Persie (شورای نگهبان قانون اساسی), nikoliv do ČR.