Kartářka, její karty a ... tajemno

Utečenec, čsl. občan M.M., toho času bytem v Z., měl zkrátka a dobře štěstí v neštěstí: Únavou usnul na cestě domů za volantem a sjel ze silnice. (...atd.) Tolik část textu z novin. výstřižku.

Ano, usnul jsem, ztratil silnici a svoje auto rozflákal o dva stromy. Náraz mě katapultoval ven a já se probral asi 10 m od zcela zničeného vozu. Az na roztrženou parádní košili a kalhoty umazané od hlíny se mi vůbec nic nestalo.

O nehodě jsem pak přemýšlel a uvědomil si vlastně moje opětovné setkání s jakýmsi tajemnem. Začnu ale od začátku, o pár let dřív, a sice v době, kdy jsem se právě připravoval nadobro opustit komunistické ČSSR a jeho socialistické jistoty.

Byl jsem tehdy již skoro dva roky úspěšně rozvedený, následný vztah mi ztroskotal a já se odstěhoval na ubytovnu. Stále častěji jsem si uvědomoval tu nenormálnost života pod vedením komunistů a nakonec i v duchu musel dát za pravdu kolegovi z kapely, který se podivoval, proč neodejdu za hranice. V socialistickém ‚ráji‘ mě vlastně již vůbec nic nedrželo, krom toho jsem chtěl odejít i dávno předtím.

Moje kamarádka Helenka (bohužel byla vdaná a o mojích úmyslech neměla sebemenší tušení) mi jednoho dne navrhla naši společnou návštěvu u kartářky. Zamilovaní to prý dělají – však znáte ženy – a tak jsem i přes svoji značnou skepsi souhlasil. Ovšem pod podmínkou, že věštit si necháme každý zvlášť.

Stará žena vykládající karty sídlila v zapadákově zvaném Kocléřov nebo Huntířov, tam někde to bylo. Celá legrace stála 20 Kčs a hned po zaplacení jsem děkoval Bohu, že žárlivá přítelkyně zůstala za dveřma. Babička se totiž hned zeptala, jestli mám takové vdané kamarádky snad dvě – vidí to prý v kartách. No, stydlivě jsem přisvědčil a pak žasnul a potvrzoval i všechno ostatní. Vlastně jsem zapřel jen tu plánovanou emigraci.

Dobračka přerovnávala podivné a opotřebované karty, listovala v takovém umolousaném sešitu a z jejího vyprávění se mi pomalu dělalo mdlo. Trefila totiž naprosto všechno: ty 2 kamarádky, také že jsem rozvedený a jak dlouho, uhádla i syna a v jeho stáří se spletla o měsíc. Můj ztroskotaný následný poměr komentovala, že neměl budoucnost a že se jednalo o velmi zvláštní ženu, což byla svatá pravda. Věděla s naprostou jistotou o mojí nedávné autonehodě i že se mi nic nestalo. Řekla ještě, že se mi v žádném dopr. prostředku jako auto, loď, vlak, letadlo ... atp. nikdy nic nestane.

Jako študák jsem kdysi úplnou náhodou vystoupil z autobusu a do místa kde jsem seděl narazila tramvaj. Na motocyklu jsem havaroval 2x, podruhe si zlomil klíční kost. Kvůli svojí nedbalosti jsem se málem otrávil výfuk. plyny auta – zachránil mě kolemjdoucí. Ve svojí Š-105 jsem usnul a v levotočivé zatáčce jel rovně. V kabině jsem měl 3 dých. přístroje k potápění a v jejich lahvích byl vzduch stlačený na 200 atp. Za pár let nato jsem zázrakem a bez zranění vyvázl z daleko horší bouračky.

Stařenka se tehdy vícekrát ptala na tu mojí emigraci, kterou mi ale vřele doporučila. Předvídala úspěch ceké akce a když to prý neudělám nyní, čeká mě nebezpečí a do ciziny budu moci odejít až za velmi dlouho nebo vůbec. Báchorce o nějakém mojem přestěhování se na Slovensko za prací (jak jsem vyblekotal) stejně nevěřila. Karty prý nelžou.

V době, kdy se mi podařil přechod ke krutým kapitalistům, si pro mne na ubytovnu prý přišli soudruzi a věděli opravdu hodně. Jak jsem se pak dodatečně dozvěděl, na VB mě -- jako i jiné své ‚zákazníky‘ -- udal šmelinář kšeftující s valutama. Nevím, jak bych ostrým hochům vysvětloval určité podivnosti jako náhlý prodej svojeho auta (sestřenici a přes Autobazar, auto tedy nemohlo být zabaveno), jako i zbavení se ostatních věcí včetně potápěčské výstroje.

To byl tedy můj příběh, ze kterého je mi dodnes tak nějak divně.