Katholíci jsou mistři v hraní si slovíčky. Koneckonců, když někdo věří ve sv. Trojici a přitom s vážnou tváří tvrdí, že je monotheista, tak už to trochu sofistiky vyžaduje.
Z nějakého neznámého důvodu katholíci tvrdí, že individualita vzniká splynutím vajíčka a spermie, čímž zároveň do těla vstupuje duše. To je pochopitelně nesmysl, protože individualitu zárodek (embryo) nemá, tu má až plod (fœtus), kdy vlivem prostředí začne produkovat jinak stejná DNA (u jednovaječných dvojčat) poněkud odlišné výsledky.
To však pro katholíky není žádná překážka. Jednoduše si vymyslí, že zárodek, který se rozdělí na jednovaječná dvojčata, měl od počátku duše 2, a to virtuální. S takovým přístupem je možno tvrdit naprosto cokoliv a ještě se hádat o to, kolik mají andělé křídel. Příroda takové "učence" naprosto nezajímá. Proč taky? Jejich uzavřené memetické schema ji nepotřebuje, neboť si vystačí samo. Jak však připomínají v diskussi k článku, katholický blábol si neporadí se siamskými dvojčaty a zejména s chimérismem, což je jedinec vzniklý ze dvou zygot.
Nedávno mi Prokop Remeš na ChNt vysvětloval, jak to dnes obkecávají. Víte, že nejsem pedant, ale vizionář :-), takže se omlouvám za případné nepřesnosti. Celkový smysl ale bude srozumitelný. Jde o hříčku, která vytváří hybrid z filosofie Platóna a Aristotela, kde se poměrně volně zaměňují pojmy "forma", "idea", "essence" a "substance". Jednoduchou proměnou idey (resp. formy) v podstatu pak lze dojít k úžasnému tvrzení, že "duše je forma živé hmoty", což pak lze poměrně úspěšně naroubovat na scholastické bytnosti a tvrdit, že právě takto to církev učila vždy a všude. :-) Duše tedy nikam nevstupuje, ona od všech věků je, a sice jako forma (vlastně tedy idea) v potencialitě nutně existující, neboť u Platónova božstva jsou všechny potenciality nutně existující, tedy věčná a de facto nezničitelná, i když v "materiálním" světě zaniklá. Vtíravý dualismus pak překlenou poopraveným Plótínem, kde Bůh je čisté Bytí forem, a nebytí je zlem, přičemž - v čistě Plótínově duchu - je "materiální" bytí vlastně spíše nebytím, zatímco bytí forem jest skutečností. ,-) Pokud to někdo chápe lépe, nebo je schopen vysvětlit čistěji a přehledněji, s větší úctou k filosofické terminologii a její lepší znalostí, rád se nechám doučit. ,-)
OdpovědětVymazatTakže lze vlastně říci, že jediné, co Informaci (tedy - duši, popisu DNA, ale nikoliv DNA samé) překáží v dokonalém uskutečnění se do dokonalosti (například bytnosti dvojhlavého člověka se třema rukama), jest právě ta proklatá matérie, pronásledovatelka metafyziků. :)
OdpovědětVymazatKdysi jsem se chvilku zabýval středověkou ontologií a došel jsem k závěru, že to k životu opravdu nepotřebuji. :-)
OdpovědětVymazatJá si myslím to samé, ale někteří mají pocit, že je třeba udržet středověk při životě stůj co stůj. Takže, ať žije gothic. ,-)
OdpovědětVymazatRecyklace? Tohle už tu před časem bylo...
OdpovědětVymazatVy si, Pepku, neumíte kliknout na odkazy? Pak byste snadno zjistil, co už tady bylo a co ne.
OdpovědětVymazatNo, vidíte, jakou mám paměť. Bylo to tu - i bez klikání.
OdpovědětVymazatVy nejste ale Petersi o mnoho lepší pokud jde o slovní ekvilibristiku.
OdpovědětVymazatKdyž naklonujete nového jedince ze somatických buněk člověka, tak má taky individualitu a přitom vznikl až po stádiu plodu původního jedince.
To si vážně myslíte, že stanovíte hranici a chvilku před ní individualitu máme a chvilku po ní už ne? Budeme čekat na rozdělení konkrétní buňky?
Ach jo...
ad Pepek. A to mám nějak jako obdivovat?
OdpovědětVymazatGogo, co to má znamenat? Klonování (SCNT) je přeci náhrada jádra vajíčka jádrem somatické buňky. Rozdíl od pohlavního rozmnožování je zanedbatelný. Jednovaječná dvojčata mají stejně identickou DNA jako klon a jeho zdroj.
OdpovědětVymazatTvrdím, že embryo individualitu nemá, ať již vzniklo přirozeně, nebo klonováním. A kdy tedy podle Vás vzniká individualita? Kritisovat umí každý; přinášet positivní názory už ne.