Na protest proti excessivnímu státnímu smutku 2

Zatímco v první části článku jsem se zabýval činností Václava Havla před rokem 1989, v této se budu věnovat jeho působení v obnovené demokracii. Připomínám, že tuto druhou část Havlova života hodnotím positivněji než první, ale abych splnil svůj slib, soustředím se především na negativa.

Zatímco v nekrologu jeden z hlavních novinářů Pravdy a lásky, Jindřich Šídlo, jakoby naznačoval hagiografický týden, který nás čekal, protože na zesnulém nenašel stín kritiky, po těch orgiích jakoby uznal, že toho bylo moc, protože výslovně pochválil Václava Klause. Jenže Pravda a láska překročila Rubikon. Zešílevší hagiografové vytvořili takový intellektuální terror, že jen připomenout, že Václav Havel byl pouhý člověk a jako takový měl mnoho chyb, znamenalo být osočován, že málo truchlí. Je proto nutné udělat vše proto, aby Pravda a láska už nás nemohla takto tyrannisovat.

První velkou Havlovou chybou bylo úsilí o získání úřadu čs. presidenta. Dal dokonce Alexandru Dubčekovi slib, že ho v roce 1990 po volbách nahradí. Správný postup měl být právě opačný: To, že by Dubček nahradil Husáka, by byl velký symbolický políček normalisaci. Havel jako premiér by se mnohem více než v roli hlavy státu mohl soustředit na praktickou politiku a Občanské fórum by mu nesebral Václav Klaus. Slovenský president republiky by mnohem lépe dokázal zastřešovat jednání o novém nastavení federace.

Případ Bartončík. Předseda ČSL byl s největší pravděpodobností agent StB. Presidentu republiky s největší pravděpodobností slíbil, že z kandidátky odstoupí. To nesplnil. Co však nutilo Rumla a Havla toto zveřejňovat před volbami? Navíc v době zákazu jakékoliv předvolební agitace? S naprosto stejným výsledkem mohli tato fakta zveřejnit až po volbách. Je více než obtížné uvěřit, že zákon neporušili s úmyslem ČSL ve volbách poškodit.

Bylo více než sporné, aby se president republiky míchal do hospodářské transformace. Přesto to 21. srpna 1990 udělal:

Dvacet let, které jsme ztratili, má tragické následky. Je to doba růstu celé jedné generace. Dík totalitnímu systému vymizela z našich zemí lidská tvořivost, kterou předchozí režim po léta systematicky potlačoval, podnikavost, vynalézavost a um. Místo stovek a tisíců krámků a dílniček nacházíme v našich ulicích stále jen stažené rolety skrývající prostory, s nimiž čile obchodují mafie mamutích podniků bytového hospodářství. Naši zemědělci, dělníci i řemeslníci jsou stále ještě pokládáni za natolik nesvéprávné, že musí mít nad sebou rozsáhlé administrativní aparáty, které je údajně řídí, ale které jim ve skutečnosti jen komplikují život a práci a které se navíc nechávají jimi živit. Naše restaurace nejsou přívětivými místy pohostinství, pohody a přátelských setkání, ale nebezpečnými džunglemi, kde se naši i cizí hosté setkávají s neochotou a šlendriánem a jsou často i okrádáni. Není tomu tak proto, že by v pohostinství pracovali sami nepoctiví lidé. Restaurace jsou takové proto, že jsou spravovány byrokraty v nesmyslných kolosech Restaurací a jídelen, jejichž hlavním posláním není spokojenost hostů, ale jen vlastní přetrvání. Nad našimi továrnami, zemědělskými kombináty a nejrůznějšími podniky se vznášejí celá mračna zbytečných ředitelství a neschopných byrokratů. Podniky zahraničního obchodu parazitují na výrobě, prodávajíce zboží, které by si podniky dokázaly lépe a rychleji prodávat samy. Za tím vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím.

Výsledek bylo, že krajně temné slušovické žilky byly rozprášeny a místo nich máme Babiše.

V roce 1991 se Václav Havel naposledy pokusil o silnější a otevřenou politickou iniciativu – prosadit novou federální ústavu. Když to nešlo standardním processem, chtěl k tomu využít tlak ulice Výzvou občanům:

Milí spoluobčané, kdysi jsem řekl na jedné z velkých manifestací, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Dnes bych k tomu rád přidal, že rozum, pokora a odpovědnost musí zvítězit nad krátkozrakostí, pýchou a svévolí. V jistém smyslu jde dnes o víc, než před dvěma lety [1989]. Tehdy šlo jen o to, zda budeme ještě nějaký čas snášet rozkládající se totalitní systém, anebo zda mu řekneme své jasné "ne". Dnes jde o to, zda se staneme civilizovanou evropskou demokracií, anebo opovrhovaným prostorem neustálých konfliktů a zmatků. Denně se přesvědčuji o tom, že jste pro první z těchto dvou alternativ. Žádám vás proto, abyste tuto svou vůli dali jasně najevo.

František Kostlán to tehdy hodnotil takto: „Václav Havel, jeden z těch, kteří při kabinetní politice a dohadování o státoprávním uspořádání zcela pominul Federální shromáždění a tím i on svým dílem napomohl rozpadávání Československa, by dnes nejraději Federální shromáždění (za pomoci opět nemyslícího davu) rozpustil a vládl pomocí dekretů sám.“ Nicméně jelcinisace československé politiky tehdy neprošla; Pravda a láska už nepatřila k mainstreamu.

V roce 1996 začaly Havlovy zdravotní problémy, takže se stáhnul z každodenní politiky. 4. ledna 1997 se znovu oženil. Jeho popularita šla ke dnu. V pátek 28. listopadu 1997 Ruml a Pilip vyzvali Klause k odstoupení z čela ODS. KDU-ČSL a ODA odešly z vlády. Václav Havel měl na sarajevském atentátu lví podíl. Kritisoval jej za to dokonce i Erik Tabery. Vrcholem byl rudolfinský projev 9. prosince 1997.

Na závěr bych se chtěl vyjádřit k humanitárnímu bombardování z 29. dubna 1999:

Dans l'intervention de l'OTAN au Kosovo, je pense qu'il y a un élément que nul ne peut contester: les raids, les bombes, ne sont pas provoqués par un intérêt matériel. Leur caractère est exclusivement humanitaire: ce qui est en jeu ici, ce sont les principes, les droits de l'homme auxquels est accordée une priorité qui passe même avant la souveraineté des Etats. Voilà ce qui rend légitime d'attaquer la Fédération yougoslave, même sans le mandat des Nations unies.

S tím lze naprosto souhlasit. Nebýt bombardování, nebyli by Miloševićem zdivočelí Srbové zastaveni.

Základní povinnost Václava Klause

Dlouho jsem nechápal, proč Pravda a láska Václava Klause vlastně tak nenávidí. Nyní už je to jasné. Porušuje základní povinnost každého demokratického státníka: Nedostačně se omlouvá.

Silvie Lauder: "Nicméně na znepokojení a lítost, že jeho názory byly inspirující pro masového vraha, stále čekáme."

Jan Konfršt: "Možná by od Vás stačilo slov daleko méně. Snad jen – Václave, odpusť."

Na protest proti excessivnímu státnímu smutku 1

Ačkoliv vše podstatné řekl ve svém geniálním textu Jan Schneider, chtěl bych dále přispět svou troškou do mlýna. Zatímco v civilisovaných zemích trvá státní smutek pouze den, u nás konservativní vláda vyhlásila hned tři. Na protest proti tomu, abych připomněl, že Václav Havel byl jen člověk a nikoliv světec, jsem se rozhodl, že k státnímu smutku nejlépe přispěju tím, že připomenu, co se Havlovi nepovedlo. Jsem ve věčném sporu s Alešem Zemanem, kdy p. Zeman tvrdí, že člověk má za všech okolností psát pouze vyvážené texty. Osobně se však domnívám, že negativistické texty jsou vhodnou protiváhou k úděsné snaze o sekulární svatořečení. Výsledek tedy je vědomou protivou k τὸν τεθνηκóτα μὴ κακολογεῖν.



Protože rok 1989 je přirozeným zlomem i v Havlově životě, rozdělil jsem text na 2 části. V první se budu zabývat Havlem jako vůdcem opposice. Podkladem bude výtečný text Tomáše Peciny, s kterým sice vesměs nesouhlasím, nicméně je nesmírně inspirativní.

O významu dissentu se polemisuje již dlouho. Myslím, že progressivistická (pravdoláskovní) Charta 77 s nepolitickou politikou byla intelektuální ghetto bez většího dopadu. Je obrovská škoda, že se neprosadilo Bendovo a Uhlovo političtější pojetí, když už ne liberální Mandlerovo a Doležalovo zcela politické. Mandlerova analysa Charty 77 je naprosto přesná:

Výslech byl dlouhý, protože prof. Patočka, jak zaníceně vykládal, zjistil velké neznalosti vyšetřovatelů a pociťoval potřebu jim objasnit, co je obec (od starověku do nynějška), politika a jak má být politika tohoto státu demokratická. Líbilo se mu, že ho nepřerušovali a poslušně poslouchali. On sám si z výslechu odnesl dojem, že je třeba tyto lidi přesvědčovat a přesvědčit. Tehdy se stále ještě nic zvláštního nedělo. Nicméně já jsem byl zdrcen. Uvažoval-li představitel opozice takto dětinsky, nevěštilo to nic dobrého. Prof. Patočka ani netušil, jaké povahy jsou temné síly, které řídí normalizační realitu, a o vedoucí úloze strany neměl ani potuchy. Přitom právě vedoucí úloha strany byla základem Husákova režimu.

* * *

Proti chartistům sáhl režim k nebývale rozsáhlým represím. Až na to, že policejní orgány kromě výjimek obviněné fyzicky nenapadaly a netýraly, vypadalo to v Československu po Prohlášení Charty 77 spíš jako po atentátu na Heydricha než na to, že se jistá skupina občanů pokusila podat státním orgánům petici. Na nějakou dobu ovládl celou společnost strach; vypadalo to, jako že petice obsahuje bůhvíjaké protistátní reje a nikdo se nesmí dozvědět jaké.

* * *

Zato sama Charta 77 se dostala do patové situace. A jak už to v Česku chodí, nevyvodila z krajně nepříznivé situace oprávněný závěr, že její postup byl poznamenán podstatnými nedostatky, ale sáhla k úhybnému řešení. Svůj opovědní list režimu, Prohlášení Charty 77, označila za akt nikoli politický, nýbrž mravní. Už 21. ledna 1977 napsal Jan Patočka, že "…u Charty 77 nemůže jít o žádný politický akt v užším smyslu, o nižádnou konkurenci a zásah do sféry politické moci, ať už je chápána jakkoli. Charta 77 není ani spolek, ani organizace, její báze je čistě osobně-mravní a závazky, které z ní vyvěrají, mají týž charakter." Brzy poté, vysílen policejními výslechy Jan Patočka zemřel. Zanechal po sobě politicko-morální polo-organizaci, které jak policejní perzekuce, tak její vlastní programové zaměření znemožňovaly politickou činnost.

Zajímavé je Pecinovo pojetí, že Havel nebyl demokrat, ale aristokrat. Nicméně v postdemokracii v Moci bezmocných (1978) vidím spíše dozvuky doznívajícího Havlova socialismu než pozdější elitářství, odpor k volbám, politickým stranám a klassické politice.

Širší Pecinovy úvahy o české historii jsou neméně zajímavé. Bylo by zajímavé zjistit, kdy Češi akceptovali kommunism jako legitimní. Zatímco v roce 1954, posledním roce terroru, to ještě zřejmě nebylo, rok 1956 byl rokem velkých změn, nicméně etablovaného régimu. Proto by klíč měl asi být v roce 1955, kdy se prakticky nic nestalo.

Větu: „Až ruská okupace ukázala Čechům a Slovákům, kde je jejich místo v Evropě, a jaké jsou limity jejich přípustných ambicí,“ považuji za formulačně nešťastnou. Nicméně, vraťme se k našemu hrdinovi, očima Josefa Škvoreckého: "Hejl!" vzdychl Očenáš. "Má dojem, že hraje důležitou politickou roli v důležitým historickým období. Z klinickýho hlediska je to psychopat s mučednickým komplexem."

Souhlasím, že katalogy Quelle, Neckermann a Otto a časopis Bravo měly větší význam než celá Charta 77. Magnet tomu nemohl konkurovat. Moralistní jazyk Charty 77 byl zcela bez významu. Nekommunistů bylo více, ale lidé se vyjadřovali marxisticky až do roku 1990, kdy veřejný diskurs přepóloval Václav Klaus a jeho kollegové. Havel na to neměl sebemenší vliv. Nicméně to přepólování se zcela nezdařilo, vizte představy většiny lidí nad 50 o ekonomii. Rozhodující roli tam stále hraje přisvojování si nadhodnoty.

Google Books

Google Books se vyznačují tím, že do hlubokého odkazu nacpou spoustu parametrů. Zbytečnosti #v=onepage&q&f=false se nelze zbavit vůbec. Ve skutečnosti stačí jeden: ID konkrétní knihy, např. GkAvAAAAMAAJ, tedy /books?id=GkAvAAAAMAAJ.

Užitečným parametrem je číslo stránky, např: &pg=PA1.

Příklad celého hlubokého odkazu:
http://books.google.cz/books?id=GkAvAAAAMAAJ&pg=PA1.

Zamyšlení nad celou tou adorací

Myslím, že přišel čas se zamyslet nad příčinami orgií byzantinismu, které v poslední době sledujeme. Vezmu si k tomu texty dvou předních protagonistů Pravdy a lásky z Facebooku. Nebudu je citovat, protože by s tím třeba nesouhlasili a jejich názory mají obecnější platnost.

První názor je, že lidé těmi svíčkami a frontami vyjadřují úctu. Zuřivé odmítání jakékoliv kritiky či jen náznaku výsměchu Havlovi je považováno narušení klidu a pokoje při rozloučení s touto osobností. Nerespektovat to, je protilidové.

Na to odpovídám, že celý svůj život jsem byl proti modlám. Václav Havel byl člověk z masa a kostí. Měl své klady, měl své zápory. Redukce Havla na světce, jako už se to stalo Masarykovi, je výrazem neúcty k jeho životu a neschopností respektovat lidskost každého z nás.

Druhý názor: Nelze srovnávat smrt Havla a nějakého diktátora.

Má reakce – faktem je, že toto je v nás nějak zakódováno. Když umře jeden z nás, máme negativní pocity; když zemře nepřítel, máme pocit, že konečně na něj došlo. Ale tyhle instinktivní reakce bychom měli tlumit. Lidé si jsou ve smrti rovni a na nikoho se nelze dívat černobíle.

Třetí názor: Havel byl mentálním vůdcem revolucionářů 89. roku (Respekt Generation) a jeho skon vnímají jako smrt otce.

Můj kommentář: Ano, to je psychologicky pochopitelné, ale i tyto atavismy bychom měli být schopni překonat. Jinak navždy zůstaneme jen dětmi.

Daně a sociální pojištění

Stanislav Komárek přišel s pozoruhodnou úvahou, zda lidí, žijících ze státních peněz, není již více než daňových poplatníků. Bohužel ji však kontaminoval směšováním daní a sociálního pojištění. Nezaměstnaný či starobní důchodce nežije ze státních peněz, neboť jeho příjmy tvoří pojistné plnění.

Naproti tomu je naprosto pravda, že do počtu lidí žijících ze státních peněz je nutno počítat neziskovky, jejichž příjmy tvoří hlavně státní dotace či granty, a rovněž tak podnikatele soutěžící o veřejné zakázky.

Václav Havel

Ačkoliv jsem si nemyslel, že elektronická media odbydou smrt Václava Havla, jejíž brzký příchod byl v posledních měsících Havlova života zjevný, 30vteřinovým shotem, co je moc, to je moc. V orgiích byzantinismu se překonávala zejména Česká televise a překvapivě též TV Prima. Český národ tyto patolízaly po zásluze odměnil. Ale obávám se, že poučení si z toho nevezme nikdo.

Aby nebylo mýlky. Václava Havla považuji za postavu spíše positivní a za to, co se nyní právě děje, nijak nemůže. Přesto je více než varovné, že se officiální smutek liší od officiálního smutku za Kim Čong-ila jen v míře a způsobu. Český národ je více orientální, než by se na první pohled zdálo.

Havel byl člověk, který polarisoval společnost. Je pravdou, že negativních zamyšlení nad jeho životem je málo a jen menšina z nich je přínosná. Asi nejvíce to bylo přetištění textu ze sborníku Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům z doby campagne proti Chartě 77. Český Komsomol si naivně myslel, že v ČR panuje svoboda slova. Na rozdíl od neonacistů z Národního odporu své stránky měl na .cz. Už nemá, nějaký bdělý strážce Havlova odkazu je vypnul.

Naštěstí ten faktografický text normalisační propagandy přetiskli jinde. Zajímavý je především tím, že si všímá toho, jak se Havel stal vůdcem čs. opposice. Bylo to díky mezinárodnímu věhlasu, který získal díky absurdní hře Zahradní slavnost (1963), která se potom s úspěchem hrála v Západním Německu.

Následovalo engagement v Tváři, jediném nemarxististickém společenském časopisu kommunistického Československa. Havel se stal natolik známým, že aspiroval do vedení Svazu československých spisovatelů. Za Pražského jara byl již tak slavný, že se společně s Václavem Černým a Ivanem Svitákem dostali jako jediní nekommunističtí intellektuálové do Poučení z krisového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ.

Roli Havla jako vůdce opposice pěkně mapuje Patočka. Byl významný mýthotvůrce, zejména v Dopisu Husákovi (1975) a Moci bezmocných (1978), přičemž v jeho textech je mnoho objevných postřehů: „Za tento levný „domov“ platí ovšem člověk draho: abdikací na vlastní rozum, svědomí a odpovědnost: vždyť integrální součástí převzaté ideologie je delegování rozumu a svědomí do rukou nadřízených, totiž princip identifikace centra moci s centrem pravdy (v našem případě jde o bezprostřední navázání na byzantský césaropapismus, v němž nejvyšší instance světská je i nejvyšší in­stancí duchovní). Je pravda, že navzdory tomu vše­mu tato ideologie – aspoň na ploše našeho bloku – příliš velký vliv na člověka už nemá (snad mimo Rusko, kde stále ještě asi převládá nevolnické vědomí s jeho slepě osudovou úctou k vrchnosti a auto­matickou identifikací se vším, co vrchnost tvrdí, kombinované s velmocenským patriotismem, pro nějž jsou zájmy říše tradičně vyšší než zájmy člověka).“

Tohle pořád ještě málo probádné období osvětlují i osobní vzpomínky, například Johna Boka, který činnost Václava Havla dělí na dobu, kdy s ním kamarádil („I když zůstal tím stejným Václavem, lidi jako jsem já opustil už dříve. Tím, že se začal kamarádit s Čalfama a Bakalama, se dostal do jiné dimenze.“), a kdy kamarádil s jinými („Nemyslím na paní Veškrnovou, nějaké ptáky, Čalfy, Bakaly, ale myslím na Olgu.“). To o českém dissentu říká mnohé.

Role Václava Havla po roce 1989 je všeobecně známá. Je proto zajímavé, co o ní soudí přední ideologové Pravdy a lásky. Erik Tabery přiznává: „Na začátku devadesátých let se chvíli zdálo, že si chce ukrojit více moci, než mu náleží. Když mu ale poslanci dali oprávněně najevo, že s tím nesouhlasí, tak ustoupil a svou roli přijal. Někdy se angažoval příliš málo (to když Klausova vláda přestala dělat reformy) a někdy příliš mnoho (po pádu Klause v roce 1997). Ke konci své funkce se příliš uzavřel a málo komunikoval s veřejností.“

Překvapivě kritický je i Jiří Pehe (bilance k Havlovým 75. narozeninám + nekrolog), který byl druhdy vnímaný jako hlavní Havlův ideolog. Ukazuje se, že Pehe sleduje své vlastní zájmy ve vybudování quasireligiosního hnutí: „Představitelé nejrůznějších nových hnutí „rozhořčených“ jako by si četli v Havlově brilantním eseji „Politika a svědomí“. Stejně jako tehdejší Havel věří, že může existovat něco jako „antipolitická politika“. To neznamená, že jsou v opozici vůči politice, naopak chtějí zprivatizovanou politiku osvobodit od odosobněných aparátů závislých na moci peněz. Chtějí politiku zdola, „politiku rostoucí ze srdce, nikoli z teze“.“ Jaká škoda, že si Pehe opět plete levicové liberály a progressivisty: „Pro český politický a intelektuální diskurz bylo v první polovině 90. let doslova smrtící, že k dominantní neoliberální propagandě neexistovala sebevědomá levicově liberální alternativa. Havel je přitom svým založením levicový liberál, a mohl zde sehrát velmi pozitivní roli.“ Na druhé straně Pehe aktivně buduje Havlův kult a moralistní kitsch, nepochopení rozdílu mezi náboženstvím a politikou: „Lidé, kteří Pravdu a Lásku ironizovali, se vlastně svými odsudky na adresu „planého moralizování“ vysmívali slušnosti. Nepochopili, že to, že jste svým způsobem právě Vy dokázal (spolu)položit na lopatky nelidský režim, bylo dílem slušnosti. A že i v demokratických poměrech jste se tudíž logicky stavěl na stranu slušnosti, tedy, řečeno poněkud pateticky, Pravdy a Lásky.“ Je pro mne otázkou, proč si všichni tito dobří lidé pletou epochu (= časový bod) a éru (= doba).

V processu Havlova svatořečení pokračuje Jindřich Šídlo: „Václav Havel se stal zárukou, že si tahle část světa zaslouží být brána vážně a že si také zaslouží pomoci.“ Nepřekvapivě se k tomuto trendu přidal přední neokonservativec, Roman Joch: „Nezřídka to byl pouze on, kdo z hlediska mezinárodního a z hlediska loajality vůči spojencům zachraňoval čest naší země.“

Vyvážený je text Tomáše Peciny, přesto je překvapivě slabý. Pecina podlehl své touze mythologisovat českou historii, jak často vidíme na stránkách Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Potřeba hrdiny mohla snad fungovat v roce 1990, ale ne v roce 2011. Od intrik během Sarajeva (1997), kdy Havel nakonec díky opposiční smlouvě (1998) prohrál, přestali progressivisté a Havel jako jejich representant s nimi, hrát v české politice klíčovou roli. Stejně tak dissidentskému mýthu o normalisaci zasadila historická věda v poslední době těžké rány.

Tento text tak nelze uzavřít lépe než slovy Václava Havla: „obrací se k lepší, ale už uzavřené minulosti, kdy byli všichni jednotni; na jejím ocenění nelze totiž už celkem nic zkazit, je to bez rizika, všem se tím lze zavděčit a lze si dokonce takovým odkazem k minulé národní slávě docela dobře nalhat, že je vlastně všechno v pořádku, protože Češi jsou staří kabrňáci.“

Update: Další příspěvek k mythologisaci. Švehla se mýlí snad ve všem.

Jsem pro rodinu a pro národ

motto: „Nezastávám ultraliberální názor „ať si každý říká, co chce“.“
—Martin C. Putna

Zásadní rozhovor Respektu s Martinem C. Putnou, kde je však přístupný pouze po zaplacení 15 Kč, přetiskla (doufejme, že legálně) Věra Tydlitátová.

Před závorku je nutno vytknout, že Putna je přední progressivista, a to, na rozdíl od Halíka, včetně homosexualismu: „Avšak v této věci se zkrátka [Duka] zachoval tak, jak mu velí současná oficiální homofobní rétorika římskokatolické církevní instituce. Jednou se za to jistě bude nějaký papež kát, jako se Karol Wojtyła kál za příkoří způsobená jinými historickými projevy katolické intolerance – za křižácké války, za inkvizici a podobně –, ale holt to bude ještě nějakou dobu trvat.“

Možné je všechno, ale odhaduji, že překrucovat jasná slova Písma ve prospěch módní ideologie homosexualismu neprojde nikdy. Faktem je, že Katholická církev nyní akceptuje evoluční theorii, ale doslovné čtení Genesis by bylo znakem fundamentalistů. Církev učí víru a mravy, nikoliv přírodovědu. Nicméně postoj k homosexualitě je součástí ethiky.

Putna je vzdělaný a umí uvažovat, nicméně někde své znalosti zahodí ve prospěch ideologie. Tvrdí, že zatímco za první a druhé republiky neměli konservativci vůdce, dnes ho mají (Klaus). Kramář a Gajda snad nebyli nic? Dávat na jednu hromadu Fica, Kaczyńské a Orbána jednoduše nemůže myslet vážně.

Rozhovor je zvláště dobrý v tom, že ukazuje definiční znaky progessivistů: chybná argumentace pomocí šikmé plochy („Dnes je to úplně jinak, protože současná Evropa se poměrně hodně podobá Evropě pozdních dvacátých a raných třicátých let, kdy se všude vynořovaly nacionalistické proudy.“), nenávist k jinak smýšlejícím („Chtěl jsem to trošičku shodit, abych je zase nedémonizoval. Platí však, že co se tu děje, je odporné a nová vláda, kterou složí Václav Klaus, bude ještě daleko odpornější.“) a projektování sama sebe do svého nepřítele („Jako „ti zlí“ slouží dnes jiné skupiny – Romové, homosexuálové, ekologové a tak dále, ale tendence je stejná.“ Ve skutečnosti: „Jako „ti zlí“ slouží dnes jiné skupiny – paleokonservativci, tradiční katholíci, neonacisti, kommunisté, socialisté, ultraliberálové a tak dále, ale tendence je stejná.“  Dále: „zakazovat a likvidovat tihle lidé sice umějí, ale vyřešit reálné problémy neumějí, zkrátka až bude opravdu zle, tehdy se většinová veřejnost probudí“. Ano, persekuce neonacistů a omezování politických svobod progressivisty jsme už dnes svědky a lidé dali na Šluknovsku najevo, že mají progressivismu plné zuby.)

Fascinující je, jak se Putna nepokrytě hlásí k politické korrektnosti: „Slova jako „rodina“ a „národ“ se stala otrávenými, skoro sprostými slovy. Jakmile je totiž začali používat ultras jako svoje hesla, slušnému člověku se s nimi obtížně pracuje.“ Slova jako nálepky. Kdy už to konečně skončí? Kdy konečně i progressivisté začnou své opponenty vnímat jaké své bližní, nikoliv jako nepřátele, které je nutné převychovat?

Putna za vzory hodné následování označil Pekaře, Arne Nováka, Černého a Vaculíka. To je tedy směsice. Od Nováka jsem nic nečetl, tak se k němu vyjadřovat nebudu. Ale největšího českého historika všech dob, Pekaře, znám více než dobře. Jestli je něco definiční charakteristikou gaye Pekaře, tak je to nacionalism. Co si o tehdejší Pravdě a lásce myslel, jasně ukazují jeho věčné spory s progressivistou Masarykem. A označit socialistu Černého a kommunistu Vaculíka za konservativce, to už chce hodně odvahy nebo intelektuální nepoctivosti.

Dalším definičním znakem progressivistů je odtrženost od reality: „I v tomto smyslu se tedy bátorovci z D.O.S.T. pokusili tyto homofobní nálady přenést k nám.“ Putna asi nikdy neslyšel, co si myslí plebs o „teplouších“.

Na závěr se ukazuje, že progressivism není sekulární kalvinism jen tak pro nic za nic: „životní partnerství je věc veřejná“. To snad ne. Kde je nějaký veřejný zájem na tom, s kým Putna žije nebo nežije?

Rozhovor s Blankou Čechovou z roku 2009

Stejně jako Zdeněk Kühn byl nejlepší student mého ročníku na PF UK, tak Blanka Čechová byla nejlepší studentkou toho svého. Před 2,5 lety měla rozhovor v Českém rozhlase. Za povšimnutí stojí tragický výkon obou moderátorů.

Norský vrah napsal svůj nenávistný manifest ve Wordu

Škodlivost Microsoftu v praxi.

Jánošík Cnemo

„Daniela“ i Cnemo vycházejí z klassického konceptu plebsu, že krást bohatým nevadí, protože pro ně je to jen kapka v moři. Cnemo svůj postoj specifikoval takto: „Ukradete-li 1000 Kč Babišovi, je to jen nemorální, ale ukradete-li 1000 Kč invalidovi, kterému zbývá 2000 Kč na jídlo, je pachatel hyena.“

Problém tohoto srovnání je, že je vycucané z prstu. Jednak by stát takovému invalidovi pomohl (i když tomu ultralevičáci nevěří, máme v ČR sociální stát) a kdyby ne a ten invalida by vinou jednání zloděje došel k zdravotní újmě nebo dokonce zemřel, nejednalo by se o prostou krádež, nýbrž mnohem závažnější přečin, patrně (těžké – § 147 NTZ) ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 148 NTZ).

Proto si Kapitánův vykonstruovaný příklad modifikujme, že těch 1 000 Kč ukradne mně, pro kterého tato částka znamená poměrně málo (je to cca cena dvou nákupů v potravinách), ale přesto násobně více než pro Babiše.

Chce někdo vážně tvrdit, že okradení mé osoby je mnohem amorálnější než okradení Babiše?

Počátek vrcholného středověku

Lze ho datovat různě, obvyklé je odvodit ho z počátku gothiky, což je pozdní datace, které koinciduje s definitivním schismatem mezi Východem a Západem (1054) nebo dobytí Anglie Normany (1066).

Chtěl bych však obrátit pozornost na ranou dataci vrcholného středověku, kdy místo počátku gothiky lze vrcholný středověk odvodit od v zásadě dnešního uspořádání států a ethnik. Proto by klíčovým datem mohl být usazení Maďarů v Evropě a zánik Velké Moravy (906) nebo etablování a faktický vznik Německa (10. listopadu 911 ve Forchheimu) volbou Konráda I. za německého krále přesně před 1100 lety.

Rozhovor s Václavem Bělohradským

V obhajobě politiky se shoduje s Václavem Klausem. BTW, technická kvalita serveru České televise je velice mizerná. Při přehrávání se mi to nejméně 3x seklo.

Realita v. modely

Ačkoliv různí technicky orientovaní lidé poukazují na to, že české školství se příliš věnuje duchovním vědám, není to pravda. Výuka například filosofie je na středních školách velice nekvalitní. Vzpomínám si na karikaturu názorů předsokratiků, kdy jejich úvahy byly až parodovány jako hledání pralátky. Tím měla být tu voda, tu oheň, tu apeiron. Ve skutečnosti však je pojem látky až od Aristotela a tyto živly používali předsokratici pouze pro přiblížení toho, co mají na mysli.

Není divu, že s takovým přístupem je obecná znalost ontologie a gnoseologie velice rudimentární. I vzdělaní lidé neumějí rozlišit mezi realitou a modelem. Kupř. Machi odmítá připustit, že přesvědčení o existenci něčeho je binární, buď v Boha věřím, nebo si myslím, že neexistuje, protože v realitě buď něco je, nebo není. Otázka jiná je, jak se k té skutečnosti (jevu) mohu dostat. Někdo může být vyložený skeptik, zda lze zjistit, že něco (ne)existuje (tj. agnostik), jiný naopak může být přesvědčen o 100% poznatelnosti. Jenže gnoseologie nemá na ontologii vliv.

Stejně tak Kapitán nechápe základní vztahy mezi hypothesou, theorií, postulátem a zákonem. Moje chyba byla, že jsem se v této debatě nechal zavléci do konkrétních příkladů, které byly nepřesné. Tak Newtonova mechanika je za všech okolností pouze přibližná a flogiston není zase takový nesmysl, pokud za něj považujeme elektron. Místo toho jsem měl hovořit o nebeských sférách, což je příklad vždy nepravdivé theorie.

Hassan v. Polanecký

Když si člověk čte české blogy, žasne nad tím, jak mizerná úroveň veřejné diskusse tady je. Přední blogger iDNES, Rudolf Polanecký, napsal post, kde semlel všechno možné, ale hlavním thematem byla známá affaira z Varnsdorfu:

„Při sobotní demonstraci ve Varnsdorfu bylo policií předvedeno 12 osob. Mezi nimi byla i dívka, které kvůli tričku hrozí trest podle směrnice EU až tři roky vězení.

"Oživte Hitlera", zněl nápis, který měla dívka na svém tričku. Podle policie je podezřelá z trestného činu popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy. Tak by mne zajímalo, co hrozí těm, kteří mají na tričku Che Guevaru nebo Lenina. Doufám, že alespoň doživotí.

* * *

Ona dívka z demonstrace si dovolila hodně. Měla tričko s přiblblým nápisem a proto si zasluhuje přísný trest, alespoň takový jako mačetáři. Zavřete ji až zčerná, rasistku jednu a těm hodným hochům, kteří nevěřícně koukali, jak "bílé hlavy" útočí holými čely na jejich mačety, těm se omluvte.“

Polanecký píše mladočesky, takže když je v českém právním řádu nějaká blbost, hned za to může EU. Jenže ne, potlačení svobody projevu trestným činem založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1 trestního zákoníku je ryze český výmysl, který s EU nemá nic společného.

Když je v českém právním řádu nějaký nesmysl, tak ať plnou vahou dopadne na všechny, tedy i kommunisty, nejen neonacisty. Logika toho mi uniká. Normální je přeci dopady nesmyslů minimalisovat.

Na to vysoce „kvalifikovaně“ reagoval Vít Hassan, který ve svém článku rovněž semlel páté přes deváté, ale kritisoval i Polaneckého:

„Za tzv. pravdoláskařské a multikulturalistické už jsou dnes označovány pouhé nesouhlasné myšlenky s články šířícími po internetu nenávist. Když jsem si onehdá přečetl článek jistého blogera, ve kterém nápis na tričku jednoznačně naplňující skutkovou podstatu trestného činu podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 1 tr. zákoníku, označuje pouze jako "tričko s přiblblým nápisem", chtělo se mi skoro zvracet. Zvracet nad hloupostí toho, který označuje nápis:"Oživte Hitlera!","Romové do plynu!" za tričko s pouhým "přiblblým nápisem." Stejně tak, jako "pouhé tričko počmárané fixem" ho totiž označuje i pan předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti Vandas.“

Ve svém rozhořčení se nenamáhal zjistit, že když Polanecký psal svůj článek, tak media referovala jen o první části nápisu, tedy „Oživte Hitlera!“ a nikoliv už o druhé, tedy „Romové do plynu!“ Nicméně i tak, ano, je to pouhé tričko s přiblbým nápisem, které je v civilisovaných zemích beztrestné. V ČR však nemáme nic lepšího na práci, než chtít po PČR, aby si hrála na myšlenkovou policii v nejlepších orwellovských tradicích.

Petrnoušek v. Shameti

Vzhledem k tomu, že pravdoláskovní media jdou po Dobešovi jako slepice po flusu, dostal se spor Petrnoušek v. Shameti na přední stránky novin. Oč jde? Učitelka francouzštiny, Arjana Shameti, vystoupila v České televisi a v rámci pořadu Jílkové Máte slovo dne 27. 10. 2011 kritisovala svého nadřízeného, Pavla Petrnouška, za sexuální výchovu.

Petrnoušek je autorem kontroversní kapitoly v příručce sexuální výchovy, která je známá především hrou Kompot (v ostatních kapitolách jde o stokrát převařenou vodu). Petrnoušek po vystoupení Shameti v televisi jí navrhl rozvázání pracovního poměru dohodou. Dále se zprávy liší, zda na ní podá žalobu na ochranu osobnosti nebo udání pro pomluvu. Dobeš se učitelky zastal a na školu poslal školní inspekci.

Co se týká sexuální výchovy, jedná se o dávný marxistický projekt. Jak v pořadu přiznal stínový ministr školství za ČSSD, Marcel Chládek, cílem této strany jsou jednotné rámcové vzdělávací projekty. Sexuální výchova se má soustředit na objektivní technikálie jako prevenci před mravnostní zločinností, předčasným sexuálním životem a jeho nechtěnými následky. S tím korresponduje názor: „Jsem toho názoru, že většina žáků je spokojená, že se sexuální výchova řeší ve škole a ne doma.“ Opponenti zdůrazňovali, že si nedospělci přejí vztahovou sexuální výchovu; technikálie se dají nalézt v kdejaké publikaci, časopise či na Internetu. Vychovatel by měl být externista. Konservativní odpůrci nechtějí sexuální výchovu ve školách vůbec, neboť mají za to, že sexuálně vzdělávat má rodina. Jako kompromis jsou ochotni tolerovat, že bude více modelů, přičemž každá rodina si bude moci vybrat, jaký model školní výchovy pro své děti bude chtít.

Pozoruhodné je, že ačkoliv koncept trestného činu pohlavního zneužívání vychází z toho, že nedospělec nedokáže říci svobodně ne, u pohlavní výchovy se naopak předpokládá, že říci svobodně ne dokáže.

Petrnoušek v sexuální výchově podniká a podle svých slov si tím vydělá 20 000 Kč ročně. To otevírá otázku svobody projevu veřejnoprávních zaměstnanců. Smí podřízený veřejně kritisovat svého šéfa za střet zájmů? Podle mého názoru ano. Veřejný sektor je něco zcela jiného než soukromý, kde by veřejná kritika ohrozila podnikání zaměstnavatele. Ve veřejném je hlavní veřejný zájem, tj. oprávnění veřejnosti vědět, co se za jejich peníze děje.

O celém sporu bych asi nereferoval nebýt informativního článku Martiny Procházkové, která v typicky českém mediálním kompediu cituje názory různých aktérů. A to je zajímavé, protože to o nás hodně vypovídá. Je zjevné, že Pravda a láska usiluje o ostrakisaci konservativní učitelky: „Je tu jediná učitelka, která se mnou normálně komunikuje, zbytek přešel do vykání“. Je otázkou, nakolik je ostrakisace učitelským sborem výrazem typicky české konformity ke svému nadřízenému. Na straně progressivistů je i David Vodrážka, bývalý místopředseda mladočeské ODS.

Jasně vysvítá symptomaticky česká intolerance, zde ke konservativcům. Cílem je mít na všechno jeden názor – ten jediný správný: „Nelíbí se nám, co paní učitelka o řediteli v médiích řekla. Je to lež a ve skutečnosti je to všechno jinak, než jak to nyní vypadá.“ Kritika je nepřípustná: „Pan ředitel byl zbytečně haněn a napaden.“ „Paní učitelka použila pár slov vytržených z kontextu, které nyní ovlivňují celý národ.“

Zvláště radikální progressivisté vyžadují sebekritiku: „Paní Shameti je naprosto osamocena. Nejhorší ale na tom je, že si žádnou chybu nepřipouští a chová se, jako by se naprosto nic nestalo. Nechápe nás.“ Příznačné pro tyto lidi je neschopnost porozumět sdělované informaci či možná nevnímání sdělovaného. Když Dobeš nazval Shameti ombudsmankou menšinových žáků, konkrétně tří dívek, Franicová to překroutila na ombudsmanství všech žáků. Až kommunistické je diktování emocí: „Neznám dítě, které by mělo paní učitelku rádo, naopak neznám dítě, které by nemělo rádo pana ředitele.“

Výkony českých soudců

Tomáš Pecina přinesl seznam 10 nejlepších a 10 nejhorších českých soudců. Nejsem s justicí v tak pravidelném styku, abych mohl soudce komplexně hodnotit. Jak správně upozorňuje Pavel Hasenkopf, český soudce je daleko spíše úředník (tj. expert, člověk vybírající správné řešení) než politik (tj. člověk vybírající nejlepší řešení, zde spravedlivé), jak by měl být. Media soudci nezajímají a tak nám do posice mudrců, která by jinak soudcům přirozeně patřila, vnucují herce typu Jana Wericha. Místo hodnocení soudců proto přináším několik nejlepších a nejhorších výkonů české justice od 1. 1. 1993 (srovnáno chronologicky):

Nejlepší

1. Pavel Holländer: nález ÚS president republiky v. poslanecká sněmovna z 17. 12. 1997 o počítání času, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., N 163/9 SbNU 399, NALUS: 30868, ASPI: JUD31529CZ. Jednota právního řádu.
   
2. Pavel Šámal: usnesení NS ČR lid v. Zítko z 24. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 337/2002, NS ČR: E21551308C44A12FC12575EF00397992. Ochrana svobody podnikání a svobody projevu.
3. Eliška Wagnerová: nález ÚS lid v. R. R. z 25. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 161/04, N 74/33 SbNU 229, NALUS: 46097. Ochrana před excessivními vazbami.
4. Eliška Wagnerová: nález ÚS lid v. Šimsa z 29. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2268/07, N 45/48 SbNU 527, NALUS: 57941. Reprobace kommunistické zvůle.
5. Eliška Wagnerová: R. P. v. finanční úřad v Jablonci nad Nisou z 18. 11. 2008 o protiústavnosti kontrolních plánů, sp. zn. I. ÚS 1835/07, NALUS: 60800. Překonáno v sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11 (Dagmar Lastovecká).
6. Karel Šimka: rozsudek NSS Komunistický svaz mládeže v. ministerstvo vnitra z 28. 8. 2009, čj. 7 As 29/2008-104, SJS 1969 (PDF). Svoboda spolčovací.
7. Dagmar Lastovecká: nález ÚS Sochor v. česká správa sociálního zabezpečení z 23. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 8/07, č. 135/2010 Sb., N 61/56 SbNU 653, NALUS: 65742. Reprobace příjmové diskriminace.
8. Karel Šimka: rozsudek NSS Lisse v. ministerstvo vnitra z 24. 6. 2010 o Komisi pro kapitálový trh, čj. 7 As 40/2010-85 (PDF). Ochrana veřejného pořádku.
9. Vojen Güttler: nález Pecina v. vrchní soud v Olomouci z 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10, NALUS: 68308. Oprávnění na informace o minulosti veřejných činitelů.

Nejhorší

1. Vladimír Čermák: nález ÚS Dreithaler v. krajský soud v Ústí nad Labem z 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, č. 55/1995 Sb., N 14/3 SbNU 73, NALUS: 27112. Legalisace bezpráví III. republiky.
2. Vojen Güttler: usnesení ÚS D. H-ová a ostatní v. zvláštní škola v Ostravě-Přívoze z 20. 10. 1999, sp. zn. I. ÚS 297/99, NALUS: 32969. Odmítnutí reprobovat diskriminaci Romů.
3. Eva Zarembová: usnesení ÚS Linkov v. ministerstvo vnitra z 6. 11. 2002 o odmítnutí registrace Liberální strany, sp. zn. IV. ÚS 349/02, NALUS: 43148. Odmítutí chránit svobodu spolčovací.
4. Monika Křikavová: rozsudek ObS P-2 lid v. Hámid bin Abdal Sání z 30. 5. 2005, sp. zn. 7 T 30/2005. Přepjatý soudcovský aktivism.
5. N/A: usnesení ObS P-9 sociální odbor městské části Praha 9 v. Kočová z 29. 4. 2009, čj. 25 Nc 2016/2009-2. Zestátnění dítěte.
6. Miroslav Čapek: rozsudek OS v Teplicích lid v. Dufek a Nikoluk z 26. 5. 2009. Pošlapání svobody projevu.
7. Pavel Holländer: nález ÚS Melčák v. Parlament z 10. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09, č. 318/2009 Sb., N 199/54 SbNU 445, NALUS: 63462. Přepjatý soudcovský aktivism.
8. anonymní: rozsudek NSS vláda v. Dělnická strana II z 17. 2. 2010, čj. Pst 1/2009-348 (PDF). Pošlapání svobody spolčovací.
9. Miloslav Studnička: rozsudek KS-Os lid v. Lukeš, Vaculík, Müller a Cojocaru z 20. 10. 2010. Politická objednávka.

Updated.

Divini Redemptoris (1937)

Encyklika odsuzující kommunism.

10 evergreenů 70. let

AHL71 mne nepřímo vyzval, aby vytvořil svůj vlastní žebříček 1970s. Protože o nich na rozdíl od let 60. mnoho nevím, resignoval jsem na pyšný přívlastek největší. Jinak platí stejná pravidla, která platila pro předchozí seznam, tj. žádný rock, čímž se můžu vyhnout sv. trojici Led Zeppelin; Deep Purple a Uriah Heep. I když Hotel California (únor 1977) od Eagles je sporné zařadit, nakonec jsem ho nezařadil. Na druhou stranu jsem zrušil implicitní předpoklad anglického textu.

U ABBA bylo těžké vybrat mezi Waterloo, S. O. S. (švédská verse, text) a Mamma Mia. Nakonec jsem zvolil S. O. S.

1. Middle of the Road – Chirpy Chirpy Cheep (1971)
2. Tony Christie – Is This the Way to Amarillo (listopad 1971)
3. The Chelsea Football squad – Blue Is the Colour (26. 2. 1972)
4. ABBA – S. O. S. (červen 1975)
5. I Santo California – Tornerò (1975)
6. Karel Gott – Die Biene Maja (9. 9. 1976)
7. Boney M – Nightflight to Venus (červenec 1978)
8. Gloria Gaynor – I Will Survive (27. 10. 1978)
9. Umberto Tozzi – Tu (1978)
10. Village People – Y. M. C. A. (prosinec 1978)

Updated.

Velká pětka faktorů

Soudobá psychologie používá pro popis osobnosti velkou pětku faktorů (OCEAN nebo CANOE):

1. otevřenost (openness)
2. svědomitost (conscientiousness)
3. přístupnost (extraversion)
4. přívětivost (agreeableness) a
5. stabilita (opak neuroticismu)
   

Jejich pionýry byli Ernest Tupes a Raymond Christal (1961), ale prosadil je až J. M. Digman (1990). O sobě mohu říci, že mám vysokou úroveň prvních dvou faktorů, zatímco nízkou posledních tří.

Srbští četníci zpívají Evo zore, evo dana

Nějaký vtipálek si udělal legraci ze Srbů i Chorvatů. Vzal hymnu ustašovců a doprovodil ji obrazem zpívajících srbských četníků. Výsledek je neuvěřitelně absurdní.

Na druhou stranu je třeba říci, že oslava ustašovců je v Chorvatsku víceméně nelegální, tak byl původní text:

Evo zore, evo dana, evo Jure i Bobana
Jure zove, Boban viče, evo mene poglavniče
Na vrh gore Trebevića, u logoru Francetića
U logoru Jure sjedi, svojoj vojsci on besjedi
Oj ustaše braćo mila, duboka je voda Drina
Drinu ćemo pregaziti, a Srbiju zapaliti
Kad je Drinu pregazio, u nogu je ranjen bio
On ne viče ajme meni, već on kliče za dom spremni
Za dom spremni i za tića, poglavnika Pavelića

censurován:

Evo zore, evo dana, evo Jure i Bobana
Na vrh gore Trebevića, u logoru Francetića
U logoru Jure sjedi, svojoj vojsci on besjedi
Oj Hrvati braćo mila, duboka je voda Drina
Drinu treba pregaziti, a Srbiju zapaliti
Kad je Drinu pregazio, u nogu je ranjen bio
On ne viče ajme meni, već on kliče za dom spremni

10 největších evergreenů 60. let II

O mém seznamu se rozpoutala překvapivě bohatá diskusse. Vodník essencialisticky upozornil na to, že název 10 největších hitů 60. let je nejednoznačný. Jsou to největší hity z tehdejšího nebo dnešního pohledu?

Měl jsem na mysli dnešní pohled, protože náš vkus od tehdejší někdy dost liší. The Ballad Of The Green Berets, kterou nazpíval SSgt. Barry Sadler a která byla No. 1 celý březen 1966, by dnes nikdo za hit nepovažoval. Navíc tehdejší hity se dají stanovit objektivně.

Proto jsem žebříček přepracoval. Vyhodil jsem rock, aby byl více stejnorodý. Zařadil jsem Beatles, protože bez nich to nejde. Abych získal prostor, zrušil jsem hymny hippies jako příliš úzký genre.

1. The Beatles: From Me To You (11. 3. 1963) – text
2. The Ronettes: Be My Baby (srpen 1963) – text
3. The Animals: House of the Rising Sun (19. 6. 1964) – text
4. Petula Clark: Downtown (listopad 1964) – text
5. Simon & Garfunkel: The Sound of Silence (září 1965) – text
6. The Mamas & The Papas: California Dreamin' (listopad 1965) – text
7. Nancy Sinatra: These Boots Are Made for Walkin' (únor 1966) – text
8. The Seekers: Georgy Girl (prosinec 1966) – text
9. The Hollies: Carrie Anne (26. 5. 1967) – text
10. Barry Ryan: Eloise (prosinec 1968) – text

Co se týká písní, které jsem nezařadil: Myslím, že The Sound of Silence (1964) je větší hit než Mrs. Robinson (1968). Telstar (1962) od The Tornados byl sice velký hit, ale jen instrumentální. Manfred Mann: Doo Wah Diddy (10. 7. 1964) je podle mne rock. Stačí si ho srovnat se Sheilou. Percy Sledge: When a Man Loves a Woman (16. 4. 1966) ani Procol Harum: A Whiter Shade Of Pale (12. 5. 1967) jsem nezařadil, protože příliš připomínají zvuk 1970s. Naopak Chubby Checker: Let's Twist Again (19. 6. 1961) svým charakterem patří spíš ještě do 50. let. Herman's Hermits: No Milk Today (říjen 1966) je hrozná odhovačka; ČSSR mi příliš vnutilo do paměti úděsnou cover versi Pepy Melena.

Za vítěze považuji The Mamas & The Papas: California Dreamin'.

Updated.

Umí Čulík vůbec anglicky?

Když si člověk čte Čulíkovy překlady z Guardianu, tak mu to občas nedává vůbec smysl. Příkladem je věta: „To, že tyto záběry podstatnou měrou narušily běžné zásady editorského vkusu a praxe, dokazuje skutečnost, že proti nim intenzivně protestují četní čtenáři deníku Guardian i uživatelé internetových stránek BBC, píše v deníku Guardian Mark Lawson.“ [zdůrazněno mnou, poznámka G. P.]

Tak jsem se podíval na to, co Mark Lawson opravdu píše: „The sense that these images significantly extended journalistic incursions across the historical borders of editorial taste is underlined by the intense objections on media sites, including the Guardian and the BBC.“ [zdůrazněno mnou, poznámka G. P.]

Překládat sloveso to underline jako dokázat je absurdní. Ve skutečnosti neexistuje jednodušší sloveso k překladu. To underline znamená podtrhnout, v přeneseném významu stejně jako v angličtině zdůraznit. Jak Čulík přišel na dokázat, nedokážu rozhodnout. Žije ve Skotsku desítky let, takže anglicky by měl umět dokonale. Tak proč tento nesmysl? Zřejmě je to nějaký důsledek jeho osobnosti.

ABBA – Waterloo (1974)

1. Eurovise 1974 (v ORF)
2. officiální klip
3. švédsky
4. německy

10 největších hitů 60. let

Zcela jsem vynechal Beatles, protože ti by zaplnili mnoho posic a nedostalo by se na další. Seřazeno chronologicky:

1. Peter, Paul and Mary: Puff, the Magic Dragon (leden 1963) – text
2. The Animals: House of the Rising Sun (19. 6. 1964) – text
3. The Rolling Stones: (I Can't Get No) Satisfaction (6. 6. 1965) – text
4. Simon & Garfunkel: The Sound of Silence (září 1965) – text
5. The Mamas & The Papas: California Dreamin' (listopad 1965) – text
6. The Monkees: I'm a Believer (21. 11. 1966) – text
7. The Doors: Light My Fire (duben 1967) – text
8. Scott McKenzie: San Francisco. Be Sure to Wear Flowers in Your Hair (13. 5. 1967) – text
9. Hollies: Carrie Anne (26. 5. 1967) – text
10. Bee Gees: Massachusetts (září 1967) – text

Liberalism – jeho druhy

V jednom článku jsem přiblížil základní politické směry. Podívejme se nyní na druhy liberalismu:

1. klassický – 19. století.
2. moderní – 20. století. Zrodil se na konci 19. století a říká se mu též sociální. Jeho zlatým obdobím byla 1960s, kdy se k němu hlásil mainstream. V 1980s neokonservativci Reagan a Bush začali používat pojem liberalism jako pejorativní nálepku, takže progressivisté v Demokratické straně se nyní k liberalismu již nehlásí.
3. neoliberalism – soustředí se na redukci managerského státu pomocí washingtonského konsensu. Hlavní roli dává vlastnictví a ekonomii.
4. paleoliberalism – vágně definovaný termín. Obvykle se tím myslí liberalism v osobních hodnotách a konservativism v kulturních. Otcem zakladatelem je Friedrich August von Hayek. Původní světový názor Václava Klause v 90. letech, který však pod vlivem Petra Hájka v prvních letech 21. století konvertoval k paleokonservativismu.

Za žhářství podmínku

KS-HK udělil za účastenství na poškozování cizí věci rok a půl vězení s tříletou zkušební dobou. Když si to srovnáme s Vítkovem, kde byli pachatelé odsouzeni za pokus vraždy, nebo Bedřiškou, kde jim obecné ohrožení zůstalo, je zjevné, že tady něco nehraje. České soudy odsuzují podle výsledku, místo aby hodnotily úmysl, jak tomu má být u ohrožovacích deliktů.

Malý princ latinsky

Mluvená ukázka.

Βίκυ Λέανδρος – Blau wie das Meer

Veřejná doprava v Rusku

Příčina, proč jsou pravoslavné státy tak disfunkční, spočívá v neschopnosti organisace – vychytat maličkosti, které otravují život. Typickým příkladem je veřejná doprava v Rusku: „[J]elikož u tramvají а busů není možné instalovat turnikety na zastávku, prozíravě jsou umístěny uvnitř vozidel. Což znamená, že všichni musejí nastupovat předními dveřmi. Automaty na jízdenky prakticky neexistují (pár stanic metra má automaty, ale z těch lezou pouze jízdenky na metro), v trafikách se jízdenky neprodávají a kiosky s jízdenkami jsou vzácné. Náhodní cestující bez předplatních jízdenek jsou tak nuceni kupovat jízdenky u řidiče, a v kombinaci s povinným nástupem všech cestujících předními dveřmi to předvídatelným způsobem zpomaluje odbavení. (Mimo Moskvu jsou v tramvajích a autobusech průvodčí a tato komplikace tak odpadá.) Podobně efektivní systém funguje u dálkových vlaků: v každém vagónu jsou otevřeny pouze jedny dveře, u kterých číhá průvodčí a kontroluje jízdenky při nástupu. Člověk tak může nastoupit pouze do svého vagónu (dálkové vlaky jsou povinně místenkové). V expresu Moskva-Dubna, tvořeném jednotkou ED-4, se zpravidla otvírají troje dveře z dvanácti. Stalo se mi, že jsem měl jízdenku do pátého vozu, a protože dveře pátého vozu byly zavřené a před šestým byla fronta, zkusil jsem nastoupit přes čtvrtý vůz. Průvodčí mě ovšem odkázala do příslušných mezí: ačkoli je vlak vevnitř plně průchozí, s jízdenkou do pátého vozu lze nastupovat výhradně přes šestý vůz.“

Jak upravit favicon na Bloggeru?

Jednoduchý návod.

Experiment s barvou očí

Slavný experiment s percepcí rasismu.

Vrácení názvu protokolu do adresního řádku ve Firefoxu

Mozilla Firefox ve versi 7.0 zavedl nesmírně protivnou věc: V adresním řádku se nezobrazuje název protokolu, tedy http://, https:// nebo ftp:// apod. V nastavení to nejde jednoduše změnit, je nutné jít do konfigurace:

Do adresního řádku napíšete about:config. V seznamu pak najdete přepínač browser.urlbar.trimURLs a kliknutím na něj tuto odpornou volbu vypnete. Kdo by potřeboval více podrobností, tak je k disposici anglický návod.

Updated.

Хотят ли русские войны (1961)

Vodník žije ve svém vykonstruovaném světě, který s realitou nemá nic společného. Jedním z charakteristických znaků jeho světa je popírání existence Rusů v krátkém 20. století. Podle Vodníka ruský národ v roce 1917 zanikl, protože svrhl cara, a obnovil ho až President Obnovitel Jelcin v roce 1991.

Tento Vodníkův konstrukt samozřejmě popírá tisíce faktů. Připomeňme si tedy ruskou propagandistickou báseň tatarského básníka z dob nejhlubšího kommunismu, Jevgenije Jevtušenka, která byla pevnou součástí kommunistických učebnic:

Хотят ли русские войны?
Спросите вы у тишины
Над ширью пашен и полей,
И у берёз, и тополей.
Спросите вы у тех солдат,
Что под березами лежат,
И вам ответят их сыны,
Хотят ли русские войны.

Не только за свою страну
Солдаты гибли в ту войну,
А чтобы люди всей земли
Спокойно ночью спать могли.
Спросите тех, кто воевал,
Кто нас на Эльбе обнимал
(Мы этой памяти верны),
Хотят ли русские войны.

Да, мы умеем воевать,
Но не хотим, чтобы опять
Солдаты падали в бою
На землю горькую свою.
Спросите вы у матерей,
Спросите у жены моей,
И вы тогда понять должны,
Хотят ли русские войны.

Поймёт и докер, и рыбак,
Поймёт рабочий и батрак,
Поймёт народ любой страны,
Хотят ли русские войны.

Jelínek v. Hašek

Michal Hašek napsal, že sice naprosto nesouhlasí s Kalouskovou politikou, ale že si váží toho, když dostal zahraniční cenu. To si dal. Lukáš Jelínek ho zkritisoval, že třídního nepřítele nelze chválil, jen si o něj pucovat boty: „Sociální demokraté jsou ostrými kritiky Kalouskových škrtů, hloupých reforem a souvisejícího štěpení společnosti. Přesto Michal Hašek cítil potřebu pogratulovat nejlepšímu ministru financí postkomunistické Evropy,“ a z neznámého důvodu k tomu přihodil Krejčíře a Koženého, jako Piláta do Kréda. A dále pokračuje: Nechce snad Hašek pokračovat v protilidové buržoasní politice koalice ODS, TOP 09 a VV? To by tekutý hněv dostihl i ČSSD.

Nicméně, proč chodit ke kováříčkovi, když můžeme jít rovnou ke kováři, Jiřímu Paroubkovi: „Zajímalo by mě vysvětlení, proč M. Hašek jako druhý nejvyšší představitel ČSSD chválí M. Kalouska, který již několik let systematicky fackuje deset milionů občanů této země a především pak voličů ČSSD.“ Inu proto, že slušný člověk pochválí to, co si pochvalu zaslouží, a odsoudí to, co se odsoudit má. To jen hlasatelé třídního boje vidí všechno stranicky.

Další pěkný rozhovor s Michalem Pullmannem

V Salonu Práva.

Vztah Židů a kommunismu

Byl od počátku srdečný. Ačkoliv sionism byl stejně jako ostatní socialistické strany v kommunistickém Rusku zakázán, mezinárodně se sionisté a kommunisté podporovali. První zlom do té doby zcela bezproblémového vztahu začal na Jom kipur 1948, tj. 13. října 1948, kdy israelská velvyslankyně v Rusku, Golda Meir, byla nadšeně přivítána ruskými Židy. Kommunistická elita si uvědomila, že ruští Židé jsou v převážné většině sionisty, ačkoliv si do té doby myslela opak. Druhý zlom nastal 22. ledna 1954, kdy Rusko poprvé hlasovalo v Radě bezpečnosti proarabsky a od té doby už pořád.

Výsledkem bylo, že se světová media, která jsou ovládána progressivisty, od kommunismu odvrátila. McCarthyism lze tedy považovat za pozdní důsledek předchozího období; o několik let později už by nebyl možný.

Přiznání ke kolonialismu

Bělokošiláč Karel Orlík: „Podstatnou část izraelského obyvatelstva tvoří přece evropští Židé“.

Geekové na Facebooku

V současné době existují 3 velké sociální sítě: Twitter, Facebook (FCB) a Google Plus (G+). Podle methodiky Jana Vaňka nyní užívá FCB 2 787 300 Čechů. Ostatní 2 sítě jsou mnohem menší: Na Twitteru se odhaduje na 40 000, na G+ 265 000 nebo 230 162. (Nemyslím, že by se od konce července 2011 čísla pro G+ výrazně změnila; boom G+ je pryč.)

FCB je posedlý innovacemi; za těch 2,5 roku, co tam jsem, změnil docela podstatně řadu věcí i několikrát. V poslední době má strach hlavně z G+. Proto zavedl standardní rys Twitteru a G+: asymmetrický kontakt. Co to znamená? FCB se vždy vyznačoval symmetrickými kontakty, kterým říká „přátelé“ (angl. friends). Získat „přátele“ je dosti ponižující procedura, protože o přátelství musíte požádat, přičemž FCB vyhrožuje, že pokud toho člověka neznáte reálně, že to bude považovat za spam, a být schváleni. Toho jste na Twitter a G+ ušetřeni; tam sledujete (angl. follow), koho chcete, a nikdo vám do toho nemluví.

FCB má jakousi nedokumentovanou náhradu sledování: Pokud jste požádali o přátelství a dotyčný vás neschválil, ale ani nezamítl, tak jste máte jeho statusy na své zdi. Bylo to však vachrlaté, protože zamítnutím přátelství sledování skončilo.

Nyní je to jinak. FCB zavedl odběry (angl. subscriptions). Z neznámého důvodu ale nesměle. Zatímco jindy svým uživatelů vše vnucuje (např. novou podobu chatu), nyní použil opt-in: K odběrům je nutno se přihlásit. A to stejně komplikovaně jako je založení stránky; slouží k tomu speciální stránka, na kterou nikde neupozornil. Z toho důvodu o tom skoro nikdo neví a skoro nikdo to nepoužívá. Jen geekové – odhaduji, že si to zapnulo tak 1000 Čechů z FCB s nadprůměrnou počítačovou grammotností. Tedy je to k ničemu a potenciálně zajímavou možnost FCB předem pohřbil. Navíc oproti předchozím oznámením se odběry nevztahují na friends – místo standardního tlačítka je nutno ukázat na jméno autora statusu. Vyjede roletka, ale praktický význam to nemá. Top news zůstávají stejně nepoužitelné, jako byly před tím.

Nedávno jsem s tím trochu experimentoval. Mám nyní 399 friends. Po usilovném shánění, zejména u Daniela Dočekala a Radka Hulána, jsem si objednal 30 odběrů. Avšak nijak zvlášť přínosné to není. Mne sledují 3 lidé, takže jsem kvůli nim opět de facto otevřel profil: Nové posty jsou standarně public, ale neměly by být indexovány vyhledávači. (Jenže na to vyhledávače kašlou, takže jsou).

Update: Dnes, tj. 19. září 2011, byly subscriptions zavedeny též u friends.

Názvy karetních barev

1. ♣: trefy (mor. kříže) – žaludy, angl. clubs, fr. tréfles, něm. Eicheln
2. ♦: kára – kule, angl. diamonds, fr. carreaux, něm. Schellen
3. ♥: srdce – červený, mor. srdce, herce, angl. hearts, fr. cœurs, něm. Herzen
4. ♠: piky – zelený, mor. listy, angl. spades, fr. piques, něm. Laube

Updated.

Essencialism a konstruktivism

Jak jste si možná povšimli, změnil jsem štítek Antinominalism na Essencialism. Je to proto, že jsem díky blogu Massive Error zaregistroval, že starý středověký spor mezi nominalismem a realismem (antinominalismem) trvá i nadále. Jen nominalism je nyní označen jako konstruktivism a realism jako essencialism.

Úpadek blogů

Kromě blogů, které nemá cenu číst jako celek, existují blogy, které nezvádly kommunikaci se svými čtenáři v diskussích (kommentářích). Je to Jiné právo Michala Bobka a Jana Komárka a oba blogy Tomáše Peciny, Slepecká hůl a Παραγραφος. Není náhodou, že všechny 3 jsou na Bloggeru, který má redakci kommentářů jen krajně omezenou (v podstatě lze jen smazat nežádoucí kommentář a zpřísnit přístup ke kommentování na předem dané skupiny: autorů blogu, přihlášené do Google, přihlášené do poskytovatele identifikace a neomezený přístup).

Nicméně nemalou část viny má i redakční politika: Na Jiném právu je naprosto zmatená. Příspěvky jsou moderovány a musí se vyplňovat CAPTCHA, na druhou stranu moderací projde prakticky cokoliv. Výsledkem je, že diskusse neprobíhá plynule a že mnoho lidí si rozmyslí, zda svůj text svěří moderaci s neznámým výsledkem. Kommentáře tam pak okupují právní dilettanti Mirek „Fortuna“ Vorlický a Saxána. Původní kmenové autory to přestalo bavit a dlouhé týdny (od 16. 8. 2011) tam nenapíší ani článek, natož kommentář. Zásadní rozdíl oproti situaci v roce 2006 nebo 2007.

Problém Tomáše Peciny je jiný: Na jeho blog může prakticky kdokoliv napsat cokoliv (s výjimkou zjevného trollingu). (Nedá mi než poznamenat, že jeho politika na LW byla opačná: Mazal i zcela nezávadné příspěvky těch, kteří byli natolik poctiví, že nezměnili svůj nick poté, co byli z LW vyhoštěni.) Výsledkem je, že značnou část kommentářů okupují anonymové bez informační hodnoty – syndrom Novinek – stylem à la Astr. Přitom, jak ukazuje příklad Iuridicta, zrušení možnosti anonymních (tj. nepřihlášených) přispěvatelů tento server plně ochrání před standardními vandaly (trolly v to pochopitelně nepočítaje).

Závěr: Všechny tři blogy jsou i nadále přínosné. Jejich diskusse ale nikoliv, a proto je vyhazuji z RSS čtečky, neboť hledat zlato v takovém množství hlušiny je ztráta času.

Válka majority s Romy

K výtečnému článku Tomáše Peciny bych chtěl přičinit poznámku, protože problematika je nadmíru složitá. Začíná to již volbou názvu textu. Každý je příznakový. Pecinův název Válka Čechů s Romy je parafrasí Rádlovy Války Čechů s Němci. To je vysoce problematické akcentem ethničnosti, ačkoliv v poslední době se stále více upouští od ethnického vymezení češství ve prospěch vymezení státního. To má přirozeně i vedlejší effekty, neboť tím se ze Škvoreckého stává kanadský spisovatel píšící česky. Nicméně u Kundery nám jeho vymezení jako francouzského spisovatele nevadí.

Uvažoval jsem o názvu Válka Čechů s nepřizpůsobivými nebo Válka ethnických Čechů s cigány. První je problematický tím, že přebírá rasistický discours. Na druhý ještě není vhodná doba; odmítání ethničnosti Romů zatím nepatří k mainstreamu a mohlo by tedy být bráno jako přitakání rasismu. Ze všech zel jsem nakonec zvolil to nejmenší a název vybral tak, aby konvenoval představám establishmentu.

Na Pecinově článku je cenné především to, že odmítá manichejskou volbu, jíž je Σκύλλα intolerantní politické korrektnosti a Χάρυβδις rasismu. To je velice těžké, protože III. směr je mikroskopicky minoritní. Tento text by chtěl k němu rovněž přispět.

Jaké jsou příčiny šluknovských nepokojů? Hlavní je stěhování sociálně vyloučených z bohatých měst jako je Praha nebo Teplice do chudých měst jako je Nový Bydžov, Rumburk nebo Vansdorf. Tím se poničila dlouhodobá rovnováha, která tam panovala. S tím se musí něco udělat a nebál bych se ani zcela účelového ad hoc opatření proti tomuto druhu „podnikání“, když socialistické nápady, že by obce měly podnikat v bydlení, je nutno rázně odmítnout. Essencialistický fetiš systémovosti je nutno překonat rovněž, neboť vede do pekel.

Bezprostřední příčinou je ublížení na zdraví ve dvou nesouvisejících skutcích. Česká media o nich massivně referovala, protože už dávno resignovala na úlohu hlídacího psa demokracie a místo toho dolují emoce doslova za každou cenu, jak jsme viděli v případu 3 mrtvých hockeyistů. Infotainment v plné nahotě.

Velkou roli hraje rasism. To je docela problematický pojem, protože intoleranti politické korrektnosti z něj udělali mentální zločin I. kategorie, hned za antisemitismem. Proto je lepší jej stejně jako pojem deviace nepoužívat vůbec a jev označit méně přesným pojmem xenofobie, který je však zároveň též méně hodnotící. Romská otázka je totiž specifická tím, že zatímco Němce či Poláka na první pohled nepoznáte, dokud nepromluví, Rom je identifikován svým vzhledem. Proto by bylo přesnější mluvit o rasismu a proto mnoho Romů za Romy považováno není, neboť nemají romský vzhled.

Typické pro xenofoby je, že hází všechny příslušníky skupiny do jednoho pytle. Když si odmyslíme zanedbatelné Sinty (= německé Romy) jsou v ČR dvě základní skupiny Romů: Servika Roma (80 %; Olaši jim říkají Rumungre) a Vlachike Roma (= Olaši, 20 %). Servika Roma jsou do značné míry assimilovaní, romsky obvykle aktivně nemluví, jejich tradice jsou rozpadlé a považují se primárně za Čechy. Naproti tomu Olaši nejsou assimilovaní prakticky vůbec, mluví mezi sebou romsky a olašské tradice stále hrají určujícící roli.

Proto Kapitán, který ví všechno nejlíp, a svou osobní zkušenost z Ostravska považuje za jedinou možnou, říká: „Naprosto správně Vodníku, porušování jejich vnitřní hierarchie berou jako hrubou urážku.“ Ve skutečnosti, jak říká člověk, který to má z první ruky: „[R]omský vajda je sen majoritní společnosti, který už asi tak 80 let neexistuje...“ Házet Servika Roma a Olachy do jednoho pytle totiž nejde.

Kromě aktuálního problému s bydlením bychom měli řešit i dlouhodobý problém segregovaného školství. I když xenofobové poukazují na genetickou méněcennost Romů, ve skutečnosti je problém vnější, primárně kulturní. Tak i slavný případ nezdařené adopce Terezy Boučkové je způsoben zločinnými kojeneckými ústavy a nezvládnutým budováním identity (PDF).

Závěrem je třeba zdůraznit, že je absolutně nezbytné opustit plytké antinominalistické filosofování: „Nespokojenost, kterou si někteří nepřijatelně vybíjejí pogromy na Romech, ve skutečnosti patří těm, kdo ji svými opatřeními nebo lhostejností zapříčiňují: tedy vládě, krajům a obcím“ a začít s konkrétními drobnými kroky. Jako první by mělo být rasantně zkráceno přípravné řízení machetového ublížení na zdraví. Primární totiž není tajné přípravné řízení, jak v ČR stále převažuje, nýbrž veřejné hlavní líčení před soudem. A to by veřejnost uklidnilo.

Jako druhé by mělo následovat zcela zásadní mnohonásobné personální a finanční posílení Agentury pro sociální začleňování. Když můžeme vyhazovat 50 mld. Kč ročně na zbrojení, které nepotřebujeme, mohli bychom aspoň 10 mld. Kč vyčlenit na problém, který nás urgentně trápí. Dokud se sociálně vyloučenými nezačne pracovat skutečně individuálně, své špatné návyky nepřekonají. Sami to totiž nezvládnou.

Kontakt na extrémisty

Anonym: "Vicekancléř ministra školství Josefa Dobeše (VV) Ladislav Bátora měl ve svém e-mailu kontakt na předsedkyni zaniklé ultranacionalistické Národní strany Petru Edelmannovou, která proslula výroky, že Romové by měli emigrovat do Indie. Nebo na pravicového extremistu Jan Kopala."

Ještě, že nemám ve svém e-mailovém adresáři ani Kopala, ani Edelmannovou. Už bych byl pro myšlenkovou policii podezřelý.

Fotomontage

Podle mého názoru tato fotomontage vypadá znepokojivě.

Smysluplnost blogů

Není žádným tajemstvím, že Lucerna wikipedie je mentálně závislá na dědictví diskussních fór Britských listů – Sprchy – Vrby. Zlatá éra Sprchy byla v letech 2003–5, takže je nejvyšší čas se od ní osvobodit. Co se ze Sprchy zůstalo? Blog Kapitána Nema Nautilus a blog dvojky Vodník – JzP Discussion Speed. Oba jsem zatím měl v RSS čtečce, ačkoliv jejich přínos je čím dál víc záporný. Čím se oba blogy vyznačují? Konspiračními theoriemi a stokrát vyvrácenými nesmysly. Jsou to takový Zvědavec, CFP nebo OM light.

Kapitán a Vodník jsou zhruba stejně staří a přes nepodstatné rozdíly v názorech (Kapitán je militantní atheista, zatímco Vodník je ruskopravoslavný) sdílejí oba stejné myšlenkové schema: Všemu rozumí nejlépe. Nechtějí doopravdy diskutovat, nýbrž kázat. Mají o všem jednou pro vždy jasno, nějakými fakty se nenechají mýlit. Západní zvyklosti, např. respekt, nehodlají dodržovat. Neustále koketují s marxismem–leninismem. Zkrátka, postkommunism ve vší nahotě. Ukažme si to na příkladech:

Kapitán na počátku září 2011 publikoval hned 3 články. První je republikace blábolu ještě ze Sprchy, kde klade rovnítko mezi žoldáka/žoldnéře a professionálního vojáka. Co na tom, že jsem na LW publikoval serii hned 6 článků, kde jsem jeho pojetí uvedl na pravou míru. Kapitána nepoučí nikdy nic. A proč je Kapitánovo rovnítko nesmyslné? Ne pro nějaký přepjatý originalism, jak by k němu sáhnul Vodník, ale proto, abychom se domluvili. Pokud by žoldák/žoldnéř a professionální voják byla synonyma, tak bychom jeden z nich nepotřebovali. Jenže my potřebujeme popsat skutečného žoldnéře, protože žoldnéř nepožívá mezinárodní ochrany. A to už zcela pomíjím fakt, že rovněž důstojníci ČSLA byli zřejmě v Kapitánově pojetí žoldáci, což je absurdní.

Druhý je Kapitánovo jásání nad ethnickým konfliktem na Šluknovsku: „obyčejným občanům už skutečně došla trpělivost … ukazuje se, že lidé se umí elitě postavit, když je impuls opravdu silný“. Vzhledem k tomu, že pocházím z města, kde žije Romů opravdu velké množství, mohu tentokrát upokojit Kapitánův fetiš autopsie. Je zjevné, že stejně jako v prvním případě je Kapitánovo pojetí i závěry skrz na skrz falešné.

A konečně třetí je kritika konceptu oprávnění k nehmotným statkům. Ne, že by dnešní podoba autorského práva a práv průmyslových, která pochází z 19. století, byla vytesána do kamene. Ale věci nelze vidět tak černě, jako to činí Kapitán. Oprávnění k nehmotným statkům chrání důležitější věci než jsou filmy. Zásluhou průmyslových práv máme třeba neuvěřitelně dokonalé léky, protože kdyby z nových preparátů nebyly tak vysoké zisky, farmaceutické společnosti by neměly tolik peněz na vývoj a měli bychom zdravotnictví na úrovni ruské zemljanky.

JzP s Vodníkem tak pilní nebyli. JzP napsal dosti nešťastný článek, kde srovnává Chňoupka se Schwarzenbergem, jako kdyby nevěděl, že Chňoupek byl ministr zahraničí jen podle jména. Jako ruská kolonie ČSSR žádnou zahraniční politiku nemělo. Bohuslav Chňoupek tak za celých 17 let svého ministrování (v letech 1971–1988) zařídil jen 2 významnější věci spíše konsulárního charakteru: navázání diplomatických styků se Spolkovou republikou Německo (1973) a vrácení měnového zlata výměnou za odškodnění konfiskace majetku západních podnikatelů (1982). Na jiné aktivity omezená autonomie ČSSR nestačila.

Vodníkův pokus vnutit braní konspiračních theorií vážně je pod vší kritiku. Symptomatické na něm je, že když se sejde několik ultralevičáků, tak to Vodník označí za veřejnou debatu, jako kdyby v ČR ultralevičáci debatovat nemohli nebo to něco znamenalo.

Zkrátka a dobře, pohár trpělivosti přetekl. Vím, že by bylo lepší, kdybych to veřejně neoznamoval, protože se může stát, že změním názor, i když je to velice málo pravděpodobné. Všechna prohlášení tohoto typu totiž přirozeně platí cum clausula rebus sic stantibus, takže se může stát zázrak a Vodník začne opět psát zajímavě. Ale myslím, že nezačne, na to se příliš vžil do role Vladimíra Stwory II.

Co místo toho? Prázdné diskusse, které se v mnoha případech neliší od hospodského žvanění, nahradit sledováním informačních blogů jako je Tvrdého Massive Error, Bílova Kvantová koroptev či Horákovy Some Selfish Memes.

Claude François – Comme d’habitude (1968)

Jaroslav Barták a pravoslaví

Zatímco nám Vodník s kalvinistickou přísností předhazuje, že Jaroslav Barták nebyl umlčen a dává hovory do novin, Pravoslavná církev s ním dokonce vesele podniká ve společnosti IKONOSTAS s. r. o., IČ 257 42 680. Očekávám, že se pravoslavní budou od Bartáka okamžitě distancovat, jinak bude nutné ruskopravoslavné prohlásit za unikátní světové kulturní a civilisační párie.

Updated.

Právní vědomí v českých zemích

Na Facebooku jsme debatovali o jednom přitroublém článku, který je však bohužel standardem české novinařiny.

Pavel Hasenkopf v souvislosti s tím napsal poznámku, která přesně vystihuje stav českého právního vědomí: V Čechách, na Moravě a zbytečku Slezska je základem práva trestní právo, občanské je jen takový přívažeček. Až to budou lidi vnímat obráceně, bude to dobrá zpráva pro tuhle zemi.

Láska

via Věra Tydlitátová:

Zamiloval se chlapec do dívky, vyznal jí své city a dívka mu hned položila dvě otázky:
„Máš dva Mercedesy?“
„Nemám,“ odpověděl chlapec
„Máš dvoupatrový dům?“
„No, ani ten nemám,“ smutně odpověděl.
„Tak se tedy nemáme dál o čem bavit,” reagovala chladně.
Zlomený chlapec šel pro radu k otci. „Nevím, co ti mám říct, synu. Když ji tolik miluješ, můžeš nakonec prodat Bentley i Lamborghini a koupit místo nich dva Mercedesy, ale abychom bourali dvě patra domu kvůli nějaké cuchtě, se mi zdá hloupé.“

Příčiny problémů řeckopravoslavných

Tomáš Feřtek: „Běžný plat (ne tedy průměrný, ale obvyklý) je tady, v chudé části Řecka, tak patnáct šestnáct set euro. Ale mnohé platy z ne úplně zřetelných důvodů (tipoval bych na „strýčkování“ tedy nepotismus) uskočí i o několik tisíc eur vzhůru. Řidič autobusu za v přepočtu tak sedmdesát pět tisíc? Pánové na tom nevidí nic divného. Jen si stěžují, že vláda teď šetří a ořezala různé příplatky a přídavky.“

Poučení pro Vodníka: Kommunism

Jan Čulík: „Výraz „komunismus“ se běžně používá v západním mediálním i akademickém diskursu pro režimy, které byly před rokem 1989 součástí sovětského bloku. Je to zkratka a myslím, že se nemusíme bouřit, že podle oficiálního marxleninského učení měl komunismus teprve nastat někdy v utopické budoucnosti. To, že západní diskurs tuto zkratku běžně používá (a česká média ho převzala) mj. také naznačuje, že západní diskurs automaticky nepřebírá marxistickou interpretaci historie.“

Ano, s tím lze bez výhrad souhlasit. Dokud bude starší česká generace pojem kommunism chápat marxisticky, dotud bude ČR postkommunistická a nebude na Západ plně integrována.

Updated.

Fér o Blistech

Cituji: „Takový člověk okolo sebe obvykle shromáždí skupinu následovníků, kteří mají dojem, že právě jejich (jinde „zrádně, spiklenecky a fašistoidně“ opomíjený) názor je to, co by mohlo spasit svět. To už je taková chronická choroba jistého druhu intelektuálů.“

Kapitánovo pojetí demokracie

Na Kapitánově blogu se rozpoutala zajímavá flame war o demokracii. Ponechme teď stranou Kapitánovo falšování pojmu demokracie (demokracie je procedurální a hodnotově neutrální) a označme jím popisovaný systém tradičním termínem ochlokracie.

Předně okliďme spor mezi Vodníkem a Tomášem Pecinou, zda byl Hitler ochlokrat čili nic: „To jako že většina Němců si přála rozpoutat válku s půlkou Evropy, dobýt SSSR a vyvraždit Židy v plynových komorách???“ Kdykoliv někdo narazí na Vodníkovy hluboko zažité předsudky, tak Vodník nadskočí metr dvacet. To pomiňme a odpovězme na otázku: Přála si většina Němců válku? Ne, ale slibované výsledky, včetně dobytí Ruska, by uvítala. Jenže nejde usmažit omeletu bez rozbití vajíček, což většině antinominalistů uniká. Co se týká holocaustu, otázkou se nelze s ohledem na české zákonodárství seriosně zabývat.

U vlastního Kapitánova pojetí demokracie ponechme stranou mýthus o vyvraždění Indiánů, který z neznámého důvodu papouškuje, a pseudoanalysu kommunismu a soutřeďme se na podstatu. Tam Kapitán trefil hřebík na hlavičku: „Váš přístup umožňuje naplnit tyto pozitivně chápané termíny libovolným obsahem. Všimněte si minimálně, jak se mění obsah pojmu demokrace v průběhu historie, to by vás mělo varovat. Athény byly demokracií s otroky, USA s apartheidem do 60. let, Izrael s občany prvé a druhé kategorie“. Jen je zcela nejasné, proč demokracii zaměňuje s demoskopií: „ČR s 70% odporem k základním politickým rozhodnutím“. Zaujala mne taky pravdivá myšlenka, že intellektuál je ten, kdo má dostatek času. Proč to Kapitán neapplikuje sám na sobě? Nebo si snad myslí, že znakem intellektualismu je hlásání myšlenek establishmentu?

Záměna demokracie s ochlokracií je pro všechny Vodníky a Kapitány typická: „Je soulad mocenských rozhodnutí s vůlí lidu, což při jisté míře abstrakce tváří, jako vláda lidu.“ Zajímalo by mne, jak by se tato mýthická jednota vůle establishmentu a lidu zjišťovala jinak než ve volbách nebo referendu.

Závěr patří k sociálnímu konstruktivismu à la 60. léta: „Definice základních termínů popisujících společnost musí být jasná, jednorozměrná, apriori neutrální a invariantní vůči času a okamžité mocenské situaci. Jinak je toho ideologie.“ Jako neblahé dědictví té doby nám dodnes zůstaly orgány, návrhy, dohoda o provedení práce a další výdobytky rozvitého kommunismu. Dnes už víme, jaký to byl omyl, jen Kapitán v 60. letech usnul a dosud se neprobudil.

Homosexualism a jiné уклоны aneb deviantní klausism

Okurková saisona je v plném proudu, takže českým journalistům přišlo vhod, že opět mohou začít mlátit Hrad klackem po hlavě. Oč jde?

Vše začalo tím, že Petr Hájek napsal: „Nátlaková akce homosexuálů, která proběhne v Praze pod pěkným českým názvem Gay parade, totiž není nevinnou legráckou. Je vážnou politickou demonstrací určitého hodnotového vidění světa. Světa, v němž klasická rodina již nehraje žádnou roli. V němž hluboké národní tradice a kulturní kořeny ožírá obluda multikulturalismu. Světa, v němž sexuální či jakákoli jiná deviace je povýšena na ctnost, abnormalita na normu, destrukce společnosti na posvátný Pokrok. Kde občanské svobody nahradila lež takzvaných lidských práv a první mezi nimi, svobodu projevu, cenzura politické korektnosti, jak se dnes politicky korektně říká obyčejnému pokrytectví.“

Když se proti němu postavila nejen progressivistická Pravda a láska, ale též socialistická ČSSD: „Tento výrok ale považuji za extrémně nebezpečný – může se najít deviant podobný norskému, který se jím inspiruje,“ tak se ho zastal president republiky: „Jestli někoho popuzuje slovo deviace, já ho mám za hodnotově neutrální slovo. V každém případě je homosexualita něco výrazně menšinového a jako taková si zasluhuje naši ochranu, nikoli nutně apoteózu.“ ODS se většinově proti pražskému primátorovi rovněž postavila.

Když už se zapojuji do této mediální rvačky, tak je nutno vyjasnit své posice, jinak to kvůli povrchnosti, s níž se tady texty čtou, schytám ze všech stran. Můj postoj ke Klausovi byl a zůstává ambivalentní. Přiznávám mu zásluhy, ale zcela odmítám jeho eurofobii a rusofilství. Na druhou stranu mám stále větší sympathie pro tohoto otloukánka mediokracie. Co se týká Hájka, považuji ho za významného myslitele na úrovni Pata Buchanana. Je ostudné, že Pravda a láska, která zcela ovládá mediální establishment, brání nejen paleokonservativci Hájkovi, ale dokonce též neokonservativci Jochovi svobodně vyjadřovat své názory. Svoboda projevu tím neskutečně trpí.

Co se týká gayů a leseb (LGBT), myslím, že jsem svůj postoj dostatečně osvědčil tím, že jsem pomáhal organisovat Queer Pride v Táboře 2009. Zásah neonacistů proti Queer Parade v Brně 2008 považuji za neomluvitelné selhání policie. Kvůli tomu, aby se to neopakovalo, aby veřejná správa tak osudně neselhávala nebo dokonce těmto shromážděním aktivně nebránila, poslalo svůj dopis 13 velvyslanců. Teď je však zneužíván proti Hájkovi. Povolit adopci dětí registrovanými partnery považuji za potřebné.

Petr Bušta celou mediální reakci přehledně shrnul a správně připomněl, že problém je hlavně ve slovu deviace. Proč? Vinou neblahé české antinominalistické tradice se v ČR pojmy používají jako nálepky, jako prostředek hodnocení. Sionista je z podstaty věci kladný, a proto Breivik sionistou být nemůže. Deviant je z podstaty věci záporný, a proto homosexuálové devianty být nemohou. Celé to připomíná pereniální spor o pojem normalita. Je normální funkční nebo běžný?

Positivisté homosexualitu považovali za disfukční, protože ideální homosexuál nemůže mít děti (v praxi to přirozeně jde nejrůznějšími způsoby obejít): „In 1886 noted sexologist Richard von Krafft-Ebing listed homosexuality along with 200 other case studies of deviant sexual practices in his definitive work, Psychopathia Sexualis.“ Změna nastala až v 1970s vítězstvím progressivismu: V roce 1973 škrtla homosexualitu ze seznamu mentálních poruch American Psychiatric Association, v roce 1975 ze seznamu deviací American Psychological Association. Zatímco ICD-9 z roku 1977 homosexualitu ještě uváděla jako duševní nemoc, ICD-10 z roku 1990 již nikoliv. Je zjevné, že debata o tom, zda homosexualita je nemoc čili nic, je názorová, tedy neexaktní.

Za zajímavější považuji debatu o homosexualismu, která poněkud zapadla. LW se jí podrobně věnovala již v minulosti, tím, že referovala o výtečných ŠJůových příspěvcích na toto thema: „V naší moderní kultuře jsme navyklí uvažovat takto: rozpoznat svou homosexuální orientaci znamená naprosto a bezvýhradně se ztotožnit s jednou konkrétní gay ideologií, věřit na dogmata o 4 % a o nutnosti uzákonění registrovaného partnerství, najít si člověka stejného pohlaví a mít s ním jakýsi vztah nahrazující či napodobující manželství. Většina historických kultur, které homosexualitu jako vlastnost integrovaly, ji ale chápaly v úplně jiném kontextu, v úplně jiných typech vztahů, a také o těchto vztazích uvažovali v úplně jiných pojmech.“

Updated.

Boj o zrno

Kapitánův blog degradoval na Britské listy light, takže je k nerozlišení od množství podobných blogů, ať už je to Tribun, Discussion Speed, Outsider Media nebo Zvědavec. Tyhle blogy nemá cenu sledovat, protože místo informací přinášejí desinformace, místo analys propagandu.

Kapitánův blog má ale výhodu, že tam ještě chodí lidé, kteří si z něj dokážou udělat srandu, aniž by to byl trolling. Dva takové příspěvky přináším in extenso:

[8] Paželv - 05.08.2011, 13:27:50 Co teprve odboj proti nacismu! Tehdy západní státy vydržovaly celé loutkové vlády, aby navodily představu, že v Protektorátu si vůbec nevládnou Češi. Kromě toho vysazovali agenty s falšovanými doklady přímo do naší země! Kdepak ten západ. Lepší, když si vládneme sami. Ať už tady máme nacisty, anebo komunisty.
[9] Anonymous - 06.08.2011, 00:06:42 Jj, zatimco chlapi z plechovy kavalerie bojovali o zrno, tzv. disidenti v Praze hyrili za penize zapadnich diverznich central

Trojčlenka

Trojčlenka je zázrak kupeckých počtů a jejich vrchol. Já jsem se ji neučil, protože jsem byl postižen reformou výuky na základní škole (zřejmě v rámci transformace ZDŠ na ZŠ), kdy byly příliš prosté počty nahrazeny vznešenou mathematikou. Jiným fenoménem té doby byly množiny.

Výsledkem je, že mi kupecké počty dělají neskutečné problémy a to, co normální člověk počítá trojčlenkou (přímá/nepřímá úměrnost), složitě vyčísluji přes jednotku. Proto bych uvítal, kdyby mi někdo poradil jednoduchou mnemotechnickou pomůcku, díky níž bych si zapamatoval, co se má čím násobit a dělit.