Indemnita II

Vzhledem k tomu, že Tomáš Pecina opět zpochybnil rozhodnutí NSČR Ex parte Šnajdr a Ex parte Tluchoř, dovolím si připomenout nosné důvody obou rozhodnutí. Tím je, že za politickou činnost ve Sněmovně nejsou poslanci právně odpovědni. Koncept politická činnost ve Sněmovně je nutno vykládat úzce, např. v souběhu s jinou činností, ale mnohem šířeji, než byl standardní výklad postavený na československé ústavě z roku 1920, která chránila toliko výroky a který ignoroval důvodovou zprávu ústavy dnešní.

Souhlasím s tím, že rozhodnutí nejsou moc čitelná, ale jak správně připomíná Lukáš Trojan, to je tím, že je nepřehledné už obvinění. To obvinění se totiž odvíjí od toho, co kdy OČTŘ odposlechly, ale logickou provázanost nemá. S Tomášem Pecinou souhlasím v tom, že kdyby meritorně NSČR rozhodl opačně, avšak se silným obiter dictum, že by taková rozhodnutí byla přesvědčivější.

S Tomášem Pecinou je nutno souhlasit i v tom, že přijetí úplatku může mít 2 podoby: slib výhody, nebo akceptace předáváné výhody, zejména peněz. Na rozdíl od něj se však domnívám, že exempcí jedné části skutku je automaticky exempována i druhá část. Je-li tedy slíbena výhoda výměnou za vzdání se mandátu či hlasování, přičemž vzdání se mandátu či hlasování je politická činnost ve Sněmovně, tak ani slib výhody nebo její předávání není trestné. Jediné, co připadá v úvahu, je pokus na nezpůsobilém předmětu útoku, tedy že korrumpující se pokusil korrumpovat poslance, ačkoliv ten objektivně korrupovatelný pro politickou činnost ve Sněmovně nebyl.

Problém je v tom, že tady zůstává otázka, co je poskytnutí úplatku, když byl trestný čin již dokonán slibem. Podle mne je to právně nevýznamná skutečnost. Pokud například něco ukradnu, je trestněprávně nerozhodné, pokud tu věc později zničím. Takové jednání je krádeží konsumováno. Nicméně, kdyby se zavedla nová skutková podstata přijetí slíbeného úplatku, hodně problémů by to vyřešilo. Například by zřejmě šlo stíhat vyplacení slíbené platby za hlasování ve Sněmovně. Platba ex post bez slibu by i nadále zůstala pouhým sponsorským darem.

Indemnita

Indemnita je nesmyslný český výraz pro neodpovědnost (fr. irresponsabilité), tedy materiální immunitu. Ve skutečnosti indemnita znamená náhradu, například poslanecké náhrady (diety) nebo válečné reparace. Druhým druhem immunity (nestíhatelnosti; exempce (vynětí)) je immunita processní, tedy nedotknutelnost (fr. inviolabilité).

Neodpovědnost je zakotvena v článku 27 odst. 1 až 3 ústavy, přičemž odstavec 2 zní: „Za projevy učiněné v Poslanecké sněmovně nebo Senátu nebo v jejich orgánech nelze poslance nebo senátora trestně stíhat. Poslanec nebo senátor podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem.“ Důvodová zpráva tuto právní normu vysvětluje: „Projevem se rozumí nejen výroky, ale i gesta, písemná podání, návrhy a jiné projevy vůle.“

V této souvislosti je vhodné upozornit na to, že § 23 ústavy z roku 1920 zněl: „Členové Národního shromáždění nemohou býti vůbec stíháni pro své hlasování ve sněmovně nebo ve sněmovních výborech. Pro výroky učiněné tam při výkonu mandátu podrobeni jsou jen disciplinární moci své sněmovny.“ (zdůraznil G. P.) Lze se však domnívat, že by dnes bylo nutno pojem „výrok“ vyložit extensivně jako „projev“.

Je tedy otázkou, proč Zaorálek i Wagnerová redukují projev na článek 17 odst. 2 Listiny: „Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu,“ ačkoliv zde ústavodárce nemínil projev definovat, nýbrž toliko zdůraznit, že svoboda projevu zahrnuje též šíření názorů nebo informací. Tento nesmysl je pak často replikován. Projev je totiž každá kommunikace směrem k jinému, a to i nonverbální, například obraz či tanec. Svlékne-li se poslanec na půdě Sněmovny do naha, nesmí být stíhán pro výtržnictví (§ 358 NTZ).

Wagnerová na svém omylu setrvala i později: „V tomto případě však šlo o právní úkon, který vedl k novému faktu v podobě zániku mandátu. Tento právní úkon lze z pohledu „projevu“ hodnotit jako tvorbu faktu (informace), nikoliv však za jeho sdělení. Sdělovat fakt (informaci) lze totiž až tehdy, když existuje.“ Wagnerová totiž nepostřehla, že vzdání se mandátu je veřejný projev vůle, neboť vedle Sněmovny je rovněž adresován voličům. Jedná se tedy nade vší pochybnost zároveň o sdělení.

A tím přicházíme k Nagygate (sp. zn. 4 VZV 5/2013), konkrétně k trestnímu stíhání Marka Šnajdra (sp. zn. 3 Tcu 76/2013, obhájce Lukáš Trojan), Petra Tluchoře (sp. zn. 3 Tcu 77/2013, obhájce Marek Nespala) a Ivana Fuksy, jemuž svědčí beneficium cohæsionis. NSČR konstatoval: „Za projev učiněný v Poslanecké sněmovně je namístě pokládat i jednání poslance v souvislosti s jeho politickou činností, a tedy také jednání vedoucí k politickým dohodám, kompromisům či politickým rozhodnutím, ať už v rámci jedné či více politických stran či jejich koalic.“ Konkrétně: „Za takový projev je v daném případě namístě pokládat i (v daných souvislostech a s ohledem na dosud učiněná skutková zjištění) jednání obviněného, pokud tento v rámci výkonu svého poslaneckého mandátu odmítl vyjádřit svůj souhlas s přijetím označených (daňových) zákonů.“ NSČR tedy konstatoval, že vzdání se mandátu nebo hlasování ve Sněmovně nemůže být předmětem úplatku. Zajímavostí je, že NSČR jako obiter dictum prohlásil státní zástupce za součást výkonné moci.

K tomu je vhodné podotknout, že všichni 3 bývalí poslanci nebyli stíháni za pokus na nezpůsobilém předmětu útoku, ale za dokonaný čin. Bylo by absurdní a v rozporu s článkem 5 ústavy: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů,“ kdyby stranická dohoda byla kriminalisována.

Je proto nutno odmítnout kritiku rozhodnutí NSČR. Český soud totiž konečně respektoval doktrínu politické otázky. A už zcela přehnané je obvinění, že NSČR ohrozil demokracii. Byly to naopak OČTŘ, které ji ohrozily kriminalisací standardní politiky, v rozporu se zvyklostmi civilisovaných států (Greiner and Moore v Independent Commission Against Corruption (1992) 28 NSWLR 125). NSČR totiž neimmunisoval jakékoliv politické jednání, ale pouze to, které má výraz v sněmovním projevu, tj. hlasování či vzdání se mandátu.

To, že je beztrestný úplatek, včetně přímé platby, za hlasování, je věc jiná a to si musí vyřešit ústavodárce. Ústava mluví jasně. V souladu s ní je nutno vykládat též trestněprávní úmluvu o korrupci, vyhlášenou pod č. 70/2002 Sb. m. s. (PDF) Tvářit se, že stíhám úplatek a hlasování ponechávám beztrestné, není možné. Je-li konkrétní způsob hlasování výsledkem korrupce, tak je postižení korrupce zároveň postižením hlasování. Obě části téhož skutku totiž od sebe nelze oddělit a stíhání za korrupci je zároveň stíháním za hlasování.

Je pikantní, že zákonodárce novelou trestního řádu č. 178/1990 Sb. vůbec nemyslel rozšířit diplomatickou immunitu na poslaneckou. Důvodová zpráva totiž zní: „Vynětí osob požívajících výsad a imunit podle zákonů a mezinárodního práva z pravomoci orgánů činných v trestním řízení se ve smyslu tzv. Vídeňské úmluvy z 18. 4. 1961 (č. 137/1964 Sb.) upravuje tak, aby se vztahovalo i na další osoby, které nelze označit za diplomatické zástupce. Jde např. o hlavy cizích států a členy jejich vlád včetně jejich doprovodu při oficiálních návštěvách ČSSR, o rodinné příslušníky diplomatické mise a těch jejich členů, kteří mají diplomatickou hodnost.“

Updated.

Francouzské nosovky

Úvodní informace je ve wiki. Nahrávka výslovnosti (velice pečlivé a tradiční).

1. an [ɑ̃]: podobá se o.
2. en [ɑ̃]: stejný případ.
3. in [ɛ̃]: vychází z e.
4. on [ɔ̃]: čisté o.
5. un [œ̃]: často se nerozlišuje od in.

An a en se vyslovuje stejně. Proto aint, sein, sain, ceins a ceint mají stejnou výslovnost, stejně jako sang, sans a cent.

Národní právo

Čemu pořád někteří nechtějí rozumět: „[Ř]ada akademických právníků se dodnes tváří, že existuje české civilní právo, německé civilní právo, francouzské civilní právo a tak dále. Ale tak to přece není! Minimálně v rámci civilizačně homogenních okruhů přece právo řeší velmi podobné společenské konflikty a je důležité rozumět tomu, proč a jaká řešení jednotlivé země přijímají a jak a proč tam ta řešení fungují nebo nefungují.“
—Tomáš Richter, kandidát na děkana PF UK

Dekonstrukce ethnicity

Od plzeňské anthropologie.

Bádání o evoluci

Utěšeně se rozvíjí.

Ne dis rien (1968)

Serge Gainsbourg & Anna Karina

Ne dis rien, surtout pas, ne dis rien suis moi,
Ne dis rien, n'aie pas peur, ne crains rien de moi,
Suis moi jusqu'au bout de la nuit,
Jusqu'au bout de ma folie,
Laisse le temps, oublie demain,
Oublie tout ne pense plus à rien,
Ne dis rien, surtout pas, ne dis rien suis moi,
Ne dis rien, n'aie pas peur, ne crains rien de moi,
Suis moi jusqu'au bout de la nuit,
Jusqu'au bout de ma folie,
Laisse le temps, oublie demain,
Oublie tout ne pense plus à rien,
La la la la la la la ...
Suis moi jusqu'au bout de la nuit,
Jusqu'au bout de ma folie,
Laisse le temps, oublie demain,
Oublie tout ne pense plus à rien.

Zemřela Margaret Thatcher

V pondělí 8. dubna 2013 zemřela Margaret Thatcher, podle mého názoru největší politik 20. století. Její život a dílo jsou tak zmapované, že těžko k dosavadním textům něco smysluplného dodat. Proto se soustředím na její percepci, a to prostřednictvím dvou nenávistných textů: Vodníkova a Čulíkova. Jsou důkazem toho, jak byl kommunism úspěšný: Okupuje mentalitu značné části Čechů nad 50 let dodnes. Proč?

Kommunism má 2 hlavní části:

1. positivní – podoba nové společnosti a
2. negativní – kritika kapitalismu.

Positivní podoba kommunismu je obludný nesmysl. Ve svém negativním programu má kommunism pravdu; ostatně jako prakticky každá kritika. Jde jen o to, jakou váhu té kritice dáme. Naproti tomu Vodník s Čulíkem uvěřili positivnímu programu kommunismu, zatímco negativní považovali za pouhou propagandu. Jejich cílem byl kommunism bez kommunistů. Proto emigrovali na Západ, kde však s překvapením zjistili, že kommunistická kritika Západu byla pravdivá. Dopadlo to na ně o to hůře, že nebyli osmašedesátníci, neboť na konci 60. let ještě na Západě dozníval socialism, ale že emigrovali až na přelomu 70. a 80. let, kdy se dostali k moci nejvíce pravicoví politici od roku 1929: Thatcher & Reagan.

Vodníka s Čulíkem by bylo zachránilo, kdyby si nespletli státy. Místo USA, UK a Nizozemí, měli emigrovat do Francie, kde Mitterand znárodňoval banky, nebo do Švédska, kde dlouhodobě vládnou socialisté. Nicméně, vybrali si špatně, a proto ze svého osobního neúspěchu obviňují zemřelou.

Wikidata a staré skiny

Ačkoliv tady existovalo celkem 7 míst pro bezuzdné žvanění, Fortunovi to nestačilo, takže článek o Wikizprávách přetvořil na další gaychat. Proto jsem ho i takto označil a věřím, že Fortunovi nyní již 8 míst pro gaychat bude stačit a nebude off-topic žvaněním zamořovat další.

Takže znovu: Co je nového na české versi původní wikipedie? Hádky jako obvykle. Nicméně rovněž technologické změny. Dne 6. března 2013 byla spuštěna wikidata, sesterský server původní wikipedie. Jeho hlavní podstatou je integrace interwiki na jednu stránku, která slouží všem jazykovým versím, např. heslo OSVČ. Má to velkou nevýhodu v tom, že interwiki nyní nelze snadno exportovat do jiných projektů, jako je třeba Iuridictum, protože export je v komplikovaném formátu. Klassické interwiki jsou nyní nedoporučeny a hlídá je editační filtr.

Další významnou změnou je, že od 15. dubna 2013 bude vypnut skin Classic (dříve Standard). Důvodem, že je používán málo, podle statistiky 2x méně než poslední dva, které přežijí. Zůstane jen implicitní Vector a předchozí standard MonoBook. Dále Modern a Cologne Blue, které mají zvláštní dobrovolné vývojáře.

Jsem jeden z 397 power users, kteří tím budou dotčeni, protože používají skin Standard více než Cologne Blue, který zůstane. Na protest proti vypnutí skinu Standard budu minimalisovat editaci původní wikipedie co možná nejvíce, optimálně na nullu. Myslím si totiž, že to šlo vyřešit jinak: Většinu záležitostí přesunout do jádra enginu a skin věnovat skutečně jen na zobrazení.

Překreslení veřejného prostoru

Zdá se, že rok 2013 bude v ČR rokem překreslení veřejného prostoru. Staré konflikty, definované zhruba po konci opposiční smlouvy v roce 2002, přestávají lidi zajímat a objevují se nové. Viditelným znakem je změna Hradu z bašty paleokonservatismu na baštu staré levice.

Pravice se cítí v ohrožení pod náporem levice, čehož výsledkem jsou hned 3 nové pravicové magaziny: číslované kommentáře Institutu Václava Klause, mainstreamový Pravý břeh a alternativní paleokonservativní Protiproud. Upřímně, neoslovilo mne nic z toho: IVK je kromě VK moc upachtěný (asi jako D-FENS bez D-FENSe), PB moc mainstreamový a PP moc spiklenecký. Nejlepší by byla synthesa toho všeho.

Jako nový hlavní konflikt se rýsuje Old Left v. New Left. Nezastírám, že v tomto sporu jsem plně na straně staré levice. Personálně je to Miloš Zeman, Zdeněk Škromach a Stanislav Křeček v. Jiří Dienstbier a Jakub Patočka. Stará levice hájí zájmy nižší třídy, obecně zaměstnanců, nová levice všechny možné menšiny, od žen po homosexuály.

A co na to česká media, tedy print? Je zoufale jednobarevný, progressivistický, s tolerancí neokonservativismu. Charakterisují jej jména jako Jiří Pehe (reformista), Karel Hvížďala (progressivista) a Tomáš Klvaňa (neokonservativec). Na Facebooku o tom byla zajímavá debata. Petr Kamberský, ač z progressivistických Hospodářských novin, to vidí stejně jako já. Lidové noviny jsou proti EU, ale protože o ní skoro nepíšou, tak to nemá význam. Jinak se od ostatního printu neliší. Jan Čulík přišel s metakritikou: Česká media jsou ideologická a intolerantní. V porovnání s UK jim zcela chybí smysl pro pluralitu, vždy prosazují jen jediná správná řešení. Čtenáře to ale přestalo bavit.

A konečně Jakub Patočka. Ten má natolik odlišný pohled než já, že ho musím citovat doslova: „Krajně pravicové: LN, Reflex, komentářová strana MF Dnes. Pravicový je veškerý zbytek včetně [N]ovinek. Právo sice není pravicové, ale je národně socialistické s takovým národně socialistickým maloměšťackým odérem, kvůli němuž vedle nich i HN občas vypadají vlastně progresivně.“ Nerozumím tam mnoha věcem: Jak se v tomto pojetí liší „pravice“ a „krajní pravice“? Ano, Právo je Old Left, ale proč hned národně socialistické? Copak nějak prosazuje nacionalism? Snad jen ve vztahu k Sudetským Němcům. A maloměšťáctví je pro novou levici zřejmě všechno, co se netýká menšin.

Kam kráčí Reflex

Na poli printu panuje neklid. Vydavatelé jsou nervosní, neboť mají pocit, že jejich obor nemá budoucnost; že to dopadne stejně jako s divadlem: z massově konsumovaného produktu se stane záležitost úzké elity.

V této souvislosti je zajímavé se podívat, kam kráčí Reflex, vedle Respektu vlajková loď českých časopisů. Zatímco za Pavla Šafra (2008–2011) bylo jeho směřování vykřičená (revolverová) journalistika, což v českých podmínkách kupodivu zabírá (Šafr zvýšil náklad Reflexu ze 42 000 na 64 000) – pro mne je to naprosto nesnesitelný produkt; Ivan Hamšík se vydal jiným směrem. Jeho heslem je zábavnost, v kontrastu těžkopádnou seriosností Respektu, Hospodářských novin či Lidových novin, která však u nich často nemá daleko k propagandě či alespoň zbytečné ideologisaci. Vzorem je španělský časopis Quo, avšak bez omezení pohlaví na muže a věku na adolescenty. Cílovka je tak více rozplizlá, ale na druhou stranu širší. Quo vycházel v letech 1997–2002 i česky, ale asi se to tak neprodávalo, takže vydavatel raději začal klonovat Maxim, který má stejnou cílovku jako Quo, ale více nahotin či žen obecně.

Hamšíkův Reflex charakterisují 3 jména: Jaroslav Plesl, Markéta Lukášková a nesmrtelný Jiří X. Doležal. Na rozdíl od Šafra, který se neštítil ničeho, se Hamšík kontroversí nezříká, ale zná míru. Ukažme si to na příkladu:

V Balúčistánu unesli Hanu Humpálovou a Antonii Chrástenckou. JXD napsal záměrně vyostřený článek, aby vyvolal kontroversi. Napsal, že si za to mohly samy, protože cestovaly nebezpečnou oblastí. A takových truismů byl jeho text plný. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, především od zastánců multikulturalismu. JXD nejprve reagoval klassickou polemikou. Pak si ale uvědomil potřebu nového stylu, takže pokračoval původní formou. Dosavadním vrcholem, přičemž nelze vyloučit pokračování, je Pravdivé paušalizace pravdoláskařů, sluníčkových lidí a PCMC [Politically Correct, MultiCulturalist] vůbec.

Na tom posledním článku vzbudil pozornost pojem „pravdoláskař“. Ale JXD není politolog a politice nerozumí. Je to vzdělaný psycholog, který však bohužel trpí fachidiotismem – vše převádí na psychologii. Nazývat kritiky jeho článku pravdoláskaři je hrubé zjednodušení, co má společného ProAlt a stoupenci knížete? Leda aktivism.

Článek je plný cliché: „Ženy tohoto vyznání neodstraňují z ideologických důvodů pubické ochlupení.“ + „Je proto vysoce pravděpodobné, že se u jiných lidí – u žen vzor levicová aktivistka – také bude kumulovat pravda s láskou, neziskovým sektorem a z ideových důvodů neoholeným genitálem.“ + „Existují i sloni bez chobotů - úraz, amputace a podobná neštěstí - a stejně tak, se stejným výskytem, nalezneme výjimečně i resocializovatelné kriminálníky, oholenené levicové intelektuálky a albinotické Afričany.“ Je tedy pravý opak Čulíkova ideálu podvratnosti. Jenže objevnost (novost) se od causerií tohoto typu čekat nedá. Jejich jediný cíl je pobavit a přitáhnout pozornost.

Doufám, že tedy můj text přispěl k vysvětlení, proč texty z Cosmopolitanu či Elle nemají být brány vážně či brány jako podklad pro terminologickou diskussi. Nevysvětlují, ale utvrzují. Neprojasňují, nýbrž replikují často tradované mýthy.

Bartoš a Krupkovi

Ačkoliv již v roce 2007 pobouřil české chauvinisty snímek Operace Silver A, teprve díky článku Tomáše Krystlíka jsem se seznámil s romantickým osudem velitele všech britských parašutistů v protektorátu, npor. Alfrédem Bartošem, a odbojáři, manželi Hanou a Václavem Krupkovými, kteří vedle Čurdy jako jediní přežili protektorát. Zachránilo je, že se Hana Krupková několikrát vyspala s radou pražského gestapa Wilhelmem Schultzem.

Kromě knihy Jiřího Kotyka k thematu vyšly dva články. Miroslava Šišky na základě informací Jaroslava Čvančary, který z neznámého důvodu odmítá věci nazývat pravými jmény, a Josefa Konáše, který si nebere servítky. Šiškův článek je doprovázen unikátními fotografiemi.

Israelská omluva

Tak se Stát Israel konečně omluvil za massakr v mezinárodních vodách. Ačkoliv tomu progressivisté nikdy neuvěří, opět se ukázalo, že je Bibi Netanjahu přeci jen slušnější člověk než gauneři Ehud Olmert či Cipi Livni, protože nechal zavraždit „jen“ 105 civilistů, tedy 10x méně, než je israelský standard.

Hasbara teď bude mít plné ruce práce vysvětlit, proč se Israel omlouvá za něco, o čem usilovně tvrdila, že je v naprostém pořádku. Na druhou stranu, hlavu bude mít zamotanou i Recep Tayyip Erdoğan, který bude muset opustit protiisraelský kurs. Ale mohl by usmiřování využít k tlaku na Israel, aby konečně přestal porušovat mezinárodní právo podporou osad na okupovaných územích.

Fed

Příznivci spikleneckých theorií dostávají druhý orgasm, když slyší slovo Fed. Jak je to s ním doopravdy?

„Je populární mýtus, že americký Federální rezervní systém je soukromá organizace, která je ovládána bankami a ty jsou ovládány těmi několika vyvolenými rodinami.

Tento mýtus má pravdivé jádro v tom smyslu, že jednotlivé Federální rezervní banky (FRB) jsou skutečně akciové společnosti, jejichž akcie jsou drženy komerčními bankami v každém z příslušných dvanácti distriktů. Druhá věc je, že tyto akcie jsou bez hlasovacího práva a bez práva na podíly na zisku. Jde vlastně jen o způsob, jak soukromý sektor financuje veřejnoprávní organizace, kterými FRB ve skutečnosti jsou. Pokud jde o Federální rezervní systém, který všechny FRB zastřešuje, v tomto případě se jedná o čistokrevnou státní organizaci.“

Poučení pro Vodníka: Neskákat na lep každému ultralevičákovi

Vodník je zvláštní tvor. Nominálně perennialista, tedy ultrakonservativec, přesto ze všeho nejradši čte ultralevičáky, zejména kryptokommunisty. Nebo snad víte o tom, že by citoval nějakého žijícího ultrakonservativního myslitele? Coomaraswamy zemřel v roce 1947, Guénon v roce 1951, Schuon v roce 1998.

Z nějakého neznámého důvodu mu leží v žaludku pojem demokracie, což je standardní označení politického systému, jehož elita se konstituuje ve svobodných volbách, zcela bez ohledu na sociální situaci voličů. Tak i v typickém řetězci spikleneckých webů, které jak před 10 lety v počátcích blogování citují jen samy sebe, ocitoval bez uvedení autora výňatek z článku Charlese Hugha Smitha. Tak to napravme za něj.

Jeho text lze shrnout jeho vlastními slovy: „Democracy is for PR purposes only in corrupt neofeudal nations.“ A jsme doma. Máme zde slogan progressivistů: „korrupční“ i ultralevice: „neofeudální“. Podle Smitha protože je elita v demokracii relativně stálá, nejedná o demokracii. A to jako proč? V demokracii nevolíme elitu, nýbrž z elity vybíráme lidi, kteří chtějí jít jiným směrem než předchozí vedení. Není to žádná falešná volba, nýbrž podstata demokracie. Pokud někdo chce měnit systém, tak si plete genre.

A Vodník, který tak kritisuje usurpaci (= nelegitimitu), by to měl vědět.

Updated.

Populism

V sérii článků o terminologii budu pokračovat pojmem, který je v ČR extrémně zneužíván jako nálepka pro líbivou politiku – populism. Znamená však něco úplně jiného.

Když se na tento termín podíváme etymogicky, vidíme, že není zvolen právě šťastně. Latina má dva výrazy pro lid:

1. populus = národ (ne však ethnikum!, synonymum anglického nation)/lid 
2. plebs = (s)prostý lid

A populism není nic jiného než zastupování zájmu plebsu, tedy politika proti establishmentu, proti elitě. Ve francouzštině se tento pojem jako nálepka nepoužívá, v angličtině převážně rovněž ne. Je velkou chybou Miloše Zemana, že tento pojem nerehabilitoval pro svou politikou. Kdyby přímo prohlásil: „Jsem populista,“ vzal by svým kritikům vítr z plachet.

Debata o orgánech veřejné moci

Zákony o paměti

Výbor OSN pro lidská práva vydal dne 12. 9. 2011 stanovisko č. 34, čj. CCPR/C/GC/34 (PDF), kde § 49 doslova uvádí: „Laws that penalize the expression of opinions about historical facts are incompatible with the obligations that the Covenant imposes on States parties in relation to the respect for freedom of opinion and expression. The Covenant does not permit general prohibition of expressions of an erroneous opinion or an incorrect interpretation of past events. Restrictions on the right of freedom of opinion should never be imposed and, with regard to freedom of expression, they not go beyond what is permitted in paragraph 3 or required under article 20.“

Media o tom zcela mlčela, s výjimkou Arecu. Pro nás je to výzva, abychom zesílili úsilí o odstranění kriminalisace verbálních deliktů.

Censura jako definiční znak kommunismu

Karel Dolejší vydal nesmyslný článek O sporu, který se stal symbolem neschopnosti racionálně diskutovat, v němž tvrdí: „Lze si představit "totalitní komunistickou moc" bez cenzury? Že ne? To je ovšem veliká smůla, protože Jan Palach přece žádal zrušení cenzury, takto (z dlouhodobého hlediska) nezbytné podmínky stability totalitního komunistického systému.“

Jsem rád, že i marxista Dolejší opustil nesmyslný pojem „(reálný) socialism“, kterým marxisté označují kommunism. Ale druhý pojem, censuru, nijak neproblematisuje, jako kdyby bylo vše jasné a jako kdyby samotný Palach censuru nevyžadoval: „2. zákaz rozšiřování Zpráv.“

Ve skutečnosti má censura jako státní regulace obsahu tři základní významy:

1. předběžná: Autor zašle své dílo censorovi. Ten si ho přečte, odstraní závadná místa a pak vydá výměr: „Nihil obstat. Imprimatur.“ V českých zemích byla zrušena v roce 1848 a už nikdy nebyla obnovena.
2. tiskový dozor. K vydavateli dochází orgán tiskového dozoru, která závadná místa odstraňuje v obtazích na místě. Tiskový dozor byl v Československu zrušen v roce 1968 a už nikdy nebyl obnoven, ani za normalisace. Na rozdíl od tvrzení, že ÚTI, ČÚTI a FÚTI byl tiskovým dozorem, ve skutečnosti byl zpravodajskou službou sui generis, „myšlenkovou policií“.
3. trestání verbálních deliktů. Existovalo vždy a existuje dodnes, např. reprobace Stworova popírání holocaustu, kterou zastavila až blahodárná Klausova amnestie.

Takže lze uzavřít, že svoboda projevu byla za kommunismu omezená jen kvantitativně, jinak se systém kvalitativně nelišil od Západu, např. od SRN. Pražské jaro a perestrojka jsou stejným kommunismem jako 50. léta či normalisace; byť za Pražského jara a perestrojky se svoboda projevu téměř vyrovnala západním standardům. Palach tedy není bojovníkem proti kommunismu, protože jednak žádal censuru ponechat a jednak není neexistence censury definičním znakem kommunismu. Tím je vedoucí úloha kommunistické strany, přičemž nemusí být explicitní jako v článku 4 kommunistické ústavy z roku 1960, neboť je inherentní.

Kapitalism

S většinou lidí nad 50 let se nemá cenu bavit, protože jejich mysl je příliš kontaminována marxismem. Stačí na to jednoduchý dotaz: Co je základní otázka ekonomie? Lidé se budou nejprve zdráhat odpovědět, protože v ČR se každý obává výsměchu. Když však dotazovaného ujistíte, že to není opravdu žádný chyták, tak vám nakonec odpoví. Vy mladší tomu nebudete věřit, ale jejich odpověď je čistě marxistická: přisvojování si nadhodnoty kapitalistou. Správná odpověď zní: vztah nabídky a poptávky při alokaci vzácných statků nebo něco podobného. Všimněte si dobře, že v marxistické odpovědi je zahrnuta třídní nenávist, zatímco ve standardní se jen popisuje problém distribuce. Na marxism tak narazíte i v překvapivých souvislostech, např. u představitele paleokonservativismu v ČR, Michala Semína: „státní kapitalism“, „výrobní prostředky“ apod. Známý je Vodníkův retromarxism.

Co je tedy kapitalism? Podle marxistů předposlední společensko-ekonomická formace, založená na vykořisťování člověka člověkem prostřednictvím přisvojování si nadhodnoty práce dělníka kapitalistou jako vlastníkem výrobních prostředků. Ve skutečnosti je kapitalism společenský systém založený na soukromém vlastnictví. Není to tedy žádná nadávka, ani zakázaný pojem. Používají ho klassici liberalismu 20. století jako Milton Friedman v Capitalism and Freedom (1962) či Ayn Randová a její Capitalism. The Unknown Ideal (1966). Trockistický pojem „státní kapitalism“ je tedy contradictio in adiecto. Proto je také takovým přínosem Václav Klaus, který se celý život vzdělával v západní odborné literatuře a své myšlení marxismem ovlivněno nemá. Klaus totiž zcela správně a objevně uvedl, že tržní hospodářství, tedy směna vzácných statků, je podstatou každé vyšší lidské organisace, tedy od starověku včetně. I za kommunismu fungovala tržní ekonomika, protože to ani jinak nešlo, byť deformována monopolisací a příkaznictvím. Tržní hospodářství by mohla zrušit jen totální přídělová ekonomika, která však nikdy neexistovala.

Ronald Dworkin zemřel

Dnes zemřel Ronald Dworkin, což byl momentálně celosvětě největší právník. Je to velká ztráta a česká media o tom nepochopitelně mlčí, s výjimkou Jiného práva. Kdo je největším žijícím právníkem po něm? Posner? Alexy?

Švédská nezaměstnanost

Zajímavý obrázek:

Censura na Jiném právu

To, že Michal Bobek používá Jiné právo jako svůj ego trip, je obecně známo. Přesto mne překvapilo, když smazal článek Tomáše Sobka Koho na Ústavní soud? (odkaz nefunguje) z 1. 2. 2013, který zde přetiskuju: „Tak už bychom to měli probrat. Z mé strany to bude jenom několik nesouvislých poznámek, většinou klišé.

1. Ústava vyžaduje věk alespoň 40 let. Mně by několik čtyřicátníků na ÚS nevadilo.
2. ÚS potřebuje názorovou rozmanitost. Snad stačí jeden sentimentální lidskoprávník. I výborné koření je špatné jídlo. Určitě potřebujeme alespoň jednoho ústavního soudce, který si umí přečíst zákon.
3. Nehledejme nekontroverzní kandidáty, najdeme jenom šedé myši. Každý, kdo má nějaké názory, je kontroverzní.
4. Je sice legitimní se ptát, co kandidát psal před listopadem 1989, nicméně více mě zajímá, co psal v posledních dvaceti letech.
5. Kdo neustále mění své názory, je nedůvěryhodný. Kdo je nemění nikdy, je hloupý.
6. Po zkušenostech víme, že ústavní soudce by neměl být líný mluvka, ani přiopilý lidový bavič.“

Diskusse byla celkem zajímavá. Tomáš Pecina: „Hezká úvaha, ale poněkud akademická. Vyšel bych z toho, že president je levicový, v Senátu má většinu levice, takže bych hledal mezi jmény jako Křeček, Jansta, Koudelka… Nový president, stejně jako odcházející, v právo nevěří, jen v politiku, a podle toho nominace dopadnou. No, rád bych se mýlil.“

Pavel Buršík: „Jak se stavíte k názoru Pavla Rychetského, že ÚS by měl být pro právníka poslední štace, jelikož se z "Olympu" těžko vrací mezi ty, kterým do toho bylo dekádu či dvě "kecáno?" A že by se u čtyřicátníků jednalo o přetržení přirozeného vývoje kariéry? (pro zájemnce s. 222 Diskrétní zóny)“

Tomáš Sobek: „Mladé soudce bych na ÚS uvítal mimo jiné i proto, abychom se zbavili představy, že ÚS je Olymp.“

A má maličkost: „Přesně tak. To je vinou toho nesmyslu, že ÚS je na 10 let. Když už ÚS máme (v normálních státech stačí jeden nejvyšší soud, a to nad sebou nemají ani ESD, ani ESLP), tak by jeho soudce jím měl být až do důchodu. K článku. Legalistů podle mne máme na ÚS dost: Janů, Kůrka či Musil. Bavičem je Balík.“

P. Caban: „T. Němeček v dnešních LN zmiňuje jako možné kandidáty prof. Filipa, doc. [ve skutečnosti prof. – poznámka G. P.] Fenyka, prof. Šturmu, doc. Šimíčka a soudkyni Šimáčkovou z NSS.“

Přesto stačil jakýsi Tomáš Marný a jeden anonym, aby s ním Bobek udělal krátký process: „Jistě, jak zde bylo již v minulosti prohozeno, gusta i facky jsou různý. Asi se budeme dosti lišit v názoru, co znamená "něco probrat". Probrání věci dle mého gusta není zrovna série jakýchsi výkřiků, na kterou se z anonymního a nickového davu ozývají skřeky na oplátku. Ale dobře, prosím. Co si nicméně dovoluji smazat jsou osobní urážky na téma, který soudce je alkoholik apod. Pátou cenovou nechte prosím v páté cenové.“

Důsledek? Od 2. 2. 2013 do 11. 2. 2013 přibyly pouze 2 kommentáře. Vinou ješity, který nesnese, že lidé dělají něco jinak, než on chce, Jiné právo jako plaforma pro diskussi odborníků effektivně zaniklo. Já si ho vyřazuji z RSS čtečky, kam jsem ho v marné naději před nedávnem opět zařadil.

Spor o Palacha

Tak tady máme další megaudálost: Grebeníčkův výrok o Palachovi. Jako o každé megaudálosti o tom bylo napsáno tisíce textů. Tak čím začít, aby to nebylo jen nošení sov do Athén?

Tak asi iniciativní osnovou Jany Černochové, Jaroslavy Wenigerové, Igora Svojáka, Zdeňka Bezecného, Miroslava Kalouska, Daniela Korteho, Jany Suché a Viktora Paggia (sněmovní tisk č. 873), vinou nového webu poslanecké sněmovny jen v DOC či PDF. Podle ní se má 16. leden stát Dnem památky Jana Palacha. V současné době máme podle § 4 zákona č. 245/2000 Sb. 9 významných dnů. Význam to nemá, ale vyjadřuje to státní politiku:

1. 27. leden – Den památky obětí holocaustu a předcházení zločinům proti lidskosti
2. 8. březen – Mezinárodní den žen
3. 12. březen – Den přístupu České republiky k Severoatlantické smlouvě (NATO)
4. 7. duben – Den vzdělanosti
5. 5. květen – Květnové povstání českého lidu
6. 15. květen – Den rodin
7. 10. červen – Vyhlazení obce Lidice
8. 27. červen – Den památky obětí komunistického režimu
9. 11. listopad – Den válečných veteránů

Důvodová zpráva říká: „Zařazení Dne památky Jana Palacha mezi významné dny ČR je projevem úcty k heroickému činu mladého studenta v boji proti totalitnímu režimu a za národní suverenitu cizí mocností okupovaného státu.“ a „V západním světě se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci.“

Na to reagoval Miroslav Grebeníček takto: „Například tvrzení, že se Jan Palach stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci, je naprosto zavádějící. Ne, Jan Palach se nezapálil na protest proti komunistické straně Československa, [Poslanci ODS bouchají do lavic a odcházejí se sálu, s nimi celá koalice a část poslanců Věcí veřejných.] jeho sympatie patřily především reformním komunistům, kteří měli podporu i všech strukturách svazu vysokoškolského studentstva.“ Tedy nic, co by nebyla pravda a proti čemu by vládní poslanci museli jakkoliv protestovat.

Nejprve k vlastnímu Palachově činu. Tomáš Pecina, Kapitán i Josef Mašín se domnívají, že to byl výraz psychické poruchy. Podle mne nikoliv, ale smysluplný nebyl. Už jen jeho dopis: „Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení censury, 2. zákaz rozšiřování Zpráv.“ Zatímco první je liberální požadavek, který bych podepsal, druhý je požadavkem censury, tedy pravý opak prvního bodu. A to nic nemění na tom, že Zprávy či DDR Vltava byly nechutné. I okupanti mají svobodu projevu. Kapitán správně poukázal i na to, že Palach lhal. Žádná skupina pochodní neexistovala, Palach si nic nevylosoval.

Percepce Palachova činu v roce 1969. Nejlépe promluví autentické dokumenty. Sebevraždu („Počítal s možností, že zemře“) spáchal „na protest obsazení vojsky Varšavské smlouvy naší republiky“. Tedy ani slovo o kommunismu či totalitě. To potvrzují i pamětníci.

Percepce Palachova činu během Palachova týdne v roce 1989. Byl symbolem boje proti okupaci a kollaboraci; obecně nesvobody. Dnešní régime jako opak kommunismu a totality je definován jako tržní hospodářství a demokracie. O tržním hospodářství nemluvil v roce 1989 nikdo, o demokracii málokdo: „Doufají, že proklamovaná přestavba v Československu povede k zavedení demokracie, v níž bude prostor pro pluralitu názorů.“ + „O existenci Lidových milicí a o tom, zda jsou Lidové milice pro demokratickou společnost potřebné.“ Byla však myšlena ve Vodníkovském smyslu jako politika ve shodě s veřejným míněním, nikoliv v tradičním slova smyslu jako pojmenování politického systému na Západě.

Proto je nutno Vodníkovu thesi odmítnout. Nespokojenci z 80. let nechtěli kommunism odstranit, nýbrž jej reformovat. A i reformovaný kommunism zůstává totalitou. Za Pražského jara z lidských práv fungovala jen svobodu projevu. K-231, KAN i ČSSD zůstaly ve fasi přípravných výborů, zaregistrovány nebyly. Místo svobodných voleb stále existovala Národní fronta. Svoboda podnikání neexistovala, o vrácení uloupeného majetku nikdo neuvažoval etc. Jak říká Uhde: Šlo o „hodné dozorce v táboře mírného režimu“.

Na absurdity typu JXD: „Grebeníček [...] [n]eřekne, že s těmi reformními“ (Grebeníček: „jeho sympatie patřily především reformním komunistům“) snad ani nemá cenu reagovat. Tak se podívejme na vylhanou Agnieszku Holland a její Hořící keř. Ten má sice naprosto věrnou výpravu (až na auta zářící novotou), ale tím pochvaly končí. Historickou realitu neuvěřitelným způsobem zkreslila. Místo Luboše Holečka má jakéhosi nesmyslného Ondřeje Trávníčka. Místo několika ošetřujících lékařů má jednu jedinou lékařku. Natáčení Palachova projevu na magnetofon zmizelo zcela. Stejně tak ostatní upálení. První byl Josef Hlavatý, absentér a alkoholik, který těžce nesl nedávný rozvod. Není divu, že z celkem 29 pokusů o sebevraždu, v části dokonaných, měly pouze 3 „nepochybně altruistický charakter, v daném případě byly motivovány politicky“.

Hollandové smysl pro historickou věrnost svědčí i to, že evangelíka Palacha klidně označí za husitu. Pro někoho možná drobnost, pro mne důkaz, že se nesnaží rekonstruovat umělecky minulost, ale místo toho vytvořit propagandu.

Můžeme tedy uzavřít slovy jednoho kollegy: Palach se stal symbolem boje proti kommunismu a totalitě až v posledních 20 letech na základě mythologie dnešního establishmentu.

Dokument stanice Al Jazeera o vztazích Ruské Orthodoxní Církve a státu

Pravdoláskovní predestinace

Je obecně známo, že progressivism je sekulární kalvinism. To se projevuje v mnoha oblastech, např. adaptací konceptu predestinace. Stejně jako essencialisté věří na to, že každé slovo má předurčený a nikoliv dohodnutý význam, tak stoupenci predestinace věří na to, že každý člověk je buď dobrý, nebo zlý.

Ukažme si to na sporu Kotrba v. Drda. Bylo mi záhadou, co je jeho podstatou, když ŠOK má přirozeně pravdu. Ukázalo se, že podstata sporu je v osobě Štěpána Kotrby: „7) Ten komentář nebyl napaden z neutrální pozice. Můžeme se tvářit, že nevíme, kdo pan Kotrba je? Ten člověk něco politicky představuje: od roku 1986 člen KSČ, pak KSČM, pak ČSSD, za nějakou z těch stran byl radním ČRo. Přece se nelze tvářit, jako by tu napadal „nevyvážené“ vysílání normální nezávislý kritik.“

Jak to ve skutečnosti? Každý člověk je šedivý. Má dobré i špatné vlastnosti. Každý z nás dělá dobré i špatné skutky. Někdo těch dobrých víc, někdo víc těch špatných, ale to je všechno.

Naproti tomu pravdoláskaři tvrdí: Když činy konkrétního člověka dostatečně odhalí, že je dobrý, tak je dobrý navždycky. Např. Havel byl dobrý člověk, protože to ukázal za kommunismu. To, jak se choval k Chemapolu, na jeho inherentní dobrotě nic nemění.

Update: Tím je vysvětlen i slavný dvojí metr pravdoláskařů. On to totiž z jejich pohledu dvojí metr není. Když se dopustí poklesku Dobrý člověk (např. Schwarzenberg), tak je to ojedinělé selhání, které na dobré podstatě takového člověka nic nemění. Naproti tomu, když udělá dobrý skutek Zlý člověk (např. Zeman), svou špatnou povahu tím vylepšit nemůže, protože to může být buď náhoda, nebo kdoví, co tím sleduje.

Tolerance

Jeden vysoce postavený činitel napsal: „Toleranci nemá většina žen vůbec v genetické výbavě.“ Je to jen sexistický vtip, takže ho nemá cenu rozebírat. Ženy přesto reagovaly: „My tolerujeme vaši nevěru.“

Jenže to vůbec není tolerance. Pokud jde o jednu nevěru, tak se jedná o odpuštění. Muž uzná, že udělal chybu a slíbí, že už to nikdy neudělá. Žena mu uvěří a smaže to.

Pokud se jedná o nevěru opakovanou až častou, tak ani zde nejde o toleranci, nýbrž o resignaci. Žena ví, že její partner se chová nemravně, ale je nucena si na to zvyknout, protože výhody partnerství převažují nad nevýhodami. Neplést s otevřeným manželstvím. To je dohoda, zatímco nevěra je podvod.

Co je tedy tolerance? Je to uznání morální (positivní) hodnoty jiného názoru. Např. volím Karla, ale uznám, že volit Zemana je zcela v pořádku. Tolerance původně vznikla v náboženství: Jsem katholík, ale respektuji protestanství. Jsem křesťan, ale považuji islám za zcela v pořádku.

Protože smích léčí, tak je tolerancí je respekt k vtipům, včetně sprostých, černých, sexistických či rasistických. Kdo jsme, abychom některé hodnoty považovali za zlaté tele, o němž je zakázáno vtipkovat?

Není náhoda, že progressivisté (Pravda a láska) jsou intolerantní. Oni totiž pouze svou ideologii považují za morálně ospravedlnitelnou, zatímco ostatní považují za Zlo, menší (demokratické ideologie) či větší (extrémism).

Volby v Israeli

Vlivem presidentské volby zůstaly poněkud nepovšimnuty israelské volby, ačkoliv dost zamíchaly tamní politikou.

Na prvním místě skončila koalice Jednoty a Našeho domova. Ačkoliv obhajovala 42 mandátů, dostala jen 31. Voliči tak potrestali genocidní politiku této vlády.

Na druhém místě se umístil nováček voleb, Budoucnost. Těžko říci, co to znamená. Strana usiluje o reformy, ale je antiarabská a antináboženská. Zřejmě budoucí miláček evropských médií.

Až na třetím místě skončila Práce. Sice získala 2 mandáty navíc, ale pro dřívějšího hegemena israelské politiky to musí být zklamání. Ani nové vedení tedy nepomohlo k návratu na výsluní.

Na 4. místě skončili klerikálové z Židovského domova, kteří si polepšili o 5 mandátů. Zřejmě budou hrát větší roli než dříve. Na 5. jsou další klerikálové – Sefardští strážci Tóry, kteří zůstali na svých – a na 6. rovněž: Sjednocený judaismus Tóry, který si o 2 mandáty polepšil.

Na 7. místě je nová strana vražedkyně Cipi Livni – Hnutí. Její umístění je ostudou israelské politiky. Program strany je dosti nečitelný.

Na 8. místě skončila postkommunistická Energie, která si polepšila o 3 mandáty. Na 9. místě se umístila koalice prostých Arabů – Sjednocená arabská kandidátka – která zůstala na svých. Na 10. místě skončili kommunisté, kteří rovněž zůstali na svých. Na 11. tvrdí Arabové z Národu, kteří zůstali na svých.

Na posledním, 12. místě, skončil Vpřed, který přišel o 26 mandátů, takže mu zůstaly jen 2. Dobře mu tak. Byla to ostuda israelské politiky.

Svátky (jmeniny)

Všechny relevantní země.

Sprcha – 10 let

Přiznám se, že nebýt Vodníkova článku, tak bych si vůbec nevzpomněl, že v těchto dnech slavíme 10 let od faktického startu Sprchy. Protože však nesouhlasím s Vodníkovou periodisací, tak zde je má vlastní vzpomínka:

1. Sprcha – blog (2002, vzorek z 22. 8. 2002) Jeny a jeho přátel. Toto zárodečné období skončilo vyhnáním většiny diskutérů z Britských listů 11. 1. 2003 a jejich příchodem na Sprchu.
2. Předpotopní Sprcha (13. 1. 2003 až 2. 7. 2003, vzorek z 6. 2. 2003). Její trvání bylo kratší než Pražského jara, ale zřejmě to bylo nejvýznamnější období Sprchy. Ta v té době byla jedním z nejdůležitějších českých diskussních serverů. JK nervově nevydržel hádky a raději Sprchu vypnul.
3. Mezisprcha (31. 7. 2003 až 1. 9. 2003). Po našem reptání spustil JK alespoň uzavřené forum, které mělo sloužit přípravě transformace Sprchy na Divan Tomáše Peciny. K tomu však vzhledem k animositě mezi JK a Tomášem Pecinou nedošlo.
4. Sprcha Sanhedrinu (4. 9. 2003 až září 2004). Stříbrné období. Sprcha byla fakticky uzavřeným serverem těch samých lidí, kteří psali pořád to samé. Toto období skončilo odchodem JK, Jardy z Písku a Vodníka ze Sanhedrinu.
5. Sprcha sporů (září 2004 až červen 2005). Bylo to nechutné období plné válek a animosit.
6. Sprcha Klanu (červen 2005 až 2. 1. 2010). Úpadek. Po smrti Maxe na konci roku 2009 byla fysicky vypnuta.
7. Nová Sprcha (od 22. 3. 2010) neuspěla. Bylo to výrazem toho, že blogy se staly minulostí a nastoupily sociální sítě.

Vodník přeceňuje význam svého odchodu v prosinci 2004. Ve skutečnosti byl podstatnější Velký třesk na konci června 2005, kdy Jezovec vykopnul Husitu, Astra a Ivana. To vedlo ke zrodu Vrby, ale to už je jiná pohádka.

Jinak je zajímavé, jak některé typy lidí jsou věčné. Např. Leho je mix JN (odborníka) a Maxe (militaristy). Daniela je mix Jiřiny Fuchsové (urputnost) a Táborského (pábení).

A ještě bych chtěl dodat, že nepovažuji LW za následnický blog Sprchy. Mým cílem vždy bylo informovat a ne diskutovat. Vítanými přispěvateli jsou odborníci a ne veřejnost. LW je tedy daleko spíše blížencem Slepecké hole a Paragraphu Tomáše Peciny.

Updated.

Výsledek prvního kola presidentských voleb

V noci ze středy na čtvrtek 9./10. ledna 2013 jsem učinil volební předpověď. Teď je na čase vyhodnotit úspěšnost:

1. Miloš Zeman – předpověď: 23 %, výsledek: 24,2 %, rozdíl: 1,2 %
2. Karel Schwarzenberg – předpověď: 18 %, výsledek: 23,4 %, rozdíl: 5,4 %
3. Jan Fischer – předpověď: 21 %, výsledek: 16,4 %, rozdíl: 4,6 %
4. Jiří Dienstbier – předpověď: 17 %, výsledek: 16,1 %, rozdíl: 0,9 %
5. Vladimír Franz – předpověď: 3 %, výsledek: 6,8 %, rozdíl: 3,8 %
6. Zuzana Roithová – předpověď: 3 %, výsledek: 5 %, rozdíl: 2 %
7. Táňa Fischerová – předpověď: 4 %, výsledek: 3,2 %, rozdíl: 0,8 %
8. Přemysl Sobotka – předpověď: 5 %, výsledek: 2,5 %, rozdíl: 2,5 %
9. Jana Bobošíková – předpověď: 6 %, výsledek: 2,4 %, rozdíl: 3,6 %

Celkem jsem se spletl o 24,8 % a jsem spokojen s předpovědí jen tam, kde je chyba menší než 1,5 %. Proč jsem se mýlil tak hodně? Největší roli hrály změny ve voličských preferencích v posledních dnech. Schwarzenberg raketově rostl, Fischer padal. Dynamicky předpovídat nedokážu.

A co ostatní chyby? S předpovědí Zemana jsem spokojen, stejně tak Dienstbiera. Naproti tomu u malých kandidátů jsem se těžce nestrefil. Franze jsem pokládal za facebookový jev, ale on je i reálný. K lidovcům mám dlouhodobou osobní animositu, ale mají reálnou podporu. Fischerovou jsem uhodl víceméně správně. Sobotku jsem těžce přecenil, myslel jsem, že členové ODS jsou loyálnější než lidovci. Bobošíkovou taky, ukazuje se, že měl pravdu Bohumil Pečinka, že je dlouhodobě na sestupu.

Kdo vyhrál? Česká media a Pravda a láska. Ačkoliv celý rok 2012 se progressivisté chovali zmateně, nakonec se přeci dokázali sjednotit na Schwarzenbergovi. Druhé kolo podle mě Schwarzenberg nevyhraje, i když svůj původní divoký předpoklad 65 : 35 pro Zemana, jsem nyní nucen revidovat na 53 : 47 pro Zemana. Motejlek se plete.

Poučení pro Vodníka: Biblický kánon

Vodník: „Pravoslavní mají stejnou Bibli jako římští katholíci.“ x realita.

Klausova amnestie

Celý týden česká media neřešila nic jiného než 41. amnestii po roce 1918, první Klausovu (PDF). Od dob první Havlovy amnestie (PDF) je tento institut v ČR krajně nepopulární. Tak i nynější amnestii podporuje pouze 10 % lidí, zatímco 82 % je proti, což wiki považuje za konsensus. Jsem hrdý na to, že jsem proti tomuto konsensu plebsu, který nezná milosrdenství, a stejný názor mají vesměs i obhájci, např. Tomáš Sokol (1 a 2).

Obzvláště se vyznamenali čeští novináři. Ačkoliv údajně kritisovali abolici (článek II), elektronická media byla zaplavena důsledky aggratiace (články I, III a IV), kdy bylo propuštěno cca 5 800 vězňů. Jenže aggratiace má, až na některá pochybení, vcelku standardní podobu, takže novinářská kritika je ztělesněním pokrytectví.

Vraťme se tedy k abolici, která zní: „Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.“

Odborná literatura doslova říká: „Za obecně vžitý předpoklad, kdy se již řízení přehoupne do své nepřiměřené délky, je praxí obecně považována doba 6 let.“ A ačkoliv je pravdou, že průtahy se v individuální stížnosti musí posuzovat případ od případu, není důvodu, proč by amnestie nemohla průtahy zobecnit. Takže stanovisko Unie státních zástupců, že amnestie nemůže „předejít úspěchu těchto obviněných u ESLP, pokud by se na něj obrátili se stížností na délku svého trestního stíhání“, je mylné a manipulativní.

Doslova pod vší kritiku je „odborný“ názor Hany Marvanové („V civilním řízení už nároky uplatnit nemohou, protože jsou promlčené“) a Václava Lásky (rozhodnutí ESLP „nikdy nevede k odpuštění povinnosti uhradit vzniklou škodu. A to jsou právě následky, které Václav Klaus svoji amnestií způsobil“), že amnestie způsobí promlčení občanskoprávního nároku na náhradu škody. Stačí si prostudovat § 112 OZ, když už neznají judikát Rc 31/1974.

Podívejme se na konkrétní případ, které amnestie údajně zmařila: H-System. Jeho organisátor, Petr Smetka, byl pravomocně odsouzen na 12 let a v současné době je v žaláři. Amnestie na tom nemění nic. Co se týká odškodnění, za přihlížení a výmluv právní zástupkyně poškozených i státu nedostali nic, přičemž „[v]ětší část poškozených ale soud odkázal s uplatněním škody na občanskoprávní řízení.“ Co se týká Smetkových podřízených (Jaroslav Eliáš, Jaroslav Vítek, Ladislav Tůma), tam amnestie skutečně trestní stíhání zastavila. Ale v čem by postavení poškozených mělo nebýt jí lepší, propagandisté nevysvětlují.

Problém je jinde. Smetka a jeho podřízení byli obviněni v prosinci 1999 a poprvé odsouzeni teprve v roce 2004. VSPH rozsudek 6. 6. 2006 pod sp. zn. 6 To 16/2005 zrušil a vydal nový: „Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných Ing. Petra Smetky, Ing. Jaroslava Eliáše, Jaroslava Vítka a JUDr. Ladislava Tůmy zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným specifikovaným pod body 1 až 354. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli poškození označení pod body 1 až 89 odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně rozhodl, že poškození uvedení pod body 1 až 612 se odkazují s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.“ Eliáše, Vítka a Tůmu vrátil na MSPH. Rozsudek VSPH potvrdil NSČR 27. 9. 2007 pod sp. zn. 5 Tdo 247/2007.

U Eliáše, Vítka a Tůmy tak následoval nechvalně známý justiční ping-pong: MSPH je odsoudil až v prosinci 2010, VSPH v červnu 2011; v prosinci 2012 ale NSČR tento rozsudek zrušil (na Internetu rozhodnutí NSČR dosud není). Jejich trestní stíhání tedy trvalo celkem 13 let. Jestli by ESLP něco neaproboval, tak je to rozhodně trestní stíhání Eliáše, Vítka a Tůmy.

Rekapitulace soudních rozhodnutí:

1. MSPH z 19. 2. 2004, čj. 3 T 14/2001-34.905
2. VSPH z 6. 6. 2006, sp. zn. 6 To 16/2005
3. MSPH z 13. 12. 2010, sp. zn. 3 T 14/2001
4. VSPH z 29. 6. 2011, sp. zn. 6 To 6/2011
5. NSČR z 30. 10. 2012, čj. 11 Tdo 408/2012-279; zveřejněno až na Sylvestra.

Mezi 6. 6. 2006 a prosincem 2010 jsou zjevné průtahy, navíc zbytečné, protože VSPH nic nebránilo rovnou rozhodnout. NSČR by tedy nemusel rozhodovat až v prosinci 2012, nýbrž již v roce 2007, tedy o celých 5 let dříve. Do Klausovy lhůty by se s odřenýma ušima vešel.

Co je tedy příčinou vlekoucích se trestních řízení? Není to lenost státních zástupců ani soudců, ale justiční ping-pong. Možnost, aby soud II. stupně směl zrušit rozsudek, je nutno v trestním řádu bez náhrady zrušit.

Updated.

OpenCard revisited

Jak dlouholetí čtenáři tohoto blogu vědí, jsem „šťastným“ majitelem OpenCard. Obvykle si kupuji kupón na nový rok dostatečně v předstihu, ale teď jsem v prosinci nebyl moc v Praze, takže jsem to nechal na leden, netuše, že pro validaci (= nahrání dat na chytrou kartu) kupónu je celých 20 dnů.

Celou operaci jsem podnikl ve středu 2. ledna 2012. Namlsán soukromoprávním dopravcem BusLine, myslel jsem si, že jízdenku půjde koupit stejně snadno jako u něj, tedy on-line. Ale ouha.

Kupón jsem si koupil ve 3/4 na 1. Sice mne zarazilo, že jsem musel vše asi trojnásobně potvrzovat v porovnání s běžnými e-shopy. Nicméně jsem se spolehl na tvrzení systému, že zakoupený kupón lze validovat po několika desítkách minut. Nelze.

Po neúspěšném pokusu o validaci jsem se doma dočetl, že mám čekat na e-mail s výzvou k validaci. Nepřišel. Tak jsem v 8 hodin večer zkusil validaci i bez něj. Systém ukázal přívětivou tvář a kupón na kartu nahrál. E-mail však přišel až v 5.36 druhý den, daňový doklad ve 1/4 na 7 třetí den. To je výsměch.

Poučení? OpenCard je naprosto nesmyslně navržena, sovětským způsobem. Proč je vůbec chytrá? Bohatě by stačilo, aby dopravní podnik měl databasi platných kupónů ve své vlastní databasi, bez identifikačních údajů majitelů. Tu by si každý revisor nahrál do své čtečky a inkrementálně by ji updateoval. V případě negativního výsledku ověření by měl mít ještě záložní on-line přístup k databasi. Zákazník by měl o zakoupení dostat elektronicky podepsanou stvrzenku, pro případné reklamace či ztráty. Jenže to by infrastrukturu musel navrhovat někdo, kdo nechce jen tunnelovat veřejné peníze.

Příběh podvodníka

Otto Uthgenannt.

Svatozáře na mincích EU

Protože na Vodníkově blogu Bylo, nebude neutichá flame war o tom, kdo zavinil pokus o vymazání svatozáří u sv. Cyrilla a Methoděje, rozhodl jsem se, že k tomu napíšu vlastní post, ačkoliv jsem původně o této historce okresního formátu nechtěl referovat. Ale protože žijeme v době symbolů, zdá se, že tento příběh je docela významný jako je obdobná historka okresního formátu: Pussy Riot.

Základní Vodníkův problém je, že vůbec netuší, co je to Evropská unie – jeho ponětí je ještě menší než průměrného českého novináře, a to je co říct. Tak to napravme: Evropské instituce můžeme cum grano salis rozdělit na ryze evropské a národní. K těm prvním patří Evropská kommisse, Evropský soudní dvůr a další. K těm druhým Rada EU a Evropská rada. Evropský parlament má smíšenou povahu.

Vyberme si Kommissi (EK, KOM) jako typického zástupce evropské byrokracie. Je to de facto evropská vláda. KOM má mnoho poradních orgánů a znám ji docela dobře. Panuje tam evropský duch. Jednacím jazykem je angličtina (formálně i francouzština, ale tu jsem nikdy na živo neslyšel), neexistuje žádné tlumočení. Ačkoliv kommisaře jmenují národní vlády, nejsou s nimi formálně ani fakticky spojeni. Mít významného kommisaře je čistě o prestiži, reálný význam to nemá žádný.

ČR měla 3 kommisaře: První byl Pavel Telička. To je kariérní úředník. Jmenovat jej byl ze strany ČR anachronism, protože od Delorsovy kommise jsou kommisaři politici. Druhý český kommisař byl Vladimír Špidla. To byla optimální volba, protože KOM je přirozené místo pro vysloužilé politiky. Třetím českým kommisařem je Štefan Füle, kariérní úředník. Nesmyslná volba.

KOM nemá tolik pravomoci, jak si laici a často bohužel i odborníci myslí. Může je přinášet ucelené návrhy (osnovy) a vetovat pozměněné osnovy, které se jí nelíbí. Může žalovat členský stát u ESD. A to je všechno.

Podívejme se na „národní“ orgány EU. Nejznámější je Evropská rada. Teď zasedá 2x v každém pololetí v Bruselu jako vrchol presidentství EU. Rozhoduje o nejzásadnějších – strategických – otázkách směřování EU. Na celonočním zasedání tandem Francie + Německo převálcuje všechny ostatní státy. Tato „summitová demokracie“ je hlavním důvodem, proč je EU tak nedemokratická. Příští má být 13. a 14. 12. 2012. Tak uvidíme, co na nás zase vymyslí.

Důležitější z hlediska každodennosti je Rada EU, o které v ČR prakticky nikdo neví, protože na ni čeští ministři obvykle nejezdí. Je to de facto evropský senát. Zasedá v 10 formátech.

Duch Rady je úplně jiný. Je skutečně národní. Mluví se na ní v mateřských řečech, jen někteří zástupci nových členských států páskují a mluví anglicky. To je považováno za nezdvořilé, protože je to implicitní vyjádření nedůvěry k tlumočníkům. Na Radě se uzavírají hlasovací bloky, aby členský stát prosadil své zájmy. Zde se skutečně rozhoduje.

A pojďme k mincím EU. Podle původní nesmyslné informace svatozáře zakázala KOM. To se ale brzy ukázalo jako desinformace. Ve skutečnosti proti svatozářím vystoupila socialistická Francie a pravoslavné Řecko. O Francii nemá cenu diskutovat. Její pojetí sekularity je na rozdíl od USA zvrácené. Vede k pošlapávání lidských práv, např. v šátkovém zákoně.

Zajímavější je Řecko. To je jediný stát na světě, kde je pravoslaví státním náboženstvím. Až 97 % Řeků je pravoslavných. Officiální pravoslavný postoj svatozáře podporuje. Tak proč je Řecko proti nim? To pravoslavní nejsou schopni vysvětlit. Místo toho se vymlouvají na papaláštví politiků.

Ve skutečnosti je příčinou papalášství pravoslavného kléru. To došlo tak daleko, že odmítá plnit své povinnosti: vyobcovat řeckého pravoslavného z církve. Důvodem k exkommunikaci samozřejmě není práce pro Goldmann-Sachs, jak Vodník blábolí z cesty, ale aktivní prosazování protipravoslavné politiky. To je hřích v každé náboženské společnosti. Jenže pravoslavný klérus na víru kašle, jen si užívá své prebendy a politikaří.

Tohle pokrytectví je staré jako náboženství samo, jak o tom svědčí pronásledování καθαροι a donatistů.

Oblékání

Formální oblek mužů se liší podle toho, zda je za denního světla (formalisováno jako začátek události do 17.00) nebo po setmění (formalisováno jako začátek události po 18.00). Denní je jaquette (angl. morning dress). Večerní je frack (angl. white tie).

Je-li večerní událost méně formální, může se nosit smoking (angl. black tie, US tuxedo).

Otupělost

Ve dnech 14. až 21. 11. 2012 proběhl bez větší pozornosti další massakr Palestinců, kdy bylo zavražděno celkem 160 Arabů a 6 Židů, z toho 105 arabských civilistů a 4 židovští civilisté. Israel zavraždil 27 nezletilců, když před tím během roku 2012 zavraždil 10 nezletilců v odbobí údajného klidu. (Zatím poslední israelský nezletilec byl zavražděn 23. 9. 2011 ve vyprovokované autonehodě.)

Příčina israelské aggresse je jasná: parlamentní volby 22. 1. 2013. Stejně jako při přepadení Libanonu v roce 2006 a Gazy v roce 2008 jde tedy o vnitropolitické důvody. Jediný rozdíl je počet obětí. V roce 2006 bylo zmassakrováno 1 200 civilistů, v roce 2008 celkem 926, nyní „jen“ 105 civilistů, tedy 10x méně. Přesto se Netanjahu navždy zdiskreditoval a je to stejný válečný zločinec jako Olmert, Livni nebo Barak.

Záminkou k válce se staly palestinské rakety, ačkoliv Israel již v roce 2009 oznámil, že má funkční systém protiraketové obrany zvaný Železná kupole (כִּפַּת בַּרְזֶל), kde zřejmě korrupčně dostala přednost domácí společnost Rafael (státní stejně jako letecká IAI a IMI pro ruční zbraně) před americkou Northrop Grumman. Officiálně byl spuštěn 27. 3. 2011 a jeho účinnost je údajně 90 %.

Massakrování civilistů se zřejmě již stalo pevnou součástí israelské předvolební campagne, kdy si tím premiér uměle zvyšuje popularitu. Jediný rozdíl mezi Vpředem a Jednotou je, že Jednotě stačí massakry jednou za 4 roky a 10x menší. Světová veřejnost si na tuto pervesitu israelské politiky již zvykla, takže prochází bez většího zájmu veřejnosti stejně jako isolované vraždy, kdy za 10 let bylo zavražděno 174 náhodných kolemjdoucích v nepřímém úmyslu. Otupělost.

Update: Apartheid v dnešním Israeli.

Patálie se sčítáním

Od tiskové konference ministerstva vnitra (MV) v pátek 23. listopadu 2012 nežije český Internet ničím jiným než údajnou chybou MV při sčítání počtu petentů u kandidatur na presidenta republiky. Podle odhadem více než 99 % všech ohlasů MV počítalo špatně, protože místo průměrování sčítalo.

Jak je to doopravdy? MV sčítalo zcela po právu, protože systematický výklad právní normy ani jinou možnost nedává. Ustanovení § 25 odst. 6 i. f. zákona č. 275/2012 Sb., o volbě presidenta republiky, říká: „počet občanů, který procentuálně odpovídá chybovosti v obou kontrolních vzorcích“. Přes všechny snahy literalistů, toto nejde pouhým jazykovým výkladem vyložit. To by ta právní norma musela znít: „počet občanů, který procentuálně odpovídá průměru/součtu chybovosti v obou kontrolních vzorcích“. Ale nezní.

Musíme si pomoci systematickým výkladem, a to § 25 odst. 6 větou druhou: „Zjistí-li Ministerstvo vnitra, že druhý kontrolní vzorek vykazuje chybovost u méně než 3 % občanů podepsaných na petici, nezapočítá Ministerstvo vnitra občany z obou kontrolních vzorků do celkového počtu občanů podepsaných na petici.“ Tedy, je-li chyb třeba 300 v prvním vzorku a 100 ve druhém vzorku, odečte se pouze 400 podpisů, nikoliv 2,35 % (při průměrování), takže třeba 1 176 z 50 000.

Práh 3 % průměrování vylučuje a je důkazem, že MV v zákoně použilo přejímku dvojím výběrem. Ta byla zavedena za WW II při přejímkách vojenského materiálu, např. patron. Důležitá byla totiž kvalita souboru, nikoliv poměr zmetků.

Co s tím? Český národ opět nezklamal. Jeho chabé znalosti statistiky končí u aritmetického průměru. Zákony vykládá doslovně, nikoliv podle smyslu. Aspoň, že ministr vnitra pochopil, že plebs se plete.

Pak jsou tady ještě puristé, kteří tvrdí, že 50 000 řádných petentů se musí zohlednit za všech okolností, i kdyby dalších 51 000 lidí bylo falešných. Oporou jim je údajně článek 56 odst. 5 věta první ústavy: „Navrhovat kandidáta je oprávněn každý občan České republiky, který dosáhl věku 18 let, podpoří-li jeho návrh petice podepsaná nejméně 50 000 občany České republiky oprávněnými volit prezidenta republiky.“ Jenže ta právní norma nezní: „Kandidovat je oprávněn každý…“ Proto zákonodárci nic nebrání, aby sankcionoval (penalisoval) každý nekvalitní návrh (zde s více než 3 % falešných podpisů).

A to by snad jako doplněk k článku Marka Antoše stačilo.

Update: Rigorosní interpretace přejímky dvojím výběrem.

Kojenecké ústavy

Ačkoliv zvítězil zdravý rozum a presidentovo veto bylo přehlasováno, je přeci jen vhodné se vypořádat s námitkami zastánců kojeneckých ústavů.

Předně, konkurrence ve veřejném sektoru je nesmysl. Státní správu si nelze plést s trhem. Nebo snad budeme mít dvě ministerstva zahraničí, aby se ukázalo, které je lepší? Ne, veřejný sektor vzniká vědomým rozhodnutím. Nelze plýtvat veřejnými prostředky na dva konkurrenční systémy. A o tom, že pěstouni jsou lepší řešení než kojenecké ústavy, neexistují sebemenší pochybnosti. Ty lze mít pouze o tempu a podobě transformace, což jak každý manager ví, je ten nejvíce obtížný úkol.

Kdo je vlastně v pozadí sporu? Rozhodně ne nějaká pěstounská lobby. To by musela prosazovat zájmy pěstounů. Ve skutečnosti jde o střet liberálů („pěstounská lobby“, tedy odborníci na vývojovou psychologii, MPSV, pravicové politické strany) s nenapravitelnými etatisty (ústavní lobby, Hrad, ČLK, levicové politické strany), protože liberálové hájí zájmy biologických rodičů, a to i na úkor pěstounů.

Jde o spor ryze odborný. Liberálové znají theorii attachmentu (citové vazby), jejímž autorem je John Bowlby. Kojenec potřebuje rodičovskou osobu (obvykle je jí matka), k níž si může vytvořit silnou citovou vazbu. V kojeneckém ústavu je něco takového vyloučeno, protože personál se v něm střídá. Výsledkem je, že ze všech dětí, které prošly kojeneckým ústavem, jsou deprivanti. Proto se nějaký pěstoun musí najít vždy, do ústavu nepatří dítě nikdy, je to jeho týrání. Není to nějaká víra, nýbrž základní povinnost státu, který dítě odebral jeho rodičům. A boj s týráním dětí není nějaká aggressivita, nýbrž základní povinností každého slušného člověka.

Význam novely. Kromě zrušení kojeneckých ústavů je základním cílem novely omezení zestátňování dětí. Evropský soud pro lidská práva to ČR opakovaně vytknul: Wallovi (PDF), Havelkovi (PDF). Bohužel, etatisté oba rozsudky stále ignorují. Proto je nezbytné změnit zákon a doufat, že se změní i praxe.

Přednost adopce před pěstounstvím. Nejsem si jist, do jaké míry má mít adopce přednost před pěstounstvím. Primární je zájem dítěte, nikoliv řešení neplodnosti manželského páru. A zájmem dítěte jsou co největší vazby s pokrevními rodiči. Krev není voda, ale adoptivní rodiče často dítěti ani neřeknou, že je adoptované. Jak obrovskou krisi identity to pak způsobí, si snadno dokážete představit.

Dětské domovy. Zatímco kojenecké ústavy jsou čistým týráním dětí, zařízení ústavní a ochranné výchovy jsou pouze nevhodným řešením. Nedospělci tam nezískají potřebné návyky, takže se z poloviny z nich stanou kriminálníci. Z toho je jasně vidět, že je to řešení, které se neosvědčilo a ve vyspělém světě je minimalisováno.

V reálném světě nic není ideální. Střídání pěstounů, ač je negativní,  se vyskytuje. Přesto je to menší zlo, protože pěstouni poskytují citovou vazbu, zatímco sirotčince žádnou, jen řád a disciplínu. Proto je stabilita mnohem menší priorita než citová vazba.

Postižené děti. Problematičnost kojeneckých ústavů spočívá v tom, že jsou v nich zcela zdravé děti. O mentálně postižené individuálně pečovat je samozřejmě krajně obtížné a nelze to spravedlivě požadovat. Ale to je problém zdravotní, nikoliv sociální jako jsou české kryptokommunistické kojenecké ústavy.

Školení pěstounů. Ačkoliv je každé vzdělávání užitečné, je třeba si uvědomit, že ani rodiče neskládají nějaké zkoušky, zda smějí mít dítě, ačkoliv by si to etatisté přáli a zabránilo by to některým týráním vlastními rodiči. Proto školení není nezbytné, na budování citové vazby školy nepotřebujete a na péči o dítě rovněž ne.

Závěr. Dvacet let se spalo. Kojenecké ústavy mezitím zrušili ve všech bývalých sovětských satelitech. Je tedy nejvyšší čas, že se k tomu konečně přistoupí i v ČR.

Updated + další argumenty.

A Westerner's (Survival) Guide to the Czech Republic

Od Tomáše Peciny (1999):

1. The Land Where Heroes Wear Dunce Caps
2. When Czech Fights Czech
3. Arranged Marriage with Aborted Honeymoon?
4. I Undertake to Be Your Loyal Enemy
5. On Doormats, Men and the Quality of Thieves
6. On Guilty Poems, Librettos and Photographs
7. A Singer in a Minefield
8. On Czechs, the Great Myth-Makers
9. Czechs versus Word-charm
10. The Czech-Roma Problem: The war of the hypocrites
11. A Right to Fight
12. The Czech Dilemma, or the Merits of Honesty

Update: Odkaz na archiv těch článků.

Možné je všechno

Officiální verse: „In February 1945, a gas chamber was constructed at Ravensbrück and, by April 1945, between 2,200 and 2,300 were killed in the gas chamber.“ Podrobný popis.

Očitá svědkyně: „Pak všechna „ochrana“ padla a koncem října [1944] jsme odjeli. Kam, to jsme nevěděli. Ukázalo se, že to bylo do Osvětimi“. + „Jeli tři dny.“ + „V Osvětimi byla nakonec jen asi pět dní.“ + „Nahnali je do vlaku a vezli do Ravensbrücku. Úleva to však nebyla. V koncentračním táboře Ravensbrück byly totiž také plynové komory a vězenkyně to věděly.“

A tomu všemu musíme věřit.

Běžný den III. českého presidenta

Škoda, že to A. B. Bartoš zkazil zbytečně explicitním závěrem.

Levicový Bátora, který Pravdu a lásku nezajímá

Ředitel moravskoslezského krajského úřadu, Jaroslav Soural.

Jak to chodí v pravoslaví

Bulharsko: „Nikolaje, který jako jeden ze čtyř z celkem 14 bulharských biskupů nebyl spolupracovníkem bývalé tajné komunistické policie, pojí s Mandžukovem blízké přátelství. Mandžukov je zástupce staré gardy někdejší komunistické strany.“

Pěkný bon mot

„Filosemita je antisemita, který má rád Židy.“

Struktura Bible

Zatímco dělení Bible na knihy je od nepaměti, dělení na kapitoly a verše je výtvorem západním: „Rozdělení Bible na kapitoly provedl Stephen Langton, kancléř pařížské university a později arcibiskup canterburský, roku 1228. Rozdělení kapitol Starého zákona na verše pochází z roku 1528 od Xantes Pagnino z Luccy. Nový zákon rozdělil na verše protestantský knihtiskař Robert Estienne roku 1555. Toto rozdělení platilo pro Vulgátu, ale později bylo přijato i pro hebrejský a řecký text, stejně jako i pro budoucí překlady. Rozdělení na verše bylo spočítáno podle masory, kde se poznamenává, kolik která kniha obsahuje veršů.“ (RTF, p. 9)

Nebýt Západu nedokáže pravoslaví na Bibli pořádně odkazovat.

Jak to chodí na NS ČR

Ve válce gangů, kdy proti sobě bojuje justiční chobotnice (Pavel Zeman, Igor Stříž, Stanislav Mečl a Lenka Bradáčová) a justiční mafie (Renata Vesecká, Pavel Kučera, Pavel Němec, Karel Černovský, Arif Salichov, Petr Coufal, Vlastimil Rampula a Libor Grygárek), má navrh justiční chobotnice, protože ji podporují media. Je proto dobré si připomenout situaci na nejvyšším soudě: „Jednalo se o soudkyně patřící do tzv. »pražského výběru« dr. Bureše (tak jsme je nazývali my, co jsme už tehdy na NS byli) či do skupiny »pražských géniů«, jak je označoval tehdejší předseda Nejvyššího soudu O. Motejl, když si jednou v neformálním rozhovoru postekl, že ho »ti pražští geniové au ani nepozdraví na schodech«. No a řidiči Nejvyššího soudu je označovali jako »barbíny«.“ O koho se jedná, těžko říci.

Causa Bradáčová

K megaudálosti, kterou je zadržení poslance Davida Ratha při páchání těžkého zločinu (přijetí úplatku ve 4. odstavci), jsem se dlouho úmyslně nevyjadřoval, protože jsem nechtěl zaplavovat veřejný prostor dalším informačním senem. Nicméně, ukazuje se, že má další významné konsekvence, a proto bych se chtěl zaměřit na dopady sporného postupu OČTŘ na právní stát a demokracii v ČR.

Media totálně selhala: „už se tak děje, a bohužel opět ve státní televizi: čt si nechala udělat "průzkum", který jednoznačně potvrdil, že cca 90 % lidí má za to, že rath je vinen, že by měl složit mandát a že jeho stíhání je spravedlivé. já kolem sebe vnímám minimálně z poloviny záporné nebo vlažné reakce. kde jsou? ne, čt si potřebuje pojistit oprávněnost svého rozjezdu štvavé kampaně. a jak lépe to udělat, než přesunout odpovědnost na lidi. ostatně při úmrtí havla se čt "vyznamenala" stejně, ale v opačném gardu. je to už jen generátor lyrismu a kýče. p.š.“

To, co nyní zažíváme, je Čunek II v podání Vesecké II – Bradáčové. Trestní právo processní bylo tak ohýbáno, že výsledek je neslučitelným s právním státem:

1. vazba útěková, kollusní i předstižná. Jak může Rath opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokonat trestný čin, o který se pokusil, nebo vykonat trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, když už není ani hejtman, ani radní, ani zastupitel a ani člen politické strany? Předstižná vazba je zcela nezákonná. Útěková vazba je v každém slušném státě nahrazena kaucí. A konečně kollusní vazba: Jak OČTŘ samy přiznávají, bez odposlechů nejsou schopny vyšetřit vůbec nic: „Můžete dostat oznámení, že se kdysi kdesi cosi stalo. V ten moment jste v roli archiváře, protože si vyžádáte dokumenty, které následně analyzujete. Naděje, že se dostanete k trestné činnosti, je v těchto případech dost malá. Naopak ovoce přináší, když se můžete k trestné činnosti dostat v reálném čase. Tím se rozumí, že se páchá anebo připravuje. A vy jste u toho a můžete ji zdokumentovat.“ Takže i kollusní vazba je zjevně účelová.
2. pošlapávání místní příslušnosti. Jak to lapidárně shrnul Tomáš Pecina: „Tolik legrace bylo naposledy s Čunkem, jehož případ nejprve první parta předala jednomu místně nepříslušnému státnímu zastupitelství, aby mohl být odsouzen, a pak ho druhá parta poslala jinému, aby odsouzen být nemohl.“ Jenže zákonný soudce je ústavní oprávnění. A místní příslušnost státního zástupitelství je od zákonného soudce odvozena. Bradáčová to nakonec sama uznala a po 14 dnech případ konečně postoupila místně příslušnému státnímu zastupitelství. Své chování zdůvodnila neodkladnými úkony, což je jen velice obtížně napadnutelné. K tomu osobní poznámku. Bradáčová tvrdí, že nikdy nikdo neuvažoval, že by to mělo dozorovat městské státní zastupitelství v Praze. Ve skutečnosti jsem již 15. května 2012 ve 23.36 na Facebooku napsal: „No, to mi přijde krajně podivné. Pokud byl úplatek předán v Praze, mělo ho stíhat Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5, nebo kde se to odehrálo. O tom, pokud vím, media mlčí.“ (Okres v. kraj je podle závažnosti skutku. Kraj stíhá ty zločiny, za něž hrozí nejméně 5 let.)
3. dozorující státní zástupce. Bradáčová dlouhodobě uváděla media v omyl, že je dozorující státní zástupkyní. Opak zjistil až Týden. Dozorujícím státním zástupcem byl nejprve stážista Radek Bělor, pak Jiří Pražák.

Shrnuto, Bradáčová se neštítí mnoha špinavostí, pokud jí mohou prospět v její kariéře. Je však dostatečně obratná, aby se nedopouštěla kárných provinění. Nicméně zákon ohýbá až porušuje. Naštěstí si toho začínají všímat i kvalitnější media, zatímco ta ostatní pokračují v nesmyslné adoraci. (Zdá se, že Ivan Hamšík po Šafrově devastaci vrátil Reflex na vzestupnou trajektorii.)

Další manifest progressivismu

tentokrát elitářského.

Mým koníčkem je sbírat pokrokářská programová prohlášení, neboť vedle Vodníka neexistuje větší odtrženost od reality. Tady asi nejvíc zaujme bezostyšnost, jíž se navrhuje nahrazení demokracie expertokracií.

Palestinský Mandela

Marwan Barghouti.

Tomáš Pojar

Něco pro Vodníka. Asi netušil, že se na to bude v ČR někdo dívat.

Konec Bloguje

K 30. 6. 2012 končí Bloguje. Myslím, že toho systému nebude žádná škoda.