Rádl o pravoslaví

Emanuel Rádl: "Nacionální rozdrobení křesťanského Orientu pochází ze slabosti tohoto křesťanství, které nedovedlo udržet jednotnou organizaci ovládanou jedním duchem, a rozpadlo se tedy na přírodní součástky, které od té doby ovládá jen jednotný zvyk, nikoli jednotné přesvědčení… Orientální nacionální církve zůstaly kulturně bezvýznamné, nestavše se zdrojem nových idejí ani pro svou vlast, ani pro lidstvo… Nic nenasvědčuje tomu, že by "slovanská bohoslužba" soluňských bratří patřila jinam než do této orientální slabosti myšlenkové vůči přírodním poměrům, jakými je i jazyk. Slovanští věrozvěstové "činili ústupky" jazyku, kdežto náš západní nacionalismus vidí v jazyku kulturní sílu. Připomeňme si ještě jednou důvod, který věrozvěstové mají pro zavedení slovanské bohoslužby: je prý to lid "tvrdé šíje", a proto prý je třeba povolit jeho hlouposti a mluvit k němu slovansky a ne latinsky. Bylo by možno takovým trapným způsobem odůvodňovat ideály reformační nebo moderní demokratismus? … Šlo o rozpor mezi počínajícím se pravoslavím a katolictvím. Pravoslaví, mystičtější a ideově malátnější, podrobovalo se více místním slabostem, za jakou pokládalo řeč domorodců; katolictví, energičtější, hájilo práva kulturního jazyka, jakým byla tehdy latina. Šlo za druhé o právní otázku, kdo za panujících právních poměrů má církevně vládnout nad Moravou a sousedními zeměmi. papež rozhodl svým mocným slovem, že právo patří jemu…"