Co s ústavním soudem?

Pavel Hasenkopf na svém blogu zahájil diskussi, co s ústavním soudem. Na to jsou možné dvě odpovědi: maximalistická a minimalistická.

Podle maximalistické by ústavní soud měl být zrušen. Rakouský model koncentrovaného ústavního soudnictví se neosvědčil; v civilisovaných státech mají diffusní ústavní soudnictví, tj. že každý soud je oprávněn přezkoumat soulad zákona s ústavou.

V minimalistické by stačilo:

1. Zrušit abstraktní kontrolu norem – zrušování právních předpisů. Pokud nějaký úřad smí zrušit právní předpis, tak to není soud, ale zákonodárce. Soud smí toliko vyslovit neplatnost právního předpisu.
2. S tím souvisí odebrání aktivní legitimace presidentu republiky, poslancům a senátorům. K soudu má mít přístup pouze ten, jehož oprávnění bylo poškozeno.
3. Stejně tak je nezbytné zrušit francouzský model předběžné otázky (angl. preliminary ruling) podle čl. 95 odst. 2 ústavy a § 64 odst. 3 zákona o ústavním soudu. K soudu má mít přístup pouze ten, jehož oprávnění bylo poškozeno.
4. Zrušit přezkum jiných rozhodnutí než nejvyšších soudů: NS ČR a nejvyššího správního soudu. ÚS není nějaká odvolačka, natož okresní soud.
5. Negativistické odmítání podání nahradit positivním přijímáním podání.
6. Zrušit senáty bez náhrady a počet členů plena omezit z 15 na 9 soudců.

Updated.

Miroslav Brož a další blokádisti potrestáni

Plný text příkazu je na V Ústí neonacisty nechceme, anonymisovaný u Tomáše Peciny. Z formálního hlediska je vše jasné: Příkaz je nezákonný (porušuje § 13 odst. 2 přestupkového zákona), a proto musí být zrušen. Když si člověk čte podobné správní akty, tak má pocit, že české justici křivdí, tam se obvykle formální nedostatky nevyskytují.

Podívejme se na toto rozhodnutí z materiálního hlediska. Podle § 47 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona: Přestupku se dopustí ten, kdo neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci. Za přestupek lze uložit pokutu do 5000 Kč.

Vina

Blokádisté (v odporu proti příkazu) argumentují, že se zúčastnili jiného shromáždění (náboženského), a proto se deliktu nedopustili. Jenže znakem jiného shromáždění je to, že se koná buď a) na jiném místě, anebo b) v jiném čase. Toto údajné náboženské shromáždění se konalo na stejném místě a ve stejném čase. Šlo tudíž o protishromáždění, které nesmí zcela vyloučit konání hlavního shromáždění. Formální rozpuštění kontrademonstrace není nutné. Blokádisté proto blábolí, když tvrdí, že čl. 16 Listiny jim zaručuje neomezená protishromáždění.

Trest

Podle Tomáše Peciny byli pachatelé v negativním právním omylu, takže měli dostat nižší tresty. Co říká § 19 NTZ? „Kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.“ Z analogického použití § 19 NTZ lze dovodit, že pachatelé nebyli v uznatelném negativním právním omylu, neboť protiprávnost činu mohli rozpoznat bez zřejmých obtíží. Porušili totiž zásadu neminem laedere (nikomu neškodit), která je inherentní všem právním řádům.

Má být excess z negativního právního omylu polehčující okolnost? Domnívám se, že nikoliv, protože by to vedlo k rozpadu hodnot, na nichž je naše společnost založena. Vezměme si třeba příklad člověka, který bude vraždit domnělé čarodějnice na základě Božího příkazu: „Čarodějnici nenech naživu.“ (Ex 22, 17) Odmítám, že by měl dostat nižší trest než vrah, který náboženským fanatikem není.

Naopak lze zcela souhlasit s odůvodněním výše trestu: „Při ukládání druhu a výše sankce přihlédla komise k tomu, že popsané jednání pachatelů se stává produktem společenských nepokojů, vážně narušuje vztahy mezi lidmi a zasluhuje uložení sankce, která se stane odpovídajícím zdrojem převýchovy pachatelů.“ Přihlédl bych totiž k tomu, že jejich jednání se blíží přečinu porušování svobody shromažďování podle § 179 odst. 1 NTZ a rovněž bych jim udělil maximální trest, tj. v případě příkazu 4 000 Kč, v případě standardního správního řízení 5 000 Kč.

Právní erudice blokádistů

Vůdce blokádistů, Miroslav Brož, tvrdí: „proti příkazu podali odpor. Možná jsme to ani dělat nemuseli, protože příkaz je s největší pravděpodobností neplatný.“ Tento právní gigant ani netuší, že veškeré správní akty mají presumpci správnosti. Neplatnost je tedy nutno formálně napadnout opravným prostředkem, zde odporem. Jinak správní akt nabyde právní moci a s ohledem na právní jistotu by to nešlo nijak zhojit.

Jiná výtečnice, Romana Vlčková, dodala: „[P]rotestovat proti pochodům nacistů je právem a snad dokonce i povinností každého člověka“. Protestovat ano, ale nikoliv zbavovat neonacisty lidských práv. Ač to blokádistům může přijít divné, i neonacisté jsou lidé, takže mají lidská práva, včetně svobody shromažďovací.

ČBCE tvrdí: „V obou případech pochod budil zřetelný dojem, že jeho cílem je m.j. přiřknout obyvatelům těchto lokalit kolektivní vinu za trestné činy“. Demonstranti nejsou veřejným úřadem, aby mohli komukoliv přiřknout vinu za cokoliv.

Role náboženských společností

Za pozoruhodný považuji výrok: „[C]írkve spolupracují s policií a dalšími iniciativami (na vysoké úrovni – biskupů a ředitelství policie) a díky této spolupráci v předchozích dvou letech zabránily pochodům neonacistů – a to nenásilnými, bohoslužebnými shromážděními.“ Pokud církve chtějí navázat na tradice Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, nikdo jim v tom nemůže bránit, ale úctu pak budou požívat zákonitě takovou, jakou měla PS VB.

Falešná vlajka

Je velice častou praxí:

1. výbuch v hotelu U krále Davida (1946): „In the plan, Irgun men, disguised as Arabs, except for Gideon, the leader, who would be dressed as one of the hotel's distinctive Sudanese waiters, would enter the building through a basement service entrance carrying the explosives concealed in milk cans.“
2. operace Zuzana (1954)
3. swastika na těle Marie-Leonie Leblanc (2004)
4. swastiky na dveřích Sarah Marshak (2007)
5. vražda Mahmúda Mabhúha (2010)

Pravá povaha Věry Tydlitátové

To, že Věra Tydlitátová zaměnila Vodníka a mne, je absurdní už z toho důvodu, že naprosto nesdílím Vodníkův obdiv k její osobě. Věra Tydlitátová je neschopná se omluvit za pomluvy mé osoby, za neethické zveřejňování mého pravého jména, ačkoliv nejsem veřejná osoba, a navíc lže. Ve svém nejnovějším článku totiž píše: „Když někdo vymyslí a poté vloží bývalému prezidentovi do úst slova, která prokazatelně nikdy neřekl, ani nenapsal („humanitární bombardování,“ „lidstvo je rakovina, zredukujme ho“ apod.), nebo když ho obviňuje ze všemožných zločinů včetně vlastní neschopnosti a lenosti, měl by tím bavit buď doma na gauči partnerku, pokud ji to bude zajímat, nebo by to měl mumlat v nějakém drogovém doupěti, kam tyto nesmysly patří, ale ve slušné společnosti by je neměl psát do článků. Nebo ano, ale pak by měl čelit žalobě za nactiutrhání.“

Ačkoliv je dobré, že se Věra Tydlitátová naučila rozlišovat mezi žalobou za nactiutrhání a udáním za pomluvu, měla by se ještě doučit podstatu nactiutrhání. Tvrzený fakt musí být nepravdivý, jinak o nactiutrhání nejde. Václav Havel humanitární bombardování skutečně hlásal: „Domnívám se, že během zásahu NATO na Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů.“ A Adam B. Bartoš nikdy neřekl, že by Havel prohlásil, že lidstvo je rakovina, zredukujme ho, nýbrž, že se prokazatelně hlásí k lidem, kteří tento výrok pronesli: „Taková slova bývalý prezident sice nikdy neřekl, ale zřejmě si to myslí. Jak jinak si totiž vysvětlit, že se stal členem Římského klubu, elitního spolku, který přesně takové myšlenky razí a snaží se je popularizovat?“

Proto nevěřím Věře Tydlitátové, že by si Adam B. Bartoš kterýkoliv z jejích výroků vymyslel. Na Facebooku neexistuje anonymita (pouze pseudonymita), takže kterýkoliv text má vždy připsán autora. Problém je pouze falešný profil, což je podvod, ale nevěřím, že by si Adam B. Bartoš neověřil, zda náhodou necituje podvodný profil.

Zbytek jejího textu je neuvěřitelně žvanivý, takže si nezaslouží citovat. Snad jen: „Ale Klaus (nepíši pan Klaus, to budu psát, až si získá mou úctu, možná i k tomu někdy dojde, hůl nad ním nelámu) není v tomto státě sám.“ „Pane Klausi“ je oslovení. Používat toto spojení v 1. pádě jinde než v adrese je nesmysl a nepochopení češtiny.

Obrana před Věrou Tydlitátovou

Tomáš Pecina upozornil na zmatený článek Věry Tydlitátové, na který nebudu odkazovat, protože na sprostoty zásadně neodkazuji.

Předně, když byl někdo na Facebooku tak dlouho, tak by měl vědět tak základní věc, že je rozdíl mezi osobním profilem a fanouškovskou stránkou. Zatímco falešný osobní profil je illegální, Věra Tydlitátová je jako plzeňská zastupitelka veřejná osoba (angl. public figure), takže její fanouškovská stránka je plně legitimní. Já na rozdíl od ní veřejnou osobou nejsem. Jako prevenci případných paranoidních úvah uvádím, že jsem o existenci fanouškovské stránky Věry Tydlitátové neměl tušení a dozvěděl jsem se o ní až dnes.

Jaký je můj zločin? Prolinkoval jsem vtipný článek Adama B. Bartoše. To se nesmí, odkazovat na přistižené antisemity je zakázáno. Kdybych k tomu připsal nějaký kommentář, tak bych se nedivil, že si mne Věra Tydlitátová bere do úst. Ale takhle? Vždyť jediný můj „výkon“ byl, že jsem k autorovi připsal okřídlenou charakteristiku od presidenta republiky.

Tydlitátové posedlost Bartošem jí natolik zatemňuje vidění, že odmítá přiznat, že nejsem žádný jeho fanoušek. Pravda, zastal jsem se ho, když ho osočoval bývalý skalní kommunista; jindy jsem však byl kritický. Nehltám každý Bartošův článek jako ona, takže ani nejnovější – Havel: Lidstvo je rakovina, zredukujme ho – jsem dosud nečetl. Z letmého prolétnutí je však patrné, že půjde o další z serie pojednání v duchu spikleneckých theorií, ke kterým jsem krajně skeptický.

Zdá se, že je chybou, že jsem Věře Tydlitátové věnoval tolik pozornosti. Celkem 66 článků je opravdu hodně. Ale proti nepřátelům svobody se nemá bojovat monitoringem, nýbrž činem. Proto vyhlašuji úsilí legalisovat popírání holocaustu po vzoru všech slušných zemí jako jsou USA, Spojené království, Španělsko či Itálie. Když tam mohou mít svobodu projevu na tak vysoké úrovni, proč by ji ČR měla mít na stejně nízké jako Německo či Israel? Možná se pak nepřátelé svobody konečně naučí rozlišovat mezi žalobou a udáním.

Update: Ukazuje se, že si mne Věra Tydlitátová nejspíše spletla s Vodníkem. Už si mne pletli s Tomášem Pecinou, čemuž se moc nedivím, protože máme téměř identické názory. Ale s Vodníkem? Copak jsem schizofrenik, že se hádám sám se sebou?

Adam B. Bartoš opět přistižen

Tentokrát se dopustil opravdového hnusu – antisemitismu: „Nebožák Strauss-Kahn, který zmíněné země tlačil do lichvy a dalších podobných z ní odvozených finančních vynálezů, kterými Židé "obohatili" západní cilizaci, nyní sedí ve vězení s hlavou v dlaních, protože na něj někdo ušil podobně chytrou habaďůru.“

Naštěstí je tady bdělý Karel Matoušek, který zaskočí i s udáním, pokud se nikdo jiný k tomu mít nebude: „Od dob Protektorátu se takové věci v seriózních médiích neobjevily a objevovat nesměly. Zákony týkající se šíření rasové nenávisti snad také dosud nikdo nezrušil. […] Tak čekám. Jestlipak někdo podá na Bartoše, potažmo na Prvnizpravy.cz, trestní oznámení...? Liga proti antisemitismu? Pokud ne, rád to udělám sám.“

Příčiny srbské tragédie

Skvělý článek Matyáše Zrna. Cituji: „Na jednání parlamentu kdysi v roce 1993 pustil magnetofon s nahrávkou současné íránské populární hudby. Poté pustil píseň Dragany Mirković, jedné z nejpopulárnějších zpěvaček turbofolku. Oba dva snímky byly prakticky totožné.

* * *
Bylo to zlaté období věštců a proroků, kteří dostávali místo v státním tisku a televizi a jejichž astrologické časopisy plnily přední pulty kiosků. „Američané přiznali, že jejich armáda využívá černé magie“, „Americká vláda se zaprodala mimozemšťanům za slib, že ji učiní supervelmocí“ nebo „Amerika bojuje proti Srbsku pekelnými vedry“ jsou jen některé z titulků, které plnily i stránky běžného (pro)režimního tisku. Dokonce i horoskopy politiků byly určovány jejich stranickou příslušnosti. Zatímco Miloševičovi vycházela vláda na věčné časy, opoziční politiky podle horoskopů v srbském tisku čekala smrt (což se někdy opravdu stalo…). A když v březnu 1992 vyšli Bělehraďané do ulic demonstrovat proti režimu, skoro všem znamením se doporučovalo nevycházet - a když, tak jedině do kina.

V ústředním srbském deníku Politika s čtenáři mohli ve dvaceti pokračování dočíst, že Leonid Brežněv zemřel na následky telepatické agrese, popřípadě o případu létající Moskvanky. V televizi Politika vystoupilo mezi lety 1992-1994 osmdesát proroků, astrologů a numerologů. Lidoví proroci věštili smrt Bila Clintona a brzké ekonomické ozdravení Srbska. Spisovatel a malíř Momo Kapor se zase se čtenáři dělil o zásadní zprávu, že kosmonauti z vesmíru viděli "naše svatá místa osvícená zvláštním světlem, pozitivní energií, která je věčná a nezničitelná..."“

I Got You Babe

Srbsko po roce 2000

Na LW často negativně mluvím o Srbsku. Je však nutno upřesnit, že tím myslím „karađorđevićovské“ Srbsko (1903–2000), které téměř sto let snilo svůj sen o Velkém Srbsku. Návrat k „obrenovićovským“ tradicím začíná 5. října 2000, kdy byl svržen protodiktátor a arcivrah Milošević. Vývoj poté však byl nejistý. Ještě v roce 2003 byl zavražděn Zoran Đinđić. Nicméně 27. června 2004 zvítězily proevropské síly. Od roku 2008 se zdá, že tento positivní vývoj je nezvratný.

Oběti israelského státního terrorismu

Přehled západních obětí z pera Michala Očadlíka.

Konec experimentu

Rozhovor o zajímavé knize mého spolužáka.

Pilný hasbarista

Náhodou jsem narazil na předního českého bělokošiláče, jímž je Mgr. Karel Orlík, předseda České společnosti přátel Izraele.

Propagandisty nemá cenu sledovat, natož s nimi polemisovat; přesto je zajímavé se podívat na methody jejich práce. Rozpor reality s fakty (= lež) najdeme v jejich textech minimálně. Jejich hlavním pracovním postupem je svérázná interpretace faktů, často amorální. Genocida, kterou činí Israel, je nejen oprávněná, ale dokonce spravedlivá, protože co Israel dělá, je vždy dobře, i kdyby to byla taková svinstva jako operace Zuzana nebo Šošana.

Příkladem může být text Neuvěřitelná drzost! V něm jsou všechny klassické hasbaristické obraty jako na dlani. Předně, jakákoliv kritika Israele je neuvěřitelná drzost, protože Israel je nekritisovatelný. Protože Israel je nekritisovatelný, motivací kritiky Israele je nenávist. Jakýkoliv fakt kritisující Israel je lež.

Podle bělokošiláče Israel zahájil jen jednu válku – šestidenní (1967). Ve skutečnosti zahájil všechny války, kromě jomkippurské (1973): občanskou válku (1945) nocí vlaků, suezskou krisi (1956), aggressi vůči Libanonu (1978), libanonskou válku (1982), válku s Libanonem (2006), válku s Gazou (2008).

Hasbaristé pracují s churbenem jako mýthotvorným prvkem. Mají pocit, že kdyby Israel nějakou válku prohrál, znamenalo by to nový hurban. Jenže ve skutečnosti Israel v prvních letech 21. století prohrál všechny války; jen málokdy je některá porážka na hlavu. Jakýkoliv kritik Israele je automaticky antisemita. Antisemitism tedy znamená kritiku Israele.

Pozoruhodný pokus popřít, že Israel porušuje ženevské úmluvy, konkrétně čl. 49 i. f. o ochraně civilních osob za války (1949): „Okupační mocnost nemůže deportovat nebo přesunout část svého vlastního obyvatelstva do území jí obsazeného,“ spočívá na argumentu, že kolonisté (osadníci) jsou tam z vlastního rozhodnutí. Jenže israelská vláda je všemožně podporuje. Jsou odsouzeny mezinárodním právem, včetně resoluce rady bezpečnosti OSN č. 446, která je pro Israel závazná.

Anglická polysémie

Jeden Argetinec upozornil na některé polysémy v angličtině:

„As a native speaker of Spanish, I find certain subtle distinctions missing in English. Take, for instance, the verb to know; it may mean "to know a fact" or "to know someone." Spanish differentiates between both meanings, the words used being saber and conocer, respectively. Similarly, the verb to ask may mean "to ask a question" (Spanish: preguntar) or "to ask for something" (Spanish: pedir), and the verb to cry may mean "to cry out loud" (Spanish: gritar) or "to cry with tears" (Spanish: llorar). The native speaker of English may not even understand the need for separate words to cover the different meanings, but to someone who comes from another language the absence of these distinctions is startling.“

Některé platí i pro češtinu, která rovněž neumí rozlišit znát něco (fr. savoir) a znát někoho (fr. connaître). Naproti tomu čeština umí rozlišit zeptat se a požádat (angl. to ask), křičet a plakat (angl. to cry).

Veskrze podřadný dějepisec Palacký

Tomáš Pecina a jeho kollegové představili obsáhlý přehled českých dějin z alternativního pohledu. Bohužel je značným zklamáním. Je totiž postaven na kommunistickém principu nenávisti. Nemám čas a prostor sepsat komplexní recensi, a proto se omezím na poznámku:

„Proto má veskrze podřadný dějepisec Palacký v Praze své náměstí a na něm gigantickou sochu: ve svých pracech záměrně a vědomě lhal, avšak činil tak ve prospěch svého národa.“

Tady jsou smíchány hned 2 nesmysly dohromady: Palacký nebyl podřadný historik, nýbrž zcela mimořádný, a náměstí a sochu nemá za dějepisectví, nýbrž za politiku.

Franz Palacky (14. června 1798 – 26. května 1876), jak ve svých odborných textech podepisoval, patřil k největším historikům své doby (cf. dobové recense: 1 a 2), plně srovnatelným s tak velkými historiky jako byl Francouz Jules Michelet (1798–1874), Němec Leopold von Ranke (1795–1886) či Skot Thomas Babington Macaulay (1800–1859). Byl to romantik, přesto slabší než Michelet, ačkoliv silnější než Ranke.

Na náměstí to pouhý historik nedosáhne. Michelet má jen ulici, např. v Brestu, Ranke ve Wiehe a Macaulay ani to. Palackého předchůdci či nástupci jsou částečně či úplně zapomenuti, ať je to František Pubička, Wácslav Wladivoj Tomek, Anton Gindely, Josef Kalousek či Jaroslav Goll. Jediný český historik, který unikl tomuto zapomění, byl Josef Pekař, ale za to vděčí kommunismu, který dobu před kommunismem v obecném povědomí konservoval a rovněž svým sporům s Masarykem.

Palacký byl v letech 1848–1876 nikým nezpochybňovaným vůdcem národa. Po jeho smrti se politicky nepochybně více talentovaný František Ladislav Rieger (1818–1903) musel smířit s tím, že už je vůdcem toliko většiny, zatímco mladočeské menšině šéfovali bří Grégrové. A Albín Bráf už byl toliko stínem.

Co se týká flame war mezi Starým pánem a Tomášem Pecinou, musím nerad dát spíše za pravdu Starému pánovi. Dynastii Lucemburků založil Udo de Mainvault (* 930). Rod tedy pocházel z dnešní Valonie. Byla to hrabata arlonská, od roku 1065 knížata limburská. V roce 1216 vznikla mladší větev – lucemburská. Z toho je jasně vidět, že rod byl frankofonní.

Co se týká papežského císaře Karla IV. a jeho syna Zikmunda, je nejlepší se podívat, co o něm soudí stará Encyclopædia Britannica (1911), která neměla důvodu stranit kterémukoliv z nich. Karel IV. mohl se schismatem máloco udělat, protože vzniklo 20. září 1378 a on zemřel již 29. listopadu 1378.

Ohánět se belletristou Aloisem Jiráskem je to samé jako ohánět se belletristou Josefem Svátkem. Stejně absurdní je psát o Němcích o jako o Germánech a o Češích jako o Slovanech. Např. již od roku 1512 se římská říše officiálně jmenovala Svatá říše římská národa německého. Již Dalimilova kronika (1314) na mnoha místech mluví o Češích, např.: „Čechové na Prahu vzběhnú a Poláci ote všeho sběhnú. Čechové prostřěd hradu stojiechu, málo jich bieše, pro to za Poláky neběžiechu. Čechové sě neozřěchu, druzí názi sě s stráně plaziechu.“ (facsimile)

Butcher the Arabs

Israelští fascisté každoročně oslavují dobytí a annexi Východního Jerusaléma židovským státem: „Je to novodobý a nepříliš významný svátek v židovském kalendáři, ale je důvodem k radostným oslavám.“ Letos se bělokošiláči neomezili na průvod v Západním Jerusalémě, ale po vzoru orangistů jich 40 000 poprvé mašírovalo též ve Východním.

Odpůrci rasismu se shromáždili na antidemonstraci: „Inside the neighbourhood several hundred people gathered, with a group of them trading insults with a protest group of around 30 left-wingers holding banners reading: “Jewish-Arab solidarity against Fascism” and “Illegal settlements in east Jerusalem are an obstacle to peace.”“

Ochránci lidských práv v Gush Shalom Jerusalémský den kommentují takto: „Gush Shalom calls for abolition of "Jerusalem Day" and its removal from Israeli calendars, because it is a false holiday commemorating a false event. What is called "The Unification of Jerusalem" was in fact but the creation of a regime of occupation and oppression over the Palestinians of East Jerusalem.“

Transsubstanciace nezávadného symbolu v závadový

Tomáš Pecina upozornil na šílené usnesení ÚS ČR v. Š. V., jehož autorem je Miloslav Výborný. Nejlepší kommentář k němu podal jakýsi Dvořák. Výborný rozhodl: „Stěžovatel nebyl odsouzen pro pouhé nošení závadného oděvu či znalost významu číslic 88, ale pro schvalování nacistických zločinů, jež se projevilo právě tím, že na shromáždění politické strany, jež svým programem směřuje k vyvolávání národnostní, rasové, etnické a sociální nesnášenlivosti vůči určitým skupinám obyvatel České republiky (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 13/10 dostupné na http://nalus.usoud.cz), se prezentoval symboly s těmito názory sympatizujícími.“

To znamená, že tričko s číslicí 88 je samo o sobě nezávadné. Pokud si jej však někdo vezme na závadovou akci, např. shromáždění neonacistů, tak příchodem na ni se ipso facto transsubstancuje na závadové.

Za neméně odporné lze považovat Výborného předepisování, jak se má člověk k podnikatelům chovat: „Nelze akceptovat obhajobu stěžovatele, že byl nevinným nositelem oděvu a doplňků určité obchodní značky, protože není zvykem, aby běžný spotřebitel choval tak pozoruhodný obdiv a věrnost konkrétní obchodní značce, že by kromě jejího oblečení nosil i odznak s jejím logem.“

President vrací úder

Na rozhovor se samolibým Grušou reagovala hlava státu. A to poněkud přízemně: „Ale v jistou chvíli jsem se pokusil z Gruši udělat i politika. Dali jsme ho na kandidátku ODS do Senátu, ale ve volbách prohrál, protože to – k mému velkému zklamání – vůbec neodpracoval. Myslel asi, že to půjde samo, ale tak to v životě není. Udělal jsem ho ještě členem své vlády, ministrem školství, ale i v této roli naprosto selhal, protože nebyl zvyklý systematicky pracovat. Někteří lidé vám nikdy neodpustí, že jste jim pomohli – a oni to nezvládli. V tom Jiří Gruša není jediný.“

Na druhou stranu, Klausově poznámce o politické korrektnosti je nutno zatleskat: „Podle Gruši politická korektnost, světácky sklouzne do angličtiny a říká „political correctness“, znamená, „že se občas korigujete. Nic dalšího“. A to už mi rozum opravdu zůstává stát. Je v podstatě smutné, kam až je možné dojít. Snad jsem to ale pochopil. Jiří Gruša si z politické korektnosti, česky řečeno z obyčejného pokrytectví, udělal životní program.“

ProAlt разоблачён

Dovolil si napsat své pochybnosti o lidskosti politiky jediné demokracie na Blízkém východě. A to se neodpouští.

Jiří Gruša bezostyšně lže

Jiří Gruša se stejně jako Karel Hvížďala vždy vyznačoval rychlými a krajně povrchními soudy, tj. plácal, co mu slina na jazyk přinesla. Nyní se rozhodl, že to dá sežrat Klausovi, protože ačkoliv jsou spolužáci, má větší ego a dotáhl to dál:

„V poslední době jsem občas překvapen, že někdo v Česku začne žvanit třeba o tom, že politická korektnost je pitomost. A říkám si. Myslí to ten člověk vážně? Nebo ví vůbec, co ta political correctness je? Neví!

Na koho narážíte?
No, neříkal to Klaus?

* * *

Prostě, když jste dlouho u moci jako on, tak vás už nenapadne, že byste měl dělat korektury. A tak napadnete politickou korektnost. A „political corectness“ znamená, že se občas korigujete. Nic dalšího.“

Jak je to ve skutečnosti? „Politická korektnost je ideologie, která klasifikuje určité skupiny lidí jako oběti, jež potřebují ochranu před kritikou, a jejíž přívrženci věří, že jiný přístup nelze tolerovat.“

Top Gun Monologue

Nejslavnější scéna z filmu Sleep with Me (1994) – ukázka z filmu (illustrovaná).

Sheena Easton - 9 to 5

Jeden z prvních hitů 80. let. Z clipu však ještě dýchá atmosféra let 70.

Na počest všech konspiračních theoretiků

Netanjahuova adresa Kongressu

Kompletní přepis celé řeči.

Exekutoři za první republiky

Rozprava v Senátu v pátek 18. prosince 1931:

„Přátelé, takovou máme dnes demokracii a takové jsou poměry. Na vesnicích řádí neslýchaně exekutoři. Berní úřad v Žamberku vyslal do obce Orlice exekutora, který měl nařízeno, aby se dříve z obce nevrátil, pokud nezajistí 25.000 Kč. Dotyčný se náležitě činil. Obec, čítající 120 čísel, až na 14 čísel byla celá zfendována.

Ve Stěžerách u Hradce Králové byly v 60 rodinách zabaveny různé věci exekutorem. Ve Vodňanech obchodník se střižním zbožím dostal od berního úřadu vyrozumění, že jistého dne přijde o 9. hodině dražební komise dražit zboží, ale obchodník Bakule se o půl 9. hodině v krámě oběsil. (Sen. Mikulíček: Byl opravdu osvobozen!) A takových samovražd je spousta. Je také i takový případ, že zoufalec před dražbou udá na krátké závěti, proč se oběsil, a na konec napíše, že provaz odkazuje bernímu úřadu.

Mám ještě jeden příklad: Exekutoři jdou tak daleko, že zabavují i zlaté zuby v ústech.“

Slovo na dnešní den

„Not all the victims of the Holocaust were Jews, but all the Jews were victims.“
—Elie Wiesel: And the Sea Is Never Full, p. 129

Ten, kdo tvrdí přehnaně vysoké číslo o počtu obětí šoa, rovněž ji popírá: „As of 2007, there have been seen more references, or a return to references that there were 11 million victims in the Holocaust. As far as CHGS understands this issue from documents and analysis, this number is fictitious and actually can serve to undermine the teaching of the Holocaust Shoah.“

Updated.

V-E Day

V Israeli si stejně v Rusku připomínají německou kapitulaci, která nabyla účinnosti 8. 5. 1945 ve 23.01 SEČ („to cease active operations at 2301 hours Central European time on 8th May 1945“), až 9. května. Další důkaz affinity Israele a Ruska.

Protože v té době byl v Evropě letní čas, kapitulace nabyla účinnosti 9. 5. 1945 v 0.01 SELČ: „On 7 May General Eisenhower, with representatives from Britain, Russia and France, accepted the unconditional surrender of all German forces on all fronts, to be effective from 0001 hours on 9 May.“ (V UK měli tzv. dvojnásobný letní čas.)

Updated.

Kommunistické nebezpečí

Martin Uhlíř z TOP 09, který se již stačil vyprofilovat jako přední nepřítel svobody, na blogu Věry Tydlitátové mobilisuje proti kommunistickému nebezpečí. Oč jde?

Kommunistický svaz mládeže, u něhož snaha ministerstva vnitra potlačit spolčovací svobodu narazila na liberálního soudce nejvyššího správního soudu, obnovil svou činnost a svolává na demonstraci v úterý 10. května 2011 v 18.00 na náměstí Jana Palacha v Praze. Jejím motivem je odsouzení válek, které v současné době Západ vede, tedy současnost (odsouzení toho, co se děje) a budoucnost (návrh toho, co se dít má).

Uhlíř však blouzní takto: „Chceme informovat lidi, kterým není lhostejné, že se v Praze ještě 21 let po konci totalitního režimu chystají lidé veřejně oslavovat masové vrahy (Stalina, Gotwalda [sic!] a spol.) a obhajovat zrůdnou ideologii, která stála život mnoho desítek milionů lidí.“ Vsadil bych se, že na demonstraci nepadne o Stalinovi a Gottwaldovi ani slovo. Uhlíř se pohoršuje i nad tím, že demonstrace se má konat na náměstí Jana Palacha, jako kdyby nevěděl, že Palach byl blouznivý kommunista, který stejně jako on chtěl censurovat: „Naše požadavky jsou: […] 2. zákaz rozšiřování Zpráv.“

Na závěr si dovolím ocitovat předsedu KSČ, Bohumila Jílka (cf. Václav Bolen), z roku 1926: „Správní aparát státní je reakčnější než za Bacha v Rakousku. Pro policii stává se bezpečnostní služba něčím vedlejším. Hlavním oborem působnosti československé policie, značně rozmnožené proti počtu za Rakouska, je služba politická, neznající ústavou zaručené osobní svobody. Neexistuje pro ni také neporušitelné právo domovní. Listovní tajemství je luxus trpěný jen některým občanům. Policie je v Československé republice všemohoucí. Má černé kabinety, čte i soukromé dopisy, špehuje, koho se jí namane, udává a připravuje procesy na každého, kdo je vládnoucímu režimu nepohodlný. (Souhlas komunistických poslanců.) Při tom jsou její pracovní metody velice často hrubé, ba až provokativní. Špionážních kanceláří je v Československé republice celá spousta, čímž jedině vysvětlí se vzájemná jejich konkurence a zprávy psané po vzoru romantického líčení detektivek Cliftonových. Ministerstvo zahraničí spolu s ministerstvem vnitra mají ve špehování nepohodlných primát a jejich zpravodajská oddělení jsou řízena výtečníky v oboru detektivním a la Hájek a Hajšman. (Výkřiky posl. Muny.) A kam dovedou takoví výtečníci zaběhnouti, ukázal nejlépe plán vypočtený na zničení naší komunistické strany s připravovanými procesy pro atentát na presidenta Masaryka a špionáž pro Sovětské Rusko. Menších "bot" takového druhu má zdejší republikánská policie plné sklady. Kriminální policie s jejím způsobem chytání t. zv. nebezpečných lidí a vynucování jejich přiznání, je kapitola sama pro sebe, jež se liší od středověkého práva útrpného jenom svou rafinovaností a surovostí. (Tak jest!)“

Likvidace řeckokatholické církve v carskému Rusku

Když bylo v roce 1793 annektováno Bělorusko Ruskem, bylo jasné, že nastává období persekuce řeckokatholické církve. Vzhledem k orientálnímu charakteru ruského státu bylo ovšem také zřejmé, že k utahování šroubů dojde postupně a pomalu.

Brzy po svém nástupu na trůn car Mikuláš I. zakázal výstavbu nových katholických kostelů a kaplí. V roce 1827 připravil rusofilský řeckokatholický kněz, Józef Siemaszko, komplexní plán likvidace řeckokatholické církve: 4 diocése nahradit 2, které by šly snadněji ovládat, odlišit úbor řeckokatholického a pravoslavného kněžstva, aby je farníci snadno rozpoznali, zvýšit roli laiků po vzoru ruskopravoslavné církve, postátnit vzdělávání kněží a konečně zredukovat financování řeckokatholických klášterů. Vláda tento plán schválila.

V roce 1832 byla zlikvidována vilenská universita. Bylo zrušeno 60 řeckokatholických klášterů. 4 řeckokatholické diocése byly sloučeny ve 2. Do čela běloruské byl jmenován Jozafat Ignacy Bułhak (1756–1838), hrdinný odpůrce pravoslaví, který však byl internován v Petrohradě, do čela litevské se dostal Иосиф Семашко. Ruští velkostatkáři otevřeně nutili své poddané ke konversi na pravoslaví, což silně podporoval fanatik Smaragd Kryžanovskij, biskup nové ruskopravoslavné diecése – polocké (1833–1837).

K posílení ruskopravoslavných posic byli jmenováni noví světící biskupové, kteří se na svůj úkol několik let připravovali v Petrohradu: do běloruské diecése Benedykt Luziński, do litevské Antoni G. Zubko («необыкновенный стоятель за Православие и русскую народность в Западной России») a Иосафат Жарский, který ale byl odpůrce pravoslaví.

Další krokem byla rusifikace ritu, k čemuž sloužily v Moskvě natištěné missály. Do roka musel být ve všech kostelech zaveden ikonostasis. V průběhu vynucování těchto opatření se ukázalo, že řeckokatholické duchovenstvo vzdoruje jen málo. Proto bylo rozhodnuto, že sjednocení může započít. V roce 1835 byl ustanoven tajný výbor (Секретный комитет). V roce 1837 bylo oddělení řeckokatholické církve transformováno z odboru cizích věr pod nejvyššího prokurátora (обер-прокурор).

Po smrti Bułhaka a Žarského násilnému sjednocení už nic nebránilo. Na každého řeckokatholického kněze bylo tlačeno individuálně. Z 1057 kněží litevské diecése jich s likvidací řeckokatholické církve souhlasilo 760, z 680 běloruské jen 186. Celkem 111 kněží veřejně oznámilo, že raději změní ritus na latinský, než aby se stalo schismatiky. Celkem 8 kněží, kteří odolali všemu nátlaku, bylo deportováno do centrálního Ruska.

Likvidace byla formalisována na neděli pravoslaví, 12. února 1839 na polockém shromáždění (Полоцкий собор 1839 года) na společné bohoslužbě Semaška, Lužinského a Zubka. Žádost k caru podepsalo 1 305 kněží a car ji schválil 25. března 1839. Sjednocení řeckokatholické církve s ruskopravoslavnou bylo vyhlášeno 14. května 1839 na společné bohoslužbě.

Lze uzavřít, že Vodníkův výrok: „Nejen proto, že jsem sám pravoslavný, ale že v Rusku měly menšiny, najmě náboženské, větší svobodu než v předosvíceneckých monarchiích západních,“ je výplodem chorého mozku.

Bohaté carské zkušenosti zúročili kommunisté v roce 1950. Jediný rozdíl byl v rychlosti celého processu.

Marta Kubišová - Vrba (1969)

Jak Vodník lže

Na DS Vodník umístil další příspěvek do nekonečné serie ruskopravoslavné propagandy. Vodníkův výrok: „Nejen proto, že jsem sám pravoslavný, ale že v Rusku měly menšiny, najmě náboženské, větší svobodu než v předosvíceneckých monarchiích západních,“ je však nestydatá lež:

„12 февраля 1839, в Неделю православия, в Полоцке во время его совместного служения с 2-мя другими сочувствовавшими его делу униатскими архиереями — Полоцого Василия (Лужинского) и викарного епископа Брестского Антония (Зубко) — был принят акт присоединении униатской церкви к православной и составлено всеподданнейшее прошение о том государю с приложением 1305 подписей духовных лиц; последнее было Высочайше одобрено 25 марта того же года. В связи с этим событием была отчеканена специальная медаль с надписью «Отторгнутые насилием (1596) воссоединены любовию (1839)». Всего в православие перешло свыше 1600 приходов с более чем 1 млн 600 тыс. верующих. Одновременно к императору обратились 111 священников западных епархий с просьбой сохранить унию и разрешить использование униатских служебников. Но их запретили в священнослужении и перевели на должности пономарей, а наиболее упорствующих выслали в Сибирь административным порядком.“

Jak to probíhalo v praxi: „Со стороны гражданского начальства истязанием заведовал окружной Новицкий. Этот полицейский апостол сек людей до тех пор, пока человек не соглашался принять причастие от православного попа. Один четырнадцатилетний мальчик после двухсот розг отказался от такого общения с Христом. Его снова начали сечь, и только тогда, уступая страшной боли, он согласился. Православная церковь восторжествовала!“

Kommunisti se v roce 1950 jen inspirovali samoděržavím. Jako ostatně ve většině věcí.

Apotheosis Věry Tydlitátové

z pera geniálního Bartoše.

Ladislav Bátora разоблачён

Je pozoruhodné, že po takové smear campaign je ještě možné objevit nějaká nová fakta. Anonymní zprávu ČTK přetiskla veškerá žluťácká media, od Blesku, přes Romeu, až po Novinky, Věru Tydlitátovou a Lidovky.

Pseudonovinář Fabiano Golgo

Ačkoliv je Fabiano Golgo původem Brasilec, velice rychle se přizpůsobil českým standardům. Nedávno napsal: „Minulý týden chtěl Terry Jones zorganizovat protestní akci na Velký pátek před jednou mešitou v Michiganu. Jenže soudce ho nechal preventivně uvěznit po dobu několika hodin se slovy: „Říkat můžete, co chcete, ale ne kde chcete.“ Soudce svůj verdikt též zdůvodnil tím, že pastor Terry Jones odmítal zaplatit za nadstandardní policejní ochranu tohoto protestu.“

Kvalita této „informace“ je extrémně nízká i na české poměry. Napravme tedy selhání redakce Deníku Referendum: Ano, je pravda, že pastor Terry Jones chtěl před mešitou v Dearborn uspořádat shromáždění. Proto to oznámil dearbornským úřadům. (V originále podal žádost o permit to assemble. Anglosaské právo nerozlišuje mezi pouhým oznámením a žádostí o vydání povolení.)  Oznámené shromáždění bylo zakázáno (v originále: „odepřít povolení“ – deny the permit), protože by poškodilo veřejný mír (breach of the peace).

Jones se se odvolal k soudu. Porota potvrdila zákaz shromáždění a soudce navíc vydal usnesení o povinnosti složit kauci (peace bond) 1 dollar pro případ porušení zákazu. Když ji Jones odmítl z principiálního důvodu složit, byl poslán do vězení za neuposlechnutí úředního rozhodnutí. Tam si to po hodině rozmyslel a kauci složil. Proti uložení kauce se postavili ochránci lidských práv (ACLU).

Co se týká údajné platby za „nadstandardní policejní ochranu tohoto protestu“, ta je v USA protiústavní od Forsyth County v. Nationalist Movement (1992). A verdikt vynáší porota. Soudce vydává rozsudek.

Závěr: Čeští novináři opět potvrdili svou nevalnou úroveň. To, co píší o americkém právu, jsou často naprosté nesmysly.

Oslava formalismu

Václav Žák, jak má ve zvyku, napsal výtečnou analysu české společnosti. Tomáš Pecina si z ní vybral problém infantilismu, mne více zaujala oslava formalismu:

Ale formální vztahy jsou předpokladem vzniku řádu. Existují česká ministerstva, kde ministři nepodepisují dokumenty, které z ministerstva odcházejí. Jsou ministerstva, kde se nedělají zápisy z porad, kde nejsou písemně předávané úkoly a pokud ano, pak nejsou podepsané.

Že je vám to úplně jedno? Dovedu si představit. Ale pak se nedivte, že se vám chce zvracet z politiky. Ten chaos generují party lidí, které se nejdříve milují, pak se začnou nenávidět. A v příšeří, které se rozhostí všude tam, kde se nedodržují formální pravidla, se korupci daří jak v pařeništi.

* * *

K bláznivým paradoxům českého vnímání světa patří anarchistické nesnášení státu a současně podlézavé dovolávání se státní autority místo vlastního úsudku.

Ano, přesně. Faktické nerespektování formálních pravidel je velice orientální a znamená, že Češi patří na Západ jen napůl.

Updated.

Kolik andělů se vejde na špičku jehly

Ve veřejném mínění má scholastika velice nízké postavení, protože se údajně zabývala otázkami typu, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Ve skutečnosti se scholastika touto otázkou nezabývala. Jak tento mýthus vznikl? Ačkoliv jsou doklady již ze 17. století, pramenem tohoto mému je kniha Isaaca D'Israeliho (1766–1848), otce premiéra Benjamina Disraeliho, Curiosities of Literature (Zajímavosti literatury, 1791). S typicky osvícenským výsměchem psal o tom, že se Akvinský zabýval otázkami, zda byl Kristus hermafrodit a zda jsou v ráji hovna. Ostatní scholastici prý řešili problémy, zda po Vzkříšení porostou vlasy a nehty a zda ke vzkříšení dojde v noci. D'Israeli doslova píše:

The reader desirous of being merry with Aquinas's angels may find them in Martinus Scriblerus, in Ch. VII who inquires if angels pass from one extreme to another without going through the middle? And if angels know things more clearly in a morning? How many angels can dance on the point of a very fine needle, without jostling one another?

Jenže ten údajný Martinus Scriblerus byl kollektivní pseudonym 5 anglických satiriků z roku 1741, kteří o počtu andělů na špičce jehly nepsali.

Skokie (1981)

Analogie hodináře

William Paley (1743–1805): Natural Theology, or Evidences of the Existence and Attributes of the Deity collected from the Appearances of Nature (1802):

IN crossing a heath, suppose I pitched my foot against a stone, and were asked how the stone came to be there; I might possibly answer, that, for any thing I knew to the contrary, it had lain there for ever: nor would it perhaps be very easy to show the absurdity of this answer. But suppose I had found a watch upon the ground, and it should be inquired how the watch happened to be in that place; I should hardly think of the answer which I had before given, that, for any thing I knew, the watch might have always been there.

p. 1

This mechanism being observed (it requires indeed an examination of the instrument, and perhaps some previous knowledge of the subject, to perceive and understand it; but being once, as we have said, observed and understood), the inference, we think, is inevitable, that the watch must have had a maker: that there must have existed, at some time, and at some place or other, an artificer or artificers who formed it for the purpose which we find it actually to answer; who comprehended its construction, and designed its use.

p. 3

THIS is atheism: for every indication of contrivance, every manifestation of design, which existed in the watch, exists in the works of nature; with the difference, on the side of nature, of being greater and more, and that in a degree which exceeds all computation.

pp. 17 a 18

Duchovní a exaktní vědy

Duše (heb. נפש, řec. ψυχή, lat. anima, angl. soul, fr. âme, něm. Seele) je individuální každému organismu. Je to čistě theologický koncept, který nemá žádný odraz v realitě. Naproti tomu duch/mysl (heb. רוח, řec. πνεῦμα/νοῦς, lat. spiritus/mens, angl. spirit/mind, fr. esprit, něm. Geist) vyjadřuje vědomí, tj. to, co přesahuje pouhé fysično. Není pochyb o jeho realitě, spor je toliko o dualism těla a mysli. Zatímco tradiční pojetí mezi nimi vidí bariéru, pro scientisty je mysl toliko funkcí těla. Pojem duch je vnímán jako zobecnění myslí. Je zajímavé, že zatímco duši a ducha odlišují všechny jazyky s abrahámovským náboženstvím, ducha a mysl francouzština a němčina odlišit nedokáže, leda členem.

Vulgární materialisté neumějí rozlišit mezi duší a duchem, a proto se brání pojmu duchovní vědy (něm. Geisteswissenschaften). Čeština však má veškerou odbornou terminologii z němčiny; nevidím důvod, proč neústrojně používat anglicismy jako jsou humanitní vědy (angl. humanities).

A konečně exaktní (doslova přesné) vědy. Patří sem všechny formální vědy (tj. jazyky vědy: logika, mathematika a informatika) a nepatří sem žádné duchovní vědy, např. typicky historiografie, ale i ekonomie. Přírodní vědy sem spíše patří (fysika, chemie, biologie), ale jejich části rovněž ne: Velký třesk, evoluční theorie. Podmínkou exaktnosti je totiž opakovatelnost zkoumaného a falsifikovatelnost theorie.

Updated.

SCOTUS ochránil vulgarismy

The Onion už spletla kdekoho, protože píše seriosním stylem. V češtině bohužel podobnou humoristickou stránku nemáme. Tak si dovolím ocitovat ze zprávy o rozsudku Nejvyššího soudu USA o svobodě projevu: „"It is the opinion of this court that the right to speak without censorship or fear of intimidation is fundamental to a healthy democracy," Justice Ruth Bader Ginsburg wrote for the majority. "Furthermore, the court finds that the right to say whatever the hell you want, whenever the hell you want, is not only a founding tenet, but remains essential to the continued success of this nation." Added Ginsburg, "In short, freedom of speech means the freedom of fucking speech, you ignorant cocksuckers."“

Zákaz křesťanského shromáždění

V Kolíně zakázali křesťanské shromáždění. Oč jde? Ze zmatené zprávy iDNES lze rekonstruovat následující skutkový stav:

Apoštolská církev vždy na velikonoce organisuje čtení z Bible, tedy typické náboženské shromáždění, které nepodléhá oznámení. Poprvé tak učinila v roce 2009. Z pilnosti a pro jistotu toto náboženské shromáždění oznámila. Kolínský městský úřad však toto oznámení posoudil jako žádost o zábor veřejného prostranství, jak je pro územní samosprávu typické: „Pastor chtěl mít navíc akci ozvučenou, to už zábor veřejného prostranství je.“ Vím totiž, jaké neskutečné problémy měli organisátoři Queer Pride v Táboře. Pomohlo až to, když jsme jim poradili, že shromáždění není zvláštním užíváním pozemní kommunikace, nýbrž obecným.

Apoštolská církev však protiprávnímu výkladu ustoupila a o zábor veřejného prostranství požádala. To bylo povoleno, přičemž je více než zvláštní, že nebylo zpoplatněno. Až v roce 2011 kolínská městská rada žádost o zábor veřejného prostranství zamítla. Odůvodnění známo není, pouze jeden z radních se vyjádřil takto: „Hlasoval jsem proti. Podle mě Bible patří do prostor, které jsou k tomu vyhrazené.“

Právní ignorantství se nevyhnulo ani oznamovateli/žadateli: „Zákon o shromažďování nám ukládá pouze ohlašovací povinnost. Zakázat nám ji nemohou a beru to jako výrazný zásah do svobody projevu církví.“ Předně, náboženská shromáždění se oznamovat nemusí, zákon o shromažďování ohlašovací povinnost u náboženských shromáždění neukládá. Naproti tomu, oznámená náboženská shromáždění lze zakázat a probíhající náboženská shromáždění rozpustit, a to ze stejných důvodů jako ostatní shromáždění.

Poučení: Opět se ukázala totální nevzdělanost úředníků územní samosprávy. Žádost o zábor veřejného prostranství měli posoudit jako oznámení náboženského shromáždění. Ozvučení je právní nerozhodné. I pokud se však k oznámení chovali jako k žádosti, názor, že Bible patří do prostor, které jsou k tomu vyhrazené, je diskriminační a nemůže být odůvodněním zamítnutí žádosti o zábor veřejného prostranství.

Update: Ignác Pospíšil zjistil, že to bylo jinak, než jsem spekuloval na základě novinového „zpravodajství“.

Nejstarší článek z Vrby

Nejstarší článek z Vrby, který je dostupný na Internetu, je z 2. prosince 2005.

Maďarsko mění název

Jak informuje Jiné právo, v Maďarsku se právě schvaluje nová ústava. V současné době tam mají kommunistickou ústavu z roku 1949, což je pro ostudu.

Součástí ústavy je změna názvu státu. V současné době se jmenuje Magyar Köztársaság, Maďarská republika, doslova maďarský veřejný stát. Napříště se má jmenovat Magyarország, Maďarsko, doslova stát (země) Maďarů.

Sv. Trojice

Anotace části monografie Syntéza dogmatické teologie I: Bůh v Trojici (Praha 2003), jejiž autorem je Jean-Hervé Nicolas (1910–2001).

Svůj k svému

Šafr má šéfovat Blesku. Konečně. Snad to Reflex ještě zachrání.

Jak to chodí v Blistech

Výpověď Fabiana Golga.

Pseudoprávník Rychetský

To, že předseda českého ústavního soudu, JUDr. Pavel Rychetský, má jen nekvalitní kommunistické právní vzdělání, je obecně známo. Přesto míra jeho neznalostí někdy opravdu překvapí.

Rychetský se největší část svého professního života živil soukromým právem. Člověk by tedy očekával, že smlouvy zná, jako když bičem mrská. Jenže v pořadu České televise Hyde park dne 6. 4. 2011 (na začátku druhé části pořadu) výslovně prohlásil: „Stačilo ukázat smlouvu o půjčce, nebo je snad možné, že úspěšný podnikatel půjčuje částky bez řádné smlouvy?“

Jak je to doopravdy? Ustanovení § 40 odst. 1 občanského zákoníku zní: „Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný.“ Ustanovení § 657 občanského zákoníku zní: „Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.“ Zákon tedy u půjčky formu nestanoví a dohoda stran na formě zde nebyla. Ústní půjčka je proto naprosto řádná smlouva.

Autor nového občanského zákoníku, prof. Karel Eliáš, k tomu dodává: „Pokud jde o formu smluv a projevů vůle vůbec, poznamenává zdejší právo kult kogentních nařízení písemné formy v míře v evropském kulturním kontextu naprosto nebývalé. Osnova [NOZ] tuto přebujelost odklizuje a povinnost zachovat písemnou formu zachovává jen pro nejnutnější případy (např. zřizování věcných práv k nemovitým věcem, ručitelské prohlášení, uznání dluhu).“

Bývalí kommunisté by měli z justice odejít. Jejich erudice a morálka novým poměrům nestačí.

Pravda o Kosově

Mistrovský článek Pavla Zahradníka. Výňatky:

„Vznik samostatného Kosova je jenom logickým dovršením tohoto boje nesrbských národů bývalé Jugoslávie za svobodu, jehož se ostatně četní kosovští dobrovolníci v řadách chorvatské armády zúčastnili (byl mezi nimi i bývalý kosovský premiér Agim Çeku, jemuž Srbové na oplátku zavraždili otce, bratra a spolu s nimi ještě několik desítek obyvatel jeho rodné vesnice). U sebe doma však kosovští Albánci poněkud zaváhali a dlouho dávali přednost jakési mírové, „gándhíovské“ rezistenci; ozbrojené povstalecké akce proti srbským ozbrojeným silám vypukly až o několik let později. A znovu to byli stále nepoučitelní srbští politici, jejichž brutalita přivolala na jejich zemi v roce 1999 nálety NATO a následující svěření Kosova pod správu OSN, odkud logicky vedla již jen jedna cesta, totiž cesta k nezávislosti Kosova. I tentokrát tedy můžeme říci, že Washington i Brusel, byly k podpoře kosovských Albánců a k následnému souhlasu se vznikem samostatného Kosova přímo dotlačeny, a to zcela absurdním chováním srbské politické reprezentace, která chtěla všechno, ale nakonec nebude mít téměř nic. Nejen dějiny Kosova, ale i metody, jichž jeho dosavadní vládci užívali k udržení své nadvlády, hovoří tedy spíše pro to, aby nešťastní obyvatelé Kosova byli z jejich péče odebráni.

* * *

Mezi Srby (v Srbsku i v Kosovu) je ovšem náboženská situace mnohem jednodušší – zde bezkonkurenčně vládne schizmatické pravoslaví, jehož „vyznavači“ jsou však z naprosté většiny nevěřící a pravoslaví jim (obdobně jako je tomu v Rusku) slouží pouze jako ideologie, podepírající jejich nacionalismus. U roduvěrného srbského nacionalisty je pak toto „pravoslaví“ spojeno s takřka zoologickou protikatolickou nenávistí, takže postižený touto chorobou nám připomíná Miroslava Grebeníčka, zkříženého se Zdeňkem Mahlerem, přičemž výsledek je ještě obohacen o jistá schizmatická specifika. Tak tomu není jen v dnešní době – připomeňme si například hysterii, rozpoutanou rozkolnickým patriarchou Varnavou v roce 1937, v době, kdy jugoslávský parlament jednal o schválení konkordátu s Vatikánem, jenž měl alespoň trochu zlepšit postavení utlačovaných chorvatských a slovinských katolíků v zemi.

* * *

Samy islámské státy se navíc s Kosovem nijak příliš nepřátelí – ze čtyřiceti států, které do dnešního dne Kosovo uznaly, jsou jen dva (!) státy muslimské, totiž Turecko a Afghánistán.

* * *

Kosovští politici jsou pak samozřejmě spjati s „narkomafií“, na rozdíl od srbských, černohorských či jiných balkánských ministrů, kteří jsou zřejmě zbožnými františkánskými terciáři. Tato i jiná kliše vzbuzují podezření, že autor své informace čerpá, ať již přímo, nebo nepřímo, z četných webových stránek, obsahujících ve svých názvech slovíčka „pravoslav“ či „orthodox“, což je vždy pro čtenáře neomylnou známkou toho, že při jejich četbě bude zaplaven (ať už jde o kosovskou otázku, anebo o libovolný jiný problém) mnohem větším množstvím nestoudných, vpravdě orientálních lží, než bývá v civilizované společnosti zvykem.“

Další manifest nominalismu

František Štícha: „Uvědomme si proto a pamatujme na to, že slova atom, gen, pravda či jalovice jsou jen slova, jež my lidé obdařujeme tím či oním významem. Že je obdařujeme často významy různými, podle toho, jaké související, avšak různé pojmy se nám právě rodí v hlavách.“

Rozhovor nebo rozprava

Základním problémem českého Internetu je proliferace žvanění. Vyplývá z nepochopení rozdílu mezi mluveným a psaným slovem, což je pro české protředí typické (cf. otázky pravopisu). Zatímco v hospodě, když na otázku nedostanete hodinu odpověď, tak rozhovor končí, rozprava není vůbec nijak časově omezena. Vodník naprosto výjimečně položil konkrétní argumenty na stůl. Já jsem se k nim doposud nedostal. A co se stalo? Naprosto nic. Rozprava nikam neuteče.

Rozprava se skutečně ničím zásadním neliší od vědecké práce. V každé smysluplné diskussi má každý účastník 2 povinnosti:

a) břemeno tvrzení a
b) břemeno důkazní.

Vodník se proti tomu opakovaně prohřešil. Cituji ze smazaných textů: „Na kommentování tolika nesmyslů nemám čas. A tam bych se musel pustit opravdu do obsáhlých analys. Opakuji, pokud Vás to skutečně zajímá, musíte to studovat soukromně, nikoli prostřednictvím internetových diskusí. Ty Vám mohou leda ukázat směr. Nechcete-li, Váš výběr.“
Nesmysl se nestává nesmyslem tím, že ho Vodník jako Bůh za nesmysl označí. Nesmysl se stane nesmyslem, pokud je konkrétní tvrzení za takové označeno a jeho nesmyslnost dokázána.

„Vyvracení právě takových blbostí vyžaduje obsáhlou polemiku, na kterou nemám čas. Jsou mraky svědectví, že tomu tak nebylo, mraky jsem Vám už jich uvedl a odmítám se opakovat.“
Vodník se zde opět prohřešil proti povinnosti tvrzení. Důkaz slovy „mraky svědectví“ a odkaz pomocí „mraky jsem Vám už jich uvedl“ má nullovou hodnotu. Prohřešek proti morálce diskusse: „odmítám se opakovat“ si nezaslouží nic jiného než smazání příspěvku.

„Katholictví universální je, ale to, jak už jsem uvedl, v Římě nevyznávají.“
Zde Vodník použil methodu úporných tvrzení. V Římě nejsou katholíci, protože proto. V Římě nejsou katholíci, ale jsou tam římští katholíci, což je prohřešek proti jakékoliv smysluplné nomenklatuře, protože každá množina musí zahrnovat své podmnožiny. Tento nehodnotný příspěvek jsem proto rovněž smazal.

„Nemáte pravdu, ale protože kdykoli Vám to dokážu, tak mažete, nebudu Vám na to odpovídat.“
Opět soubor klassických vodníkovských diskussních chyb. Methoda úporných tvrzení + neunesení břemene tvrzení: „Nemáte pravdu“. V čem? „kdykoli Vám to dokážu“ Kde? Jak? Trest už je automatický.

K tomu ještě dodávám, že obdobně netolerovatelný je off topic. Diskussi o české pravici Vodník změnil na x-tou diskussi o pravoslaví. To už napříště nebudu tolerovat. Stejně jako se úroveň kommentářů zlepšila zákazem anonymů (Kdo chce postovat něco hodnotného, jistě pro něj není nepřekonatelný problém se zaregistrovat. Skvěle to funguje na Iuridictu. Ačkoliv jsou tam odemčené úplně všechny stránky, klassičtí vandalové se tam nevyskytují. Problém byl toliko s úmyslným škodičem, což je problém jiného druhu než nudící se školáci.), tak se úroveň kommentářů ještě více zlepší důsledným vynucováním pravidel.

Pravidla kommentování jsou na LW stejně přísná jako na blogu Massive Error. Jinak dopadneme jako Jiné právo či blogy Tomáše Peciny, kam se nahrnuli žvanilové, takže diskusse do značné míry ztratilo cenu číst. Ti, kterým to nevyhovuje, mohou diskutovat na chatovacích blozích jako je Discussion Speed nebo iAtheism.

Válka mezi ruskopravoslavnými a řeckopravoslavnými

Základní rozdíl mezi ruskopravoslavnými a řeckopravoslavnými jsem vymezil již dříve. Nyní se podívejme, jak se projevuje v praxi.

Ačkoliv Vodník popírá, že nějací ruskopravoslavní a řeckopravoslavní vůbec existují, je to jen příznak jeho ignorance. Hlava ruskopravoslavných poslala hlavě řeckopravoslavných neuvěřitelně sprostý dopis. V něm ruskopravoslavné a řeckopravoslavné jasně vyčleňuje: „The Greek Orthodox [tj. doslova „řeckopravoslavní“] were among them, receiving antimensia for their parishes from the Russian bishops. This situation was recognised by all the local Churches, who released clergy for the American parishes into the jurisdiction of the Russian Orthodox Church [tj. doslova „ruskopravoslavná církev“].“

Dopis je pozruhodný rovněž tím, že pravdivě popisuje „blahodárnost“ caesaropapismu: „Thus the provinces mentioned by Your Holiness -- Illyria, Southern Italy and Sicily -- did not belong 'always' to the jurisdiction of the Patriarchate of Constantinople, but were taken by force from the Roman Church and given to the Church of Constantinople by the iconoclast Emperor Leo the Isaurian, without reference to Canon 28. One of the most important reasons for this action on the part of Leo the Isaurian was that the Church of Rome was opposed to the iconoclastic policies of the Byzantine Emperor, whose political power extended to those territories at that time.“

Dopis jde dokonce tak daleko, že otevřeně popisuje typicky pravoslavný bordel a porušování božského řádu: 'In spite of the Holy Canons, the Orthodox, in particular those who live in Western countries, are divided into ethnic groups. Their Churches have at their head bishops chosen on ethnic grounds. Often they are not the only bishops of their cities, and sometimes they are not on good terms with one another and fight among themselves', something that is 'a source of shame for all Orthodoxy and the cause of unfavourable reactions that have negative results for the Orthodox Church'.

Rovněž tak jiné pravoslavné weby ruskopravoslavé a řeckopravoslavné jasně vymezují: „There is, however, a good deal more historical evidence to suggest that Constantinople has a sort of missionary authority [zdůrazněno mnou, Vodník vždy její existenci popíral] in the areas outside those territories which have been explicitly defined by pan-Orthodox synods to constitute autocephalous churches. This claim is disputed particularly by the Church of Russia and its daughter and dependency churches [zdůrazněno mnou], sometimes as an expression of the idea that Moscow is the Third Rome.“

Papež jako strážce pravověří

V debatě o „čestném“ papežském primátu je nejlepší nechat zaznít fakta. Byzantský učenec Σωκράτης Σχολαστικός (380–440) napsal Η εκκλησιαστική ιστορία (církevní dějiny let 305–439). V nich doslova uvádí: „an ecclesiastical canon commands that the churches shall not make any ordinances against the opinion of the bishop of Rome.“ A s tím ani žádný pravoslavný sektář nehne.

Jak vlastně pravoslaví vzniklo? Založil ho 23. října 858 císař Michael III. Opilec, když sesadil posledního nezpochybnitelně katholického patriarchu Cařihradu, sv. Ignáce, a na patriarchu pak na vánoce během 3 dnů povýšil laika Photia. Není bez zajímavosti, že Opilec se pokusil o imperiální expansi, když na Velkou Moravu poslal Cyrila a Methoděje, aby tam vybudovali pevnější církevní struktury. (Morava již dávno před tím byla katholická.) Photius se pak po Opilcově zavraždění stal vůdcem caesaropapistické sekty, která po jistém intermezzu po roce 867 na Východě zvítězila. Příčiny byly strukturální: Cařihrad byl po 150 letech prakticky nepřetržité herese (s výjimkou let 787–814) věroučně oslaben. Po roce 1453 ztratila pravoslavná sekta raison d'être. Nový si našla ve zdůrazňování rozdílů od katholictví.

Update: Opraven chybný odkaz.

Oprávce poklésků pravopisných

František Bačkovský (1854–1909): druhé vydání (1880) a čtvrté vydání (1894).

Brusy: Prasekův (1874), Hattalův (1877) a matiční (1894).

Další jazykovědné příručky: první část a druhá část. Příruční slovník jazyka českého (1935–1957).

Biskup Hilarion o římském primátu

Biskup Hilarion doslova řekl: The bishop of Rome did not exercise any direct jurisdiction [Z toho jasně vyplývá, že nepřímou ano a katholíci nic jiného ani nikdy netvrdili. Poznámka G. P.] in the East in spite of the fact that in some cases Eastern hierarchs appealed to him as arbiter in theological disputes. [Vida. Toto ruskopravoslavní sektáři vždy popírali. Je vidět, že Moskva má více rozumu, nebo spíše znalostí, než oni. Poznámka G. P.] These appeals were not systematic [Nikdo netvrdil opak. Poznámka G. P.] and can in no way be interpreted in the sense that the bishop of Rome was seen in the East as the supreme authority in the whole Universal Church. [Zase ten typicky ruskopravoslavný nedostatek logiky. Východní biskupové se odvolávají k papeži, ale ten v pozemské církvi údajně nemá nejvyšší moc. Contradictio in adiecto. G. P.] It is hoped that at the next meetings of the Commission, the Catholic side will agree with this position which is confirmed by numerous historical evidence.”

Klassifikace současné české pravice

Vodník napsal článek, jímž se pokouší klassifikovat současnou českou pravici. Proč přitom ignoruje můj starší článek, nechápu. Takhle je jako věčný strýc František: Neustále objevuje Ameriku. Typická vada českého discoursu – ignorance faktu, že vědění je inkrementální. Místo kritiky dosavadního poznání pouhé tlachání. Někomu to asi vyhovuje.

Já takto postupovat odmítám. Proto má nová klassifikace bude synthésou Vodníkova i mého staršího přístupu. Od Vodníka převezmu jednoduchost, z mého staršího pojetí přesnost.

S Vodníkem souhlasím v tom, že politické skupiny nejsou disjunktní. Naproti tomu odmítám jeho snižující pojetí: „malý český člověk“. „[D]ebilní kovboje“ si vycucal z prstu. Druhá jeho mýlka je these o extremisaci postojů. To, že se levicovým Blistů skoro vše pravicové jeví jako extrémní, ještě neznamená, že to extrémní opravdu je. Na uznávání Reagana, Strausse nebo Thatcherové není vůbec nic špatného, i když v Guardianu (Strážci) si myslí opak. Chtělo by to méně strážit myšlení a být více tolerantní.

1. Neoliberálové. Podle Vodníka hanlivě ekonomičtí extremisté. Já jsem je dříve dělil na 2 skupiny: sekulární neokonservativce (mainstream Mladé fronty. Propagátoři bránící se demokracie) a eurorealisty (Klaus. Strana svobodných občanů. Germanofobní, rusofilští). Dnes bych upřesnil: Hlavním jejich spolkem je Strana svobodných občanů a lze sem řadit i pravici Pravdy a lásky (Hospodářské noviny, Respekt za Schwarzenberga). Klaus se sem formálně řadil v 90. letech, ale nyní je jasně v řadách paleokonservativců, takže sem naprosto nepatří. Odtud i vlažný vztah mezi Klausem a Machem.
2. Neokonservativci. Podle Vodníka nepřijatelně hanlivě fascisující extrémisté (Vodník je nenávidí, a proto tato pouhá nálepka nemá žádný deskriptivní význam.) Já jsem sem řadil věřící neokonservativce, obecné lidovce a antikommunisty.
3. Paleokonservativci. (Dříve u mne klassičtí konservativci.) Vodník je z neznámého důvodu vynechal, zřejmě proto, že se k nim sám řadí a za extrémistu se nepovažuje. Jenže jeho neustálé koketování s marxismem paleokonservativism dost vylučuje. Patří sem Václav Klaus, Akce DOST, Délský potápěč apod. Na okraji paleokonservativců působí neofascisté, což je marginální skupina, neboť její niku zabrali integristé. Jejich vzorem je Primo de Rivera a Falanga.
4. Nacionalisté. (Dříve u mne nacionalističtí autoritáři.) Tato rozplizlá skupina může být součástí i ostatních skupin. Bývalá Národní strana. Jejich vzorem je Gajda, Kramář apod.
5. Integristé, pejorativně (zřejmě marxisticky) klerofascisté. (Dříve u mne autoritářští ultrakatholíci a demokratičtí ultrakatholíci.) Vodník je označuje jako náboženské extremisty. Neuvědomuje si, že Joch sem nepatří, protože u něj má politika přednost před náboženstvím stejně jako u ostatních neokonservativců. Jejich vzorem je Franco a Salazar.
6. Neonacisté. Vodník po vzoru nepřátel svobody (Věra Tydlitátová) zpochybňuje předponu neo-. Přitom rozdíly mezi nacisty a neonacisty nevidí jedině slepý.

Jedinými extrémisty jsou neonacisté, protože pouze ti jsou persekvováni. Neofascisté, integristé, nacionalisté a místy též paleokonservativci jsou ostrakisováni.

Update 1: Rozpustil jsem nacionalisty pro vágnost a neofascisty pro marginálnost.

Update 2: Škrtnul jsem Prchalu jako vzor paleokonservativců, protože to bylo krajně sporné.

Update 3: Nacionalisté vráceni zpátky; s paleokonservativci se nesnesou.

Polepšení bohemisty

Většina bohemistů je neochvějnými zastánci vulgárního „pravopisu“. Proto mne příjemně potěšilo, když Jaromír Slomek napsal, že každá sranda má své meze: „Proč podobný „zákrok“ neudělali u rolls-royce? Asi proto, že pravopis „rolsrojs“ by jim připadal hloupý. Ani „popmjúzik“ nám Ústav pro jazyk český zatím nepředložil (možná to jednou nějakého mudrce napadne, člověk nikdy neví), ani „milrturgau“ či „šatónéfdypap“. „Kokakolu“ však bez rozpaků servíruje. Kdybychom alespoň nepotkávali na každém kroku logo firmy a na něm její název shodný s názvem slavného výrobku. Je komické, že podle platných pravopisných pravidel lze psát pouze takto: „Plejboj z Coca-Coly si četl v Playboyi o kokakole.“ Kdyby tam zahlédl, že „kola zdraží“, možná by si šel koupit bicykl.“

Chiba the Bodyguard (1973)

Nový Špidla?

Sobotka příjemně překvapil. I když má hodně názorů na můj vkus příliš vlevo, řada jich je docela rozumných. Pokud ČSSD slíbí vyrovnaný rozpočet, je možné, že ji budu volit.

Válka v Libyi

Už dlouho jsem se chystal, že napíšu článek o situaci v Libyi, protože jsem plně souhlasil s Havlovou analysou: „Zvlášť, když se to bude příliš dlouho protahovat a Kaddáfí se bude zabedňovat a páchat další a další zločiny, bude zásah nutný. Může mít různou podobu. Od pomoci tamním povstalcům přes blokádu vzdušného prostoru po cílený atak na místa, kde se schovává Kaddáfí.“ Havel byl tehdy lacině odsuzován jako proponent humanitárního bombardování, ačkoliv tehdy bylo alternativ více.

Nakonec mne k reakci přiměly až kryptokommunistické výlevy Kapitána a Tribuna (1 a 2). Ukazuje se, že dnešní generace nad 50 let je ve své většině naprosto ztracená, kommunistická indoktrinace u ní byla úspěšná. Jak to se projevuje?

Nenávistí. Základním znakem kommunismu je nenávist. Zde se jedná o nenávist k establishmentu. Kapitán snaživě vyhrabal obrázky plukovníka Qadháfího (قذافي; qðáfí) s předními světovými státníky. A co má být? Qadháfí byl přední světový terrorista. V Lockerbie má svědomí 270 mrtvých, v Berlíně 3. Když se polepšil, nebyl žádný důvod s ním nezačít kamarádit. Nebo jak jinak by si Kapitán představoval ocenění zlepšení chování? Dále se mýlí v tom, že v České televisi je šplhounská censura. Ve skutečnosti jde o to, že na základě omezených kapacit nejsou stará videa k disposici.

Paranoidními spikleneckými theoriemi. Zpráv o Libyi bylo málo ne proto, že by západní establishment něco tajil, ale proto, že tam bylo jednoduše málo novinářů – v místech bojů prakticky nikdo. Útok na Libyi se zakrýváním ničeho naprosto nesouvisí, leda snad se zakrytím neschopnosti pomoci rebelům. A proč to trvalo tak dlouho? Inu, pro hloupé řeči krasoduchů, kterými je jakkoliv krvavý diktátor vždy milejší než naděje na lepší régime. Humanitární intervence nemůže nastat vždy, když se někomu na zemi děje křivda. Musí mít nějaké hranice. V Egyptě byla diktátorova reakce ještě v mezinárodně tolerovatelných proporcích, v Libyi již měla znaky genocidy.

Fanatickým panslovanstvím. Vše, co je proti Srbsku, je špatně. Kosova je líčena jako nefungující stát, jako kdyby Srbsko bylo o něco lepší. Jugoslávskou zradu Československa dávno všichni panslavisté zapomněli: „V lednu 1939 vypověděly Jugoslávie a Rumunsko oficiálně své spojenecké závazky.“

Situace v Libyi se měnila každým okamžikem. Nejdřív to vypadalo, že jakékoliv protesty Qadháfí krvavě potlačí. Pak ale povstalci obsadili v podstatě celou zemi (až na Tripolis). Vypadalo to, že Qadháfí je vyřízený. Ten se ale vzpamatoval a znovu obsazoval město za městem, až zbylo jen hlavní město Kyrenaiky, Benghází. Západ tomu všemu tupě přihlížel a nedělal vůbec nic. Proti veškerým úvahám o pomoci rebelům vystupovalo Rusko, Čína a Německo – pacifistická Osa zla. Zcela oprávněně Karel Dolejší v Blistech spekuloval o tom, jakým způsobem bude povstání potlačeno.

Až přišel čtvrtek 17. 3. 2011, kdy rada bezpečnosti OSN schválila resoluci 1973, kterou Rusko ani Čína překvapivě nevetovalo (Německo vetovat nemohlo). Přitom její § 4 je velice silný: „The Security Council Authorizes Member States that have notified the Secretary-General, acting nationally or through regional organizations or arrangements, and acting in cooperation with the Secretary-General, to take all necessary measures, notwithstanding paragraph 9 of resolution 1970 (2011), to protect civilians and civilian populated areas under threat of attack in the Libyan Arab Jamahiriya, including Benghazi, while excluding a foreign occupation force of any form on any part of Libyan territory, and requests the Member States concerned to inform the Secretary-General immediately of the measures they take pursuant to the authorization conferred by this paragraph which shall be immediately reported to the Security Council“.

Oficiálním důvodem pro Osu zla byla žádost Arabské ligy, ale o tom si dovolím pochybovat. Trapná přitom byla Merkelová, která tvrdila, že zdržení se Německa není neutralitou. A co tedy jiného? Dále tvrdila, že resoluci nepodpořili, protože se nechtějí účastnit vojenských akcí. Tohle myslí opravdu vážně? Typický příklad nechutně pokryteckého politika. Nicméně, dělící linie jde v Německu napříč stranami, včetně SPD.

Kapitán má pravdu, že iniciátor zásahu byl Sarkozy (opération Harmattan); David Cameron (operation Ellamy) se přidal z opportunismu, Obama neochotně (operation Odyssey Dawn) a otázkou je role Stephena Harpera (operation MOBILE). Sarkozy jako první a jediný uznal povstalce. Vojenské akce začaly v sobotu 19. 3. 2011, když Qadháfí porušil příměří uložené radou bezpečnosti OSN. V 15.15 Francie oznámila, že zahájila vojenský útok proti loyalistům. V 17.45 zničila první cíl.

Nicméně Kapitán se opět plete, že by Západ toleroval, jak proti němu nějaký diktátor vyvíjí zbraně schopné ho zasáhnout. Kdyby se o něco podobného Qadháfí pokusil, byl by smeten už dávno. Ano, nynější válka 4 (F+UK+USA+C) proti Libyi je hloupá. Ale je to proto, že Západ spal, když rebelové vítězili a nijak jim nepomohl. Qadháfí je pak málem smetl, což bylo nepřijatelné.

Updated.

To často psané dd u Qadháfího pochází z walesštiny.

Zabrždění vzduchu při výslovnosti souhlásek

podle místa:

1. labiální (rty – v, f)
2. dentální (zuby – anglické th)
3. alevolární (za zuby – s, t, r)
4. palatálně alevolární (dále za zuby – š)
5. palatální (na patře – ch)
6. velární (zadopatrové – k, ng)
7. uvulární (úplně vzadu v ústech – arabské q)
8. glotální (v krku – h, ráz)

podle stupně:

1. plosiva (úplné zastavení proudu vzduchu – p, t, k)
2. afrikáty (úplné zastavení kombinované s frikativy – kombinace d + ž = dž)
3. frikativa (zdržují jej do slyšitelného tření – f, s, š)
4. aproximanta (zbržďují jej jen málo – r, l)

Pramen: Paželv.

Antinominalistická kritika evoluce

Ačkoliv jsem slíbil, že se ke sporu nominalismu a realismu již nebudu vyjadřovat, narazil jsem na oprávněný výsměch Filipa Tvrdého antinominalistické kritice evoluce z pera Jířího Fuchse: „Seriózní argumentace je u takových myslitelů nahrazena blouznivými úvahami o "nutném určením subjektu", "tělesné duchovní životní dynamice", "aktivní potenci", "dedukci mohutností", "živé substanci s interní finalitou" a podobných zhůvěřilostech. Stačí ale na chvíli zavřít - či lépe vyhodit z okna - sumy Tomáše Akvinského a otevřít jakoukoli z učebnic evoluční biologie, které předkládají celou řadu přesvědčivých důkazů ve prospěch evolucionismu: bohatý fosilní záznam, nálezy přechodových forem mezi taxony, přímá pozorování činnosti přirozeného výběru a vzniku nových druhů, geografické rozložení živočichů a rostlin, embryonální vývoj organismů, četný výskyt rudimentálních orgánů a vlastností, zjevně nedokonalý design nebo umělý výběr.“

Sdílím Tvrdého kritiku neothomistické hatmatilky. Fuchs nejprve z neznalosti kritisuje biologický pojem druhu: „Evolucionisté se popravdě řečeno o nějaké odůvodňování svého pojmu druhu nestarají. Jednoduše jej komponují z toho, co jim přijde pod ruku.“ Ve skutečnosti biologové obvykle druh obecně definují jako soubor jedinců, kteří jsou schopni plodit plodné potomky. Tím je jasné, že např. kůň domácí (Equus ferus caballus) a osel domácí (Equus asinus) jsou dva různé druhy, neboť mula (potomek osla a klisny), ani mezek (potomek oslice a hřebce) plodní nejsou.

Fuchs poté „vyvrací“ evoluci spekulací o millionté opici, tj. takové opici, která je schopna porodit člověka, ačkoliv million ostatních to nedokáže. Tím však jen ukazuje nesmyslnost a statičnost neothomismu. Ve skutečnosti historicky není mezi opicí a člověkem nějaká čínská zeď, jako je tomu dnes. Člověk vznikl tak, že nějaká uzavřená malá skupina opic získala mutaci, která ji odlišila od ostatních opic a přiblížila člověku. To se mnohokrát opakovalo, až vznikl dnešní člověk. Funguje to naprosto stejně jako na pozorovaném vzniku nového druhu.

Neexistenci čínské zdi můžeme prakticky pozorovat. Např. vlk obecný (Canis lupus) a pes domácí (Canis familiaris) byli v původní Linného klassifikaci dva druhy. Ukázalo se však, že je to omyl, a proto byl v roce 1993 pes reklassifikován na pouhý poddruh vlka, tj. Canis lupus familiaris.

A svou latentní mohutností si Fuchs, jíž se pokuší vymanit ze závislosti na prostředí, si také nijak nepomůže. Byl do roku 1900 každý člověk latentně schopen objevit theorii relativity? Nebo aspoň většina?

Attak trollů

Budižkničemové se v poslední době nudí. Nemají nic lepšího na práci, a tak jeden z nich, který se podepisuje jako jeden přední český wikipedista, zavítal na LW. Upozorňuji tohoho grasela, že tady mu pšenka nepokvete, takže udělá lépe, když potáhne tam, odkud přišel.

Anonymní kommentáře

Protože někteří kommentátoři nebyli schopni respektovat tento jasný pokyn: „Anonymní kommentáře jsou krajně nežádoucí, a proto budou bez dalšího mazány,“ formální možnost svůj příspěvek nepodepsat jsem zrušil.

Úvaha o Novém Bydžově

Trefná Věra Tydlitátová: „Nenechme se mýlit nějakými tanečky okolo Nového Bydžova, je to jen folklór. Přijde deset patnáct agroskinů, pár černě oděných salónních nácků spolu se svým prťavým a mírně otylým Vůdcem, zamávají vlajkami, zachrochtají cosi do megafonu a pak se rozlezou po hospodách. Halasné protesty několika aktivistů proti vandasovskému mejdanu jsou předem zakalkulované do celé akce. […] Od té doby, co jsem viděla, jaký zájem měli odpůrci nácků o dění v Plzni před dvěma roky, už těm jejich záchvatům občanského aktivismu nevěřím. Tehdy jsem si vyslechla, že je Plzeň moc daleko, že protest proti nacistickému pochodu organizují jenom Češi, že náckové nejdou okolo synagogy, takže se toho pražští aktivisté odmítají zúčastnit, protože se jich to netýká, prý tam bude stejně málo lidí, a proto je lepší dělat shromáždění jenom v Praze.“

Causa Wolf – 10 let od normalisace theologické fakulty

Před 10 lety (na konci roku 2001) Pravda a láska ukázala, jaké je schopna volit prostředky k dosažení svého, když katholickou theologickou fakultu University Karlovy očistila od tradicionalistů.

Je nutno uvést, že křehké příměří mezi tradicionalisty a modernisty vypověděli tradicionalisté, když v roce 1996 z fakulty vyhodili neomodernisty Štampacha a Halíka. Reakce Pravdy a lásky na sebe nenechala dlouho čekat, přičemž původně se persekuovaných modernistů nezastala. Vlk: „Chápu, že pan doktor Štampach je právem rozhořčen a ztrácí trpělivost kvůli způsobu, jakým byl z fakulty propuštěn, ale nemyslím si, že by ho tato situace opravňovala k tomu, aby označil děkana Wolfa vlastně za exponenta bývalého režimu. To hraničí s právní postižitelností.“

V prosinci 1996 byl Václav Wolf zvolen potřetí děkanem KTF UK. Universita ani arcibiskupství to nehodlalo respektovat. Proto byl novým děkanem zvolen tradicionalista Jaroslav Polc, Wolfův člověk. V prosinci 1999, když mu mělo vypršet volební období, byl novým děkanem opět zvolen Václav Wolf. Dne 28. února 2000 jej Vlk vetoval. Proto byl děkanem znovu zvolen Polc.

Aby se porážka modernistů neopakovala potřetí, zahájil stát 14. prosince 2001 řízení o odejmutí akreditace. Ta byla skutečně pozastavena a 3. ledna 2002 dostala KTF UK nucenou správu. V únoru 2002 byli tradicionalisté z fakulty vyhozeni, Wolfovi Vlk dokonce odebral kanonickou missi. Dne 2. prosince 2002 byla normalisace dokončena a fakultě byla vrácena akreditace. Dne 31. ledna 2003 byl novým děkanem zvolen modernista Ludvík Armbruster, čímž byla normalisace završena i formálně.

Závěr: Křehké příměří porušili intolerantní tradicionalisté, když vyhlásili modernistům válku. Nicméně processy, které rozpoutali, semlely je samotné. Modernistům lze proto vyčítat, že chovají stejně jako oni: Mezi Wolfem a Vlkem nebyl z procedurálního hlediska žádný rozdíl. Wolf: „Připomíná mi to některé události z mé pedagogické praxe, například okolnosti, za nichž jsem musel v době hluboké totality opustit Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Jenomže tehdy jsem měl proti sobě komunistické pochopy a ne lidi, kteří se tváří jako demokraté.“