Básně naučené nazpaměť

K zvláštním fenoménům české školy patřila (patří?) povinnost žáků naučit se některé vybrané básně nazpaměť. Člověk si je pak obvykle pamatuje celý život. Jedná se o dosti zvláštní směsici, která ze všeho nejvíce odráží vkus 50. let. Posuďte sami seznam básní, které dodnes umím odříkat:

1. Karel Hynek Mácha: monolog odsouzence z Máje
2. Karel Jaromír Erben: Kytice
3. Karel Jaromír Erben: Polednice
4. Vítězslav Hálek: Večerní písně 10
5. Jan Neruda: Jak lvové bijem o mříže
6. Petr Bezruč: Maryčka Magdónova
7. Александр Пушкин: první strofa z К морю
8. Николай Некрасов: úryvek z На Волге
9. Иван Тургенев: Русский язык
10. William Shakespeare: As You Like It 2.5.1 (Amiens)

Hálkova Večerní modlitba tam nezapadá. Tu jsme se museli naučit za trest z rozhodnutí učitelky.

To, že je dodnes umím odříkat, neplatí ale stoprocentně. Učil jsem se rovněž první dva zpěvy Erbenova Vodníka, ale ty už si nepamatuji, stejně tak úryvek z Čelakovského básně Toman a lesní panna.

Přiznám se, že tehdy mne více zaujaly tyto verše:

1. William Shakespeare: Hamlet 3.1.64 (Hamlet)
2. William Shakespeare: As You Like It 2.7.139 (Jaques)
3. Jan Kollár: Předzpěv k Slávy dcera
4. Александр Пушкин: Письмо Татьяны Онегину
5. Karel Hynek Mácha: první zpěv Máje
6. Максим Горький: Песня о буревестнике

Updated.

Песенка друзей

Мы едем, едем, едем в далёкие края,
Хорошие соседи, счастливые друзья!
Нам весело живётся, мы песенку поём,
А в песенке поётся о том, как мы живём!

Тра-та-та, тра-та-та, мы везём с собой кота,
Чижика, собаку, петьку – забияку,
Обезьяну, попугая, вот – компания какая!
Вот – компания какая!

Когда живётся дружно, что может лучше быть?
И ссориться не нужно, и можно всех любить!
А если нас увидит, иль встретит кто нибудь,
Друзей он не обидит, он скажет: “ В добрый путь!”

Тра-та-та, тра-та-та, мы везём с собой кота,
Чижика, собаку, петьку – забияку,
Обезьяну, попугая, вот – компания какая!
Вот – компания какая!

Мы ехали, мы пели и с песенкой смешной
Все вместе, как сумели, приехали домой!
Нам солнышко светило, нас ветер обвевал,
В пути не скучно было, и каждый напевал:

Тра-та-та, тра-та-та, мы везём с собой кота,
Чижика, собаку, петьку – забияку,
Обезьяну, попугая, вот – компания какая!
Вот – компания какая!

Křesťanství jako náboženství lásky

Je do značné míry mýthus. Kdo nevěří, ať si přečte 21. kapitolu Matouše. Jsou tam i takové perly:

Za svítání cestou zpět do města [Ježíš] dostal hlad. Uviděl u cesty jeden fíkovník, šel k němu, ale nenašel na něm nic než listí. Řekl mu tedy: „Ať se z tebe už navěky nerodí ovoce!“ A ten fíkovník hned uschl. Když to viděli učedníci, podivili se: „Jak to, že ten fíkovník tak rychle uschl?“

Statečný Klaus

Řekl: „Výše trestů se mi zdá nečekaná, nečekaně vysoká.“ Pravda a láska se z toho může pominout. Názor Tomáše Peciny: „přiměřený by byl trest v polovině příslušné sazby, tedy podle závažnosti účasti jednotlivých aktérů na útoku od deseti do třinácti let vězení: přitěžuje jim zvlášť zavrženíhodná pohnutka a to, že způsobili újmu osobě mladší 15 let […] podmínečně propuštěni by mohli být až po dvou třetinách trestu“. Musím říci, že někdy je velice těžké odlišit Pravdu a lásku od aktivistů ČSM. A ještě dodávám, že naprosto nepřiměřené tresty byly společným znakem nacismu i kommunismu.

Kupování hlasů

Tak už k nám ve velkém dorazilo kupování hlasů. Osobně mi tento způsob volebního boje přijde odporný, ale na druhou stranu jsem dostal od VV jojo, od ČSSD dvě knihy a od ODS triko a za neetické jsem to nepovažoval. Hranice je někdy velmi tenká a za její překročení lze dle mého názoru považovat loterie ve stylu volebních kampaní "Mostečané Mostu".

Марш дроздовского полка

Из Румынии походом
Шёл Дроздовский славный полк,
Для спасения народа
Исполняя тяжкий долг.

Много он ночей бессоных
И лишений выносил,
Но героев закаленных
Путь далекий не страшил.

Генерал Дроздовский смело
Шел с полком своим вперед
Как герой, он верил твердо,
Что он Родину спасет.

Видел он, что Русь святая
Погибает под ярмом,
И, как свечка восковая,
Угасает с каждым днём.

Верил он - настанет время,
И опомнится народ,
Сбросит варварское бремя
И за нами в бой пойдет.

Шли дроздовцы твёрдым шагом,
Враг под натиском бежал,
И с трёхцветным русским флагом
Славу полк себе стяжал.

Пусть вернёмся мы седые
От кровавого труда.
Над тобой взойдёт, Россия,
Солнце новое тогда.

Из Румынии походом
Шёл Дроздовский славный полк,
Для спасения народа
Исполняя тяжкий долг.

Halíkovo varování

Tomáš Halík napsal: „Tam, kde lidé začínají používat v politických a názorových sporech náboženskou rétoriku, kde ve svých protivnících vidí démony (Velkého satana, Říši zla apod.), kde často na své odpůrce promítají své vlastní démony, své „stíny“, své nepřiznané negativní vlastnosti, tam názorové střety hrozí přerůst v opravdu ničivé konflikty. S „velkým satanem“ se nelze rozumně dohodnout, toho je třeba zničit. Právě moderní svět, podceňující náboženství (včetně jeho potenciálních ničivých sil), si příliš lehkovážně zahrává s náboženskou rétorikou a náboženskými symboly, zejména pokud je používá jako „jen metafory“ v politických sporech. Ten, kdo něco ví o moci náboženství, jazyka a symbolů, by měl i zaprášené a zdánlivě nevinné náboženské pojmy opatřit varovnými nápisy, jaké najdeme na sloupech elektrického vedení: Nedotýkejte se ani drátů na zem spadlých.“

Kristýna Kočí neumí počítat

V jinak zajímavém rozhovoru říká: „Margaret Thatcherovou. Když mi někdo předhazuje můj věk, tak připomenu, že ona se stala poslankyní ve čtyřiadvaceti.“ Jak to bylo ve skutečnosti?

Margaret Thatcher se narodila v roce 1925 a poslankyní se stala v roce 1959, těsně před 34. narozeninami. Je sice pravdou, že kandidovala už v roce 1950, tedy v 25, ale to bylo formální, protože se jednalo o bezpečné labouristické místo.

Věda a ideologie, KSČ a dobro

Zajímavá diskusse se rozhostila nad thematem, zdá má ČMKOS odmítat podporu od KSČM jako parasitism. Osobně se domnívám, že musí, nechce-li ČMKOS spáchat společenskou sebevraždu. Otázkou druhou je, zda má. Nejsem zuřivý antikommunista, a proto považuji za validní argumenty Martina Škabrahy: „Máte jen staré války. Mě vaše staré války nezajímají, vyrovnejte se s nimi sami.“

S tím korreluje představa neideologické (humanitní) vědy. František Kostlán, který spolupráci s KSČM naprosto odmítá, píše: „Vědec se buď věnuje vědě, nebo se stává hlásnou troubou té které ideologie. Ideologie nemá objektivní charakter, což je pro vědu jedna z nezbytných charakteristik. Ideologie podává subjektivní výklad světa spojený s receptem na "spásu lidstva".“

Je pozoruhodné, jak ideologové bránící se demokracie odmítají závěry postmoderní analysy: „Každý pojem je hodnocení, protože ustavuje priority, každy popis je předpis, protože vybíra, každa analýza je sociální hnutí.“ Jenže argumenty nemají.

A z jiné diskusse: „Ale v dnešním diskursu je běžné, že kolaboranti jsou vydáváni za rozumné a zásadovost za fanatismus.“

Poturčenec horší Turka

motto: „It has been argued that because the majority of Americans have had no personal experience with the legal system, and because the majority of Americans get their information about the world solely from television, the portrayal of justice on television is extremely important to the continued viability of the legal system and to the individual's understanding of that system.“

Na Janu Čulíkovi je nejhorší jeho omezené vzdělání a rozhled, kombinované s povýšenectvím. Praxe Anglie je posvátná a to, co píše Gurdian, je ztělesněná pravda. Co na tom, že v Anglii jsou někdy těžko pochopitelné zvláštnosti, které mají krajně negativní důsledky, a že Gurdian je levicový deník, takže jeho socialistické názory nejsou jediné možné. Nepochybuji o tom, že Čulík hájil last orders v době, kdy byly zavedeny (jejichž krajně negativním důsledkem je binge drinking) a nyní stejně vehementně hájí pravý opak.

Tak nyní píše: „V Británii má televize zákaz vstupu do soudní místnosti, a případ Natálka ukazuje, že naprosto právem. […] Zajímavé, že tento princip férovosti, tak přísně dodržovaný v jiných zemích, nikomu v ČR ani nepřijde na mysl.“ Jak je to doopravdy?

Absurdní anglický (ve Skotsku neplatí) zákaz fotografovat (a tedy logicky i filmovat) soudní jednání byl v Anglii zaveden v roce 1925. Důsledkem je, že media si najímají zručné hyperrealistické kreslíře. Smysl v tom žádný nevidím.

Advokátka Monica Bhogal svůj článek uzavírá: „The blanket ban that has stood since 1925 contravenes the concept of open justice and fails to take into account that television is now relied on as the source of much information.“ S tím by se měl seznámit i Jan Čulík, aby neprosazoval bigotní neinformované pitomosti. V ČR, kde je obecné právní vědomí prakticky nullové, ho každý televisní process zvyšuje.

J. B-ová v. Büroprofi

Pracovněprávní frontou nyní cloumá rozpolcenost názorů na rozsudek NS ČR J. B-ová v. Büroprofi z 7. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2362/2009. Oč jde? Ačkoliv rekapitulace je opět přebujelá, rozhodné skutkové okolnosti jsou tyto: J. B-ová s Büroprofi uzavřela konkurrenční doložku na rok s nullovou kompensací a se smluvní pokutou 6 platů. Protože kompensace je podstatnou náležitostí konkurrenční doložky, J. B-ová žalovala o 25 219 Kč s úroky z prodlení.

Okresní soud žalobkyni kompensaci přiznal; krajský soud nikoliv a NS ČR rovněž ne. Jak NS ČR odůvodnil tento svůj nespravedlivý rozsudek? Kompensace je sice podstatnou součástí náležitostí konkurrenční doložky, avšak je stíhána toliko relativní neplatností. Vzhledem k tomu, že J. B-ová trvala na tom, že konkurrenční doložka je platná, musí ji soud považovat za platnou tak, jak je, takže žalobkyni kompensace nepřísluší.

Tento právní názor je absurdní. Kdyby J. B-ová tvrdila, že konkurrenční doložka je neplatná, tak by se zbavila právního podkladu pro kompensaci. Ve skutečnosti měl soud vycházet z toho, že v § 310 odst. 1 věta první NZP: „Byla-li sjednána dohoda, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, je součástí dohody závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku,“ je tučně označená část kogentní. Pokud se strany na kompensaci nedohodly, nahrazuje plně tuto chybějící část dohody zákon.

K námitce KS: „Ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce nemá za cíl ex lege nahrazovat chybějící část dohody – konkurenční doložky,“ dodávám, že zákonná formulace je krajně nevhodná. Jedná se o fikci dohody, kterou se suppluje chybějící skutečná. Místo toho by bylo mnohem lepší normovat přímo, že bývalému zaměstnanci přísluší tato kompensace vždy, i bez výslovné dohody.

Závěr: Konkurenční doložka byla uzavřena platně. Vzhledem k ius cogens byla její implicitní součástí kompensace v zákonné výši. Protože NS ČR žalobkyni zákonný nárok upřel, rozhodl nezákonně a protiústavně ji zbavil práva na majetek.

K tomu si dovolím spekulovat, že NS ČR (stejně jako krajský soud) nevstřebal změnu koncepce z presumpce absolutní neplatnosti na presumpci relativní neplatnosti. V dřívější koncepci bylo všechno neplatné a poškozený se musel domáhat nároků z bezdůvodného obohacení. Nyní je všechno platné a poškozený se musí domáhat spravedlivého plnění přímo ze smluvního právního poměru. To NS ČR žalobkyni upřel, protože se domníval, že když je tady neplatný právní vztah, nelze z něho požadovat plnění jím založené. Jenže v systému relativní neplatnosti mají tyto nároky podklad přímo v smluvním právním vztahu, neboť jak by mohlo být neplatné chybějící ustanovení smlouvy, nikoliv v odpovědnostním jako v systému absolutní neplatnosti.

No pressure

Jak se ekologisté a jiní levičáci chovají k těm, kteří nesouhlasí. No pressure.

Role obhajoby podle Borise Cveka

Uvedl: „Obhajoba měla být postavena na kajícnosti a na plném uznání a pochopení zrůdnosti takového skutku.“ Vyšinskij hadr.

Paranoia a zmatení hodnot je zřejmě všeobecné. Boris Cvek dále napsal: „Oproti těm lidem, kteří chtěli zavraždit Natálku, je Kajínek (a to říkám jako člověk, který si nepřeje revizi jeho procesu) slušný člověk.“ Kajínek byl odsouzen za nájemnou vraždu 2 lidí a pokus třetí. Jak může být slušnější dvojnásobný nájemný vrah než lidé, kteří se o vraždu toliko pokusili? To je totální zmatení hodnot.

Update: Protože Věra Tydlitátová neumí řádně označit citaci, mylně jsem  Cvekův stalinský výrok přisoudil jí. Za tuto mýlku se jí omlouvám.

Neuvěřitelné bláboly

Jakýsi policejní úředník do interního materiálu napsal: „Vazba Pechan a advokát Tomáš Sokol, kdy oba mají být Židé, informace o jejich podpoře financování společnosti Charouze - bývalého automobilového závodníka, dnes podnikatel.“

Nechme stranou, co si o těchto osobních údajích myslí Sokol. Zaujaly mne tyto paranoidní reakce: „použité označení je v podstatě významovou a výrazovou zkratkou, aby pisatel nemusel složitými opisy charakterizovat negativní vlastnosti sledovaných osob. Svědčí to nejen o Sokolově antisemitismu,  ale především o Kubiceho antisemitismu (jeho zažrané mentální stereotypy).“ a rovněž: „Pokud se o nás někdo zmiňuje pejorativně, nelichotivě a se zjevným despektem (byť způsobem neveřejným ve zprávě označené stupněm utajení – což je v Česku zárukou spolehlivého zveřejnění), můžeme to považovat minimálně za rozpor s požadavkem na zachování lidské důstojnosti. To platí jak o Kubicem, pro kterého pojem „žid“ rovná se KZO (za bolševika zhusta používaný terminus technicus – kriminálně závadná osoba – eo ipso „politisch verdächtig“)“

Situační zpráva není žádná analysa. Shrnuje pouze fakta a nemá žádné složité výkladové zkratky, např. Žid = komplexní negativní vlastnost. Navíc policejní analysa není essay, takže není psána, aby ji čtenář musel složitě dešifrovat.

Představa, že v policejním jargonu je „žid“ zkratka za „kriminálně závadná osoba“, je čistá paranoia. Předně, v policejním jargonu se říká „závadová osoba“. Adverbiale tam není, je zbytečné. Logika toho, proč by k tomuto pojmu bylo zaváděno ještě kryptické a politicky citlivé synonym „žid“, mi uniká. Navíc Gvodrazka s bohorovným klidem přehlédl, že se v policejní zprávě nehovoří o náboženství (tj. „žid“), nýbrž o ethnicitě (tj. „Žid“).

Jak policie pošlápává lidská práva

Jakub Moc informoval o tom, že naše úžasná policie obvinila 3 lidi z porušení § 403 NTZ: „Kdo založí, podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let,“ neboť na „středečním mítinku Dělnické strany sociální spravedlnosti v Mostě. Na místo dorazili s vlajkou předchůdkyně této strany, zakázané Dělnické strany. Dělnická strana byla zakázána, trestné je proto používat i její vlajku a symboly.“

Když něco podobného člověk čte, tak ho napadá jediné možné řešení: Odebrat „policejnímu orgánu“ pravomoc zahajovat trestní stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu a svěřit ji státnímu zástupci. Ten by snad věděl, že

1. Dělnická strana nebyla zakázána. NSS rozhodl: „Politická strana Dělnická strana se rozpouští.“ Jen blbec si to „překládá“ jako „se zakazuje“.
2. Zakázané jsou symboly propagující protiprávní hnutí, nikoliv symboly DS per se.

A to nemluvím o tom, že podle § 12 odst. 2 NTZ lze stíhat jen „společensky škodlivé“ jednání.

Další layout

Musím říci, že mi došla trpělivost s layoutem StitchPress, který byl z WordPressu na Blogger portován jen velice nekvalitně. Proto jsem po vzoru DS přešel na skin Tekka, od něhož si slibuji nativní CSS pro Blogger. Grafický návrh StitchPress je mnohem lepší, takže bych ho chtěl časem přenést do skinu Tekka.

Této příležitosti využívám k odstranění pokrytectví, že LW je kollaborativní blog, ačkoliv sem skoro nikdo nepíše. Vyhlašuji proto povinnost každého z autorů přispět v kalendářním měsíci alespoň jedním článkem pod sankcí vymazání ze seznamu.

Pro koho by tato povinnost byla příliš tíživá, nabízím mu po vzoru Jiného práva na LW možnost přispívat jako host nebo hostka, kdy dostane login a heslo k tomuto účtu. Vzhledem k tomu, že host má právo editovat i mazat příspěvky všech ostatních hostů, platí tato nabídka jen pro bývalé autory LW nebo lidi, které znám osobně. Host nebo hostka má navíc povinnost nadpis svého článku začít svým jménem nebo přezdívku. Vzor je: „Jméno: Název“.

Antifa a Národní odpor ruku v ruce

Unikátní jev se podařil Tomáši Pecinovi: Ten samý text zveřejnila zároveň Antifa (byť ta s redakční douškou) a zároveň Národní odpor.

Konverse a cizí kutura

Článek je mnohem širší a "II. choroba" mi přijde málo rozšířená, ale tohle je zajímavé:

Vzdání se české muslimské identity. To se týká nás všech, i když se to u našich sester projevuje těžším průběhem. Možná to souvisí s jakýmsi dějinným extremizmem českého národa, který je již nějakou dobu zvyklý měnit strany a názory ode zdi ke zdi. Choroba má několik fází: 1. člověk, který v Česku přijme islám, se začne vymezovat vůči svému nemuslimskému okolí, odcizí se své české apod. identitě, začne se jinak oblékat, používat v hovoru bezúčelně cizí výrazy, změní si jméno ne třeba na Zejneb (nebo Zajnab, s hezkým českým "j") ale na Zaynab, hlavně aby se to cize psalo... 2. chytí se některých muslimů-cizinců a začne se asimilovat s kulturou někoho jemu blízkého, jako manžela/ky apod. nebo jen kamarádů atd. - ze zemí jako Pákistán, Egypt, KSA, Alžír... 3. procitne a zjistí, že v novém prostředí není brán jako cizí ale že je za exota a blázna. 4. odejde od muslimů, někdy i od islámu, někdy se dokonce postaví proti němu.
Tato choroba má tendenci zveličovat existující rozdíly mezi muslimskou společností a českou nemuslimskou  společností, má tendenci vyhledávat a budovat další rozdily, lpět na malickostech, být puntičkářský. Vydávat vše, co činí jiní muslimové za správné, i když to tak dle islámu není, kritizovat nemuslimy i tam, kde to není na místě a přehlížet chyby muslimů, i když se to nemá. Je to choroba uzavřených lidí, kteří odmítají i to dobré, co je ve zdejší nemuslimské společnosti.
Proč se někdo nakazí takovouto chorobou? Protože nepřijme Islám a nehledá Islám, ale chce uniknout ze společnosti, o které zprvu sice pozná, že není na pravdě, ale pak přijme cizí identitu, cizí život, cizí řešení a cizí prřítup místo svého. Přijme cizí pseudoislám. Protože je jen jediný pravý Islám, tak někdo, kdo přijme pseudoislám jen vyměnil jednu lež za druhou, načež nutně musí přijít do stádia skepse a k odmítnutí. Nakonec je mu milejší vlastní lež, ve které vyrostl, než lež cizí, ke které se dostal.
Lék na tuto chorobu je nepodlehnout tlaku okolí, které muslima ostrakizuje a odmitá: nemuslimské protože je muslim a muslimské-cizinecké, ktere ho odmitá proto, ze je místní. Pokud tomuto někdo podlehne, pak hrozí, že místo toho, aby budoval islámskou mysl v českém prostredi a vedl další lidi k poznání Islámu, tj. byl spojnicí, průnikem, tak se stane někým, koho zavrhli úplně všichni. Jak si vůbec vážit někoho, kdo si neváží ani sám sebe?

Křesťanská výchova v praxi

Cynik informoval o nejnovějším skandálu ministerstva školství. Protože ani on, ani Lidové noviny nebyly schopny k tomu dát podstatnější informace, udělal jsem tuto základní journalistickou práci za ně.

Příručka je k disposici na webu Etického fóra České republiky. To, přes svůj honosný název, nikde nepřiznává, že jde o nátlakový katholický spolek. Těžko říci, jaký světový názor má Robert Roche Olivar, ale Ladislav Lencz je fanatický katholík. Na p. 48 III. části příručky se doslova píše:

„Takové prožívání sexuality je předpokladem harmonických vztahů k ostatním lidem i vnitřní integrity člověka. Taková sexualita vylučuje:

• Předmanželský a mimomanželský sexuální život.
• Prostituci, autoerotiku a homosexualitu.
• Nekoitální sex (petting, netting).
• Sexuální zneužívání a násilí, zvláště zneužívání dětí a mladistvých.
• Úchylné formy sexuálního vyžívání se.
• Využívání produktů „sexuálního průmyslu“ (pornografie, různé formy zábavy spojené se sexuálním drážděním, „erotický telefon“).
• Oddávání se sexuálním představám a touhám po „zakázaném ovoci“ (každá představa má tendenci k realizaci).“

Export křesťanské ethiky podporuje kathedra křesťanské výchovy CMTF UP a rozbor celé záležitosti z atheistických posic za nás již dávno učinil Milan Valach: „Proč je sex nečistý, když nás k němu vybavil bůh všemi patřičnými orgány a potěšením, které nám přináší? Já jsem si vždy myslel, že důležitá je láska, nikoliv občas formální akt svatby. Asi jsem se mýlil.“

Ad usum madame Tydlitátové

motto: „Povídají si vězni. „Kolik jsi dostal?“ „Pět.“ „Za co?“ „Za nic.“ „Co povídáš, za nic se dává patnáct.““

Dnes už žijeme v mnohem civilisovanějším státě. Česká republika dává za nic 5 až 7 let: „Tímto výrokem se Dupová podle orgánů činných v trestním řízení dopustila trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka podle § 260 odst. 1 TrZ, za což ji hrozí jeden rok až pět let vězení. Protože je souběžně stíhána za lepení samolepek (což je závažnější zločin s trestní sazbou od tří do osmi let), lze očekávat, že jí soudy uloží souhrnný trest mezi pěti a sedmi lety.“

Takže madame Tydlitátovou můžeme uklidnit: Naše myšlenková policie nespí, ale bdí.

Updated.

Gándhí o sionismu

Dnes je výročí narození Móhandáse Karamčanda Gándhího (मोहनदास करमचन्द गांधी; 2. října 1869, Pórbandar, Kathiawar Agency, Britská Indie – 30. ledna 1948, Nové Dillí, Indie). Připomeňme si, co řekl o sionismu:

But my sympathy does not blind me to the requirements of justice. The cry for the national home for the Jews does not make much appeal to me. The sanction for it is sought in the Bible and the tenacity with which the Jews have hankered after return to Palestine. Why should they not, like other peoples of the earth, make that country their home where they are born and where they earn their livelihood?

Palestine belongs to the Arabs in the same sense that England belongs to the English or France to the French. It is wrong and in-human to impose the Jews on the Arabs. What is going on in Palestine today cannot be justified by any moral code of conduct. The mandates have no sanction but that of the last war. Surely it would be a crime against humanity to reduce the proud Arabs so that Palestine can be restored to the Jews partly or wholly as their national home.

Poučení pro Vodníka: Fanatism nikam nevede

Vodník je nejistý ve své víře, a proto je zvyklý poslouchat autority na slovo i tam, kde žádnými autoritami nejsou. Je zajímavé, že tento svůj postoj přisuzuje i ostatním, takže tvrdí, že přísahám na slova Bohumila Doležala, protože ho v mnoha směrech uznávám. Ve skutečnosti ale je to tak, že se Bohumil Doležal často mýlí. Jenže takový kritický postoj je pro Vodníka nepochopitelný. Má černobílé vidění: Člověk má buď ve všem pravdu, nebo se ve všem mýlí. Proto má takový problém s lidmi jako byl Tertullianus nebo Origenes.

Tak Řehoř Bohoslovec není žádnou autoritou na latinskou filologii, i když tvrdí: „We use in an orthodox sense the terms one Essence and three Hypostases, the one to denote the nature of the Godhead, the other the properties of the Three; the Italians mean the same, but, owing to the scantiness of their vocabulary, and its poverty of terms, they are unable to distinguish between Essence and Hypostases, and therefore introduce the term Persons, to avoid being understood to assert three Essences. The result, were it not piteous, would be laughable.“

Ve skutečnosti to bylo právě naopak. Byla to chudoba řečtiny, která ὑπόστᾰσις používala tu jako synonymum οὐσία, tu jako synonymum πρόσωπον (před tím tvář, jméno či přítomnost). Naopak latina vždy uměla odlišit mezi essentia, substantia a persona.

Závěr. Vodník by neměl řešit svou nejistotu ve víře dogmatisováním nepravdivých tvrzení, jako je Řehoře Bohoslovce o latině. Místo toho by měl sám samostatně uvažovat, neboť je člověk a myšlení je podstatou (substantia, ὑπόστᾰσις) lidství. Jinak je z něj obyčejný fanatik, zde schismatické sekty.

Význam pojmu ὑπόστᾰσις

Vodník se svým nesmyslným pojetím závaznosti nejstaršího nepřetržitého usu významu pojmu dostává až k těžké nesrozumitelnosti. Ukažme si to na pojmu ὑπόστᾰσις.

Je to neologism, který si vymyslel Ἀριστοτέλης. Označoval jím objektivní bytí, na rozdíl od zdánlivého. Jenže pak přišlo křesťanství. V Židům 1, 3 se píše: „On je jasem jeho slávy a vyjádřením jeho podstaty; svým mocným slovem nese vše, co je. On se postaral o očištění hříchů a poté usedl po pravici Velebnosti na výsostech.“ (v originále: „ὃς ὢν ἀπαύγασμα τῆς δόξης καὶ χαρακτὴρ τῆς ὑποστάσεως αὐτοῦ, φέρων τε τὰ πάντα τῶ ῥήματι τῆς δυνάμεως αὐτοῦ, καθαρισμὸν τῶν ἁμαρτιῶν ποιησάμενος ἐκάθισεν ἐν δεξιᾷ τῆς μεγαλωσύνης ἐν ὑψηλοῖς“) přičemž tučně označené slovo je v originále ὑπόστᾰσις ve správném pádě.

Ještě za nikájského koncilu (325) křesťané nerozlišovali mezi ὑπόστᾰσις a οὐσία. Tím se zdálo, že jsou polytheisty, neboť to vypadalo, že sv. Trojice má 3 odlišná bytí (οὐσία). Proto museli kappadočtí otcové objasnit, že nikoliv. Význam pojmu ὑπόστᾰσις radikálně změnili na pouhou osobu (πρόσωπον). Jenže zároveň museli vyjádřit, že povaha (podstata) Boha je stejná, ať je v kterékoliv osobě. A pro to použili stejný pojem: ὑπόστᾰσις, ačkoliv na Západě už mezi osobou (persona) a podstatou (substantia) uměli rozlišit. Bůh má totiž jedno bytí, stejnou podstatu a tři osoby. To, že se jedná o 3 osoby téže podstaty, neznamená modalism (sabellianism), protože nejde o jednu osobu, ale o tři, neboť Kristus má 2 přirozenosti (φύσις).

Poučení pro Peterse X: ούσία a ύπόστασις

Dva výběry z knih V. Losského; zdůraznění jsou moje:

Když Otcové chtěli vyjádřit realitu, která je Třem Osobám společná, „rozdělujíce na Tři nerozdělitelné Božství“, jak praví Řehoř Bohoslovec, zvolili slovo ούσία. Byl to filosofický termín a znamenal „jsoucnost” (bytnost), ale byl to už také termín zvulgarisovaný, protože jej začali používat ve smyslu např. „majetek” nebo „držba”(vláda). ... Slova όμοούσιος a ούσία však podtrhovala totožnost, což ovšem spíše souznělo s pozdním helenistickým myšlením, které .... soustřeďovalo pozornost k extatickému odhalení Jediného. Identita bytnosti, která jím byla vyjadřována, spojovala přece dvě nezvratně odlišné Osoby, aniž je v této jednotě pohlcovala. Bylo tedy nutno zabezpečit toto tajemství „druhého” a v tom případě běželo o něco, co bylo naprosto cizí antickému myšlení, jež ontologicky zdůrazňuje „totéž”, avšak v „jiném” zjišťuje až téměř rozpad bytí. Významným pro takový světový názor byla nepřítomnost jakéhokoli´v označení osoby v antickém slovníku, neboť latinské „persona“ a řecké „πρόσωπον“ mělo význam omezující, matoucí, a posléze dokonce illusorní aspekt individua. Nikoliv osoba, odhalující osobnostní bytí, nýbrž osoba – maska bytosti neosobní. Slovo πρόσωπον skutečně znamená masku či hereckou roli. „Druhý" je zde naprosto povrchní a jako takový postrádá jakékoliv hloubky. Proto nás nepřekvapí, že Otcové dali před tímto slabým a snad k omylu svádějícím slovem přednost jinému, důsledně jednoznačnému slovu, jehož smysl však oni dokonale přetavili; tím slovem je ύπόστασις.

Jestliže ούσία byl pojem zřejmě filosofický, který byl postupně vulgarisován, pak ύπόστασις bylo slovo všední, které začínalo teprve získávat filosofický význam. V běžném jazyce toto slovo znamenalo „existování“, ale někteří stoikové mu dali význam zvláštní substance, význam individuality. Ostatně termíny ούσία a ύπόστασις byly téměř synonyma, oba měly vztah k bytí, přičemž první znamenal spíše jsoucnost, zatímco druhý zvláštnost, ačkoli přece jen nelze přehnaně mezi nimi vytyčovat rozdíl. ... Tato relativní ekvivalence přála utváření křesťanské terminologie. Vždyť neexistoval jiný, ranější kontext, který by byl schopen porušit rovnováhu mezi dvěma termíny, jejichž prostřednictvím si svatí Otcové přáli zdůraznit rovnocenné hodnoty... Prakticky ούσία i ύπόστασις byla nejprve synonyma. Oba termíny měly vztah k sféře bytí. Otcové tím, že jim vtiskli specifický význam, mohli poté bez zábran zapojit osobnost v bytí a personalisovat ontologii.

(Vladimir Lossky: Dogmatická teologie, Praha 1994, str. 23-24)

---

The two terms would thus appear to be more or less synonymous; ούσία meaning an individual substance, while being capable at the same time of denoting the essence common to manu individuals; ύπόστασις, on the other hand, meaning existence in general, but capable also of application to individual substances. According to the testimony of Theodoret of Cyrus: „for profane wisdom there is no difference between ούσία and ύπόστασις. For ούσία means that which is, and ύπόστασις that which subsists. But according to the teaching of the fathers, there is between ούσία and ύπόστασις the same difference as between common and particular.“ The genius of the Fathers made use of the two synonyms to distinguish in God that which is common - ούσία, substance or essence – from that which is particular – ύπόστασις or person.

This latter expression, persona, πρόσωπον, which was widely adopted in the West, at first occasioned lively disputes in Eastern Christendom. In reality, this word far from having its modern sense of person (human personality, for example), denoted rather the outward aspect of the individual – the appearance, visage, mask; or the character assumed by an actor. St. Basil saw in this term, as applied to trinitarian doctrine, a tendency which had already shown itself in Sabellianism... In the West, on the other hand, the term ύπόστασις (which was translated by substantia), was regarded as an expression of tritheism and even of Arianism. These misunderstandings were nevertheless dispelled..

(Vladimir Lossky: The Mystical Theology of the Eastern Church, Crestwood, New York, 1976, p.51-52; další studium zde)

Drei Haselnüsse für Aschenbrödel

Kompletní.

Fundamentálně chybná analysa

František Kostlán poskytl rozhovor Mladé frontě, který je dobré rozebrat, protože plasticky ukazuje, proč se zastánci bojující demokracie tak tragicky mýlí.

Nepopiratelným fénoménem dneška je, že se etablované a velké politické strany uchylují k skrytému či otevřenému rasismu a xenofobii. Podle Kostlána je důvodem, že „nemají čím oslovit voliče“. Ve skutečnosti mají a rády by oslovovaly něčím jiným. Proč tedy zneužívají xenofobii? Protože se rozpuštěním Dělnické strany uvolnilo místo na politickém trhu a každá prázdnota láká k vyplnění.

Soudce senátu, který DS rozpustil, znám z větší části osobně. Jsou to elitní právníci a přední akademici. Nicméně je obecně známo, že akademie žije ve slonovinové věži. Navíc soudci tendují k zásadě Fiat iustitia pereat mundus, tj. zakazují si přemýšlet o společenských dopadech svého rozhodnutí, neboť takové úvahy mají nebezpečně blízko k politisaci jejich rozhodování.

Proto NSS nedomyslel, co s českou politikou rozpuštění DS udělá. Vandas měl sice připravenu „brillantní“ strategii v DSSS, ale ta selhala na celé čáře. Neonacisté ho opustili a nové voliče nepřesvědčil. Toho využily etablované strany, kterým před tím bránil princip Proč chodit ke kováříčkovi, když mohu přímo ke kováři, xenofobií mávat. Když by tak totiž učinily, tak by jim voliči přešli k DS. Toto nebezpečí pominulo a zde máme výsledek.

Kostlán dále tvrdí: „Politici tu jsou od toho, aby chyby v sociálním systému napravili.“ Tahle víra v všespásnost tu práva, tu politiky, je nesmírně nebezpečná. Kostlán by si měl uvědomit, že ani politici, stejně jako ostatní pozemšťané, zázraky neumějí.

Dodává: „Namísto toho emocionálním a proti menšinám zaměřeným tažením zhoršují společenskou atmosféru.“ Ve skutečnosti jsou to aktivisté bojující demokracie, kteří svým úsilím o policejní stát prudce zhoršili společenskou atmosféru. Výsledkem je nesmírná polarisace a delegitimisace mnoha politických názorů. Lkaní nad Janovem a Vítkovem je falešné: Pokud extrémisté nemají legální možnost publikovat své myšlenky, logicky sáhnou k krajním prostředkům – nemají co ztratit a nic jiného jim nezbývá, stejně jako partisáni za WW 2 s okupanty nediskutovali, protože neměli tu možnost.

Kostlán má pravdu, že obětí nesnesitelné společenské situace, kterou on a jemu podobní vytvářejí, budou Romové, které chtěl chránit. Zákon nezamýšlených důsledků. Chce to více uvažovat a promyšleněji konat. Nenechat se jen cloumat emocemi.

Jedním z důvodů, proč se Kostlán tak mýlí, je to, že nezná český národ. V jeho politicky korrektním okolí to tak možná nevypadá, ale Češi jsou z větší části xenofobní. Jakákoliv menšina, Romové, Vietnamci, Němci apod., je nahlížena s krajním podezřením.

Na závěr je možné poukázat na Kostlánovo totální odtržení od reality: „Obce by měly mít víc možností, jak postavit domy se sociálním bydlením pro všechny chudé, nejen pro Romy.“ Stejně tak by měly mít víc možností pro pečené holuby až do huby. Levicové snílství + aggressivní aktivity jsou tou nejhorší kombinací, které se momentálně na české politické scéně vyskytuje.

Svoboda a nezdvořáctví

Někteří lidé, např. Věra Tydlitátová, si myslí, že svoboda znamená možnost dělat úplně cokoliv, jakoukoliv darebnost: „Možná je madam Haslinger naprostý génius černého humoru, nebo je jen nekonečně hloupá, obojí je ale téměř zázrak evoluce.“

Shledávám pozoruhodné, jak je těmto fanatikům politické korrektnosti cizí obyčejná zdvořilost. Například František Kostlán soustavně označuje své opponenty za lháře, ačkoliv ve skutečnosti se třeba jen mýlí.

Vzhledem k tomu, že Tydlitátová a spol. jsou obdivovatelé židovské kultury, tak by měli znát staré židovské heslo: „Oko za oko, zub za zub.“ Dokud pí Tydlitátová nebude respektovat, že na Internetu píšu z dobrých důvodů pod pseudonymem, tak o ní budu zásadně psát pod její slavnou přezdívkou jako o „modelce Věře“. Dosud jsem tak nečinil, ale pokud nerozumí prosté lidské slušnosti…

Základy ontologie

Ačkoliv jsme debatovali o něčem jiném, Vodník narazil na problém základních ontologických pojmů. Myslím, že stojí za to si je vyjasnit:

1. οὐσία, lat. essentia, česky bytnost
2. ὑπόστᾰσις, lat. substantia, česky podstata
3. ύπαρξη, lat. existentia, česky výskyt

Je ale pravda, že Heidegger toto tradiční dělení zpochybňuje a tvrdí, že οὐσία je bytí, zatímco ὑπόστᾰσις je výskyt.

Nečekaná podpora nominalismu

Vyjádřete v latině pravdy katolické víry a Řek vám poví, že jste heretik.
P. Efrem Jindráček, OP: „Zde je třeba rozlišit řadu věcí: Napětí mezi řeckými a latinskými věroučnými formulacemi zde bylo od svého počátku, a lze to velmi dobře pochopit. Řada latinských termínů měla v doslovném řeckém překladu nepravověrný význam (např. lat. persona/čes. osoba/řec. prosopon–divadelní maska). Proto se už první koncily a kréda vytvářela v obou jazycích, řecky i latinsky, často s drobným výkladem („výraz XY, který Řekové nazývají AB“ apod.). Rozhodnout mezi řečtinou a latinou co do literární úrovně, úctyhodnosti a přesnosti je nesmírně těžké až nemožné. Pokud je onen „Řek“ nekatolík, pak je velmi pravděpodobné že bude moje „latinské“ formulace považovat za heretické, podobně jako německý luterán ci švýcarský kalvinista, protože nesdílí jejich obsah. Katolický (vzdělaný) „Řek“ ovšem paralelní kréda i terminologii zná a dnes rozhodně žádný problém nepředstavují. Je pravdou katolické víry, že nevěříme ve slova, ale v jejich obsah.“

Na rozdíl od antinominalistů, kteří mají nejprve slovo, který jim determinuje obsah, např. monopol (μονος znamená jeden, πωλειν znamená prodávat), nominalisté mají jev, které více či méně vhodně pojmenují. Pojem je tak v pojetí nominalistů pouhý ukazatel (angl. pointer).

Co je nového u morálních podnikatelů?

Sociolog Howard S. Becker (nezaměňovat s nositelem Nobelovy ceny, ekonomem Gary S. Beckerem) napsal studii Outsiders. Studies in the Sociology of Deviance. The Free Press, New York 1963. Její 8. kapitolu věnoval tzv. morálním podnikatelům. Kroužek kolem Věry Tydlitátové patří k typickým morálním podnikatelům.

Ukažme si to na několika příkladech z poslední doby. Statečný Yamato-san se nebál u Tydlitátů zeptat, co je tak politicky závadného na větě: „Malá Natálka, kterou loni v dubnu ve Vítkově málem upálili mladí čeští rasisté, se stala televizním fenoménem, svého druhu tragickou celebritou.“ Dostalo se mu odpovědi, že reifikace lidské bytosti, a to jak z úst povolaného vykladače, tak i samotné Tydlitátové.

Druhým je tvrzení jakési Majky: „Stejně jako vražda dítěte jaksi vzbudí větší emoce, než vražda dospělého muže. Kdyby tomu tak nebylo, znamenalo by to, že se stalo něco divného s instinktivní výbavou člověka.“ Ve skutečnosti, jak víme z anthropologie, ve většině lidských kultur má dítě menší hodnotu než dospělý. Nynější podivné obrácení hodnot má kořeny v sentimentálním konci 19. století a jeho kultem „nevinných andílků“. Mimochodem, v téže době vzniká kult manželství jako romantické lásky až za hrob, místo intimního společenství, jako bylo před tím.

Tohle všechno by šlo odbýt jako růžovoučký sentimentalism. Ale pak  se Věra Tydlitátová snížila k odpornému kádrování: „Ale nevyplácí se to, děti z takových rodin až na výjimky většinou nemají žádnou morálku, jsou to prostě zkažení lidé. Vždyť vyrůstali jako privilegovaná kasta a neměli žádné problémy, mohli například studovat, co chtěli, bez ohledu na reálné schopnosti, cestovat, kam chtěli, dostávali výborně placenou práci, kde se nepřetrhli, rodiče zcela beztrestně kradli atd. To v těch lidech zůstává, ta arogance, pocit nadřazenosti a drzost. Oni to ani necítí, ale přátelit se s nimi vede jen k poznání, že vás podrazí a okradou bez zardění.“ Jinými slovy, povýšila své předsudky na pravidlo. Hodila do koše 2000 let křesťanství a jeho individualisace viny. Jakým právem odsuzuje rasism, když je sama rasistka, byť jen třídní?

Lze tedy uzavřít, že Tydlitátové jsou nejen morálními podnikateli, ale daleko spíše aggressivními morálními kýčaři.

A jako třešničku na dortu si připomeňme Tydlitátové oslavu satirické Hradní partičky – světla na cestě k Armagedonu „nové normalizace křížené s hospodářskou krizí“. Nepopírám, že někdy se trefí do černého, ale často je pouhá hlušina. Tak i v případě údajného studentského dopisu. Jistě, formulace: „zcela otevřeně a nepokrytě neprojevují ani základní pokoru, kterou by si prof. Václav Klaus zasloužil v této zemi více než kdokoliv jiný,“ mohla dotčené trknout, ale kdo by v dnešní povrchní době četl pečlivě pouhé e-maily? Těším se, až někdo podobným způsobem překvapí Tydlitáty. To bude potrefených hus!

Symptomatické rovněž je, že Tydlitátová je schopna je dát do jedné skříně všelidský humor Monty Pythonů, který s výjimkou antikřesťanského ostnu nemá konkrétní cíl, a antihradní satiru.

Klaus se přiznal, že zachránil AV ČR

Napsal: „Proto musím trvat na tom, že nebýt mne, byla by v první polovině 90. let česká Akademie věd zrušena.“ Vida, další záležitost, kterou mu přičíst k tíži. Uchování kommunistického molocha místo jeho předání vysokým školám je další příčinou toho, že tady máme postkommunism místo standardního západního systému.

Vztah státu a církve

Uživatel Dobro, Pravda, Krása dále jen („DPK“) mne nepřímo vyzval, abych napsal o theologickém vztahu výtahu Syllabus Errorum (1864) a prohlášení Dignitatis Humanae (1965).

Předně, jak píše bl. Newman: „the Syllabus then has no dogmatic force; it addresses us, not in its separate portions, but as a whole, and is to be received from the Pope by an act of obedience, not of faith, that obedience being shown by having recourse to the original and authoritative documents, (Allocutions and the like,) to which it pointedly refers. Moreover, when we turn to those documents, which are authoritative, we find the Syllabus cannot even be called an echo of the Apostolic Voice; for, in matters in which wording is so important, it is not an exact transcript of the words of the Pope, in its account of the errors condemned,—just as is natural in what is professedly an index for reference.“

Nominalism v praxi

Všechny moje texty o sporu nominalismu s realismem (antinominalismem) byly theoretické, protože v ČR, kde antinominalistická tradice naprosto převažuje, je těžké najít nějaký nominalistický. Teď se mi to konečně podařilo.

Ignác Pospíšil se vybarvil

Dřív jsem si myslel, že právo na soukromí neuznávají pouze kalvinisté. Ale ukazuje se, že katholičtí fundamentalisté rovněž ne. Další věc, vedle popírání theorie evoluce, odporu k potratům a popírání práva na sebevraždu, kde si integristé a kalvinisté mohou podat ruce.

Oč jde? V rozsudku Schüth v. Německo (anglický výtah) z 23. 9. 2010, sp. zn. 1620/03, Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku zcela správně rozhodl, že pracovní smlouva nesmí regulovat soukromí zaměstnance, takže k ustanovením, které jsou s tímto principem rozporu, se nepřihlíží – jsou právě nevymahatelná.

Zde šlo o pracovní řád Katholické církve: "Les collaborateurs (Mitarbeiterin und Mitarbeiter) catholiques sont tenus de respecter et de se conformer aux principes fondamentaux des prescriptions religieuses et morales catholiques." Schüth však katholickou morálku porušil: rozvedl se a žil na hromádce s jinou ženou. Katholická církev pak pošlapala svůj vlastní princip: Pokud nebudí veřejné pohoršení, don't ask don't tell a Schütha propustila. Ten ji žaloval u německého pracovního soudu. První stupeň mu dal za pravdu; ostatní nikoliv. Spravedlnosti proto musel učinit za dost až ESLP.

Cynik, který se plete porotu a panel (senát), je z toho nepříčetný. Jenže proč by měl mít zaměstnavatel oprávnění regulovat naše soukromí? Do něj mu nic není a opak je pouhé šmíráctví. Ačkoliv se nám Cynik snaží vsugerovat opak, varhaník žádné liturgické pravomoci nemá. Není to ani kněz, ani jáhen, ani akolyta, ani lektor – nemá svěcení. A ano, požadavek na výpis z trestního rejstříku by měl být trestným činem, s výjimkou extra citlivých zaměstnání, jako jsou policisté či soudci.

Poznámka: Ve věci Obst v. Německo se ESLP odlišil: Tento princip neplatí pro církevní funkcionáře (včetně kněží), na něž vzhledem k požadavku kredibility právnické osoby smějí být přísnější požadavky.

Bouře ve sklenici vody

Teresa Spencer napsala do Literárních novin 38/2010 článek Země česká, domov … můj? (pokud umíte rychle číst, máte 10 minut na to, abyste si ho na jejich webu přečetli). V něm uvedla tyto 3 osudové věty: „Malá Natálka, kterou loni v dubnu ve Vítkově málem upálili mladí čeští rasisté, se stala televizním fenoménem, svého druhu tragickou celebritou. Když vás někdo nenapadl, nejste Natálka. [M]á Natálka svým způsobem štěstí, že je ještě malá a tím pádem roztomilá?“ To si dovolila mnoho. I jinak racionální Fedor Gál kvůli tomu dostal takový záchvat vzteku, že napsal ostře protispencerovský článek.

Když si ty věty rozebereme podrobněji, tak zjistíme, že první věta je pravdivé konstatování faktu. Nechápu, co na tom může někomu vadit. Druhá věta je stupidní. Ale je opravdu nutné kvůli každé novinářské hlouposti se tak rozčilovat? Třetí věta je provokativní názor. Opět nothing to write home about. Provokativnost media prodává, to ví každý novinář.

Jinak je článek Teresy Spencer poměrně zajímavé shrnutí faktů o obětech hate crimes v ČR. Bohužel ale trpí zásadní vadou, která postihla všechny zastánce bojující demokracie: Dává stejnou závažnost nadávkám, vyhrožování a násilí. Vše je podle nich stejně odsouzeníhodné. A právě tato neschopnost rozlišovat způsobuje jejich nízkou kredibilitu. Když totiž někdo někomu nadává do "cikánů" rozhodně to není stejně trestuhodné jako když mu baseballovou pálkou úmyslně zlomí ruku.

Resignace na odsouzení a penalisování veškerého násilí je jednou z největších problémů dnešní ČR. I když samozřejmě přetrvávající hostilní prostředí pro Romy ( = diskriminace), které výtečníci jako Gogo odmítají přiznat, je problém taky. Ale přeci jen řádově méně závažný než pogromy a organisované násilí.

A vraťme se k Natálce. Několik zločinců jí zničilo život. Jistě odsouzeníhodné. Měli k tomu zvlášť zavrženíhodný motiv – rasism. Ale není úkladné násilí zvlášť zavrženíhodné vždy? Myslím, že JzP má v tomto pravdu.

Natálka proto není žádným zlomem. Podobných obětí odporných zločinů je ČR mnoho. Proto by bylo dobré přestat Natálku dehumanisovat tím, že z ní děláme pouhý symbol a přestáváme v ní vidět člověka. Rasisty můžete mlátit i jiným kyjem, máte-li tu potřebu. Jedna dcera národa – Zdeňka Havlíčková (1848–1872) – snad už stačila. Nebo snad tihle věční bojovníci chtějí zničit soukromí i Natálce?

Updated: Fedor Gál upřesnil, jak aktivně pracuje na tom, aby z Natálky byla nová dcera národa: "dva dny před článkem T.S. jsme absolvovali v kostele U Salvátora koncert pro Natálku a byl to opravdu konkrétní počin mnoha lidí s velikým emocionálním nábojem" V těchto souvislostech se mi vždy vybaví poznámka Dostojevského na adressu Turgeněva.

Ignác "Nácek" Pospíšil opět útočí

Nácek Pospíšil nebyl v poslední době na LW častým hostem. A když už, tak jsem o něm psal víceméně neutrálně. Jenže Cynikovi již pšenka na wiki nekvete, tak si to musí vynahrazovat jinde. Se svou typickou neurvalostí: "Zjistil jsem, že lidé, kteří chtějí dělat věci pořádně, jsou hrdí na svoji práci a nejsou ochotni předstírat, že pitomost a genialita jsou si rovny, udělají lépe, když se Wikipedii vyhnou. Ušetří si tak nervy i čas k užitečnější práci." závidí uživateli Dobro, Pravda, Krása, že s ním polemisuji. Nevzdělaný Cynik je oproti němu nuda, nuda, šeď, šeď, takže za nějakou větší pozornost nestojí. Nácek s tím má problém.

Jiří J. Stodola zabloudil na pole práva

Ačkoliv se fundamentalista Jiří J. Stodola těší, že theologicky rozeberu jeho nejnovější článek, bohužel ho budu muset zklamat. Vše podstatné již přede mnou jasně a správně řekli Martin R. Čejka: "Prvním z nich vyplývá z chybého výkladu slov „spravedlivý veřejný řád“, kterým je ona svoboda podmíněna. Vždy se tím myslel světský veřejný pořádek, nicméně Jiří to chápe jinak. Tradiční nauka učí, že některá falešná náboženství, byť jim nepřísluší PRÁVA pravého náboženství, lze TOLEROVAT pokud nenarušují veřejný pořádek. Jiří tím, že chybně vykládá onen „spravedlivý pořádek“ dochází paradoxně k novému, ještě restriktivnějšímu závěru, že tyto falešné kulty nemohou být ani tolerovány, neboť vždy tento spravedlivý veřejný pořádek narušují." a Michal Semín: "Koncilový dokument jasně říká, že nekatolík má právo na veřejnou propagaci svého vyznání. Jediným omezením této svobody je pak „veřejný pořádek“. Z čeho plyne, že koncilem blíže nedefinovaný „veřejný pořádek“ tímže koncilem přiznané PŘIROZENÉ PRÁVO (nikoli jen občanské!) odnímá? To je přeci absurdní. A proč se asi s odvoláním se na DH po koncilu rušily konkordáty, v nichž stát uznával výhradnou podporu toliko katolickému vyznání?"

Ačkoliv pojem "veřejný pořádek" zná každý student právnické fakulty, Stodola raději marxisticky fantasíruje: "Spravedlivý společenský řád je takový, který zachovává spravedlnost, nakolik je to možné." Přitom § 2 al. 2 i. f. Dignitatis humanae o žádném společenském řádu nemluví, to má Stodola nejspíše z VUMLu. "Jejímu uplatňování se nesmí bránit, pokud se zachovává spravedlivý veřejný řád." Anglicky je to "public order", francouzsky "ordre public", německy "öffentliche Ordnung".

Tak skončí všichni, kteří přestanou být katholíci a stanou se fundamentalisty. Ševče, drž se svého kopyta.

Seznam obětí poválečného massakru v Ostravě

Jak informoval Týden, Shromáždění Němců hodlá otevřít případ poválečného masakru 231 Němců v Ostravě. CS Magazín již před rokem přinesl jejich jmenovitý seznam:

Israelská demokracie v praxi

Proti politickým cliché

Satira Miroslava Petříčka: „Zaznělo tady před chvílí, že tě miluju.“

Český liberalism

Proč je vlastně český liberalism tak roztříštěný, že nemá ani vlastní sněmovní stranu? Je to dědictví ještě z dob Rakouska.

Nejvlivnější jsou dědicové Masarykových realistů. Ovládají tvorbu učebnic a officiální názor medií. Dnešní Pravda a láska se jako politický proud konstituovala obnovením nekommunistické politiky v Chartě 77. Občanské forum ovládli mladočeši (cf. níže), Občanské hnutí bylo neúspěšné, spojení s institucionálními pohrobky národních sociálů (cf. níže) nefungovalo. Rovněž tak pokus o polepšení mladočechů v Unii Svobody. Naposledy Pravda a láska kolonisovala nyní již mrtvou Stranu zelených. Programovým časopisem je Respekt, který vyzařuje do většiny českých medií, zejména České televise.

Nejmocnější jsou dědicové Kramářových mladočechů. Dnešní Hrad se opět pokouší kolonisovat ODS a její konservativní předseda mu v tom vychází vstříc.

Nejvíce rozplizlí jsou dědicové Klofáčových národních sociálů. Spojuje je etatism a sociální politika. Je to vlastně hlubinná politika českého národa, nicméně národní sociálové nejsou intelektuálně tak zdatní jako Pravda a láska. Za Paroubka kolonisovali ČSSD.

Nejméně vidět jsou dědicové Sokolových radikálů (= eufemism pro zakázané republikánství), kteří dokonce nemají ani heslo ve wiki. Jejich nejznámějším representantem zůstává Strana svobodných občanů se svou nenávistí k establishmentu, Německu a Evropské unii.

Romantická 60. léta

Neoliberální kritika Jochova odsudku 60. let.

Výsledky posledních demokratických voleb

Zbyněk Petráček napsal pozoruhodný článek, kde zdůraznil, že v Evropě Židům nic nehrozí, leda od muslimů, a vyjádřil ostře proisraelské mínění.

Zaujal mne klassický mýthus o demokratickém nacistickém Německu: "Jejich poselství však spočívá v čemsi obecném: ukazují, jak je možné demokratickou cestou (Říšský sněm v roce 1935 ještě odrážel výsledky posledních demokratických voleb) definovat a jako takovou zároveň delegitimizovat celou skupinu občanů. Ukazují, jak lze legálně tu skupinu postavit mimo zákon, poté ožebračit a posléze poslat do táborů na „konečné řešení“."

Jak to bylo ve skutečnosti? Poslední volby se konaly 5. března 1933, tedy měsíc poté, co se nacisti dostali k moci (30. ledna 1933). Ten měsíc nacisté nezaháleli. Tyto "demokratické" volby lze tak přirovnat k "demokratickým" volbám v roce 1948. Výsledky tomu odpovídají. NSDAP získala 44 % a s DNVP (8 %) měla pohodlnou většinu. Navíc KPD (12 %) byla z říšského sněmu vyloučena a 26 ze 120 poslanců SPD (SPD získala 18 %) bylo persekuováno. SPD brzy následovala osud KPD a byla rozpuštěna. Centrum se rozpustilo samo 6. července 1933; stejně tak DNVP a DDP.

Vyhnání židů ze Španělska

Mělo neuvěřitelně absurdní zdůvodnění: Že židé missií svádějí křesťany ke konversi na judaism: "…Christians have engaged in and continue to engage in social interaction and communication they have had means and ways they can to subvert and to steal faithful Christians from our holy Catholic faith and to separate them from it, and to draw them to themselves and subvert them to their own wicked belief and conviction, instructing them in the ceremonies and observances of their law, holding meetings at which they read and teach that which people must hold and believe according to their law, achieving that the Christians and their children be circumcised, and giving them books from which they may read their prayers and declaring to them the fasts that they must keep, and joining with them to read and teach them the history of their law, indicating to them the festivals before they occur, advising them of what in them they are to hold and observe, carrying to them and giving to them from their houses unleavened bread and meats ritually slaughtered, instructing them about the things from which they must refrain, as much in eating as in other things in order to observe their law, and persuading them as much as they can to hold and observe the law of Moses, convincing them that there is no other law or truth except for that one. This proved by many statements and confessions, both from these same Jews and from those who have been perverted and enticed by them, which has redounded to the great injury, detriment, and opprobrium of our holy Catholic faith."

Sv. Theodor Studita

Jeden z důvodů, proč tak nesnáším diskusse, je neochota či neschopnost domyslet si evidentní a naopak přílišná ochota chytat toho druhého za slovo. Proto, když jsem napsal: "Wiching byl pravoslavný biskup, a proto učitel Pravdy," tak by si jeden myslel, že si Vodník snadno domyslí: "Wiching byl řádný pravoslavný biskup, a proto učitel Pravdy" a ne že bude můj text "interpretovat": "heretik je učitel Pravdy", ale to jsem evidentně chtěl příliš.

Tmář o masturbaci

David Loula: "Onanie je neškodná pohlavní aktivita. Ano, pokud jde o škodu na těle v podobě těhotenství nebo pohlavně šiřitelných chorob, má autor pravdu. Pokud jde o duši, to už pravdu nemá. Onanie přináší tělesnou rozkoš a dnes žijeme v době potěšení a rozkoší, to je cíl našich životů. Mít stále silnější zážitky a rozkoš je přínosem postmodernismu. Jenže má to háček. K tomu, aby ten zážitek stál za to, je třeba stimulace. Tu nám poskytne například zajímavý film nebo obrázky. Ženy to mají rády více romantické, mužům to vyhovuje i bez milostné zápletky. A poté přijde očekávané uspokojení. Podle Weisse to má léčivé účinky. Ovšem za čas nám již neškodný film nestačí. Je třeba přitvrdit. Tak jsme se dostali k pornografii, nejprve měkké a pak té tvrdší. No, ne že by se člověk cítil jako nějaký šlechetník, ale co, hlavně, že to přinese tu úlevu. Ale když jsem byl stvořen k obrazu a ne pod obraz, neměl bych tomu takto zvířecky otročit, zkusím toho nechat. Ále, ejhle, ono to nejde. Tak v tom jedu dál."

Václavkovo vyznání víry

Ve Václavkově vyznání víry mne zaujala jedna myšlenka: "Později nazývané Norimberské zákony, neboť byly nacisty vytroubeny do světa právě v Norimberku. Kde byli po válce tito apoštolé národně socialistické revoluce a rasové nenávisti po zásluze jednak pověšeni poddůstojníkem US Army Johnem Woodsem, a jednak odsouzeni do vězení."

Jak to bylo ve skutečnosti? "Luise of Benda, Jodls second wife, strove for a rehablitation and reached finally that in Munich a arbitration board procedure was set. Jodl was acquitted in this procedure, and it decided the main arbitration board that, if Jodl still lived he was to be classified neither under the group 1 ("mainguilty") still under the group 2 ("loading"). Furthermore from a whole or partial collection of the deduction is to be refrained. The public prosecutor did without redresses, and the judgement became to 2. March 1953 validly."

Naproti tomu jeden z hlavních autorů norimberských zákonů, Hans Globke, byl v letech 1953–1963 předním poradcem západoněmeckého kancléře Konrada Adenauera.

A tak je to se vším.

Prohrála media

Díky médiím víme pouze jedno: Ve sporu Agentura MM Praha v. Kubišová bylo odvolání žalobkyně zamítnuto. Prakticky všechna ostatní fakta nám media zatajila a místo toho přinášela absurdní a zcela nekvalifikované názory kdejaké mediální tváře.

A opět platí nepřímá úměra: Čím méně faktů, tím bouřlivější diskusse. Jsem rád, že se tomu LW vyhnula. Rád bych proto připomněl názory lidí, kteří do toho vidí více než všichni novináři dohromady:

1. Míla: Mrzí mě to zejména na Martu, o lístky na slibované turné byl velký zájem, nevím, proč si to pak rozmyslela. Vždy pro mě byla vzorem charakteru - ale takto se vykašlat na fanoušky?
2. Cábik: Chybou zřejmě bude, že vše bylo založeno pouze na ústní dohodě s tím, že se bude jednat o podobnou akci jako v roce 95. Sám jsem zvědavej na rozsudek soudu ve věci, každopádně si myslím, že manažer Heleny rozjel promo, které Golden Kids nepotřebovalo a chyba je tedy na jeho straně. Můj názor je, že Martě šlo čistě o koncert, zatímco ostatním spíše o ty věci okolo apod.
3. Ivan: Tobě by se líbilo, aby si Tě někdo "ústně rezervoval" na 30 let bez záruky pravidelných plateb?

Takže v příkrém rozporu s rozhodnutím obou soudů i tvrzením "znalkyně" Andy dobře informovaný fanoušek Golden Kids věděl, že byla uzavřena ústní smlouva.

Stodola v. Cvek

motto: „křesťanské ctnosti jako víra, naděje a láska jsou ve své podstatě tak nerozumné, jak jen možno“

—Gilberth Keith Chesterton

Známý heretik Stodola vždy vyskočí jako čertík z krabičky, kdykoliv někdo napíše něco jako „Zde bych hned dodal, že v křesťanské tradici je zcela nemožné chápat víru jako něco, k čemu dospějete rozumem, co neprocítíte a zejména neprožijete.“ Tak i starokatholík Cvek se díky tomu pro něj stal „legrační polyhistor“.

Stodola neváhal si dokonce vymyslet tvrzení: „Křesťanská tradice chápe sice víru jako rozumovou ctnost“. Ve skutečnosti kesťanská tradice nikdy nechápala víru jako rozumovou ctnost, nýbrž jako ctnost theologickou, tedy vyšší, což je třetí kategorie k Aristotelovým ctnostem mravním (Ἠθικὰ Νικομάχεια II.7) a rozumovým (Ἠθικὰ Νικομάχεια VI.3).

Chesterton říká: „A víra znamená uvěřit neuvěřitelnému, jinak to není žádná ctnost.“ Ano, jenže Stodola si plete ratio a mens. Víra je přirozeně mentální (v mysli), ale není racionální (rozumová). To jen zastydlí positivisté nedokáží tyto 2 pojmy rozlišit.

Ještě bych dodal, že Ježíš a Pavel měli výroky státotvorné i buřičské. Protože měli rovněž ty druhé, je zcela legitimní tvrdit: „Já bych „chestertonismus“ přirovnal k římskému státnímu náboženství, které se muselo ctít a udržovat jen z politických a společenských důvodů. Kristus a sv. Pavel jsou z tohoto pohledu nebezpeční blouznivci.“

Absolutní hodnoty

Ačkoliv mám k postmoderně blízko, některé hodnoty považuji za absolutní. Patří k nim pravda, právo, spravedlnost a láska. Nejsou kontextové, ani relativní.

Amicus Plato, sed magis amica veritas.

Používání diakritiky v diskussích

JaroSlav v P.491 (16. března 1998):

Uboha uplacana zviratka.

Ahojky ,tak kdyz jste jeden druheho ,urazili ,rozebrali,pohanili a jste sami se sebou spokojeni,tak se panove Pavlikove ,Pecinove a Milanove bezte vysrat.Jen se vysmivejte za pravopis lidem ,kteri vas jazyk treba 25 let nepouzivali a nemaji hacky a carky na klavesnici a tak celkovy psany dojem je jiny,ale to je v poradku . Vy jste pupkem sveta.Na vas je opravdu treba pouzivat jehly a pichlaky.Panove, ztvorili jste ze sebe nestvury a curaky

Fila o Rejžkovi

Otevřený pohled na malý český rybníček: "Právě ono kamarádíčkování s lidmi z malého českého rybníčku, pocit insiderství, touha „být jedním z nich" a ochota svádět žabomyší boje o to, jestli se nějakému průměrnému českému filmaři povedlo natočit si aspoň jednu „hezkou scénu", je základem marasmu zdejšího deníkového psaní. Právě proto jsou Melounkovým odchodem nejvíce zaskočeny Mirka Spáčilová z DNES a Věra Míšková z Práva, protože patřil do jejich mentálního světa."

* * *

"Koncepční, disciplinovaná a dotažená díla vznikají na všech kulturních úrovních - v popkultuře, v undergroundu i jinde. […] Zdá se, že i Jan Rejžek je tedy víc produktem minulého režimu, než je schopen si připustit. Tehdy se na školách učilo jen papouškovat ideologickou doktrínu a jedinou protireakcí byla ignorace, brblání nebo agresivní opozice. Bavit se o věcech s jistou základní vstřícností a touhou je pochopit je Rejžkovi cizí. Proto i přese všechnu pravdivost jsou jeho texty vlastně banální."

Polemika s Vodníkem II

Nejnovější Vodníkův text nestojí za řeč. Reaguji jen ze zdvořilosti, protože něco tak slabého bych od něj nečekal.

Vodník, ačkoliv mistruje falšovatele slov, bohužel opomněl vnímat, že žádné schisma nezůstává bez následků. Např. SDDSR. Ačkoliv kommunistické učebnice o tom mlžily, v roce 1912 šlo o to, čí vedení strany je právoplatné. Bolševici tvrdili, že jejich, menševici opak. Obě frakce tu svou označovaly za SDDSR a aby dalo rozeznat, která je která, lišíme to SDDSR(b) a SDDSR(m). Jiný příklad je Čína. Pevninská Čína za ni označuje ČLR, Taiwan za ni označuje Čínskou republiku.

Tak i katholictví. Za katholíky se považují západní křesťané (katholíci v užším slova smyslu) i pravoslavní. Ale protože není praktické psát katholíci(z) a katholíci(v) (i bolševici to poznali, a proto se přejmenovali na kommunisty), říkáme jedněm katholíci a druhým pravoslavní, ačkoliv katholíci se považují za pravoslavné (= pravověrné) a pravoslavní za katholíky (= obecné). Dogmatici antinominalismu z toho sice mají amok, ale účelem pojmů není hodnotit a nálepkovat, ale diskriminovat (rozlišovat).

Řečtí katholíci nejsou katholíky proto, že jsou v obecenství s Římem (existuje x katholíků, kteří s Římem v obecenství nejsou, např. sedisvakancionisté), ale protože mají katholickou věrouku. To je tak těžké pochopit? Kdo má katholickou věrouku, je v obecenství s Římem, nikoliv naopak. To je to vaše fatální pravoslavné nepochopení papežovy role: Papež pravověří deklaruje, nekonstituje.

Vodníku, jestli si opravdu myslíte, že před rokem 1054 byl ekumenický patriarcha římským katholíkem, tak to přiznejte. Dobře však víte, že nebyl. Tak tak laskavě neoznačujte řecké katholíky ani dnes.

Poctivě jsem se snažil Vám vysvětlit, proč nejsem positivistou. To je jak mluvit do dubu, jak dialog s hluchým. Vše marno. Vodník se jednou rozhodl, že jsem positivista, tak na tom nikdo nic nikdy nezmění. Ani Bůh, protože v pojmosloví stojí Vodník nad Bohem.

Pojem antisemitism sice vymyslel Němec, ale z latinského a hebrejského základu. Tak co je na tom germánského? Vodník zde o sobě prozrazuje více, než by mu bylo milo. Východní/pravoslavné/řecké pojmy jsou a priori správné, protože mají správný kádrový původ. Západní/katholické/německé pojmy jsou a priori špatně, protože mají ďábelský původ. Proto musela z "české" pravoslavné hatmatilky zmizet milost, i když tento pojem používal i sv. Gorazd Pražský.

Methoda úporných tvrzení: "Skutečných atheistů je v ČR procentuálně nejvíc na světě," je pod vší kritiku. V USA je atheistů 6 %. Vsadil bych se, že je to více než v ČR. (Přičemž myslím skutečné atheisty, nikoliv něcaře.)

"Obsah toho "něco" je tedy u holandských něcařů zcela opačný než u českých, kde je to "nic"," je čistý blábol. Něco nikdy nemůže být nic. "Pak mi takový "ateista" řekne: "Počkej, já také vím, že život není banalita a že je něco nad námi. Jestli tomu ty říkáš Bůh, pak o tom můžeme mluvit." Když mluvíme o českém atheismu, tak nabízím raději pojem "něcismus". To je patrně dnes nejrozšířenější víra českého lidu - "v Boha církví nevěřím, ale něco nad námi musí být"." Halík + Samojský: "Věřím, že je něco vyššího nade mnou. Ne, tím nemyslím Boha, protože v Boha nevěřím. Je to prostě něco vyššího, nějaký princip nebo autorita. Člověk by neměl být pyšný, že je nejvyšším tvorem na Zemi. Cítím zkrátka, že v tomhle vesmíru je ještě něco víc, než vidíme."

O pravoslavném císaři jsem vůbec nemluvil. A tak je to se vším.

Jako Pilát do kréda

se dostala euthanasie do majora Zemana v podání heretika Stodoly. Co na tom, že kdybych chtěl, mohl bych najít podobné paralely mezi lefébristy a StB. Co na tom, že mezi apoštoly a ṣaḥābeh, nebo přesněji al-`Ashara al-Mubasharîn fi-l-Janna, prakticky není rozdílu. Fundamentalistické propagandě to posloužilo.

Ale co. Mně přijde varovnější, když integrista oslavuje takové postavy jako je filmový Renaud de Châtillon (který ale s reálným nemá mnoho společného). Jako oříšek na dortu připomínám, že si Hamish spetl johanity a templáře.

Polemika s Vodníkem

Reaguji na Vodníkův příspěvek. Vodník hodil flintu do žita. Stalinista je konservativní a hotovo. To je pak diskusse jako rozprávka. Používá řeč jako ornament: "spirituálně si vykastrovat svůj svět Occamovou břitvou", ale obsah veškerý žádný.

Proč bych měl být neopositivistou, probůh? Redukuji snad duchovní vědy na přírodovědu? Copak jsem někdy odmítal metafysiku? Nepletete si mne s Kapitánem? Wittgenstein rozhodně není můj Bůh. A positivism snad není velké vyprávění?

S těmi ukradenými významy jste už zacyklený. Kdo stanoví, který význam není ukradený? Vodník – Bůh? Jakým právem falšujete význam slova konservativism? Copak antisemitism od samého počátku neoznačoval judeofobii? Ano, je to blbý pojem, protože redukuje Semity na Židy. Ale rozhodně nebyl ukraden.

Konservativism neznamená uchování stávajícího nebo těsně předcházejícího pořádku ani pro nominalistu, ani pro nikoho jiného. Znovu opakuji, že znamená: "careful review of institutions, civil and ecclesiastical, undertaken in a friendly temper combining, with the firm maintenance of established rights, the correction of proved abuses and the redress of real grievances + he just and impartial consideration of what is due to all interests - agricultural, manufacturing, and commercial". Od samého počátku a vždycky. Konservativismem tedy nejsou ani slamění panáci, které kritisujete, ani Váš konstrukt vektoru, který jste převzal od reformních kommunistů, kteří to však nemysleli vážně, ale jen jako nadávku. A nechápu, proč by pojem měl mít takový obsah, který jste Vy osobně poznal jako první, ačkoliv v civilisovaném světě dávno před Vámi má obsah jiný.

Debata o něcařích už mne poněkud unavuje. Zkuste se nějakého zeptat, v co věří. Popíše vám Boha, jen ho v nejlepších tradicích antinominalismu odmítne nazvat Bohem. Skutečných atheistů je v ČR mizivé množství.

Nemyslím, že byste byl v souladu s duchem sloganu Co je císařovo císaři, co je Božího Bohu, protože Váš apriorní negativism je s ním podle mého názoru neslučitelný.

Durych o pravoslaví

Cituji: "Pravoslavná hierarchie pronásledovala uniaty již po staletí, dokonce i krvavě. Toto pronásledování Durych zblízka viděl v době svého válečného nasazení ve východní Haliči a pak ještě po dobu půl druhého roku v době svého působení v Užhorodě v letech 1921 a 1922. Viděl té pravoslavné nespravedlnosti tolik, že se z něho stal nesmlouvavý obhájce řeckých katolíků. Netušil však, jakých špinavostí je pravoslavná církev schopna, octne-li se sama v nebezpečí a musí-li bojovat o záchranu. Že nejprve potopí své spoluvěrce v Kristu. O systematickém pronásledování uniatů se Durych dozvídal za války a po válce. O té nejpravější tváři pravoslavné hierarchie už se Durych všecko nedozvěděl."

Poučení pro Vodníka: Falšování slov

Na úvod bych chtěl říci, že považuji za pozoruhodné, jak Vodník mnohem lépe vystihl, oč mi šlo, než Tomáš Pecina. Inu, intuici a empathii racionalismem nahradit nelze.

Ale k věci. Vodníkovým základním problémem je bohužel ignorance. Věci, které ho zajímají, má nastudované do úctyhodných hloubek, o věcech, které ho irritují, neví prakticky nic, takže ho strčí do kapsy leckterý gymnasista.

Takže podle Vodníka jsem údajně positivista. Jak mohu být positivista, když odmítám redukcionism? Jak mohu být positivista, když jsem stoupenec postmoderny a její skepse k velkým vyprávěním? Nastudovat pojem positivism by to chtělo.

Fanatickému antinominalistovi nelze vysvětlit, že pojmy tady nemáme od toho, abychom tím uspokojovali nějakého Boha pojmů. Pojmy tady máme od toho, abychom dokázali pojmenovat jednotlivé jevy, reálně existující. Např. holocaust. Ano, může nás mrzet, že význam zápalná oběť je nyní druhořadý. Ale koho zajímá nějaká zápalná oběť? A pokud ano, tak ať použije slovo ὁλόκαυστον; potenciální čtenář textu o celopalu si to nepochybně bez problému přečte. Naproti tomu holocaust je ústřední religiosní thema dneška; v podstatě nepoužívané slovo k tomu dobře poslouží.

Původně mi byl Vodníkův boj s falšováním slov sympathický. Kdo z nás by neznal nesmysly typu "trvalé bydliště", propagandu typu "lidová demokracie" nebo ideologii typu "socializmus" jako označení pro kommunism. Jenže ve skutečnosti jsem Vodníka nepochopil. Jemu nejde obnovu přirozeného usu, kterou jsme (dosti nedostatečně) zažili na počátku 90. let s obnovou starostů, obchodních společností či závazků (přičemž nám bohužel zůstaly brigády, dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr či orgány státní správy a vznikly nové nesmysly typu občanské sdružení nebo subjekt údajů), jemu jde o to, mít postavení Boha: Já, Vodník, stanovím, co který pojem znamená. Kdo to nerespektuje, je falšovatel slov, bez ohledu na usus i takových pojmů jako je demokracie, kommunism, katholictví, konservativism.

To, zda je někdo levičák nebo pravičák je mi srdečně jedno, pokud se náhodou se svými typicky levicovými názory nevydává za konservativce. Pak si řeknu, aha, tady není něco v pořádku. Mít levicové názory vylučuje být konservativcem, ledaže jde o falšování slov, které je bohužel u Vodníka na denním pořádku. Ale buďme přesní: Ono to není falšování slov. Ona je to svévole. Odpor k usu. Snaha ze své moci normovat za každou cenu, bez ohledu na to, že mi nikdo nebude rozumět.

Někde má Vodníkova svévole prameny v historii (označování pravoslavných za katholíky), jinde je to marxistická ideologie (označování Marxovy fantasmagorie za kommunism) a ještě jinde je nenávistná zavilost (redukce katholíků na římské katholíky, přičemž schválně opomíjím nepřátele – řecké katholíky – tím, že jim dokonce upřu jejich vlastní jméno).

Základem Vodníkovy práce je dogmatičnost. Stejně jako jiní utopičtí socialisté (Marx & Engels) tvrdí, že jeho projekt ideální společnosti je reálný a že všichni konkurrenti se mýlí. Jiné důkazy než úpornost tvrzení nemá. Ignoruje poznatky psychologie i historiografie, protože by jinak musel odpovědět na otázku, proč příchod pazourkové industrie znamená konec Zlatého věku.

Směšné je umělé rozlišování mezi českými a nizozemskými něcaři. Obě skupiny věří v to samé, jen Nizozemci to pojmenovají jako "Bůh", zatímco Češi tuto nálepku odmítají. To jsou hotové orgie antinominalismu. Obsah je sice naprosto stejný, ale protože se to jmenuje jinak, nejde údajně o totéž. K tomu už opravdu nemám slov.

Víra je přeci vyznavačská. Pokud kritisuji bigotnost nebo židovský formalism (613 micvot se musí plnit, bez ohledu na jejich nesmyslnost, protože tím udržuje řád světa), tak mé myšlení zkrátka není náboženské a Církev je pro mne pouhý koníček, jakkoliv jsem pro něj zapálený. Není to způsob života. Vodník se neřídí heslem: "Co je císařovo císaři, co je Božího Bohu," protože císaře neustále kritisuje a nedává mu to, co chce, a boží věci sice vnímá, ale jako vedlejší – nežije pro ně celým svým srdcem. I proto kritisuje kalvinisty, protože vidí, že oni to na rozdíl od něj splňují. Modlitba jako druh denního snění nestačí.

Pavláskové dopis Vondráčkové

Plný text:

S velkým překvapením sledujeme Vaše soudní spory s paní Martou Kubišovou. Hodnotu peněz jste v nich povýšila nad přátelství i obyčejnou lidskou slušnost vůči člověku, který vám byl kdysi blízký, nikdy neublížil a přesto, že ho potkal nepříznivější osud než Vás, nepřestal se k Vám hlásit. Jako by Vám, již pětačtyřicet let respektované umělkyni, byla cizí velkorysost a přirozená noblesa osobností, které něco umí a něčeho v životě dosáhly. Nechce se nám věřit, že Helena Vondráčková potřebuje usilovat o dosažení trestu pro Martu Kubišovou. Žádné soudní rozhodnutí Vám nezajistí přízeň lidí, které tímto svým postojem lidsky ztrácíte. Zvažte podávání žalob a přejděte znovu svou řeku Jordán.

Seznam signatářů:

Adamovská Zlata - herečka, Batěk Pavel - herec, Beneš Vladimír - neurochirurg, Bezouška Martin - spisovatel a scenárista, Bílá Lucie - zpěvačka, Bydžovská Zuzana - herečka, Cibulková Vilma - herečka, Čáslavská Věra - vítězka OH, Divíšková Nina - herečka, Dočekal Michal - šéf činohry Národního divadla, Etzler Miroslav - herec, Fenič Fero - režisér a producent, Fischer Jan - bývalý premiér, Fischerová Táňa - herečka, Fištejn Jefim - publicista, Havel Václav - bývalý prezident, dramatik, Havlová Dagmar - herečka, Hein Milan - ředitel Divadla Ungelt, Hüttnerová Iva - herečka a výtvarnice, Chramostová Vlasta - herečka, Janda Petr - hudebník, Janů Petra - zpěvačka, Janžurová Iva - herečka, Kačer Jan - režisér a herec, Konášová Lucie - scenáristka, Kop František - hudebník, Langerová Aneta - zpěvačka, Lehký Martin - hudebník, Malásek Petr - hudebník, Mathé Ivo - rektor AMU, Milota Stanislav - kameraman, Mišík Vladimír - zpěvák, Moučková Kamila - moderátorka, Mrkvička Ladislav - herec, Neckář Jan - hudebník, Neckář Václav - zpěvák, Pavlásková Irena - režisérka, Pavlíček Michal - hudebník, Pilarová Eva - zpěvačka, Polesný Viktor - režisér, Pospíšil Luboš - zpěvák, Postlerová Simona - herečka, Poullain Chantal - zpěvačka, Přenosilová Yvonne - zpěvačka a moderátorka, Schneider Jan - básník a textař, Skarlandtová Marta - překladatelka a textařka, Sommerová Olga - režisérka, Syslová Dana - herečka, Špaček Ladislav - odborník na etiketu, Špinarová Věra - zpěvačka, Štěpánková Jana - herečka, Štolba Karel - hudebník, Urbánková Naďa - zpěvačka, Vránová Alena - herečka, Vrba Pavel - básník a textař, Zbořil Pavel - hudebník, Zdeněk Zdeněk - hudebník, Zindulka Stanislav - herec

Tomáš Pecina k tomu napsal úvahu o kollaboraci s kommunismem. Nic proti, ale to přeci s danou causou prakticky nijak nesouvisí. Skutková podstata je jinde: Kubišová uzavřela s Vondráčkovou ústní smlouvu, kterou pak odmítla plnit. Tím Vondráčkové způsobila škodu přes 1 million Kč. Škodu odmítla dobrovolně uhradit, a proto ji Vondráčková žalovala, ale v prvním stupni soud prohrála. Proto podala odvolání, o kterém má 13. září 2010 rozhodovat Vrchní soud v Praze.

Byl by to pouze příběh o tom, jak právo v ČR (ne)funguje, kdyby se neprobudila kulturní fronta a nezastala se kamarádky z dissentu – Kubišové. Jenže bez ohledu na to, jak se kdo choval v minulosti, spravedlnost musí být – padni, komu padni. Reakci Vondráčkové: "Zcela veřejně se zde zastáváte člověka, který nedodržuje dohody, nechová se korektně a úmyslně šíří nepravdivé informace. I to svědčí o morálním stavu naší země," podepisuji. To, že někdo neplní své dluhy, nemůže být omluveno morálním chováním v minulosti. Je ostudné, že nějaké kamarádšofty mají bránit průchodu práva.

Shodný názor  Bohumila Doležala: "Petice je nešťastná přinejmenším ze dvou důvodů: za prvé, nepříznivý osud sem, nepříznivý osud tam, paní Vondráčková a pani Kubišová jsou si dnes, ve svobodné České republice, před zákonem rovny, a není možné morálními argumenty problematizovat právo paní Vondráčkové obrátit se k soudu tam, kde se cítí být poškozena. A za druhé, signatáři petice dávají nepřímo najevo nedůvěru, že soud by případně mohl rozhodnout nespravedlivě, tj. v neprospěch jejich mandantky. Podpora jedné strany soudního sporu veřejnou peticí se dá velmi snadno vyložit jako pokus ovlivnit soudní jednání a zasáhnout do nezávislosti soudu. […] Problém pramení z toho, že autoři petice zůstali vězet svými myšlenkovými stereotypy někdy v předlistopadové době."

Updated.

Poučení pro Vodníka: Češi jsou něcaři

Když Vodník tvrdošíjně trval na původním významu slova kommunism (označení hnutí ve 40. letech 19. století), přišel mi jeho originalism úctyhodný. Od 50. let 19. století sice nikdo tento význam nepoužíval, ale na doktríně původního významu něco je.

Jenže se ukázalo, že Vodník není žádný originalista, nýbrž aktivní falšovatel slov. Nikdo nikdy nepoužil pojem konservativism pro něco jiného než pro označení tradicionalistických politických régimes v 19. a 20. století. Hlavní principy konservativismu byly jasně deklarovány v tamworthském manifestu (1834): "But if the spirit of the Reform Bill implies merely a careful review of institutions, civil and ecclesiastical, undertaken in a friendly temper combining, with the firm maintenance of established rights, the correction of proved abuses and the redress of real grievances, - in that case, I can for myself and colleagues undertake to act in such a spirit and with such intentions. […] Our object will be - the maintenance of peace - the scrupulous and honourable fulfilment, without reference to their original policy, of all existing engagements with Foreign Powers - the support of public credit - the enforcement of strict economy - the just and impartial consideration of what is due to all interests - agricultural, manufacturing, and commercial."

Jenže Vodník je levičák, konservativism a jeho praktická politika ho neuspokojuje. Proto stejně jako všichni levičáci vzdychá po utopické společnosti, kterou ale na rozdíl od nich nesituuje do budoucnosti, nýbrž konstruuje v minulosti. Jenže už nijak nezdůvodňuje, proč by právě v pravěku měl být zlatý věk lidstva, proč by genese státu či vznik pazourkové industrie měl způsobovat úpadek člověka.

Vodník bojuje s úchylkami. Neváhá dokonce v tradici reformovaných stalinistů označovat ty nereformované za konservativce. Co má nějaký kommunista a dokonce stalinista společného s konservativci? Existují třeba liberální nacisté? S těmito pojmy nelze takto šermovat. Konservativism, liberalism a socialism je přesné označení jasně zakotvených politických proudů, žádná relativistická nálepka.

Vodník je tak typický Čech. Češi jsou něcaři: věří v něco, ale velký význam tomu nepřikládají a raději se věnují svým koníčkům. Tak i Vodník je formálně pravoslavný, ale má to spíše jako koníček, protože jeho bytost není náboženská v klassickém slova smyslu – je to typický příslušník undergroundu, což je religiosita sui generis à la Brontosauři. Vodník má lehké sklony k spikleneckým theoriím, ale ne takového stupně, že by byl paranoidní. Pouze remcá vůči vrchnosti – v typických hospodských řečech. Když má místo pouhé kritiky přijít s positivním modelem, tak musí přiznat, že theokratický model v Persii zkrachoval na celé čáře. Proto realisaci svých idejí považuje za nemožnou a raději se uchyluje k dennímu snění. Jenže, k čemu model společnosti, který nemá žádný praktický význam? Ten může být dobrý leda pro mužika, nikoliv v demokracii, kde své představy můžeme volně prosazovat.

FSSPX v. FSSP

Ačkoliv tradicionalism se navenek jeví jako jednotný, ve skutečnosti je mezi tradicionalisty těžký rozpor v postoji k Římu. Zatímco +T+ je v zásadě sedisvakantistické, Stodola odmítá být novým Husem a je tak blízko FSSP. Tradicionalisty označil za gnostiky a Williamsona za nového Luthera (dosti pochybné přirovnání).

Stodola se v této situaci pokusil vrátit k modernistům na Signály. Ale ti neodpouštějí – katholická morálka v praxi: "Důvody zrušení vašeho účtu jsme vám zaslali před necelým rokem a dále trvají."

Protože znám tyhle animosity z vlastní kůže (Sprcha, wiki), mohu říci, že schopnost udělat tlustou čáru je znakem dospělosti.

Zavádějící Stodola

Tomáš Jiří J. Stodola napsal:

Lidskou sexualitu určují tyto cíle:

1. slouží k rozmnožování lidského rodu;

2. je naplněním vztahu dvou partnerů;

3. působí fyzickou i psychickou libost a snižuje napětí.

Tyto cíle jsou v hierarchickém vztahu – třetí předpokládá první a druhý, druhý první, první je cílem primárním.

Přirozenost pohlavního styku spočívá v tom, že je schopen naplnit cíl daný první podmínkou. Tedy první podmínka je nutná a postačující, aby pohlavní styk mohl být považován za přirozený. Není-li splněna první podmínka, hovoříme o nepřirozeném neboli perverzním sexuálním chování. Nepřirozený styk je takový, který technicky vylučuje rozmnožování.

První dvě podmínky jsou nutné, aby mohl být sexuální styk mohl být mravně přijatelný. Dohromady tvoří podmínku nutnou a postačující pro mravní přijatelnost sexuálního chování. Nejsou-li splněny podmínky první a druhá zároveň, je styk mravně nepřijatelný, i když může být po technické stránce přirozený.

Protože se Stodola vyjádřil nesrozumitelně, krajně zavádějícím způsobem, dá se podle mého názoru z jeho slov dovodit, že kdykoliv pohlavní styk nemůže vést k oplodnění, je hříšný. A je lhostejné, zda ta neplodnost je dočasná (neplodné dny) či trvalá (např. po menopause).

Jak jsem však správně odhadl, takovouto nesmyslnou doktrínu Katholická církev nemá. Církev učí toliko, že hříšná je antikoncepce, tj. technický prostředek zabránění (aktivní) otěhotnění, včetně přirozeného, jako je přerušovaná soulož. Passivní "antikoncepce", tj. soulož při vědomí neplodnosti (dočasné i trvalé), včetně nastolení stavu neplodnosti (např. soulož při menstruaci), hříšná není.

Poslední velká reforma českého pravopisu

Ačkoliv pod vlivem nesmyslných pravopisných reforem 20. století (zejména 1902, 1957 a 1993) žijeme v představě, že základem vulgarisace pravopisu je změna psaní cizích slov, ve skutečnosti je rozhodující ta změna, která ovlivní prakticky všechna slova.