27. února 2011

Lesk a bída diskussí

Každé zásadní rozhodnutí má závažné důsledky, které nelze předem v úplnosti předvídat. JzP splnil své slovo, za což mu děkuji, a Discussion Speed přestala parasitovat na Lucerně wikipedie. Poslední parasitní odkaz je z 23. ledna 2011.

Stalo se to, co se předvídat dalo. Chroničtí žvanilové příliš nereflektovali na výzvu JzP zahajovat diskusse na zajímavá themata vlastními podněty (kromě Vodníka). Žvanění se tak do značné míry přeneslo i sem, někdy i v docela brutální podobě. Jenže to mi nevyhovuje, to jsem vždycky odmítal. Vzorem LW nejsou diskussní blogy jako Nová Sprcha, Eretz nebo iAtheism. Vzorem pro LW jsou informační blogy jako Slepecká hůl, Παραγραφος, Jiné právo nebo Delicious Malého čtenáře.

Někdo může namítnout, že třeba na Jiném právu debaty jsou. Ano, ale na jiné úrovni, než je hospodské pokřikování à la Novinky. A ani Παραγραφος ani Jiné právo neuniklo vpádu dilettantů a s tím souvisejícími flame wars, ať už to byl Fortuna nebo hádky o Fialu.

Využívám proto této příležitosti a přizpůsobím LW více svému cíli. Lucerna wikipedie byla dne 15. února 2006 změněna na kollaborativní blog. Hvězdnou hodinu zažila, když na ní psal Tomáš Pecina a Alkibiades. LW tehdy mívala kolem 300 přečtení denně. Po jejich odchodu kollaborativnost skomírala a nikdo nereflektoval ani na nabídku zde hostovat. Proto po 5 letech, od dnešního dne (27. února 2011), LW opět měním na one man show.

Psát kommentáře do diskussí LW je privilegium, nikoliv právo. Nebude-li příspěvek shledán přínosným, může být bez předchozího upozornění smazán. Zejména se to týká chronického žvanění. Ve vlastním zájmu proto učiníte lépe, když se zaregistrujete jako pravidelní čtenáři.

Poslední příspěvek k antinominalismu

Když jsem zahajoval debatu o antinominalismu, tak jsem měl na mysli Gogův pokyn: „Nechci Petersovi křivdit, ale opravdu jsem asi ještě nezažil případ, kdy by se pokusil diskusnímu partnerovi poctivě a srozumitelně vyložit problematiku, o které se diskutuje.“ I když zřejmě asi jinak. Není cílem LW opakovat středoškolské učivo. Cílem LW je informovat: o zajímavých nebo důležitých věcech, a to na vyšší úrovni než je učebnice pro střední školy.

Spor mezi nominalismem a realismem je zajímavý i důležitý, neboť ovlivňuje anglosaské (nominalism) a kontinentální (realism) myšlení. Není to tak, že by jeden z nich byl správný, jak si myslí zdivočelí realisté. S našimi znalostmi ten spor vůbec nedokážeme rozhodnout. Jde o to, že podle toho, jaký koncept zvolíme, takovou dostaneme strukturu myšlení. A ta je buď užitečná nebo negativní.

Zásadní nevýhodou nominalismu je neúcta k systému. Problémy se v něm řeší ad hoc, až když nastanou. Hlavním principem nominalistického uvažování je If it's not broken, don't fix it. Realism naproti tomu tenduje k ideologičnosti a touze po exaktnosti za každou cenu (binárnímu myšlení).

Na toto vše jsem chtěl poukázat a demonstroval jsem to na Vodníkovi. Ten to však vzal úkorně a uchýlil se k trollingu. Pokus vysvětlit mu vadu jeho úvahy nepochopil. Vodníkovo jednoduché binární myšlení tak nedokáže pochopit jakoukoliv složitější úvahu, kterou jinak chápou všichni.

Vražedná kombinace ideologisace a touhy pro exaktnosti měla za výsledek, že Gogův pokyn se změnil v jeho karikaturu. Proto nadále nebudu kommentovat Vodníkovy antinominalistické kousky, neboť ho to uráží a poučení z toho nemá, a pokud možno už ani nebudu rozvíjet úvahy o antinominalismu, neboť čtenáři si z toho jen utahují.

Existují rasy?

V návrhu jednoho evropského dokumentu se píše: „According to recent scientific thought, there are no races. In biological terms, Homo sapiens today is not divided into different races nor sub-types. Since the 1970s, molecular biology and population genetics have shown that such systematic divisions fail to do justice to the tremendous diversity of and fluid transitions between geographic populations. Further, most genetic differences between people are found within a single geographic population. Dividing humans into different races thus no longer reflects the state of current scientific research.“

Nikoho asi nepřekvapím, že se jednalo o německý návrh; v SRN je politická korrektnost zakořeněna zvlášť silně. Toto vyjádření převahy víry nad realitou jsem zpochybnil poukazem na to, že existují 3 základní druhy lidských fenotypů: europoidní, asijský a černošský. To, že se neliší mozek bělocha, asiata a černocha, ještě neznamená, že neexistují biologické rozdíly v jejich vzhledu, stejně jako biologické (nikoliv mentální) rozdíly mezi mužem a ženou.

Zajímavé je, jak jsou hlasatelé politické korrektnosti schopni zpochybňovat něco, co každý vidí na vlastní oči. Zdivočelý antinominalism v praxi, idea převážila nad realitou.

Hranice mezi řeckopravoslavnými a ruskopravoslavnými

Pravoslaví je stejně jako protestanství rozpadlé na mnoho sekt. Hlavní dělící čára je mezi novokalendářníky a starokalendářníky. Budeme se zabývat pouze novokalendářníky, protože starokalendářních sekt je tolik, že by to vystačilo na zvláštní článek. Dochází tam ke změnám, např. v roce 2007 se ROCOR ze starokalendářní stala novokalendářní.

Novokalendářníci se rozpadají na starokalendářní novokalendářníky, tj. takové pravoslavné, kteří sice používají starý kalendář, ale jsou v obecenství s těmi, kteří používají nový kalendář. Ve zkratce se jim říká ruskopravoslavní, zatímco čistí novokalendářníci jsou řeckopravoslavní, až na Bulhary a Poláky, kteří jsou v orbitu ruskopravoslavných, takže jsou pod jejich značným vlivem.

Dalším definičním rozdílem mezi ruskopravoslavnými a řeckopravoslavnými je postoj k Americké pravoslavné církvi (OCA). Všichni novokalendářníci jsou sice s ní v obecenství, ale pouze ruskopravoslavní uznávají její samostatnost (autokefalitu), což vylučuje, aby k ruskopravoslavným patřila jerusalémská, srbská a albánská církev.

Příčiny jsou mocenské, stejně jako vznik pravoslaví v roce 858, kdy caesaropapisté v Cařihradu zbavili úřadu Římu věrného sv. Ignáce a založili tak vlastní schismatickou řeckopravoslavnou sektu, která v Cařihradě definitivně zvítězila v 11. století pod záminkou filioque.

Nový kalendář zavedl cařihradský patriarcha. Protože podle ruskopravoslavných jim nemá co diktovat (v tom mají pravdu), nový kalendář neuznávají. Ale protože je obecenství s ekumenickým patriarchou obecným znakem pravoslavné pravověrnosti, zůstávají s ním v obecenství, na rozdíl od starokalendářníků, pro něž je nový kalendář symbolem herese.

Autokefalitu OCA vyhlásila Moskva. Protože podle cařihradského patriarchy na území nepatřících do jurisdikce žádné z autokefálních církví (jako je Amerika) smí autokefalitu vyhlašovat pouze ekumenický patriarcha (v tom má pravdu), řeckopravoslavní autokefalitu OCA neuznávají. Protože jsou však USA příliš důležité, zůstávají s OCA v obecenství.

Přehledná tabulka 14 autokefálních novokalendářních církví:

Pořadí Církev Nový kalendář Uznání OCA


Ano Ne Ano Ne
1. cařihradská × ×
2. alexandrijská × ×
3. antiošská × ×
4. jerusalémská × ×
5. ruská × ×
6. gruzínská × ×
7. srbská × ×
8. rumunská × ×
9. bulharská × ×
10. kyperská × ×
11. řecká × ×
12. polská × ×
13. albánská × ×
14. československá × ×

Z toho jasně vidíme, že řeckopravoslavná je církev cařihradská, alexandrijská, antiošská, rumunská, kyperská a řecká; ruskopravoslavná je církev ruská, gruzínská a československá; nezávislá je církev jerusalémská, srbská, bulharská, polská a albánská.

Updated.

26. února 2011

Pravoslavné rozkoly

Našel jsem přehlednou, rusky psanou, stránku o všech možných pravoslavných rozkolech. Píše se na ní například o nejrůznějších starokalendářních sektách. Kromě toho uvádí barvitý životopis představitele jedné z mnoha ukrajinských pravoslavných církví, metropolity Petra (Petruse), kterou Vodník považuje za jedinou pravou ukrajinskou pravoslavnou církev, ačkoliv „является одной из наиболее малочисленных и маргинальных неканонических религиозных организаций Украины“.

Update: Vodník se od svého neudržitelného výroku posléze distancoval.

Charpentier - Te Deum - preludium


Marc-Antoine Charpentier (1643–1704): Te Deum (1692, H. 146), Prélude

Šest ran do klobouku

Zkrácená verse kommunistické TV soutěže: 1 a 2.

25. února 2011

Poučení pro Vodníka: Co je nominalism

Vodník se vyznačuje jakousi symptomatickou neschopností či neochotou přijmout a pochopit pojmy, které mu jdou proti srsti. Tak se rituálně zaklíná: „Samozřejmě za neexistence obecniny "naivní"...,“ aniž by pochopil, že celou otázku položil špatně. Proč?

Sloveso existovat je problematické v tom, že není jasné, co přesně znamená, pokud nehovoříme o přírodninách. Nominalism i realism se shodují na tom, že skutečně existuje konkrétní Alík, protože se vyskytuje v přírodě – je to přírodnina. Dále se nominalism i realism shodují na tom, že obecniny v přírodě neexistují – nejsou to přírodniny. V přírodě neexistuje obecný pes nebo naivita jako taková. To jsou pouhé pojmy.

Rozdíl mezi nominalismem a realismem spočívá v tom, zda obecniny existují před přírodou nebo až po přírodě. Podle realistů pojem pes nebo naivita existuje nezávisle na přírodě, pravděpodobně u Boha. I kdyby se pes evolučně nevyvinul, i kdyby všichni lidé byli zkušení, tak přesto by zde pořád byl ideální pojem pes či naivita, nicméně s nullovou instancí v přírodě.

Nominalisté odpovídají, že bez konkrétního psa či konkrétní naivity tyto pojmy neexistují. Lze samozřejmě vytvořit pojmy nezávisle na přírodě, ale pak k ní nemají žádnou vazbu. Např. neviditelný fialový jednorožec přírodninou není a nikdy nebude. Bylo by tedy možno vytvořit pojem psa (stejně třeba pojem opočlověk), ale pokud by pes evolučně nevznikl, neměl by žádný význam.

Z toho všeho vyplývá, že Vodníkova otázka: „Ale může být něco naivního na romantismu?“ postrádá smyslu. Není žádná ideální obecnina naivity, kterou vše poměřujeme a kterou Vodník marně hledá. Je pouze chování, situace, kterou označujeme jako naivní, abych si abstrakcí ušetřili příliš komplikované kasuistické vyjadřování typu „toto jednání je jako X, přičemž X je, když se tehdy a tehdy stalo to a to.“

Nejmladší soudci nejvyšších soudů

V romantické době (Poznámka na okraj: Vodník se pokouší vypátrat, co je správný a špatný romantism. Další illustrace antinominalistické pošetilosti.) bylo možné leccos. William Pitt Mladší se stal premiérem v roce 1783, když mu bylo 24 let. Joseph Story se stal soudem SCOTUS v roce 1811, když mu bylo 32 let.

Nyní však žijeme v jiné, postmoderní době. Z toho důvodu je zajímavá poznámka Jana Šmakala o nejmladších soudcích nejvyšších soudů dnešní doby. Andreas L. Paulus, který studoval práva ještě v době, když jsem už je studoval i já, se stal soudcem německého ústavního soudu v roce 2010, když mu bylo 41 let. Clarence Thomas se stal soudcem SCOTUS v roce 1991, když mu bylo 43 let. A konečně Christoph Grabenwarter se stal soudcem rakouského ústavního soudu v roce 2005, když mu bylo 39 let.

22. února 2011

Nesektářské pojetí křesťanství

Philip Schaff: „On the Continent of Europe it is still customary to divide orthodox Christendom into three Confessions or Creeds—the Catholic (Greek and Roman), the Lutheran, and the Reformed—and to embrace under the Reformed all other Protestant bodies, such as Methodists and Baptists, or to speak of them as mere sects.“

20. února 2011

Kdo je řidič

Tomáš Pecina napsal brilantní článek o absurdním českém neologismu *neřidič. Kdo je řidič? Ten, kdo právě řídí motorové vozidlo, the operator of a motor vehicle. Kapitán ale správně upozorňuje na to, že kromě pojmenování činitele je výraz řidič určen též pro status, tedy pojmenování toho, kdo umí řídit. Na otázku: „Jste řidič?“ lze tedy odpovědět: „Ne, řídit neumím.“

Nicméně existuje ještě třetí, byrokratické, vnímání: Řidič je ten, kdo má řidičské oprávnění, driver's licence. To je však absurdní, neboť tím se z pojmu řidič stává titul: Řidičem je pak ten, kdo nemusí řídit ani umět řídit, jen když je státem prohlášen za řidiče.

Toto absurdní pojetí je v české legislativě bohužel běžné, i když způsobuje značné problémy: Pokud někdo něco dělá, ale nemá na to papír, tak nemá ani status, který je sakcionován. Osoba s titulem je pak trestána hůře než osoba bez titulu. Příkladem je třeba banka, která je v § 1 odst. 1 zákona o bankách definována takto: „Bankami se pro účely tohoto zákona rozumějí právnické osoby se sídlem v České republice, založené jako akciová společnost, které přijímají vklady od veřejnosti, a poskytují úvěry a které k výkonu [těchto] činností mají bankovní licenci (dále jen "licence") (§ 4).“ Černá banka tedy podle bankovního zákona není bankou.

Polemika s Filipem Tvrdým II

Ve svém článku Neposkvrněné početí má Filip Tvrdý fakta v zásadě správně, ale nechápu ty nenávistné interpretace: „Popsaná situace je totiž úžasným příkladem nepoctivosti teologie a neúcty církve k pravdě.“

Výjimkou ze správnosti faktů je tvrzení: „Nauka o neposkvrněném početí byla po celá staletí interpretována tradičně, tedy jako Mariino otěhotnění bez přítomnosti pohlavního aktu.“ Citace evangelií sedí, ale početí Ježíšově se nikdy neříkalo neposkvrněné početí, to si Tvrdý vymýšlí. Navíc o početí Ježíše bez pohlavního styku nikdy žádný křesťan nepochyboval, takže mariánská dogmata nikdy nesloužila nějakému zamaskování Ježíšova početí, protože tam není žádná souvislost.

Čtyři mariánská dogmata mají úplně jiný důvod, než je početí Ježíšovo. Můžeme spekulovat o ženském prvku, o významu lidské stránky části sv. Trojice apod. Ale míchat hrušky a jablka k ničemu dobré není. Neposkvrněné početí nemá žádný přirodovědecký význam, protože hřích není biologický pojem. Dogma o neposkvrněném početí může tedy s klidným svědomím zastávat kterýkoliv přírodovědec.

Původní umístění článku.

Blátivost myšlení

Výrok A: „[S]měšnost vás, extremních nominalistů, spočívá v tom, že se tu dichotomii nominalism vs. realism snažíte vecpat úplně všude, i tam, kde v podstatě nemá co dělat.“ (zdůrazněno mnou) Výrok B: „Otázka skandálů je složitá, ale ukazuje se, že devadesát procent obvinění bylo falešných a že více než polovina odškodnění byla vyplacena lidem, kteří zneužili situace.“

Co mají společného? Blátivost myšlení. Jak píše Filip Tvrdý: „U člověka zběhlého v teologii je zcela obvyklé, že na podporu svých tvrzení používá smyšlené pseudoargumenty. Duka si data bezstarostně vytahuje přímo z análního otvoru, žongluje procenty sem a tam…“ Tohle nezbývá než podepsat. Taky to u věřících často pozoruji, ale abych se nedopustil stejné vady myšlení jako oni a neházel je všechny do jednoho pytle: Existují i opačné extrémy, jako např. Jiří J. Stodola, který naopak uvažuje až příliš exaktně, takže neumí rozlišit mezi poznaným a toliko dokázaným, mezi dokázaným a toliko projeveným.

18. února 2011

Faktum nebo fakt


jednotné číslomnožné číslo
1. pádfaktum/faktfakta/fakty
2. pádfakta/faktufakt/faktů
3. pádfaktufaktům
4. pádfaktum/faktfakta/fakty
5. pádfaktum/faktefakta/fakty
6. pádfaktufaktech
7. pádfaktemfakty

Pokud vynecháme nepoužívaný 5. pád a rovněž 4. pád, který se u neživotných substantiv přirozeně shoduje s 1. pádem, vidíme, že všechny ostatní pády se shodují, kromě 2. Přiznám se, že jako genitiv singuláru používám tvar faktu, zatímco v genitivu plurálu dávám obvykle přednost standardnímu tvaru fakt.

Původní obsah článku.

Polemika s Filipem Tvrdým I

Vodník upozornil na anotaci článku Discordant Sexual Identity in Some Genetic Males with Cloacal Exstrophy Assigned to Female Sex at Birth. Domnívám se, že z něj Tvrdý činí nesprávné závěry: „Snad je tak definitivně vyvrácena praxe, která od 70. let dominovala medicíně a jež byla založena na pseudovědeckých představách o sociální konstrukci genderu, který údajně nemá základ v biologické přirozenosti člověka.“

Oč jde? Na jedné straně je tady sex (česky pohlaví) jako biologická identita, tedy muž nebo žena. Na druhé straně je tady gender (česky rod) jako sociální projev této biologické identity, tj. chovat se jako muž nebo chovat se jako žena.

Tvrdý zcela správně připomíná neblahý experiment s Davidem Reimerem. Ten vinou obřízky přišel o penis. John Money proto jeho rodičům poradil, ať ho vychovávají jako dívku. Bylo to v 60. letech, kdy se naivně věřilo, že sex nemá žádný význam; že gender lze zvolit zcela libovolně.

To tento neblahý experiment zcela vyvrátil. Biologická identita je daná, tj. nelze si zvolit zcela libovolně, zda budu mužem či ženou. Naproti tomu gender je sice od sexu odvozen: jsem-li muž, chci se chovat jako muž, ale gender není biologicky dán. Jeho obsah je zcela libovolný. Jak uvádí známý příklad: Zatímco ve starém Římě vyšívali muži, tj. vyšívat bylo známkou mužského chování, dnes vyšívají ženy.

To samé platí pro rasu. Ačkoliv hlasatelé politické korrektnosti popírají, že rasa vůbec existuje, není pochyb o tom, že jsou 3 základní lidské fenotypy: bílý, žlutý a černý. Ale jejich sociální odraz jsme úspěšně zrušili. Černoch si tedy nemůže vybrat, že bude bělochem (to lze leda ve filmu – The Human Stain), ale být černoch neznamená, že bude otrokem či něco podobného. Všechny rasy si jsou sociálně rovny.

Potrat není genocida

Pregnantní vysvětlení. K tomu též analysa výroku o dvou cestách.

Odpověď Lehovi

Leho napsal obsáhlý kommentář, který si zaslouží širší odpověď:

Úcta k rodičům

Ačkoliv je evropská civilisace propagandisticky nazývána židovsko-křesťanskou, ve skutečnosti Evropa nedodržuje nejen 613 micvot, ale ani Desatero. Co přitom vyplývá ze 4. přikázání: „Cti svého otce i matku, ať jsi dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ (Ex 20, 12)? Bezpochyby též být na své rodiče hrdý. Není většího hnusu než kniha Niklase Franka Der Vater: Eine Abrechnung (1987). Aby nebylo mýlky: Vůbec nepochybuji o tom, že Hans Frank byl odporný zločinec, který byl popraven zcela po zásluze. Nicméně, žádný člověk, ani ten nejhorší vrah, se neskládá jen z negativ. Úkolem jeho obhájců a potomků je proto shromažďovat to positivní. Je to důležité i pro nás, abychom si uvědomili, že zlo není na první pohled ošklivé, že nic není černobílé. Tím pak dokážeme zlu mnohem účinněji čelit. Barvotisk a pošlapávání tisíc let starých pravidel vede do pekla.

Kdo lže, ten krade

Známou zásadou odpůrců lidských práv jako je Leho nebo Věra Tydlitátová je: „Kdo lže, ten krade. Kdo krade, může i zabít. Jsi vrah,“ neboli šikmá plocha. Ve skutečnosti drtivá většina lhářů nekrade a drtivá většina zlodějů nevraždí. Proto nechápu, kde se v nich tato utkvělá představa bere.

Odpor k demokracii

Leho jasně říká, že kommunisté nemají v parlamentu co pohledávat. Proč? Protože mají nesprávné názory. Jenže, kdo určí, co jsou to nesprávné názory? Leho? Někteří tvrdí, že nesprávné jsou takové názory, které omezují lidská práva. Jenže pak by do parlamentu nepatřili ani socialisté, kteří excessivním zdaněním omezují právo na majetek bohatých. Pak by tam nepatřila ani Věra Tydlitátová, která chce omezovat politická práva neonacistů, například připomínat si mrtvé nacisty. Co by pak z demokracie zbylo? Vůbec nic, jen karikatura. Musíme se smířit, že v demokracii je jediným verifikátorem toho, kdo je oprávněn vládnout, lid ve volbách.

Propagace zakázaných myšlenek

Zde má Leho pravdu, propagace a schvalování genocidy je v ČR bohužel trestné. Jenže ČR není právní stát, nestíhá trestné činy padni komu padni, nýbrž selektivně jako za kommunismu. Cílem § 405 NTZ (Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia) a obdobných verbálních deliktů totiž není stíhat veřejný projev zakázaných myšlenek, nýbrž mít klacek na vymezenou skupinu dissidentů – tzv. extrémisty.

Kirche 2011

Zápas mezi tradicionalisty a modernisty je zřejmě nejsilnější v německy mluvících zemích, kde jsou modernisté známí pod názvem Wir sind Kirche (My jsme Církev). Jejich nejnovějším produktem je memorandum professorů katholické theologie Kirche 2011: Ein notwendiger Aufbruch (Církev 2011: Nutný krok), který podepsalo 230 ze 400 německy mluvících professorů katholické theologie.

Tradicionalistickou reakcí je petice Pro Ecclesia, kterou podepsalo 4 525 lidí. S tradicionalistickou kritikou přišel také Peter Seewald (český překlad). Je zjevné, že v katholické církvi vše směřuje k rozkolu (schismatu).

Evolova kritika Spenglera

Protože Zánik Západu je některými zbožtěn, mohla by je zaujmout jeho zásadní kritika.

16. února 2011

Můj problém s atheismem

Ačkoliv se považuji za atheistu, české atheistické stránky považuji za mělké, ať již jde o Filipa Tvrdého Massive Error, nebo nový jednomužný blog Michala/Mefika i-Ateismus. Produkty vzdělaného Tvrdého a hledače Mefika se samozřejmě silně liší; společná je jim neochota ke skutečnému dialogu. Někdo může namítnout, že Mefik se o dialog u Cynika pokouší. Jenže tam, kde chybí erudice, tam vítězí i tak slabý filosof, jako je ultrapositivista Jiří J. Stodola.

Pokud podstatou atheistických webů nebudou analytické texty jako jsou Nerudovy, dále se nedostaneme.

Jak Mubarak odešel

Zpráva AP a český výtah z ní.

Definice kommunismu

Bohumil Doležal: Kommunism je ruský nacionalism bez křesťanského korrektivu.

14. února 2011

Nekonečná drzost Věry Tydlitátové

V souvislosti s rozpravou o iniciativní osnově zákona zákona o protikomunistickém odboji poslanců Petra Tluchoře, Petra Gazdíka, Kateřiny Klasnové, Marka Bendy a dalších (sněmovní tisk č. VI/204/0), v níž vystoupil kommunista Miroslav Grebeníček, Věra Tydlitátová doslova napsala: „On soudruh Grebeníček by nadzvedl i mrtvého, pravda, za tatíka nemůže, ale to jméno je jaksi příliš známé, aby jeho nositel seděl raději ve stínu.“

Takže Grebeníček Jr. má navždy mlčet, protože jeho otec má na svědomí zločiny a on nosí stejné příjmení. Tento hrůzný zákaz se nijak neliší od stejně odporného kommunistického kádrování. Pořád jsem přemýšlel, jak se Kostlán a spol. odlišují od fascistů, kommunistů a jiných odpůrců lidských práv a demokracie. Ukazuje se, že nijak. I oni vůbec neuznávají základní zásadu právního státu, tj. koncept individuální viny. Čtěte mé rty: Grebeníček Jr. za činy svého otce odpovídá naprosto stejným způsobem jako za ně odpovídá Věra Tydlitátová, tj. nijak.

13. února 2011

Další layout II

Jak upozornil Vodník, stejný layout Discussion Speed a LW byl natolik matoucí, že vedl mnoho lidí k přesvědčení, že mezi DS a LW je nějaké rovnítko. Vzhledem k tomu, že skin Tekka byl pro DS původní, vybral jsem pro LW nový skin Picture Window.

Zároveň využívám této příležitosti a stanovím s účinností od 15. února 2011 povinnost každého autora přispět na LW alespoň jedním článkem v každé polovině kalendářního měsíce. Znovu připomínám, že stávající autoři blogu mají možnost se transformovat na hosta nebo hostku, kde tato povinnost není.

Seznam bývalých lidí

Věra Tydlitátová pirátsky přetiskla článek Pavla Kohouta, který reaguje na text Adama B. Bartoše. Kohout seznam pravdoláskařů přirovnal k seznamu Židů Julia Streichera a k seznamu nepřátel normalisace.

Kohout, který na počátku 50. let opěvoval Stalina, aby se pak dal na reformní kommunism, „zapomněl“ na jiný seznam – evidenci bývalých lidí, jak byl nazván symptomatickým rusismem. Kohout na něj možná „zapomněl“ proto, protože pak by už nemohl napsat: „Jsou to vesměs ženy a muži, kteří se rozhodli neponechat osud svůj i své společnosti v rukou různých vrchností, jež se neukázaly být k tomu odborně povolány či morálně oprávněny“: „vyšší funkcionáři a aktivní členové bývalých nacistických stran, organizací a spolků jako NSDAP, Henleinova strana (SDP), Deutsche Partei (DP) atp. a všichni příslušníci SS a SA a Hitlerjugend“.

Inu, jak jsem psal, bývalí kommunisté se vyznačují především krátkou pamětí. A není nic směšnějšího, když nám bývalý kommunista káže o morálce.

Odpověď Adama B. Bartoše

Podle mne již překročil rozumnou hranici.

12. února 2011

Výpisky z četby: Jakub Arbes

"V Čechách český člověk zpravidla nesvedl nikdy nic kloudného. V Čechách míval vždycky pré jen cizák. A když k nám přišel do Čech cizák zakládat anglické, francouzské a bůhvíjaké jiné zahrady a parky, zasypávali jej krajané naši pochvalou i penězi..." (Nejoriginelnější zahrada, 1900)

11. února 2011

Dobojováno

Muhammad Husní Sajjíd Mubarak (محمد حسني سيد مبارك) odstoupil. Teď zbývá jen odhadnout, kdy se v zemi moci chopí islamisté. Přijímám vaše předpovědi.

10. února 2011

Binbir Gece

Českým Internetem hýbe turecký TV seriál Binbir Gece (doslova Arabské noci, tedy v tradičním překladu Tisíc a jedna noc). TV nemaje, uchýlil jsem se k YouTube, kam nějaký dobrák seriál umístil ve slovenském překladu. Po zhlédnutí ukázky, na niž odkazuji, jsem dospěl k názoru, že se tento seriál nijak neliší od obdobných veleděl; napadá mne Esmeralda (příběh slepé mexické krásky). Prousta tam tedy nehledejte, je to romantická dávka emocí.

Proč tedy vyvolává tolik pobouření? Nevěřím tomu, že je to tím, že ho TV Nova nasadila každý den v hlavním vysílacím čase. Příčinu vidím ve sporu o to, co Tomáš Pecina kdysi pregnantně pojmenoval, zda jsme součástí Německa nebo nejsevernější výspou Balkánu. Protože Binbir Gece byly vysílány toliko v Azerbajdžánu, Bulharsku, Chorvatsku, Rumunsku, Makedonii, Srbsku, Řecku, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině, Slovinsku a Slovensku, je to jasný důkaz toho, že tou nejsevernější výspou Balkánu skutečně jsme. To mnoha lidem vadí, protože se cítí být výše než ti muslimští špinavci z Turecka. Co na tom, že ve skutečnosti je Turecko mnohem vyspělejší než ČR, materiálně i duchovně.

Updated.

Česká media o arabských revolucích

Skvělou analysu přinesl David Antoš. Z diskusse vyjímám názor Sylvy F.: „českým médiím je do velké míry vlastní sebestřednost, neschopnost souvisle sledovat jakoukoli kauzu, natož zahraniční, jánabráchismis, předsudečnost, malost a pomalé, ale jisté klouzání k bulvárnosti.“

6. února 2011

Řeckopravoslavní a ruskopravoslavní

motto: „Šel jsem takhle jednou po mostě a na zábradlí balancoval chlápek, který se zjevně chystal ukončit svůj život skokem do údolí. Přiběhl jsem k němu a říkám:
"Hej, stůjte, nedělejte to!"
"A proč ne?"
"Je spousta věcí, kvůli kterým stojí za to žít!"
"Co třeba?"
"Třeba...jste věřící nebo ateista?"
"Věřící."
"Já taky! Jste křesťan nebo Žid?"
"Křesťan."
"Já taky! Jste katolík nebo protestant?"
"Protestant."
"Já taky! Jste episkopál nebo baptista?"
"Baptista."
"Já taky! Jste z Baptistické Církve Páně nebo z Baptistické Církve Hospodina?"
"Z Církve Páně."
"Bezva! Já taky! Jste z původní Církve Páně nebo z Reformované Církve Páně?"
"Z Reformované Církve Páně."
"Bezva! Já taky! Jste z Reformované Církve Páně reformou v roce 1879 nebo z Reformované Církve Páně reformou v roce 1915?"
"Z Reformované Církve Páně reformou v roce 1915!"
Na to jsem řekl: "Zhyň, ty kacířský bezbožníku!" a strčil ho dolů.“

Protože Vodník neustále zaplavuje LW ruskopravoslavnou propagandou (1, 2, 3 a 4), rozhodl jsem, že napíšu článek, který jednou provždy udělá tomuto nekontrolovanému šíření mémů přítrž.

Uvěřit ruskopravoslavnému mémovému komplexu znamená podstoupit rozsáhlý výplach mozku. Řada ruskopravoslavných thesí je v příkrém rozporu s realitou. Řada pilířů víry je navzájem rozporných. A nikoliv nedůležitým znakem sektářství ruskopravoslaví je účelovost. V boji s nepřítelem — Západem a především katholictvím — je každé svinstvo cizí provenience dobré. Např. soustavná redukce katholíků na římské je anglikánská manipulace. Přitom skutečně pravoslavnou víru mají řeckokatholičtí věřící, ale ruskopravoslavní sektáři pro nedostatek erudice neumějí mezi římskými a řeckými katholíky rozlišit.

Ruskopravoslavní sektáři nemají sebemenší úctu k tradicím obyvatelstva, na němž se pokoušejí parasitovat. Nejradši by zvýšili esoteričnost svého učení povinným používám umělého nesrozumitelného jazyka – staroslověnštiny. Protože je to však nemožné, tak se alespoň pokouší nahradit české termíny (např. milost) ruskými (благодать). To je však způsobenosti jejich nedostatečnou znalostí ruštiny, protože netuší, že v ruštině se český pojem milost rozpadá na милость a благодать. Jiní pravoslavní však tak sektářští nejsou: „Bohorodice Panno, raduj se; milostiplná Maria, Pán s tebou; požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého, neboť jsi porodila Spasitele duší našich.

Výplach mozku se projevuje neochotou prostudovat si argumenty druhé strany nepodloženým tvrzením, že ji zná: „Myslím, že jsem římskokatholické propagandy přečetl víc než Vy.“ Jenže prostudování zbožtělého sv. Losského neznamená, že propagandista zná katholický názor, když nezná ani alternativní pravoslavný názor ekumenického patriarchy nebo Bulgakova. Jedinou reakcí na předložená fakta je tak poukaz na to, že polemik málo zná ruskopravoslavnou propagandu Guettého, jako kdyby to na faktu, který se ruskopravoslavným nehodí do krámu, cokoliv měnilo.

Podobně jako evangelíci se pravoslavní sektáři se rozpadají na mnoho „církví“, navzájem se potírajících. Je to zákonitý důsledek toho, že jim chybí centrální autorita – papež. Každý sektář pak klade důraz na něco jiného a všichni ostatní jsou pro něj heretici, včetně ostatních pravoslavných sektářů. Typickým příkladem je nový kalendář. Řeckopravoslavní ho uznávají, naproti tomu ruskopravoslavní zbožštili předchozí pohanský kalendář. To je tak hlavní rozlišující znak mezi řeckopravoslavnými a ruskopravoslavnými. Církev starý kalendář zavrhla v letech 1923–4; sektáři se tím nikdy nesmířili (jerusalémskopravoslavní, ruskopravoslavní, srbskopravoslavní, ukrajinskopravoslavní a gruzínskopravoslavní).

Po sloučení ruskopravoslavných (sergianisté pohltili ROCOR) se starokalendářníci dostali do těžké situace. Ačkoliv sdílejí stejnou víru jako ROCOR, tedy i jako sergianisté, nechtějí s nimi být v jednom spolku. Proto starokalendářníci přerušili s ruskopravoslavnými obecenství.

Na papíře se podle Vodníka pozná Jediná svatá katholická apoštolská církev tak, že její partikulární církve (sbory) jsou v obecenství. Ve skutečnosti podle toho, do jaké míry podléhají ruskopravoslavným. Např. ukrajinští pravoslavní se dělí na ruskopravoslavnou Ukrajinskou pravoslavnou církev moskevského patriarchátu, ukrajinskopravoslavnou Ukrajinskou pravoslavnou církev kyjevského patriarchátu, ukrajinskopravoslavnou Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církev, polskopravoslavnou Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církev – kanonickou a ruskopravoslavnou Ukrajinskou autonomní pravoslavnou církev Lvova. Nikoliv nepodstatným znakem je totiž expansivnost ruskopravoslavných. Čeští pravoslavní byli původně srbskopravoslavní. Ale po roce 1945 je pohltili ruskopravoslavní, takže čeští pravoslavní se stali ruskopravoslavnými. V roce 1950 se ruskopravoslavní neváhali spolčit s kommunistickou diktaturou, když se podíleli na genocidě řeckých katholíků. Řeckokatholické vyznání pak bylo až do roku 1968 v Československu postaveno mimo zákon, zatímco římskokatholické bylo legální. Z toho zřejmě pramení neschopnost rozlišit mezi vždy legálním římskokatholickým vyznáním a kommunisty likvidovaným řeckokatholickým. Za svou participaci na zločinu proti lidskosti se ruskopravoslavní nikdy neomluvili. Řeckopravoslavní na něm neměli žádnou účast.

Ruskopravoslavní expandovali též do USA. OCA je uznávána od všech ruskopravoslavných, tj. od bulharské, české a slovenské, gruzínské, polské a ruské pravoslavné církve. Řeckopravoslavní neuznávají její hlavu jako patriarchu, ale jsou s ní v obecenství.

Ruskopravoslavní jsou na své sektářství dokonce hrdi. Pokud se na něčem dohodnou s katholíky, když jim dokonce podstrčí své vidění světa, tak se k tomu nehlásí, protože tím, že je to dohoda, je to poskvrněno nečistými katholíky.

Pro ruskopravoslavné je také typická neschopnost elementární konsistence. Ave Maria, tradičně překládáno jako Zdrávas Maria, novotářsky překládají jako „Bohorodice Panno, raduj se,“ jako kdyby se v Čechách zdravilo Raduj se jako v Řecku a ne Buď zdráv(a). Nebo poukaz na heretičnost sofiologie, když je řeč o ekumenismu a filioque.

Ruskopravoslavní by nejradši ignorovali vše, co se stalo po roce 1917. Ale jaký by to mělo smysl? Žijeme v 21. století, nikoliv ve století 19. Přitom v 1. tisíciletí, které tak zbožňují, z 506 let od smrti Konstantina Velikého do definitivního ukončení obrazoborectví (337–843) byl cařihradský patriarchát 248 let ve stavu schismatu či herese. Celkem 49 % času pro Vodníka znamená, že „blahodať Ducha svatého se postarala o to, že to dlouho nevydrželo,“ jak vysvětluje svou symptomatickou hatmatilkou. Pozoruhodné vnímání času. Jen obrazoborectví, tato typicky řeckopravoslavná herese, trvalo 90 let (726–787 a 814–843). „Takto nenapáchal caesaropapism na věrouce žádné trvalé škody“ – ano, pouze 1000 let schismatu.

Praví Češi?

V Liverpoolu mají letiště Johna Lennona. V Paříži Charlese da Gaula. V Rio de Janeiru Antonio Carlose Jobima. Tyto mrdky by chtěly pojmenovat pražské ruzyňské letiště po americkém presidentovi. Zkreslil pobyt ve velmocenské řiti definitivně mentální a morální charakteristiky těchto lidí? Anebo jim křivdím, protože od dob pojmenování pražského Hlavního nádraží podle amerického presidenta W. Wilsona je toto panáčkování před páníčky výrazem ryzího češství?

Krátká paměť kommunistů

Debata o nálezu ÚS Tomáš Pecina v. vrchní soud v Olomouci nekončí. V rozhovoru pro Mladou frontu jej opětovně odsoudil předseda ÚS, Pavel Rychetský. Při té příležitosti řekl:
Litujete osobně vstupu do KSČ v roce 1966?
Já se nestydím, že jsem vstoupil do komunistické strany, když mě oslovili v době sjezdu spisovatelů, v době, kdy to bylo jediné místo, kde se reálně mohlo proti systému zvůle a bezpráví něco činit, kdy těmi mými vzory byli členové strany jako spisovatelé Vaculík, Klíma, Janek Skácel a řada dalších.
Této lži si všiml Bohumil Doležal. Svaz československých spisovatelů měl celkem 5 sjezdů. První 3 byly řádné, po 7 letech: 4. března 1949, 22. – 29. dubna 1956 (spisovatelé jsou svědomím národa), 22. – 24. května 1963; poslední 2 mimořádné: 27. – 29. června 1967 (návrat do Evropy) a 10. – 12. června 1969. Rychetský tedy vstoupil do Novotného KSČ nejméně půl roku před IV. sjezdem Svazu československých spisovatelů, tedy v době, kdy o něm, natož o tom, jaká tam budou vystoupení, nebylo slechu dechu. Navíc je o něm známo, že byl velice aktivní svazák, tedy dávno před Pražským jarem.

Podobnou ztrátou paměti trpí Jiřina Šiklová, která o sobě nechává uvádět: „V roce 1968 vstoupila do KSČ z přesvědčení, že jedině uvnitř strany se dá něco změnit. […] V letech 1968-1969 byla členkou KSČ, po porážce tzv. obrodného proudu ze strany vystoupila.“ Ve skutečnosti byla kommunistkou celých 12 let déle, od roku 1956.

Co z toho vyplývá? Délka členství v KSČ je samozřejmě prkotina. Ale pokud bývalí kommunisté lžou v takovéto maličkosti, aby se v očích nezasvěcených posluchačů učinili lepšími, jasně ukazují svůj postoj k morálce. Není náhodou, že nejsou schopni jakéhokoliv pokání za aktivní participaci na zločinném, nelegitimním a zavrženímhodném régimu, ba jsou dokonce na něj hrdi. Lidé s takovým chováním by soudci být neměli, natož soudními funkcionáři. Nemají k tomu totiž ani ty nejzákladnější morální předpoklady.

Updated.

Překlady názvů lepší originálů

České země patří k německému kulturnímu okruhu. Důsledkem je kromě bídné kvality pop music staletá tradice „překladů“ názvů zcela odlišnými slovy. Příčinou je německá tradice, že název má odrážet obsah a opomenutí, že název je první řadě identifikátor a autorská volba. Bez identifikátorů se nedomluvíme a volbou konkrétního názvu chce autor něco sdělit.

Stoletost německé tradice lze dokumentovat na názvech verneovek: Michel Strogoff, česky Carův kurýr; Hector Servadac, česky Na kometě; Les cinq cents millions de la Bégum, doslova 500 milionů Begumy, česky Ocelové město; Les tribulations d’un Chinois en Chine, doslova Trampoty Číňanovy v Číně, česky O život; La maison à vapeur, doslova Dům na páru, česky Zemí šelem; La Jangada, doslova Prám, česky Tajemství pralesa; L’école des robinsons, doslova Škola robinsonů, česky Dva Robinsoni; Kéraban le têtu, doslova Paličatý Keraban, česky Tvrdohlavý Turek; Mathias Sandorff, česky Nový hrabě Monte Christo; César Cascabel, česky Oceánem na kře ledové; Mistress Branican, česky V pustinách australských; Le château des Carpathes, doslova Karpatský hrad, česky Tajemný hrad v Karpatech; Mirifiques aventures de maître Antifer, doslova Neobyčejná dobrodružství mistra Antifera, česky Dobrodružná závěť; Face au drapeau, doslova Tváří k praporu, česky Vynález zkázy; Clovis Dardentor, česky Milionář na cestách; Le superbe Orénoque, doslova Nádherné Orinoko, česky Na vlnách Orinoka; Le testament d’un excentrique, doslova Výstředníkova závěť, česky Hra o dědictví; L’invasion de la mer, doslova Vpád moře, česky Zatopená Sahara; L’agence Thompson and Co., doslova Cestovní kancelář Thompson a spol., česky Trampoty páně Thompsonovy.

Vidíme odpor hlavně k názvům podle jména hlavního hrdiny nebo příliš fantasijnímu názvu. Přesto jsou dva případy, kdy překlad názvu je zřejmě vhodnější než původní název.

První je jeden z nejslavnějších sci-fi filmů Alien, doslova Cizinec. (Ve Francii název není překládán; v Québecu je to L’Étranger.) Ano, je to Vetřelec, anglicky doslova Intruder. Anglický název vystihuje kalvinistické trauma z kolonialismu; český název odráží paradigma znečištění. Proto nám přijde divné, že v originále se film jmenuje úplně jinak.

Druhý je seriál Sex and the City, doslova Sex a Město. To město v názvu je samozřejmě New York, který má jako intelektuální centrum východního pobřeží USA komplex z toho, že audiovisuálním centrem USA jsou Los Angeles. Proto se filmy Woodyho Allena odehrávají v New Yorku, stejně jako většina nezávislých filmů a sitcom Jak jsem potkal vaši matku a mnoho dalších.

Do češtiny je název seriálu přeložen jako Sex ve městě, anglicky doslova Sex in the City. To vyjadřuje cíl seriálu, popsat sexuální život velkoměsta, ale pomíjí poctu tvůrců New Yorku. Podobně sporný je překlad přezdívky hlavního hrdiny – Mr. Big, doslova pan Velký – jako pan Božský. V originále je to sexuální narážka; český překlad je toliko sentimentální.

Updated.

5. února 2011

Zajímavé srovnání

Na začátek jeden citát:
„.... žijí všude co národ cizí, u nás co nejcizejší. Vědomí cizosti té není jen u nás, kde má ráz již hotového národního nepřátelství, nýbrž všude. …
....Jsou a zůstanou bodákem vraženým do našeho masa. Nemůžeme obžalovat bodák ten; avšak nikdo se nemůže divit, vzkřikneme-li při bolesti, kterou nám způsobuje, a pozorujeme-li se strachem, jak po každém léčitelském pokusu hnisání dále se šíří…
....Jejich vlastnosti jsou orientální, tedy naprosto jiné než národů evropských…
....Jako dlouho zadržovaná spoušť vodní vyhrnuli se mocně a najednou a strhli vše sebou.
....nesmírně, skoro starotestamentárně se rozmnožují. Množstvím roste jich srdnatost, noví potomci pak nedělí se o staré miliony, nýbrž vydělají si zajisté ještě nové.”
Hádejte, o kom to kdo napsal. Většina zřejmě bude mít názor, že je to nějaký dnešní islamofob. Ve skutečnosti to ale napsal Jan Neruda o Židech, jak v jinak v krajně problematickém článku připomíná Václav Hořejší. Holt je koncept znečištění neustále živý.

4. února 2011

Egyptská demokratická revoluce

Světem nyní hýbají nepokoje v Egyptě proti Muhammadu Husnímu Sajjídu Mubarakovi (محمد حسني سيد مبارك). Ani wiki nemá jasno, jak v úterý 25. ledna 2011 začaly. Koho by nepotěšilo, že i arabský svět usiluje o demokracii. Jenže, pak člověk začne přemýšlet a uvědomí si: Nezačalo to náhodou přesně takhle v roce 1977 Persii?

Poslední tradiční perská dynastie, Kadžár, byla v Persii svržena v roce 1925 a od té doby je v exilu. Stejně jako v Turecku ji sesadil plukovník, zde Pahlaví. Po vzoru Atatürka pak vládl poměrně úspěšně. Vážnějším otřesem bylo za jeho syna svržení premiéra Mosaddeqa v roce 1953 operací Ajax.

Nicméně Pravda a láska má jasno: Diktátor musí pryč. Pěkné. Ale přemýšlejí aspoň trochu o tom, co bude, až prozápadní diktátor vládnout nebude? Kdo zaručí, že se z Egypta nestane další islamistická tyrannie?

Bohumil Doležal píše:
Teodor Marjanovič dává v MfD pokyny hlupákům, kteří nevědí, jak se postavit k Egyptské demokratické revoluci. Jedna z otázek zní: „Máme protestujícím fandit, nebo se spíše bát?“ A odpověď: „V tuhle chvíli rozhodně fandit. Hybnou pákou jejich protestů je naděje, která má hodně blízko k té, jež uvedla do Chodu sametovou revoluci v Československu.“ A vzápětí rýsuje pravděpodobné scénáře dalšího vývoje, z nichž ten prostřední je mocenský nástup Muslimského bratrstva. Dovoluji si skromně upozornit, že tato alternativa (a ani první, armádní puč) v naší sametové revoluci ani trochu nehrozila. Takže, za prvé bych to nesrovnával, a za druhé bych se velmi bál té prostřední alternativy, tedy moc jim nefandím a spíš se bojím. Z jednoduchého důvodu: naším tu naši, pokud by nám ji chtěl někdo zvenku zbourat.

Paní Procházkové v LN se zase líbí, jak egyptští demonstranti ozbrojení tyčemi a pak i vojáci volali Alláh Kabar a pak už skupina společně s vojáky provolávala slávu společnému Bohu. Co to má dělat na demonstraci proti politickým poměrům? Použijme nehoráznou analogii pana Marjanoviče se „sametovou revolucí“ u nás: když Václav Malý v jakémsi návalu emocí a patrně z dobré vůle víceméně donutil statisíce lidí na Letenské pláni modlit se Otčenáš, řadě lidí to vadilo a dali dodatečně svou nechuť najevo. Úplně právem: na politickou demonstraci v sekulárním státě nic podobného nepatří, demokratický stát je sekulární stát, protože obhospodařuje světské starosti občanů, jak to přesně kdysi popsal John Locke. Bylo to špatně ne proto, že tam byli i ateisté, kteří se modlit nechtěli: ale proto, že modlitba na politické demonstraci by měla být pro křesťana rouháním.
Má pravdu. První zájmem Západu by mělo být, aby ve světě byly prozápadní státy. Pokud budou demokratické, tím lépe, ale to není naše starost. Za druhé: Míchání politiky a náboženství je vždy zlopověstné. U nás to vidíme v malém na Pravdě a lásce.

3. února 2011

Deník Referendum ve finanční krisi

To, co už se nějakou dobu vědělo, bylo dnes zveřejněno: Deník Referendum je ve finanční krisi. Jeho provoz stojí 3 600 000 Kč ročně. Co s tím? Přemoci své skrblictví a posílat 100 až 30 000 Kč měsíčně? Nevím.

Ačkoliv je zde precedent v Britských listech a Zvědavci, nedomnívám se, že je podobná cesta životaschopná. Podle wiki na Blisty „[k]aždý měsíc přispívá na chod částkou cca 20 000 – 40 000 Kč přibližně 120 čtenářů.“ Podle Blistů: „V prosinci 2010 přispělo finančně na Britské listy 253 osob celkovou částkou 92 969.45 Kč.“ O Zvědavci wiki píše: „Na jaře 2006 Stwora oznámil, že od června bude Zvědavce vydávat, pouze pokud čtenářské příspěvky dosáhnou alespoň 25 000 Kč měsíčně, výše vybrané částky byla průběžně uveřejňována nad hlavičkou Zvědavce v tzv. Sázce na Zvědavce. V prosinci 2006 se podařilo vybrat necelých devět tisíc korun namísto pětadvaceti tisíc. Vydávání Zvědavce zastaveno nebylo. Částka byla později zvýšena na 30 000 Kč. V lednu 2008 se ji nepodařilo vybrat a vydávání Zvědavce bylo na krátkou dobu zastaveno. […] V únoru 2010 Stwora zrušil Sázku na Zvědavce a přešel na nový druh financování. Vybrané články, za jejichž překlady musel sám platit, nebo které ho stály úsilí, jsou pro neplatící čtenáře uzavřeny po dobu přibližně jednoho měsíce. Po uplynutí tohoto období jsou články volně k dispozici všem. K uzavřeným článkům mají přístup buď registrováni čtenáři s předplatným nebo majitelé tzv. voucherů. Vouchery nevyžadují registraci a a umožňují větší flexibilitu. Uzavřené články jsou Stworou oceněny určitou částkou, v průměru kolem 10 korun, a majitelé voucherů se mohou rozhodnout, zda si článek koupí nebo ne. Cena článku se v průběhu jeho uzavření automaticky snižuje, čím je článek starší, tím je levnější.“

Ačkoliv si myslím, že DR je kvalitnější než BL nebo Zvědavec, nedomnívám se, že by byl 3x lepší než BL nebo 10x než Zvědavec. Patočka jen opět přecenil své možnosti a nepřizpůsobil je realitě.

Další vadou jeho návrhu je, že vůbec nemíní platícím čtenářům odevzdat více pravomocí. Přitom v každé kapitálové společnosti, ať je to s. r. o. nebo a. s., rozhodují investoři, tedy vkladatelé kapitálu.

A v neposlední řadě je tady idelogický profil listu. Patačka za svůj vzor považuje The Guardian, The Independent, New Statesman, The Ecologist; Zeit, Süddeutsche Zeitung, Tageszeitung; Democracy Now!, Huffington Post a Common Dreams. K Hospodářským novinám, Financial Times a Aktuálně.cz se staví kriticky. Proč ne. Ačkoliv seriosní levicový server vnímám záslužně, nelze nevidět, že jsou tady také Britské listy, Literární noviny a A2; když pomineme periodika typu CFP nebo OM, takže je na trhu poněkud přetlak.

Proto si myslím, že je sice dobře, že tady DR je, ale když tady nebude, nic se nestane. Jestli něco ČR chybí, tak je to seriosní deník typu Politiken a ten se na koleně dělat nedá. Jako odlišný organisační model lze připomenut Délský potápěč, který je dělán na koleně. Pokud DR přejde na stejné schema, bude to mu to možná ku prospěchu.

Update: K věci se vyjádřila též Věra Tydlitátová. S jejím názorem nelze než souhlasit.