10 největších evergreenů 60. let II

O mém seznamu se rozpoutala překvapivě bohatá diskusse. Vodník essencialisticky upozornil na to, že název 10 největších hitů 60. let je nejednoznačný. Jsou to největší hity z tehdejšího nebo dnešního pohledu?

Měl jsem na mysli dnešní pohled, protože náš vkus od tehdejší někdy dost liší. The Ballad Of The Green Berets, kterou nazpíval SSgt. Barry Sadler a která byla No. 1 celý březen 1966, by dnes nikdo za hit nepovažoval. Navíc tehdejší hity se dají stanovit objektivně.

Proto jsem žebříček přepracoval. Vyhodil jsem rock, aby byl více stejnorodý. Zařadil jsem Beatles, protože bez nich to nejde. Abych získal prostor, zrušil jsem hymny hippies jako příliš úzký genre.

1. The Beatles: From Me To You (11. 3. 1963) – text
2. The Ronettes: Be My Baby (srpen 1963) – text
3. The Animals: House of the Rising Sun (19. 6. 1964) – text
4. Petula Clark: Downtown (listopad 1964) – text
5. Simon & Garfunkel: The Sound of Silence (září 1965) – text
6. The Mamas & The Papas: California Dreamin' (listopad 1965) – text
7. Nancy Sinatra: These Boots Are Made for Walkin' (únor 1966) – text
8. The Seekers: Georgy Girl (prosinec 1966) – text
9. The Hollies: Carrie Anne (26. 5. 1967) – text
10. Barry Ryan: Eloise (prosinec 1968) – text

Co se týká písní, které jsem nezařadil: Myslím, že The Sound of Silence (1964) je větší hit než Mrs. Robinson (1968). Telstar (1962) od The Tornados byl sice velký hit, ale jen instrumentální. Manfred Mann: Doo Wah Diddy (10. 7. 1964) je podle mne rock. Stačí si ho srovnat se Sheilou. Percy Sledge: When a Man Loves a Woman (16. 4. 1966) ani Procol Harum: A Whiter Shade Of Pale (12. 5. 1967) jsem nezařadil, protože příliš připomínají zvuk 1970s. Naopak Chubby Checker: Let's Twist Again (19. 6. 1961) svým charakterem patří spíš ještě do 50. let. Herman's Hermits: No Milk Today (říjen 1966) je hrozná odhovačka; ČSSR mi příliš vnutilo do paměti úděsnou cover versi Pepy Melena.

Za vítěze považuji The Mamas & The Papas: California Dreamin'.

Updated.

Umí Čulík vůbec anglicky?

Když si člověk čte Čulíkovy překlady z Guardianu, tak mu to občas nedává vůbec smysl. Příkladem je věta: „To, že tyto záběry podstatnou měrou narušily běžné zásady editorského vkusu a praxe, dokazuje skutečnost, že proti nim intenzivně protestují četní čtenáři deníku Guardian i uživatelé internetových stránek BBC, píše v deníku Guardian Mark Lawson.“ [zdůrazněno mnou, poznámka G. P.]

Tak jsem se podíval na to, co Mark Lawson opravdu píše: „The sense that these images significantly extended journalistic incursions across the historical borders of editorial taste is underlined by the intense objections on media sites, including the Guardian and the BBC.“ [zdůrazněno mnou, poznámka G. P.]

Překládat sloveso to underline jako dokázat je absurdní. Ve skutečnosti neexistuje jednodušší sloveso k překladu. To underline znamená podtrhnout, v přeneseném významu stejně jako v angličtině zdůraznit. Jak Čulík přišel na dokázat, nedokážu rozhodnout. Žije ve Skotsku desítky let, takže anglicky by měl umět dokonale. Tak proč tento nesmysl? Zřejmě je to nějaký důsledek jeho osobnosti.

ABBA – Waterloo (1974)

1. Eurovise 1974 (v ORF)
2. officiální klip
3. švédsky
4. německy

10 největších hitů 60. let

Zcela jsem vynechal Beatles, protože ti by zaplnili mnoho posic a nedostalo by se na další. Seřazeno chronologicky:

1. Peter, Paul and Mary: Puff, the Magic Dragon (leden 1963) – text
2. The Animals: House of the Rising Sun (19. 6. 1964) – text
3. The Rolling Stones: (I Can't Get No) Satisfaction (6. 6. 1965) – text
4. Simon & Garfunkel: The Sound of Silence (září 1965) – text
5. The Mamas & The Papas: California Dreamin' (listopad 1965) – text
6. The Monkees: I'm a Believer (21. 11. 1966) – text
7. The Doors: Light My Fire (duben 1967) – text
8. Scott McKenzie: San Francisco. Be Sure to Wear Flowers in Your Hair (13. 5. 1967) – text
9. Hollies: Carrie Anne (26. 5. 1967) – text
10. Bee Gees: Massachusetts (září 1967) – text

Liberalism – jeho druhy

V jednom článku jsem přiblížil základní politické směry. Podívejme se nyní na druhy liberalismu:

1. klassický – 19. století.
2. moderní – 20. století. Zrodil se na konci 19. století a říká se mu též sociální. Jeho zlatým obdobím byla 1960s, kdy se k němu hlásil mainstream. V 1980s neokonservativci Reagan a Bush začali používat pojem liberalism jako pejorativní nálepku, takže progressivisté v Demokratické straně se nyní k liberalismu již nehlásí.
3. neoliberalism – soustředí se na redukci managerského státu pomocí washingtonského konsensu. Hlavní roli dává vlastnictví a ekonomii.
4. paleoliberalism – vágně definovaný termín. Obvykle se tím myslí liberalism v osobních hodnotách a konservativism v kulturních. Otcem zakladatelem je Friedrich August von Hayek. Původní světový názor Václava Klause v 90. letech, který však pod vlivem Petra Hájka v prvních letech 21. století konvertoval k paleokonservativismu.

Za žhářství podmínku

KS-HK udělil za účastenství na poškozování cizí věci rok a půl vězení s tříletou zkušební dobou. Když si to srovnáme s Vítkovem, kde byli pachatelé odsouzeni za pokus vraždy, nebo Bedřiškou, kde jim obecné ohrožení zůstalo, je zjevné, že tady něco nehraje. České soudy odsuzují podle výsledku, místo aby hodnotily úmysl, jak tomu má být u ohrožovacích deliktů.

Malý princ latinsky

Mluvená ukázka.

Βίκυ Λέανδρος – Blau wie das Meer

Veřejná doprava v Rusku

Příčina, proč jsou pravoslavné státy tak disfunkční, spočívá v neschopnosti organisace – vychytat maličkosti, které otravují život. Typickým příkladem je veřejná doprava v Rusku: „[J]elikož u tramvají а busů není možné instalovat turnikety na zastávku, prozíravě jsou umístěny uvnitř vozidel. Což znamená, že všichni musejí nastupovat předními dveřmi. Automaty na jízdenky prakticky neexistují (pár stanic metra má automaty, ale z těch lezou pouze jízdenky na metro), v trafikách se jízdenky neprodávají a kiosky s jízdenkami jsou vzácné. Náhodní cestující bez předplatních jízdenek jsou tak nuceni kupovat jízdenky u řidiče, a v kombinaci s povinným nástupem všech cestujících předními dveřmi to předvídatelným způsobem zpomaluje odbavení. (Mimo Moskvu jsou v tramvajích a autobusech průvodčí a tato komplikace tak odpadá.) Podobně efektivní systém funguje u dálkových vlaků: v každém vagónu jsou otevřeny pouze jedny dveře, u kterých číhá průvodčí a kontroluje jízdenky při nástupu. Člověk tak může nastoupit pouze do svého vagónu (dálkové vlaky jsou povinně místenkové). V expresu Moskva-Dubna, tvořeném jednotkou ED-4, se zpravidla otvírají troje dveře z dvanácti. Stalo se mi, že jsem měl jízdenku do pátého vozu, a protože dveře pátého vozu byly zavřené a před šestým byla fronta, zkusil jsem nastoupit přes čtvrtý vůz. Průvodčí mě ovšem odkázala do příslušných mezí: ačkoli je vlak vevnitř plně průchozí, s jízdenkou do pátého vozu lze nastupovat výhradně přes šestý vůz.“

Jak upravit favicon na Bloggeru?

Jednoduchý návod.

Experiment s barvou očí

Slavný experiment s percepcí rasismu.

Vrácení názvu protokolu do adresního řádku ve Firefoxu

Mozilla Firefox ve versi 7.0 zavedl nesmírně protivnou věc: V adresním řádku se nezobrazuje název protokolu, tedy http://, https:// nebo ftp:// apod. V nastavení to nejde jednoduše změnit, je nutné jít do konfigurace:

Do adresního řádku napíšete about:config. V seznamu pak najdete přepínač browser.urlbar.trimURLs a kliknutím na něj tuto odpornou volbu vypnete. Kdo by potřeboval více podrobností, tak je k disposici anglický návod.

Updated.

Хотят ли русские войны (1961)

Vodník žije ve svém vykonstruovaném světě, který s realitou nemá nic společného. Jedním z charakteristických znaků jeho světa je popírání existence Rusů v krátkém 20. století. Podle Vodníka ruský národ v roce 1917 zanikl, protože svrhl cara, a obnovil ho až President Obnovitel Jelcin v roce 1991.

Tento Vodníkův konstrukt samozřejmě popírá tisíce faktů. Připomeňme si tedy ruskou propagandistickou báseň tatarského básníka z dob nejhlubšího kommunismu, Jevgenije Jevtušenka, která byla pevnou součástí kommunistických učebnic:

Хотят ли русские войны?
Спросите вы у тишины
Над ширью пашен и полей,
И у берёз, и тополей.
Спросите вы у тех солдат,
Что под березами лежат,
И вам ответят их сыны,
Хотят ли русские войны.

Не только за свою страну
Солдаты гибли в ту войну,
А чтобы люди всей земли
Спокойно ночью спать могли.
Спросите тех, кто воевал,
Кто нас на Эльбе обнимал
(Мы этой памяти верны),
Хотят ли русские войны.

Да, мы умеем воевать,
Но не хотим, чтобы опять
Солдаты падали в бою
На землю горькую свою.
Спросите вы у матерей,
Спросите у жены моей,
И вы тогда понять должны,
Хотят ли русские войны.

Поймёт и докер, и рыбак,
Поймёт рабочий и батрак,
Поймёт народ любой страны,
Хотят ли русские войны.

Jelínek v. Hašek

Michal Hašek napsal, že sice naprosto nesouhlasí s Kalouskovou politikou, ale že si váží toho, když dostal zahraniční cenu. To si dal. Lukáš Jelínek ho zkritisoval, že třídního nepřítele nelze chválil, jen si o něj pucovat boty: „Sociální demokraté jsou ostrými kritiky Kalouskových škrtů, hloupých reforem a souvisejícího štěpení společnosti. Přesto Michal Hašek cítil potřebu pogratulovat nejlepšímu ministru financí postkomunistické Evropy,“ a z neznámého důvodu k tomu přihodil Krejčíře a Koženého, jako Piláta do Kréda. A dále pokračuje: Nechce snad Hašek pokračovat v protilidové buržoasní politice koalice ODS, TOP 09 a VV? To by tekutý hněv dostihl i ČSSD.

Nicméně, proč chodit ke kováříčkovi, když můžeme jít rovnou ke kováři, Jiřímu Paroubkovi: „Zajímalo by mě vysvětlení, proč M. Hašek jako druhý nejvyšší představitel ČSSD chválí M. Kalouska, který již několik let systematicky fackuje deset milionů občanů této země a především pak voličů ČSSD.“ Inu proto, že slušný člověk pochválí to, co si pochvalu zaslouží, a odsoudí to, co se odsoudit má. To jen hlasatelé třídního boje vidí všechno stranicky.

Další pěkný rozhovor s Michalem Pullmannem

V Salonu Práva.

Vztah Židů a kommunismu

Byl od počátku srdečný. Ačkoliv sionism byl stejně jako ostatní socialistické strany v kommunistickém Rusku zakázán, mezinárodně se sionisté a kommunisté podporovali. První zlom do té doby zcela bezproblémového vztahu začal na Jom kipur 1948, tj. 13. října 1948, kdy israelská velvyslankyně v Rusku, Golda Meir, byla nadšeně přivítána ruskými Židy. Kommunistická elita si uvědomila, že ruští Židé jsou v převážné většině sionisty, ačkoliv si do té doby myslela opak. Druhý zlom nastal 22. ledna 1954, kdy Rusko poprvé hlasovalo v Radě bezpečnosti proarabsky a od té doby už pořád.

Výsledkem bylo, že se světová media, která jsou ovládána progressivisty, od kommunismu odvrátila. McCarthyism lze tedy považovat za pozdní důsledek předchozího období; o několik let později už by nebyl možný.

Přiznání ke kolonialismu

Bělokošiláč Karel Orlík: „Podstatnou část izraelského obyvatelstva tvoří přece evropští Židé“.

Geekové na Facebooku

V současné době existují 3 velké sociální sítě: Twitter, Facebook (FCB) a Google Plus (G+). Podle methodiky Jana Vaňka nyní užívá FCB 2 787 300 Čechů. Ostatní 2 sítě jsou mnohem menší: Na Twitteru se odhaduje na 40 000, na G+ 265 000 nebo 230 162. (Nemyslím, že by se od konce července 2011 čísla pro G+ výrazně změnila; boom G+ je pryč.)

FCB je posedlý innovacemi; za těch 2,5 roku, co tam jsem, změnil docela podstatně řadu věcí i několikrát. V poslední době má strach hlavně z G+. Proto zavedl standardní rys Twitteru a G+: asymmetrický kontakt. Co to znamená? FCB se vždy vyznačoval symmetrickými kontakty, kterým říká „přátelé“ (angl. friends). Získat „přátele“ je dosti ponižující procedura, protože o přátelství musíte požádat, přičemž FCB vyhrožuje, že pokud toho člověka neznáte reálně, že to bude považovat za spam, a být schváleni. Toho jste na Twitter a G+ ušetřeni; tam sledujete (angl. follow), koho chcete, a nikdo vám do toho nemluví.

FCB má jakousi nedokumentovanou náhradu sledování: Pokud jste požádali o přátelství a dotyčný vás neschválil, ale ani nezamítl, tak jste máte jeho statusy na své zdi. Bylo to však vachrlaté, protože zamítnutím přátelství sledování skončilo.

Nyní je to jinak. FCB zavedl odběry (angl. subscriptions). Z neznámého důvodu ale nesměle. Zatímco jindy svým uživatelů vše vnucuje (např. novou podobu chatu), nyní použil opt-in: K odběrům je nutno se přihlásit. A to stejně komplikovaně jako je založení stránky; slouží k tomu speciální stránka, na kterou nikde neupozornil. Z toho důvodu o tom skoro nikdo neví a skoro nikdo to nepoužívá. Jen geekové – odhaduji, že si to zapnulo tak 1000 Čechů z FCB s nadprůměrnou počítačovou grammotností. Tedy je to k ničemu a potenciálně zajímavou možnost FCB předem pohřbil. Navíc oproti předchozím oznámením se odběry nevztahují na friends – místo standardního tlačítka je nutno ukázat na jméno autora statusu. Vyjede roletka, ale praktický význam to nemá. Top news zůstávají stejně nepoužitelné, jako byly před tím.

Nedávno jsem s tím trochu experimentoval. Mám nyní 399 friends. Po usilovném shánění, zejména u Daniela Dočekala a Radka Hulána, jsem si objednal 30 odběrů. Avšak nijak zvlášť přínosné to není. Mne sledují 3 lidé, takže jsem kvůli nim opět de facto otevřel profil: Nové posty jsou standarně public, ale neměly by být indexovány vyhledávači. (Jenže na to vyhledávače kašlou, takže jsou).

Update: Dnes, tj. 19. září 2011, byly subscriptions zavedeny též u friends.

Názvy karetních barev

1. ♣: trefy (mor. kříže) – žaludy, angl. clubs, fr. tréfles, něm. Eicheln
2. ♦: kára – kule, angl. diamonds, fr. carreaux, něm. Schellen
3. ♥: srdce – červený, mor. srdce, herce, angl. hearts, fr. cœurs, něm. Herzen
4. ♠: piky – zelený, mor. listy, angl. spades, fr. piques, něm. Laube

Updated.

Essencialism a konstruktivism

Jak jste si možná povšimli, změnil jsem štítek Antinominalism na Essencialism. Je to proto, že jsem díky blogu Massive Error zaregistroval, že starý středověký spor mezi nominalismem a realismem (antinominalismem) trvá i nadále. Jen nominalism je nyní označen jako konstruktivism a realism jako essencialism.

Úpadek blogů

Kromě blogů, které nemá cenu číst jako celek, existují blogy, které nezvádly kommunikaci se svými čtenáři v diskussích (kommentářích). Je to Jiné právo Michala Bobka a Jana Komárka a oba blogy Tomáše Peciny, Slepecká hůl a Παραγραφος. Není náhodou, že všechny 3 jsou na Bloggeru, který má redakci kommentářů jen krajně omezenou (v podstatě lze jen smazat nežádoucí kommentář a zpřísnit přístup ke kommentování na předem dané skupiny: autorů blogu, přihlášené do Google, přihlášené do poskytovatele identifikace a neomezený přístup).

Nicméně nemalou část viny má i redakční politika: Na Jiném právu je naprosto zmatená. Příspěvky jsou moderovány a musí se vyplňovat CAPTCHA, na druhou stranu moderací projde prakticky cokoliv. Výsledkem je, že diskusse neprobíhá plynule a že mnoho lidí si rozmyslí, zda svůj text svěří moderaci s neznámým výsledkem. Kommentáře tam pak okupují právní dilettanti Mirek „Fortuna“ Vorlický a Saxána. Původní kmenové autory to přestalo bavit a dlouhé týdny (od 16. 8. 2011) tam nenapíší ani článek, natož kommentář. Zásadní rozdíl oproti situaci v roce 2006 nebo 2007.

Problém Tomáše Peciny je jiný: Na jeho blog může prakticky kdokoliv napsat cokoliv (s výjimkou zjevného trollingu). (Nedá mi než poznamenat, že jeho politika na LW byla opačná: Mazal i zcela nezávadné příspěvky těch, kteří byli natolik poctiví, že nezměnili svůj nick poté, co byli z LW vyhoštěni.) Výsledkem je, že značnou část kommentářů okupují anonymové bez informační hodnoty – syndrom Novinek – stylem à la Astr. Přitom, jak ukazuje příklad Iuridicta, zrušení možnosti anonymních (tj. nepřihlášených) přispěvatelů tento server plně ochrání před standardními vandaly (trolly v to pochopitelně nepočítaje).

Závěr: Všechny tři blogy jsou i nadále přínosné. Jejich diskusse ale nikoliv, a proto je vyhazuji z RSS čtečky, neboť hledat zlato v takovém množství hlušiny je ztráta času.

Válka majority s Romy

K výtečnému článku Tomáše Peciny bych chtěl přičinit poznámku, protože problematika je nadmíru složitá. Začíná to již volbou názvu textu. Každý je příznakový. Pecinův název Válka Čechů s Romy je parafrasí Rádlovy Války Čechů s Němci. To je vysoce problematické akcentem ethničnosti, ačkoliv v poslední době se stále více upouští od ethnického vymezení češství ve prospěch vymezení státního. To má přirozeně i vedlejší effekty, neboť tím se ze Škvoreckého stává kanadský spisovatel píšící česky. Nicméně u Kundery nám jeho vymezení jako francouzského spisovatele nevadí.

Uvažoval jsem o názvu Válka Čechů s nepřizpůsobivými nebo Válka ethnických Čechů s cigány. První je problematický tím, že přebírá rasistický discours. Na druhý ještě není vhodná doba; odmítání ethničnosti Romů zatím nepatří k mainstreamu a mohlo by tedy být bráno jako přitakání rasismu. Ze všech zel jsem nakonec zvolil to nejmenší a název vybral tak, aby konvenoval představám establishmentu.

Na Pecinově článku je cenné především to, že odmítá manichejskou volbu, jíž je Σκύλλα intolerantní politické korrektnosti a Χάρυβδις rasismu. To je velice těžké, protože III. směr je mikroskopicky minoritní. Tento text by chtěl k němu rovněž přispět.

Jaké jsou příčiny šluknovských nepokojů? Hlavní je stěhování sociálně vyloučených z bohatých měst jako je Praha nebo Teplice do chudých měst jako je Nový Bydžov, Rumburk nebo Vansdorf. Tím se poničila dlouhodobá rovnováha, která tam panovala. S tím se musí něco udělat a nebál bych se ani zcela účelového ad hoc opatření proti tomuto druhu „podnikání“, když socialistické nápady, že by obce měly podnikat v bydlení, je nutno rázně odmítnout. Essencialistický fetiš systémovosti je nutno překonat rovněž, neboť vede do pekel.

Bezprostřední příčinou je ublížení na zdraví ve dvou nesouvisejících skutcích. Česká media o nich massivně referovala, protože už dávno resignovala na úlohu hlídacího psa demokracie a místo toho dolují emoce doslova za každou cenu, jak jsme viděli v případu 3 mrtvých hockeyistů. Infotainment v plné nahotě.

Velkou roli hraje rasism. To je docela problematický pojem, protože intoleranti politické korrektnosti z něj udělali mentální zločin I. kategorie, hned za antisemitismem. Proto je lepší jej stejně jako pojem deviace nepoužívat vůbec a jev označit méně přesným pojmem xenofobie, který je však zároveň též méně hodnotící. Romská otázka je totiž specifická tím, že zatímco Němce či Poláka na první pohled nepoznáte, dokud nepromluví, Rom je identifikován svým vzhledem. Proto by bylo přesnější mluvit o rasismu a proto mnoho Romů za Romy považováno není, neboť nemají romský vzhled.

Typické pro xenofoby je, že hází všechny příslušníky skupiny do jednoho pytle. Když si odmyslíme zanedbatelné Sinty (= německé Romy) jsou v ČR dvě základní skupiny Romů: Servika Roma (80 %; Olaši jim říkají Rumungre) a Vlachike Roma (= Olaši, 20 %). Servika Roma jsou do značné míry assimilovaní, romsky obvykle aktivně nemluví, jejich tradice jsou rozpadlé a považují se primárně za Čechy. Naproti tomu Olaši nejsou assimilovaní prakticky vůbec, mluví mezi sebou romsky a olašské tradice stále hrají určujícící roli.

Proto Kapitán, který ví všechno nejlíp, a svou osobní zkušenost z Ostravska považuje za jedinou možnou, říká: „Naprosto správně Vodníku, porušování jejich vnitřní hierarchie berou jako hrubou urážku.“ Ve skutečnosti, jak říká člověk, který to má z první ruky: „[R]omský vajda je sen majoritní společnosti, který už asi tak 80 let neexistuje...“ Házet Servika Roma a Olachy do jednoho pytle totiž nejde.

Kromě aktuálního problému s bydlením bychom měli řešit i dlouhodobý problém segregovaného školství. I když xenofobové poukazují na genetickou méněcennost Romů, ve skutečnosti je problém vnější, primárně kulturní. Tak i slavný případ nezdařené adopce Terezy Boučkové je způsoben zločinnými kojeneckými ústavy a nezvládnutým budováním identity (PDF).

Závěrem je třeba zdůraznit, že je absolutně nezbytné opustit plytké antinominalistické filosofování: „Nespokojenost, kterou si někteří nepřijatelně vybíjejí pogromy na Romech, ve skutečnosti patří těm, kdo ji svými opatřeními nebo lhostejností zapříčiňují: tedy vládě, krajům a obcím“ a začít s konkrétními drobnými kroky. Jako první by mělo být rasantně zkráceno přípravné řízení machetového ublížení na zdraví. Primární totiž není tajné přípravné řízení, jak v ČR stále převažuje, nýbrž veřejné hlavní líčení před soudem. A to by veřejnost uklidnilo.

Jako druhé by mělo následovat zcela zásadní mnohonásobné personální a finanční posílení Agentury pro sociální začleňování. Když můžeme vyhazovat 50 mld. Kč ročně na zbrojení, které nepotřebujeme, mohli bychom aspoň 10 mld. Kč vyčlenit na problém, který nás urgentně trápí. Dokud se sociálně vyloučenými nezačne pracovat skutečně individuálně, své špatné návyky nepřekonají. Sami to totiž nezvládnou.

Kontakt na extrémisty

Anonym: "Vicekancléř ministra školství Josefa Dobeše (VV) Ladislav Bátora měl ve svém e-mailu kontakt na předsedkyni zaniklé ultranacionalistické Národní strany Petru Edelmannovou, která proslula výroky, že Romové by měli emigrovat do Indie. Nebo na pravicového extremistu Jan Kopala."

Ještě, že nemám ve svém e-mailovém adresáři ani Kopala, ani Edelmannovou. Už bych byl pro myšlenkovou policii podezřelý.

Fotomontage

Podle mého názoru tato fotomontage vypadá znepokojivě.

Smysluplnost blogů

Není žádným tajemstvím, že Lucerna wikipedie je mentálně závislá na dědictví diskussních fór Britských listů – Sprchy – Vrby. Zlatá éra Sprchy byla v letech 2003–5, takže je nejvyšší čas se od ní osvobodit. Co se ze Sprchy zůstalo? Blog Kapitána Nema Nautilus a blog dvojky Vodník – JzP Discussion Speed. Oba jsem zatím měl v RSS čtečce, ačkoliv jejich přínos je čím dál víc záporný. Čím se oba blogy vyznačují? Konspiračními theoriemi a stokrát vyvrácenými nesmysly. Jsou to takový Zvědavec, CFP nebo OM light.

Kapitán a Vodník jsou zhruba stejně staří a přes nepodstatné rozdíly v názorech (Kapitán je militantní atheista, zatímco Vodník je ruskopravoslavný) sdílejí oba stejné myšlenkové schema: Všemu rozumí nejlépe. Nechtějí doopravdy diskutovat, nýbrž kázat. Mají o všem jednou pro vždy jasno, nějakými fakty se nenechají mýlit. Západní zvyklosti, např. respekt, nehodlají dodržovat. Neustále koketují s marxismem–leninismem. Zkrátka, postkommunism ve vší nahotě. Ukažme si to na příkladech:

Kapitán na počátku září 2011 publikoval hned 3 články. První je republikace blábolu ještě ze Sprchy, kde klade rovnítko mezi žoldáka/žoldnéře a professionálního vojáka. Co na tom, že jsem na LW publikoval serii hned 6 článků, kde jsem jeho pojetí uvedl na pravou míru. Kapitána nepoučí nikdy nic. A proč je Kapitánovo rovnítko nesmyslné? Ne pro nějaký přepjatý originalism, jak by k němu sáhnul Vodník, ale proto, abychom se domluvili. Pokud by žoldák/žoldnéř a professionální voják byla synonyma, tak bychom jeden z nich nepotřebovali. Jenže my potřebujeme popsat skutečného žoldnéře, protože žoldnéř nepožívá mezinárodní ochrany. A to už zcela pomíjím fakt, že rovněž důstojníci ČSLA byli zřejmě v Kapitánově pojetí žoldáci, což je absurdní.

Druhý je Kapitánovo jásání nad ethnickým konfliktem na Šluknovsku: „obyčejným občanům už skutečně došla trpělivost … ukazuje se, že lidé se umí elitě postavit, když je impuls opravdu silný“. Vzhledem k tomu, že pocházím z města, kde žije Romů opravdu velké množství, mohu tentokrát upokojit Kapitánův fetiš autopsie. Je zjevné, že stejně jako v prvním případě je Kapitánovo pojetí i závěry skrz na skrz falešné.

A konečně třetí je kritika konceptu oprávnění k nehmotným statkům. Ne, že by dnešní podoba autorského práva a práv průmyslových, která pochází z 19. století, byla vytesána do kamene. Ale věci nelze vidět tak černě, jako to činí Kapitán. Oprávnění k nehmotným statkům chrání důležitější věci než jsou filmy. Zásluhou průmyslových práv máme třeba neuvěřitelně dokonalé léky, protože kdyby z nových preparátů nebyly tak vysoké zisky, farmaceutické společnosti by neměly tolik peněz na vývoj a měli bychom zdravotnictví na úrovni ruské zemljanky.

JzP s Vodníkem tak pilní nebyli. JzP napsal dosti nešťastný článek, kde srovnává Chňoupka se Schwarzenbergem, jako kdyby nevěděl, že Chňoupek byl ministr zahraničí jen podle jména. Jako ruská kolonie ČSSR žádnou zahraniční politiku nemělo. Bohuslav Chňoupek tak za celých 17 let svého ministrování (v letech 1971–1988) zařídil jen 2 významnější věci spíše konsulárního charakteru: navázání diplomatických styků se Spolkovou republikou Německo (1973) a vrácení měnového zlata výměnou za odškodnění konfiskace majetku západních podnikatelů (1982). Na jiné aktivity omezená autonomie ČSSR nestačila.

Vodníkův pokus vnutit braní konspiračních theorií vážně je pod vší kritiku. Symptomatické na něm je, že když se sejde několik ultralevičáků, tak to Vodník označí za veřejnou debatu, jako kdyby v ČR ultralevičáci debatovat nemohli nebo to něco znamenalo.

Zkrátka a dobře, pohár trpělivosti přetekl. Vím, že by bylo lepší, kdybych to veřejně neoznamoval, protože se může stát, že změním názor, i když je to velice málo pravděpodobné. Všechna prohlášení tohoto typu totiž přirozeně platí cum clausula rebus sic stantibus, takže se může stát zázrak a Vodník začne opět psát zajímavě. Ale myslím, že nezačne, na to se příliš vžil do role Vladimíra Stwory II.

Co místo toho? Prázdné diskusse, které se v mnoha případech neliší od hospodského žvanění, nahradit sledováním informačních blogů jako je Tvrdého Massive Error, Bílova Kvantová koroptev či Horákovy Some Selfish Memes.

Claude François – Comme d’habitude (1968)

Jaroslav Barták a pravoslaví

Zatímco nám Vodník s kalvinistickou přísností předhazuje, že Jaroslav Barták nebyl umlčen a dává hovory do novin, Pravoslavná církev s ním dokonce vesele podniká ve společnosti IKONOSTAS s. r. o., IČ 257 42 680. Očekávám, že se pravoslavní budou od Bartáka okamžitě distancovat, jinak bude nutné ruskopravoslavné prohlásit za unikátní světové kulturní a civilisační párie.

Updated.

Právní vědomí v českých zemích

Na Facebooku jsme debatovali o jednom přitroublém článku, který je však bohužel standardem české novinařiny.

Pavel Hasenkopf v souvislosti s tím napsal poznámku, která přesně vystihuje stav českého právního vědomí: V Čechách, na Moravě a zbytečku Slezska je základem práva trestní právo, občanské je jen takový přívažeček. Až to budou lidi vnímat obráceně, bude to dobrá zpráva pro tuhle zemi.

Láska

via Věra Tydlitátová:

Zamiloval se chlapec do dívky, vyznal jí své city a dívka mu hned položila dvě otázky:
„Máš dva Mercedesy?“
„Nemám,“ odpověděl chlapec
„Máš dvoupatrový dům?“
„No, ani ten nemám,“ smutně odpověděl.
„Tak se tedy nemáme dál o čem bavit,” reagovala chladně.
Zlomený chlapec šel pro radu k otci. „Nevím, co ti mám říct, synu. Když ji tolik miluješ, můžeš nakonec prodat Bentley i Lamborghini a koupit místo nich dva Mercedesy, ale abychom bourali dvě patra domu kvůli nějaké cuchtě, se mi zdá hloupé.“

Příčiny problémů řeckopravoslavných

Tomáš Feřtek: „Běžný plat (ne tedy průměrný, ale obvyklý) je tady, v chudé části Řecka, tak patnáct šestnáct set euro. Ale mnohé platy z ne úplně zřetelných důvodů (tipoval bych na „strýčkování“ tedy nepotismus) uskočí i o několik tisíc eur vzhůru. Řidič autobusu za v přepočtu tak sedmdesát pět tisíc? Pánové na tom nevidí nic divného. Jen si stěžují, že vláda teď šetří a ořezala různé příplatky a přídavky.“

Poučení pro Vodníka: Kommunism

Jan Čulík: „Výraz „komunismus“ se běžně používá v západním mediálním i akademickém diskursu pro režimy, které byly před rokem 1989 součástí sovětského bloku. Je to zkratka a myslím, že se nemusíme bouřit, že podle oficiálního marxleninského učení měl komunismus teprve nastat někdy v utopické budoucnosti. To, že západní diskurs tuto zkratku běžně používá (a česká média ho převzala) mj. také naznačuje, že západní diskurs automaticky nepřebírá marxistickou interpretaci historie.“

Ano, s tím lze bez výhrad souhlasit. Dokud bude starší česká generace pojem kommunism chápat marxisticky, dotud bude ČR postkommunistická a nebude na Západ plně integrována.

Updated.

Fér o Blistech

Cituji: „Takový člověk okolo sebe obvykle shromáždí skupinu následovníků, kteří mají dojem, že právě jejich (jinde „zrádně, spiklenecky a fašistoidně“ opomíjený) názor je to, co by mohlo spasit svět. To už je taková chronická choroba jistého druhu intelektuálů.“

Kapitánovo pojetí demokracie

Na Kapitánově blogu se rozpoutala zajímavá flame war o demokracii. Ponechme teď stranou Kapitánovo falšování pojmu demokracie (demokracie je procedurální a hodnotově neutrální) a označme jím popisovaný systém tradičním termínem ochlokracie.

Předně okliďme spor mezi Vodníkem a Tomášem Pecinou, zda byl Hitler ochlokrat čili nic: „To jako že většina Němců si přála rozpoutat válku s půlkou Evropy, dobýt SSSR a vyvraždit Židy v plynových komorách???“ Kdykoliv někdo narazí na Vodníkovy hluboko zažité předsudky, tak Vodník nadskočí metr dvacet. To pomiňme a odpovězme na otázku: Přála si většina Němců válku? Ne, ale slibované výsledky, včetně dobytí Ruska, by uvítala. Jenže nejde usmažit omeletu bez rozbití vajíček, což většině antinominalistů uniká. Co se týká holocaustu, otázkou se nelze s ohledem na české zákonodárství seriosně zabývat.

U vlastního Kapitánova pojetí demokracie ponechme stranou mýthus o vyvraždění Indiánů, který z neznámého důvodu papouškuje, a pseudoanalysu kommunismu a soutřeďme se na podstatu. Tam Kapitán trefil hřebík na hlavičku: „Váš přístup umožňuje naplnit tyto pozitivně chápané termíny libovolným obsahem. Všimněte si minimálně, jak se mění obsah pojmu demokrace v průběhu historie, to by vás mělo varovat. Athény byly demokracií s otroky, USA s apartheidem do 60. let, Izrael s občany prvé a druhé kategorie“. Jen je zcela nejasné, proč demokracii zaměňuje s demoskopií: „ČR s 70% odporem k základním politickým rozhodnutím“. Zaujala mne taky pravdivá myšlenka, že intellektuál je ten, kdo má dostatek času. Proč to Kapitán neapplikuje sám na sobě? Nebo si snad myslí, že znakem intellektualismu je hlásání myšlenek establishmentu?

Záměna demokracie s ochlokracií je pro všechny Vodníky a Kapitány typická: „Je soulad mocenských rozhodnutí s vůlí lidu, což při jisté míře abstrakce tváří, jako vláda lidu.“ Zajímalo by mne, jak by se tato mýthická jednota vůle establishmentu a lidu zjišťovala jinak než ve volbách nebo referendu.

Závěr patří k sociálnímu konstruktivismu à la 60. léta: „Definice základních termínů popisujících společnost musí být jasná, jednorozměrná, apriori neutrální a invariantní vůči času a okamžité mocenské situaci. Jinak je toho ideologie.“ Jako neblahé dědictví té doby nám dodnes zůstaly orgány, návrhy, dohoda o provedení práce a další výdobytky rozvitého kommunismu. Dnes už víme, jaký to byl omyl, jen Kapitán v 60. letech usnul a dosud se neprobudil.

Homosexualism a jiné уклоны aneb deviantní klausism

Okurková saisona je v plném proudu, takže českým journalistům přišlo vhod, že opět mohou začít mlátit Hrad klackem po hlavě. Oč jde?

Vše začalo tím, že Petr Hájek napsal: „Nátlaková akce homosexuálů, která proběhne v Praze pod pěkným českým názvem Gay parade, totiž není nevinnou legráckou. Je vážnou politickou demonstrací určitého hodnotového vidění světa. Světa, v němž klasická rodina již nehraje žádnou roli. V němž hluboké národní tradice a kulturní kořeny ožírá obluda multikulturalismu. Světa, v němž sexuální či jakákoli jiná deviace je povýšena na ctnost, abnormalita na normu, destrukce společnosti na posvátný Pokrok. Kde občanské svobody nahradila lež takzvaných lidských práv a první mezi nimi, svobodu projevu, cenzura politické korektnosti, jak se dnes politicky korektně říká obyčejnému pokrytectví.“

Když se proti němu postavila nejen progressivistická Pravda a láska, ale též socialistická ČSSD: „Tento výrok ale považuji za extrémně nebezpečný – může se najít deviant podobný norskému, který se jím inspiruje,“ tak se ho zastal president republiky: „Jestli někoho popuzuje slovo deviace, já ho mám za hodnotově neutrální slovo. V každém případě je homosexualita něco výrazně menšinového a jako taková si zasluhuje naši ochranu, nikoli nutně apoteózu.“ ODS se většinově proti pražskému primátorovi rovněž postavila.

Když už se zapojuji do této mediální rvačky, tak je nutno vyjasnit své posice, jinak to kvůli povrchnosti, s níž se tady texty čtou, schytám ze všech stran. Můj postoj ke Klausovi byl a zůstává ambivalentní. Přiznávám mu zásluhy, ale zcela odmítám jeho eurofobii a rusofilství. Na druhou stranu mám stále větší sympathie pro tohoto otloukánka mediokracie. Co se týká Hájka, považuji ho za významného myslitele na úrovni Pata Buchanana. Je ostudné, že Pravda a láska, která zcela ovládá mediální establishment, brání nejen paleokonservativci Hájkovi, ale dokonce též neokonservativci Jochovi svobodně vyjadřovat své názory. Svoboda projevu tím neskutečně trpí.

Co se týká gayů a leseb (LGBT), myslím, že jsem svůj postoj dostatečně osvědčil tím, že jsem pomáhal organisovat Queer Pride v Táboře 2009. Zásah neonacistů proti Queer Parade v Brně 2008 považuji za neomluvitelné selhání policie. Kvůli tomu, aby se to neopakovalo, aby veřejná správa tak osudně neselhávala nebo dokonce těmto shromážděním aktivně nebránila, poslalo svůj dopis 13 velvyslanců. Teď je však zneužíván proti Hájkovi. Povolit adopci dětí registrovanými partnery považuji za potřebné.

Petr Bušta celou mediální reakci přehledně shrnul a správně připomněl, že problém je hlavně ve slovu deviace. Proč? Vinou neblahé české antinominalistické tradice se v ČR pojmy používají jako nálepky, jako prostředek hodnocení. Sionista je z podstaty věci kladný, a proto Breivik sionistou být nemůže. Deviant je z podstaty věci záporný, a proto homosexuálové devianty být nemohou. Celé to připomíná pereniální spor o pojem normalita. Je normální funkční nebo běžný?

Positivisté homosexualitu považovali za disfukční, protože ideální homosexuál nemůže mít děti (v praxi to přirozeně jde nejrůznějšími způsoby obejít): „In 1886 noted sexologist Richard von Krafft-Ebing listed homosexuality along with 200 other case studies of deviant sexual practices in his definitive work, Psychopathia Sexualis.“ Změna nastala až v 1970s vítězstvím progressivismu: V roce 1973 škrtla homosexualitu ze seznamu mentálních poruch American Psychiatric Association, v roce 1975 ze seznamu deviací American Psychological Association. Zatímco ICD-9 z roku 1977 homosexualitu ještě uváděla jako duševní nemoc, ICD-10 z roku 1990 již nikoliv. Je zjevné, že debata o tom, zda homosexualita je nemoc čili nic, je názorová, tedy neexaktní.

Za zajímavější považuji debatu o homosexualismu, která poněkud zapadla. LW se jí podrobně věnovala již v minulosti, tím, že referovala o výtečných ŠJůových příspěvcích na toto thema: „V naší moderní kultuře jsme navyklí uvažovat takto: rozpoznat svou homosexuální orientaci znamená naprosto a bezvýhradně se ztotožnit s jednou konkrétní gay ideologií, věřit na dogmata o 4 % a o nutnosti uzákonění registrovaného partnerství, najít si člověka stejného pohlaví a mít s ním jakýsi vztah nahrazující či napodobující manželství. Většina historických kultur, které homosexualitu jako vlastnost integrovaly, ji ale chápaly v úplně jiném kontextu, v úplně jiných typech vztahů, a také o těchto vztazích uvažovali v úplně jiných pojmech.“

Updated.

Boj o zrno

Kapitánův blog degradoval na Britské listy light, takže je k nerozlišení od množství podobných blogů, ať už je to Tribun, Discussion Speed, Outsider Media nebo Zvědavec. Tyhle blogy nemá cenu sledovat, protože místo informací přinášejí desinformace, místo analys propagandu.

Kapitánův blog má ale výhodu, že tam ještě chodí lidé, kteří si z něj dokážou udělat srandu, aniž by to byl trolling. Dva takové příspěvky přináším in extenso:

[8] Paželv - 05.08.2011, 13:27:50 Co teprve odboj proti nacismu! Tehdy západní státy vydržovaly celé loutkové vlády, aby navodily představu, že v Protektorátu si vůbec nevládnou Češi. Kromě toho vysazovali agenty s falšovanými doklady přímo do naší země! Kdepak ten západ. Lepší, když si vládneme sami. Ať už tady máme nacisty, anebo komunisty.
[9] Anonymous - 06.08.2011, 00:06:42 Jj, zatimco chlapi z plechovy kavalerie bojovali o zrno, tzv. disidenti v Praze hyrili za penize zapadnich diverznich central

Trojčlenka

Trojčlenka je zázrak kupeckých počtů a jejich vrchol. Já jsem se ji neučil, protože jsem byl postižen reformou výuky na základní škole (zřejmě v rámci transformace ZDŠ na ZŠ), kdy byly příliš prosté počty nahrazeny vznešenou mathematikou. Jiným fenoménem té doby byly množiny.

Výsledkem je, že mi kupecké počty dělají neskutečné problémy a to, co normální člověk počítá trojčlenkou (přímá/nepřímá úměrnost), složitě vyčísluji přes jednotku. Proto bych uvítal, kdyby mi někdo poradil jednoduchou mnemotechnickou pomůcku, díky níž bych si zapamatoval, co se má čím násobit a dělit.

Rudá Dvořáková

Svérázné názory Vladimíry Dvořákové jsem dříve přičítal pouze její spolupráci s Miloslavem Ransdorfem. Nyní se ukázalo, že byla členkou KSČ. Kommunista zůstane kommunistou, i kdyby trakaře padaly.

Pravda a láska – definice

Poté, co Adam B. Bartoš sepsal svou analysu Pravdy a lásky, která byla velkým zklamáním, jsem naznačil, že uvažuji o vlastní. Ale protože dům nelze stavět od střechy, musí mu předcházet spousta studií. Skvěle mi teď nahrál přední kommentátor Pravdy a lásky, Jindřich Šídlo, který její existenci přiznal: „Jen pro vyjasnění pojmů: „pravdoláskaři“ jsou lidé, kteří stále cítí sympatie k Václavu Havlovi, mají vcelku liberální pohled na svět, občas nezvládají svůj patos, coby voliči se posunují po trati ODA - Unie svobody - zelení - kníže, často čtou týdeník Respekt“. S touto definicí lze vcelku souhlasit, až na ten liberalism, k němuž lze Pravdu a lásku řadit jen v rámci velice širokého proudu, asi jako kommunism do socialismu.

Pro dobrou definici je nutno identifikovat historické kořeny. Historicky prvním hlasatelem Pravdy a lásky byl Girolamo Savonarola (1452–1498). Pokud najdete někoho staršího, budu vám v diskussi vděčen, nicméně upozorňuji, že Jana Husa za hlasatele Pravdy a lásky nepovažuji, stejně jako pozdějšího Martina Luthera. Tím je až Jean Calvin (1509–1564) a Pravda a láska není nic jiného než kalvinism zbavený náboženského obsahu.

Ve světě se Pravdě a lásce říká progressivism nebo reformism (to je pravicová část sociální demokracie), přičemž nejvýznamnějším zástupcem je pokrokové hnutí v USA na přelomu 19. a 20. století, včetně investigativních muckrakers. V Čechách se v dnešním slova smyslu Pravda a láska konstituuje rovněž na konci 19. století, když byl v létě 1893 Tomáš Garrigue Masaryk vykopnut z liberální, byť nacionalistické, mladočeské strany. Masarykovi realisté (lidovci) pak tvořili úzkou sektu, která ve veřejném mínění příliš neresonovala. Za první republiky se však zmocnili moci a přepsali učebnice. Na základě kultu první republiky je to tak officiální názor dodnes.

Čím se tedy liberalism v užším slova smyslu a progressivism liší? Pro liberalism je hlavním cílem Svoboda, pro progressivism je to Dobro. Nejlépe je rozdíl mezi liberály a progressivisty vidět na přístupu k politickým svobodám. Liberálové prosazují svobodu projevu i pro kommunisty a neonacisty. Pro progressivisty neexistuje nic horšího než politická práva pro extrémisty.

V poslanecké směmovně nejsou liberálové ani progressivisté zastoupeni. ODS je catch-all party po vzoru CDU, kde vedle sebe volně působí liberál Zahradil a konservativec Benda. Věci veřejné jsou populistické, TOP 09 je zatím nevyhraněná, ale tenduje k neokonservativismu à la Newt Gingrich. Po zániku LiRA tak hlavní liberální stranou zůstává eurorealistická (nacionalistická) Strana svobodných občanů. Pravda a láska i nadále kolonisuje Stranu zelených.

Der Computer Nr. 3 (1968)

V roce 1968 France Gall nazpívala německý hit Der Computer Nr. 3. Pokud je mi známo, francouzská verse neexistuje, ačkoliv mi rodilá mluvčí sdělila, že Gallové výslovnost němčiny není právě nejlepší.

Protože kromě Tomáše Peciny nikdo neumí německy, tak nás triviální text nerozptyluje a můžeme se soustředit na hudbu. Ačkoliv Starý pán bude zuřivě nesouhlasit, myslím, že tyhle jednoduché rythmické melodie jsou vlastní podstatou hudby. Der Computer Nr. 3 úspěšně ztělesňuje 60. léta v hudbě.

Německé sklony ke kitschi lze pozorovat na cover versi skupiny B. I. O. S. Další cover verse je elektropop Kontrastu. Naproti tomu zajímavá je verse od nizozemské revivalové skupiny De Biet (bohužel v bídné obrazové i zvukové kvalitě).

Google Plus hype

Google se celkem podařil rozproudit hype kolem jeho kopie Facebooku. Do Google Plus se nemůže přihlásit každý, je to jen na pozvánky. Pokud by však někdo přesto chtěl vědět, jak to vypadá v praxi, stačí si najít vhodný otevřený profil. Asi nejlepší má Daniel Dočekal, který jej aktualisuje poměrně často, takže dává dobrou představu.

Řecko-israelské líbánky

Zatímco Vodník pýthicky pravil: "Pravoslavni Rekove nejsou tak docela pany ve sve zemi, zda se," ve skutečnosti řecko-israelské námluvy trvaly přes rok. Výsledek je příznačný: "Desperate for new friends in the region, Israel reached out to Greece, offering generous military assistance to the debt-ridden state." Svůj k svému.

Primitivní Vodníkův troll bait

Na DS Vodník umístil odkaz na neumělý (neumí si ani zjistit, jak se recensovaný autor jmenuje, a místo toho ho přepisuje rusky, jako kdyby čeština byla latinkou psaná ruština) Zajochův překlad recense knihy specialisty na jižní Asii, Manuela Sarkisyanze, Adolf Hitlers englische Vorbilder (1997), od ukrajinského Rusa Vladislava Guleviče; též v anglickém překladu.

Není to poprvé, co nám Vodník vnucuje Putinovu propagandu. Není náhodou, že je opět stejné provenience. Knihou levicového emeritního heidelberského professora nemá cenu se zabývat. Nepřináší nic nového. To, že nacisty inspiroval nejúspěšnější stát na světě a ne primitivní pravoslavné despocie, není nic divného. Těžko nacistům vyčítat, že jejich cílem nebyla výstavba zemjanek a převzetí ideálu "šťastného" mužika. Ani to, že někteří Britové vzhlíželi k nacistickému Německu, není nic překvapivého; vždyť se podívejme, kolik je u nás zase rusofilů.

Horší jsou nestydaté lži a manipulace, kterých se dopustil patentní ruský lhář, Vladislav Gulevič. Jeho tvrzení: "В Англии эта книга под запретом", je z prstu vycucaná lež. Rusákovo upozornění: "В Англии книга М. Саркисянца никогда не публиковалась," nemá logiku. Když ta kniha vyšla anglicky v Irsku, proč by ji měl ještě někdo vydávat anglicky v Anglii? Irské knihy jsou ve Spojeném království běžně prodávány a zase taková bomba to nebyla, aby ji někdo musel vydávat znova, když ani po 8 letech není vyprodána.

Zkrátka a dobře, zase jsem se nechal nachytat. Věnoval jsem svůj čas na reakci na Vodníkův trolling, ačkoliv to nestálo za to. Anglický vliv na nacism nepopírám (bylo by vrcholně divné, kdyby nebyl), na rozdíl od Vodníka, který reaguje jako uštknutý zmijí pokaždé, když připomenu vliv samoděržaví a ostatních ruských tradic na kommunism.

Zajímavé tedy zůstává jediné: "советскую Россию". Ani Putinův propagandista tedy nepopírá existenci Ruska za kommunismu, na rozdíl od Vodníka. Vodník tedy i mezi svými zůstal sám jako kůl v plotě.

Čoko Voko - Monogamie

Zemřel český král

Jak informoval Tomáš Pecina, dne 4. 7. 2011 zemřel český král Otto I. (1922–2011). Jeho nástupcem se stal Karel IV. Starší rozhovor s novým českým králem (německy). Stejně jako Tomáš Pecina se domnívám, že na rozdíl od mnohých československých presidentů, byl život Jeho Výsosti bez poskvrnky.

Updated.

Pravoslavné Řecko se opět vyznamenalo

Zablokovalo Flotillu svobody II – Zůstaňte lidmi, aniž by k tomu mělo jakékoliv oprávnění; čistý akt svévole, pro Řecko tak typický: "Dimitris Plionis, a spokesman for the flotilla, called the ban "preposterous". "Any ship can leave a Greek port legally without declaring their final destination," he said."

Konspirační theorie

Skandální odhalení Jindřicha Šídla.

Co s ústavním soudem?

Pavel Hasenkopf na svém blogu zahájil diskussi, co s ústavním soudem. Na to jsou možné dvě odpovědi: maximalistická a minimalistická.

Podle maximalistické by ústavní soud měl být zrušen. Rakouský model koncentrovaného ústavního soudnictví se neosvědčil; v civilisovaných státech mají diffusní ústavní soudnictví, tj. že každý soud je oprávněn přezkoumat soulad zákona s ústavou.

V minimalistické by stačilo:

1. Zrušit abstraktní kontrolu norem – zrušování právních předpisů. Pokud nějaký úřad smí zrušit právní předpis, tak to není soud, ale zákonodárce. Soud smí toliko vyslovit neplatnost právního předpisu.
2. S tím souvisí odebrání aktivní legitimace presidentu republiky, poslancům a senátorům. K soudu má mít přístup pouze ten, jehož oprávnění bylo poškozeno.
3. Stejně tak je nezbytné zrušit francouzský model předběžné otázky (angl. preliminary ruling) podle čl. 95 odst. 2 ústavy a § 64 odst. 3 zákona o ústavním soudu. K soudu má mít přístup pouze ten, jehož oprávnění bylo poškozeno.
4. Zrušit přezkum jiných rozhodnutí než nejvyšších soudů: NS ČR a nejvyššího správního soudu. ÚS není nějaká odvolačka, natož okresní soud.
5. Negativistické odmítání podání nahradit positivním přijímáním podání.
6. Zrušit senáty bez náhrady a počet členů plena omezit z 15 na 9 soudců.

Updated.

Miroslav Brož a další blokádisti potrestáni

Plný text příkazu je na V Ústí neonacisty nechceme, anonymisovaný u Tomáše Peciny. Z formálního hlediska je vše jasné: Příkaz je nezákonný (porušuje § 13 odst. 2 přestupkového zákona), a proto musí být zrušen. Když si člověk čte podobné správní akty, tak má pocit, že české justici křivdí, tam se obvykle formální nedostatky nevyskytují.

Podívejme se na toto rozhodnutí z materiálního hlediska. Podle § 47 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona: Přestupku se dopustí ten, kdo neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci. Za přestupek lze uložit pokutu do 5000 Kč.

Vina

Blokádisté (v odporu proti příkazu) argumentují, že se zúčastnili jiného shromáždění (náboženského), a proto se deliktu nedopustili. Jenže znakem jiného shromáždění je to, že se koná buď a) na jiném místě, anebo b) v jiném čase. Toto údajné náboženské shromáždění se konalo na stejném místě a ve stejném čase. Šlo tudíž o protishromáždění, které nesmí zcela vyloučit konání hlavního shromáždění. Formální rozpuštění kontrademonstrace není nutné. Blokádisté proto blábolí, když tvrdí, že čl. 16 Listiny jim zaručuje neomezená protishromáždění.

Trest

Podle Tomáše Peciny byli pachatelé v negativním právním omylu, takže měli dostat nižší tresty. Co říká § 19 NTZ? „Kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.“ Z analogického použití § 19 NTZ lze dovodit, že pachatelé nebyli v uznatelném negativním právním omylu, neboť protiprávnost činu mohli rozpoznat bez zřejmých obtíží. Porušili totiž zásadu neminem laedere (nikomu neškodit), která je inherentní všem právním řádům.

Má být excess z negativního právního omylu polehčující okolnost? Domnívám se, že nikoliv, protože by to vedlo k rozpadu hodnot, na nichž je naše společnost založena. Vezměme si třeba příklad člověka, který bude vraždit domnělé čarodějnice na základě Božího příkazu: „Čarodějnici nenech naživu.“ (Ex 22, 17) Odmítám, že by měl dostat nižší trest než vrah, který náboženským fanatikem není.

Naopak lze zcela souhlasit s odůvodněním výše trestu: „Při ukládání druhu a výše sankce přihlédla komise k tomu, že popsané jednání pachatelů se stává produktem společenských nepokojů, vážně narušuje vztahy mezi lidmi a zasluhuje uložení sankce, která se stane odpovídajícím zdrojem převýchovy pachatelů.“ Přihlédl bych totiž k tomu, že jejich jednání se blíží přečinu porušování svobody shromažďování podle § 179 odst. 1 NTZ a rovněž bych jim udělil maximální trest, tj. v případě příkazu 4 000 Kč, v případě standardního správního řízení 5 000 Kč.

Právní erudice blokádistů

Vůdce blokádistů, Miroslav Brož, tvrdí: „proti příkazu podali odpor. Možná jsme to ani dělat nemuseli, protože příkaz je s největší pravděpodobností neplatný.“ Tento právní gigant ani netuší, že veškeré správní akty mají presumpci správnosti. Neplatnost je tedy nutno formálně napadnout opravným prostředkem, zde odporem. Jinak správní akt nabyde právní moci a s ohledem na právní jistotu by to nešlo nijak zhojit.

Jiná výtečnice, Romana Vlčková, dodala: „[P]rotestovat proti pochodům nacistů je právem a snad dokonce i povinností každého člověka“. Protestovat ano, ale nikoliv zbavovat neonacisty lidských práv. Ač to blokádistům může přijít divné, i neonacisté jsou lidé, takže mají lidská práva, včetně svobody shromažďovací.

ČBCE tvrdí: „V obou případech pochod budil zřetelný dojem, že jeho cílem je m.j. přiřknout obyvatelům těchto lokalit kolektivní vinu za trestné činy“. Demonstranti nejsou veřejným úřadem, aby mohli komukoliv přiřknout vinu za cokoliv.

Role náboženských společností

Za pozoruhodný považuji výrok: „[C]írkve spolupracují s policií a dalšími iniciativami (na vysoké úrovni – biskupů a ředitelství policie) a díky této spolupráci v předchozích dvou letech zabránily pochodům neonacistů – a to nenásilnými, bohoslužebnými shromážděními.“ Pokud církve chtějí navázat na tradice Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, nikdo jim v tom nemůže bránit, ale úctu pak budou požívat zákonitě takovou, jakou měla PS VB.

Falešná vlajka

Je velice častou praxí:

1. výbuch v hotelu U krále Davida (1946): „In the plan, Irgun men, disguised as Arabs, except for Gideon, the leader, who would be dressed as one of the hotel's distinctive Sudanese waiters, would enter the building through a basement service entrance carrying the explosives concealed in milk cans.“
2. operace Zuzana (1954)
3. swastika na těle Marie-Leonie Leblanc (2004)
4. swastiky na dveřích Sarah Marshak (2007)
5. vražda Mahmúda Mabhúha (2010)

Pravá povaha Věry Tydlitátové

To, že Věra Tydlitátová zaměnila Vodníka a mne, je absurdní už z toho důvodu, že naprosto nesdílím Vodníkův obdiv k její osobě. Věra Tydlitátová je neschopná se omluvit za pomluvy mé osoby, za neethické zveřejňování mého pravého jména, ačkoliv nejsem veřejná osoba, a navíc lže. Ve svém nejnovějším článku totiž píše: „Když někdo vymyslí a poté vloží bývalému prezidentovi do úst slova, která prokazatelně nikdy neřekl, ani nenapsal („humanitární bombardování,“ „lidstvo je rakovina, zredukujme ho“ apod.), nebo když ho obviňuje ze všemožných zločinů včetně vlastní neschopnosti a lenosti, měl by tím bavit buď doma na gauči partnerku, pokud ji to bude zajímat, nebo by to měl mumlat v nějakém drogovém doupěti, kam tyto nesmysly patří, ale ve slušné společnosti by je neměl psát do článků. Nebo ano, ale pak by měl čelit žalobě za nactiutrhání.“

Ačkoliv je dobré, že se Věra Tydlitátová naučila rozlišovat mezi žalobou za nactiutrhání a udáním za pomluvu, měla by se ještě doučit podstatu nactiutrhání. Tvrzený fakt musí být nepravdivý, jinak o nactiutrhání nejde. Václav Havel humanitární bombardování skutečně hlásal: „Domnívám se, že během zásahu NATO na Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů.“ A Adam B. Bartoš nikdy neřekl, že by Havel prohlásil, že lidstvo je rakovina, zredukujme ho, nýbrž, že se prokazatelně hlásí k lidem, kteří tento výrok pronesli: „Taková slova bývalý prezident sice nikdy neřekl, ale zřejmě si to myslí. Jak jinak si totiž vysvětlit, že se stal členem Římského klubu, elitního spolku, který přesně takové myšlenky razí a snaží se je popularizovat?“

Proto nevěřím Věře Tydlitátové, že by si Adam B. Bartoš kterýkoliv z jejích výroků vymyslel. Na Facebooku neexistuje anonymita (pouze pseudonymita), takže kterýkoliv text má vždy připsán autora. Problém je pouze falešný profil, což je podvod, ale nevěřím, že by si Adam B. Bartoš neověřil, zda náhodou necituje podvodný profil.

Zbytek jejího textu je neuvěřitelně žvanivý, takže si nezaslouží citovat. Snad jen: „Ale Klaus (nepíši pan Klaus, to budu psát, až si získá mou úctu, možná i k tomu někdy dojde, hůl nad ním nelámu) není v tomto státě sám.“ „Pane Klausi“ je oslovení. Používat toto spojení v 1. pádě jinde než v adrese je nesmysl a nepochopení češtiny.

Obrana před Věrou Tydlitátovou

Tomáš Pecina upozornil na zmatený článek Věry Tydlitátové, na který nebudu odkazovat, protože na sprostoty zásadně neodkazuji.

Předně, když byl někdo na Facebooku tak dlouho, tak by měl vědět tak základní věc, že je rozdíl mezi osobním profilem a fanouškovskou stránkou. Zatímco falešný osobní profil je illegální, Věra Tydlitátová je jako plzeňská zastupitelka veřejná osoba (angl. public figure), takže její fanouškovská stránka je plně legitimní. Já na rozdíl od ní veřejnou osobou nejsem. Jako prevenci případných paranoidních úvah uvádím, že jsem o existenci fanouškovské stránky Věry Tydlitátové neměl tušení a dozvěděl jsem se o ní až dnes.

Jaký je můj zločin? Prolinkoval jsem vtipný článek Adama B. Bartoše. To se nesmí, odkazovat na přistižené antisemity je zakázáno. Kdybych k tomu připsal nějaký kommentář, tak bych se nedivil, že si mne Věra Tydlitátová bere do úst. Ale takhle? Vždyť jediný můj „výkon“ byl, že jsem k autorovi připsal okřídlenou charakteristiku od presidenta republiky.

Tydlitátové posedlost Bartošem jí natolik zatemňuje vidění, že odmítá přiznat, že nejsem žádný jeho fanoušek. Pravda, zastal jsem se ho, když ho osočoval bývalý skalní kommunista; jindy jsem však byl kritický. Nehltám každý Bartošův článek jako ona, takže ani nejnovější – Havel: Lidstvo je rakovina, zredukujme ho – jsem dosud nečetl. Z letmého prolétnutí je však patrné, že půjde o další z serie pojednání v duchu spikleneckých theorií, ke kterým jsem krajně skeptický.

Zdá se, že je chybou, že jsem Věře Tydlitátové věnoval tolik pozornosti. Celkem 66 článků je opravdu hodně. Ale proti nepřátelům svobody se nemá bojovat monitoringem, nýbrž činem. Proto vyhlašuji úsilí legalisovat popírání holocaustu po vzoru všech slušných zemí jako jsou USA, Spojené království, Španělsko či Itálie. Když tam mohou mít svobodu projevu na tak vysoké úrovni, proč by ji ČR měla mít na stejně nízké jako Německo či Israel? Možná se pak nepřátelé svobody konečně naučí rozlišovat mezi žalobou a udáním.

Update: Ukazuje se, že si mne Věra Tydlitátová nejspíše spletla s Vodníkem. Už si mne pletli s Tomášem Pecinou, čemuž se moc nedivím, protože máme téměř identické názory. Ale s Vodníkem? Copak jsem schizofrenik, že se hádám sám se sebou?

Adam B. Bartoš opět přistižen

Tentokrát se dopustil opravdového hnusu – antisemitismu: „Nebožák Strauss-Kahn, který zmíněné země tlačil do lichvy a dalších podobných z ní odvozených finančních vynálezů, kterými Židé "obohatili" západní cilizaci, nyní sedí ve vězení s hlavou v dlaních, protože na něj někdo ušil podobně chytrou habaďůru.“

Naštěstí je tady bdělý Karel Matoušek, který zaskočí i s udáním, pokud se nikdo jiný k tomu mít nebude: „Od dob Protektorátu se takové věci v seriózních médiích neobjevily a objevovat nesměly. Zákony týkající se šíření rasové nenávisti snad také dosud nikdo nezrušil. […] Tak čekám. Jestlipak někdo podá na Bartoše, potažmo na Prvnizpravy.cz, trestní oznámení...? Liga proti antisemitismu? Pokud ne, rád to udělám sám.“

Příčiny srbské tragédie

Skvělý článek Matyáše Zrna. Cituji: „Na jednání parlamentu kdysi v roce 1993 pustil magnetofon s nahrávkou současné íránské populární hudby. Poté pustil píseň Dragany Mirković, jedné z nejpopulárnějších zpěvaček turbofolku. Oba dva snímky byly prakticky totožné.

* * *
Bylo to zlaté období věštců a proroků, kteří dostávali místo v státním tisku a televizi a jejichž astrologické časopisy plnily přední pulty kiosků. „Američané přiznali, že jejich armáda využívá černé magie“, „Americká vláda se zaprodala mimozemšťanům za slib, že ji učiní supervelmocí“ nebo „Amerika bojuje proti Srbsku pekelnými vedry“ jsou jen některé z titulků, které plnily i stránky běžného (pro)režimního tisku. Dokonce i horoskopy politiků byly určovány jejich stranickou příslušnosti. Zatímco Miloševičovi vycházela vláda na věčné časy, opoziční politiky podle horoskopů v srbském tisku čekala smrt (což se někdy opravdu stalo…). A když v březnu 1992 vyšli Bělehraďané do ulic demonstrovat proti režimu, skoro všem znamením se doporučovalo nevycházet - a když, tak jedině do kina.

V ústředním srbském deníku Politika s čtenáři mohli ve dvaceti pokračování dočíst, že Leonid Brežněv zemřel na následky telepatické agrese, popřípadě o případu létající Moskvanky. V televizi Politika vystoupilo mezi lety 1992-1994 osmdesát proroků, astrologů a numerologů. Lidoví proroci věštili smrt Bila Clintona a brzké ekonomické ozdravení Srbska. Spisovatel a malíř Momo Kapor se zase se čtenáři dělil o zásadní zprávu, že kosmonauti z vesmíru viděli "naše svatá místa osvícená zvláštním světlem, pozitivní energií, která je věčná a nezničitelná..."“

I Got You Babe

Srbsko po roce 2000

Na LW často negativně mluvím o Srbsku. Je však nutno upřesnit, že tím myslím „karađorđevićovské“ Srbsko (1903–2000), které téměř sto let snilo svůj sen o Velkém Srbsku. Návrat k „obrenovićovským“ tradicím začíná 5. října 2000, kdy byl svržen protodiktátor a arcivrah Milošević. Vývoj poté však byl nejistý. Ještě v roce 2003 byl zavražděn Zoran Đinđić. Nicméně 27. června 2004 zvítězily proevropské síly. Od roku 2008 se zdá, že tento positivní vývoj je nezvratný.

Oběti israelského státního terrorismu

Přehled západních obětí z pera Michala Očadlíka.

Konec experimentu

Rozhovor o zajímavé knize mého spolužáka.

Pilný hasbarista

Náhodou jsem narazil na předního českého bělokošiláče, jímž je Mgr. Karel Orlík, předseda České společnosti přátel Izraele.

Propagandisty nemá cenu sledovat, natož s nimi polemisovat; přesto je zajímavé se podívat na methody jejich práce. Rozpor reality s fakty (= lež) najdeme v jejich textech minimálně. Jejich hlavním pracovním postupem je svérázná interpretace faktů, často amorální. Genocida, kterou činí Israel, je nejen oprávněná, ale dokonce spravedlivá, protože co Israel dělá, je vždy dobře, i kdyby to byla taková svinstva jako operace Zuzana nebo Šošana.

Příkladem může být text Neuvěřitelná drzost! V něm jsou všechny klassické hasbaristické obraty jako na dlani. Předně, jakákoliv kritika Israele je neuvěřitelná drzost, protože Israel je nekritisovatelný. Protože Israel je nekritisovatelný, motivací kritiky Israele je nenávist. Jakýkoliv fakt kritisující Israel je lež.

Podle bělokošiláče Israel zahájil jen jednu válku – šestidenní (1967). Ve skutečnosti zahájil všechny války, kromě jomkippurské (1973): občanskou válku (1945) nocí vlaků, suezskou krisi (1956), aggressi vůči Libanonu (1978), libanonskou válku (1982), válku s Libanonem (2006), válku s Gazou (2008).

Hasbaristé pracují s churbenem jako mýthotvorným prvkem. Mají pocit, že kdyby Israel nějakou válku prohrál, znamenalo by to nový hurban. Jenže ve skutečnosti Israel v prvních letech 21. století prohrál všechny války; jen málokdy je některá porážka na hlavu. Jakýkoliv kritik Israele je automaticky antisemita. Antisemitism tedy znamená kritiku Israele.

Pozoruhodný pokus popřít, že Israel porušuje ženevské úmluvy, konkrétně čl. 49 i. f. o ochraně civilních osob za války (1949): „Okupační mocnost nemůže deportovat nebo přesunout část svého vlastního obyvatelstva do území jí obsazeného,“ spočívá na argumentu, že kolonisté (osadníci) jsou tam z vlastního rozhodnutí. Jenže israelská vláda je všemožně podporuje. Jsou odsouzeny mezinárodním právem, včetně resoluce rady bezpečnosti OSN č. 446, která je pro Israel závazná.

Anglická polysémie

Jeden Argetinec upozornil na některé polysémy v angličtině:

„As a native speaker of Spanish, I find certain subtle distinctions missing in English. Take, for instance, the verb to know; it may mean "to know a fact" or "to know someone." Spanish differentiates between both meanings, the words used being saber and conocer, respectively. Similarly, the verb to ask may mean "to ask a question" (Spanish: preguntar) or "to ask for something" (Spanish: pedir), and the verb to cry may mean "to cry out loud" (Spanish: gritar) or "to cry with tears" (Spanish: llorar). The native speaker of English may not even understand the need for separate words to cover the different meanings, but to someone who comes from another language the absence of these distinctions is startling.“

Některé platí i pro češtinu, která rovněž neumí rozlišit znát něco (fr. savoir) a znát někoho (fr. connaître). Naproti tomu čeština umí rozlišit zeptat se a požádat (angl. to ask), křičet a plakat (angl. to cry).

Veskrze podřadný dějepisec Palacký

Tomáš Pecina a jeho kollegové představili obsáhlý přehled českých dějin z alternativního pohledu. Bohužel je značným zklamáním. Je totiž postaven na kommunistickém principu nenávisti. Nemám čas a prostor sepsat komplexní recensi, a proto se omezím na poznámku:

„Proto má veskrze podřadný dějepisec Palacký v Praze své náměstí a na něm gigantickou sochu: ve svých pracech záměrně a vědomě lhal, avšak činil tak ve prospěch svého národa.“

Tady jsou smíchány hned 2 nesmysly dohromady: Palacký nebyl podřadný historik, nýbrž zcela mimořádný, a náměstí a sochu nemá za dějepisectví, nýbrž za politiku.

Franz Palacky (14. června 1798 – 26. května 1876), jak ve svých odborných textech podepisoval, patřil k největším historikům své doby (cf. dobové recense: 1 a 2), plně srovnatelným s tak velkými historiky jako byl Francouz Jules Michelet (1798–1874), Němec Leopold von Ranke (1795–1886) či Skot Thomas Babington Macaulay (1800–1859). Byl to romantik, přesto slabší než Michelet, ačkoliv silnější než Ranke.

Na náměstí to pouhý historik nedosáhne. Michelet má jen ulici, např. v Brestu, Ranke ve Wiehe a Macaulay ani to. Palackého předchůdci či nástupci jsou částečně či úplně zapomenuti, ať je to František Pubička, Wácslav Wladivoj Tomek, Anton Gindely, Josef Kalousek či Jaroslav Goll. Jediný český historik, který unikl tomuto zapomění, byl Josef Pekař, ale za to vděčí kommunismu, který dobu před kommunismem v obecném povědomí konservoval a rovněž svým sporům s Masarykem.

Palacký byl v letech 1848–1876 nikým nezpochybňovaným vůdcem národa. Po jeho smrti se politicky nepochybně více talentovaný František Ladislav Rieger (1818–1903) musel smířit s tím, že už je vůdcem toliko většiny, zatímco mladočeské menšině šéfovali bří Grégrové. A Albín Bráf už byl toliko stínem.

Co se týká flame war mezi Starým pánem a Tomášem Pecinou, musím nerad dát spíše za pravdu Starému pánovi. Dynastii Lucemburků založil Udo de Mainvault (* 930). Rod tedy pocházel z dnešní Valonie. Byla to hrabata arlonská, od roku 1065 knížata limburská. V roce 1216 vznikla mladší větev – lucemburská. Z toho je jasně vidět, že rod byl frankofonní.

Co se týká papežského císaře Karla IV. a jeho syna Zikmunda, je nejlepší se podívat, co o něm soudí stará Encyclopædia Britannica (1911), která neměla důvodu stranit kterémukoliv z nich. Karel IV. mohl se schismatem máloco udělat, protože vzniklo 20. září 1378 a on zemřel již 29. listopadu 1378.

Ohánět se belletristou Aloisem Jiráskem je to samé jako ohánět se belletristou Josefem Svátkem. Stejně absurdní je psát o Němcích o jako o Germánech a o Češích jako o Slovanech. Např. již od roku 1512 se římská říše officiálně jmenovala Svatá říše římská národa německého. Již Dalimilova kronika (1314) na mnoha místech mluví o Češích, např.: „Čechové na Prahu vzběhnú a Poláci ote všeho sběhnú. Čechové prostřěd hradu stojiechu, málo jich bieše, pro to za Poláky neběžiechu. Čechové sě neozřěchu, druzí názi sě s stráně plaziechu.“ (facsimile)

Butcher the Arabs

Israelští fascisté každoročně oslavují dobytí a annexi Východního Jerusaléma židovským státem: „Je to novodobý a nepříliš významný svátek v židovském kalendáři, ale je důvodem k radostným oslavám.“ Letos se bělokošiláči neomezili na průvod v Západním Jerusalémě, ale po vzoru orangistů jich 40 000 poprvé mašírovalo též ve Východním.

Odpůrci rasismu se shromáždili na antidemonstraci: „Inside the neighbourhood several hundred people gathered, with a group of them trading insults with a protest group of around 30 left-wingers holding banners reading: “Jewish-Arab solidarity against Fascism” and “Illegal settlements in east Jerusalem are an obstacle to peace.”“

Ochránci lidských práv v Gush Shalom Jerusalémský den kommentují takto: „Gush Shalom calls for abolition of "Jerusalem Day" and its removal from Israeli calendars, because it is a false holiday commemorating a false event. What is called "The Unification of Jerusalem" was in fact but the creation of a regime of occupation and oppression over the Palestinians of East Jerusalem.“

Transsubstanciace nezávadného symbolu v závadový

Tomáš Pecina upozornil na šílené usnesení ÚS ČR v. Š. V., jehož autorem je Miloslav Výborný. Nejlepší kommentář k němu podal jakýsi Dvořák. Výborný rozhodl: „Stěžovatel nebyl odsouzen pro pouhé nošení závadného oděvu či znalost významu číslic 88, ale pro schvalování nacistických zločinů, jež se projevilo právě tím, že na shromáždění politické strany, jež svým programem směřuje k vyvolávání národnostní, rasové, etnické a sociální nesnášenlivosti vůči určitým skupinám obyvatel České republiky (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 13/10 dostupné na http://nalus.usoud.cz), se prezentoval symboly s těmito názory sympatizujícími.“

To znamená, že tričko s číslicí 88 je samo o sobě nezávadné. Pokud si jej však někdo vezme na závadovou akci, např. shromáždění neonacistů, tak příchodem na ni se ipso facto transsubstancuje na závadové.

Za neméně odporné lze považovat Výborného předepisování, jak se má člověk k podnikatelům chovat: „Nelze akceptovat obhajobu stěžovatele, že byl nevinným nositelem oděvu a doplňků určité obchodní značky, protože není zvykem, aby běžný spotřebitel choval tak pozoruhodný obdiv a věrnost konkrétní obchodní značce, že by kromě jejího oblečení nosil i odznak s jejím logem.“

President vrací úder

Na rozhovor se samolibým Grušou reagovala hlava státu. A to poněkud přízemně: „Ale v jistou chvíli jsem se pokusil z Gruši udělat i politika. Dali jsme ho na kandidátku ODS do Senátu, ale ve volbách prohrál, protože to – k mému velkému zklamání – vůbec neodpracoval. Myslel asi, že to půjde samo, ale tak to v životě není. Udělal jsem ho ještě členem své vlády, ministrem školství, ale i v této roli naprosto selhal, protože nebyl zvyklý systematicky pracovat. Někteří lidé vám nikdy neodpustí, že jste jim pomohli – a oni to nezvládli. V tom Jiří Gruša není jediný.“

Na druhou stranu, Klausově poznámce o politické korrektnosti je nutno zatleskat: „Podle Gruši politická korektnost, světácky sklouzne do angličtiny a říká „political correctness“, znamená, „že se občas korigujete. Nic dalšího“. A to už mi rozum opravdu zůstává stát. Je v podstatě smutné, kam až je možné dojít. Snad jsem to ale pochopil. Jiří Gruša si z politické korektnosti, česky řečeno z obyčejného pokrytectví, udělal životní program.“

ProAlt разоблачён

Dovolil si napsat své pochybnosti o lidskosti politiky jediné demokracie na Blízkém východě. A to se neodpouští.

Jiří Gruša bezostyšně lže

Jiří Gruša se stejně jako Karel Hvížďala vždy vyznačoval rychlými a krajně povrchními soudy, tj. plácal, co mu slina na jazyk přinesla. Nyní se rozhodl, že to dá sežrat Klausovi, protože ačkoliv jsou spolužáci, má větší ego a dotáhl to dál:

„V poslední době jsem občas překvapen, že někdo v Česku začne žvanit třeba o tom, že politická korektnost je pitomost. A říkám si. Myslí to ten člověk vážně? Nebo ví vůbec, co ta political correctness je? Neví!

Na koho narážíte?
No, neříkal to Klaus?

* * *

Prostě, když jste dlouho u moci jako on, tak vás už nenapadne, že byste měl dělat korektury. A tak napadnete politickou korektnost. A „political corectness“ znamená, že se občas korigujete. Nic dalšího.“

Jak je to ve skutečnosti? „Politická korektnost je ideologie, která klasifikuje určité skupiny lidí jako oběti, jež potřebují ochranu před kritikou, a jejíž přívrženci věří, že jiný přístup nelze tolerovat.“

Top Gun Monologue

Nejslavnější scéna z filmu Sleep with Me (1994) – ukázka z filmu (illustrovaná).

Sheena Easton - 9 to 5

Jeden z prvních hitů 80. let. Z clipu však ještě dýchá atmosféra let 70.

Na počest všech konspiračních theoretiků

Netanjahuova adresa Kongressu

Kompletní přepis celé řeči.

Exekutoři za první republiky

Rozprava v Senátu v pátek 18. prosince 1931:

„Přátelé, takovou máme dnes demokracii a takové jsou poměry. Na vesnicích řádí neslýchaně exekutoři. Berní úřad v Žamberku vyslal do obce Orlice exekutora, který měl nařízeno, aby se dříve z obce nevrátil, pokud nezajistí 25.000 Kč. Dotyčný se náležitě činil. Obec, čítající 120 čísel, až na 14 čísel byla celá zfendována.

Ve Stěžerách u Hradce Králové byly v 60 rodinách zabaveny různé věci exekutorem. Ve Vodňanech obchodník se střižním zbožím dostal od berního úřadu vyrozumění, že jistého dne přijde o 9. hodině dražební komise dražit zboží, ale obchodník Bakule se o půl 9. hodině v krámě oběsil. (Sen. Mikulíček: Byl opravdu osvobozen!) A takových samovražd je spousta. Je také i takový případ, že zoufalec před dražbou udá na krátké závěti, proč se oběsil, a na konec napíše, že provaz odkazuje bernímu úřadu.

Mám ještě jeden příklad: Exekutoři jdou tak daleko, že zabavují i zlaté zuby v ústech.“

Slovo na dnešní den

„Not all the victims of the Holocaust were Jews, but all the Jews were victims.“
—Elie Wiesel: And the Sea Is Never Full, p. 129

Ten, kdo tvrdí přehnaně vysoké číslo o počtu obětí šoa, rovněž ji popírá: „As of 2007, there have been seen more references, or a return to references that there were 11 million victims in the Holocaust. As far as CHGS understands this issue from documents and analysis, this number is fictitious and actually can serve to undermine the teaching of the Holocaust Shoah.“

Updated.