via Malý čtenář: "Když jsem byl před třiceti lety jako školák v Brežněvově Sovětském svazu, nejvíce jsem žasl nad jedním úkazem. Když zastavila tramvaj, místo aby lidé nejprve vystoupili a pak uprázdněný prostor zaplnili nastupující, obě ty skupiny jako na povel vyrazily proti sobě a začaly se přetlačovat.Někomu to může připomenout ragby, jinému společnost beze stop potřeby spontánní organizace, ale výsledek je týž - ti, kdo chtěli vystoupit, se skutečně ocitnou venku, ti, kdo chtěli nastoupit, se skutečně ocitnou uvnitř, ale v oné „ragbyové“ verzi to celé trvá minimálně dvakrát tak dlouho, než kdyby se ti lidé seřadili."
A o Iráku: "Bylo to v roce 2003, těsně po pádu Saddáma Husajna, tedy v počátcích americké okupace a době poměrného klidu, kdy ještě nehrozily sebevražedné atentáty. O’Rourkea zaujalo rozdílení humanitární pomoci. Jak to, že ač kolem vládne mír, se Iráčané chaoticky a soupeřivě dobývají k náklaďákům? Proč se nechovají jako třeba Britové za druhé světové války, kteří i v době ohrožení tvořili spořádané fronty, s invalidy vepředu a ženami hned za nimi? Nemá ta společnost v sobě zakódováno něco špatného? Z neexistujících front v takové situaci vyvozoval svou skepsi k vývoji posaddámovského Iráku." K tomu dodávám, že podobně jako za WW II to fungovalo na Titanicu. Holt anglosaští gentlemen.
Fronty a nemožné chování se v nich ukazují asi na kulturu toho kterého národa.
OdpovědětVymazat