Lex Ferda II

Polemika s p. Vaněm.

Kdysi byl spor o to, zda existuje kommunistická ekonomika čili nic. Patří k největším vědeckým zásluhám Václava Klause, že ukázal, že žádná kommunistická ekonomika neexistuje, že se jedná pouze o přemonopolisovanou standardní tržní ekonomiku. Ekonomické zákony nemohou zrušit ani kommunisté. "Poručíme větru, dešti," zkrátka neplatí.

Podle mého názoru to samé platí i pro právo. Neexistuje žádné kommunistické právo. Jedná se pouze o deformovanou nepovedenou synthesu germánského a románského práva. Zákonodárce je nezbytné kádrovat. Buď totiž tvoří právo tak, že se blíží kýženému ideálu, nebo plodí paskvily. Je zajímavé, že v 1950s bylo právo kvalitní, byť mělo zvrhlý účel. Úpadek normotvorby začíná přijetím "socialistické" ústavy v roce 1960. Občanský zákoník z roku 1964 není nic jiného než karikaturou občanského zákoníku. Je smutnou visitkou establishmentu po roce 1989, že se dosud nezmohl na nic lepšího než na neústrojnou synthesu OZ z roku 1964 a z roku 1950, což je "občanský zákoník" dnes.

Kdy vlastně začíná dnešní právo? Podle mne v roce 1982, kdy byla přijata velká novela občanského zákoníku, která odstranila největší hrůzy z roku 1964. Rok 1989 žádný přelom neznamenal, právo dál tvořili titíž lidé podle stejných vzorců. Když si srovnáte novelu zákoníku práce z roku 1988 a 2000, těžko najdete nějaké rozdíly. Symbolem tohoto období je zákon č. 88/1988 Sb., o státním podniku, zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a vládní nařízení č. 137/1989 Sb., o závodním stravování.

Kommunisté samozřejmě svou nepodařenou eklektickou normotvorbu obalovali spoustou velkých slov. Jedním z nich bylo údajné zrušení rozdílu mezi soukromým a veřejným právem. Ve skutečnosti jejich kodexy tuto dichotomii přesně respektovaly. Druhé bylo opuštění přirozeného práva. To bylo přirozené; připuštěním přirozeného práva by se kommunistický régime stojící na chabých základech zcela zhroutil. Toto druhé thema bylo natolik tabu, že se o něm dokonce ani nemluvilo. Zrušení přirozeného práva se bohužel zakořenilo do myslí intelektuálů tak, že v něm hnízdí dodnes. Typickým výrazem je odpor k soudní normotvorbě. Profesionálové jsou zřejmě méně schopni tvořit právo než zlobbovaní politikáři.

De lege lata tak dnes znamená, co je napsáno i v nejzapadlejší vyhlášce, avšak nepříliš staré. To se musí bezvýhradně respektovat, protože to má náležitou formu, byť je to obsahem třeba i neprávo. Judikatura nikoho nezajímá, ba ani Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud. De lege ferenda jsou pak pouhé nezávazné úvahy, bez jakéhokoliv významu. Mezi oběma kategoriemi stojí čínská zeď. Výsledek? Popření spravedlnosti.

Trh nelze zrušit. Když vytvořím umělý segment regulovaného nájemného, co mi vznikne? Obrovský převis poptávky nad nabídkou. Protože cena nemá čistící funkci, poptávka je uspokojována jinak: zhusta korrupcí či podvody. Na to se máme nečinně dívat? Máme přihlížet anomii, kdy spory mezi nájemníky a pronajímateli se řeší i vraždami? Přídělové hospodářství je nepříliš šťastným řešením zcela výjimečných situací, nikoliv prostředek na výrobu politických bodů. Je mi líto, ale dědění nájmu po přeslici nemá s morálkou a spravedlností nic společného.