Nad jedním nálezem Ústavního soudu

Středověk neskončil, středověk trvá, zpívá skupina Lucie v jistém zapomenutelném filmu ze začátku 90. let. Autoři textu sice neměli na mysli nájemní bydlení, jak je upraveno platným právním řádem České republiky, avšak málokde by mohla být taková charakterisace přiléhavější.

Jak známo, komunistická ideologie vlastnictvím pohrdala a odmítala rovnost vlastnických forem, přičemž vlastnictví soukromé bylo v hierarchii vlastnickou formou nejméně privilegovanou a nejméně chráněnou. Mnohem důležitější než právo vlastnit bylo právo užívat. Velká novela občanského zákoníku z r. 1990 sice formální rovnost a atributy vlastnictví zakotvila, ale v celé řadě případů opomněla tuto změnu promítnout do zvláštních částí kodexu.

Nájemní byt je v dnešním českém právu chápán nikoli jako předmět podnikání pronajímatele, ale jako údělný statek nájemce. Nájemní právo k bytu je věčné a přechází ad infinitum z nájemce na jeho příbuzné, ale i na jiné osoby, jimž nájemce umožní společné bydlení, přičemž pronajímatel nemá na to, kdo v bytě bude se současným nájemcem - a tedy po něm - bydlet, žádný vliv; nájemce dokonce ani není povinen s pronajímatelem se o toto sladké tajemství podělit a jméno toho, kdo bude jeho novým vykořisťovatelem, nemusí pronajímateli oznamovat.

Nájemné, základní znak každé nájemní smlouvy, je přitom koncipováno jako pronajímatelem nestanovitelné a nezvýšitelné, úředně určené; "úřady", dobře si vědomy toho, kolik voličských hlasů mají pronajímatelé a kolik nájemci, jakékoli rasantní zvýšení nikdy nepřipustily. Žádná politická strana si nedovolí postavit proti sobě lobby "regulovaných nájemníků", dobře si vědoma, že dotčená privilegia nájemců by jim za jistých okolností dokázala prohrát volby.

Získat v restituci zpět dům "s nájemníky", to byla v 90. letech nejhorší noční můra každého majitele. Výjimečné nebyly ani případy, kdy pronajímatelé své nájemce nechávali vraždit, hájíce se pak u soudu zcela pertitentní konstatací, že platné právo jim nedává jinou možnost, jak se svého vlastnictví efektivně ujmout. Domy, v nichž k šílenství dovedení majitelé nechávají vypnout vodu, elektřinu a plyn nebo zazdít vchod, jsou něčím tak běžným, že se takové případy už ani nedostávají do zpravodajství medií.

Na obranu pronajímatelů se v posledních letech začal stavět Ústavní soud. Bohužel, před radikálním krokem opakovaně couvl a jeho rozhodnutí týkající se ochrany nájemního bydlení začínají připomínat hraběcí rady.

Ústavní soud především odmítl zrušit část občanského zákoníku, která nájemnická privilegia zakotvuje. Neměl ani tolik odvahy jako v případě zrušení páté části občanského soudního řádu, týkající se správního soudnictví, kdy byla neústavní část předpisu nálezem zrušena s odloženou účinností, takže Parlament dostal čas, aby tuto část nahradil novým procesním předpisem, soudním řádem správním.

Regulaci nájemného, které tak zdaleka nepokrývá ani náklady, jež musí pronajímatelé vydávat na údržbu domů, přitom Ústavní soud - nikoli z vlastní vůle, ale z obav před měnící se štrasburskou judikaturou - opakovaně označil za neústavní omezení vlastnického práva. Soudy by se podle jeho představ měly stát positivním zákonodárcem a chybějící předpis, upravující možnost zvýšit nájemné tak, aby pokrývalo pronajímatelovy náklady a poskytovalo mu i přiměřený zisk, nahradit vlastním rozhodnutím.

Jakým mechanismem by obecné soudy měly své rozhodování koordinovat tak, aby mezi jednotlivými pronajímateli nevznikala nedůvodná nerovnost, ovšem Ústavní soud neprozradil. Jeho postup tak připomíná vtip o mathematikovi, kterého se myši přišly zeptat, jak se mají bránit před kočkou. To je jednoduché, odpověděl mathematik, pověste jí na ocas zvoneček, takže uslyšíte, že se kočka blíží a budete mít čas před ní utéct. A jak to máme udělat?, ptaly se myši. To už je vaše věc, odbyl je mathematik. Já se zabývám čistou vědou, aplikační detaily mě nezajímají!

Nejnověji se Ústavní soud presentoval nálezem, podle něhož mají pronajímatelé právo domáhat se ušlého nájemného po státu, tedy po daňových poplatnících. Jak šalamounské a typicky české: politici, kteří škodu zavinili, zůstanou u voličstva oblíbeni, oblíben bude i Ústavní soud - jen daně budou zase o něco vyšší a daňový poplatník, kterému se nepoštěstilo bydlet v údělném bytě, bude teď platit víc, než by musel, nejen svému "neregulovanému" pronajímateli, ale zprostředkovaně i všem pronajímatelům "regulovananým".

Jak říkává Miroslav Macek: A defenestrace pořád v nedohlednu!