Poměrně málo zkoumaným fenoménem je interdialekt v Čechách (na Moravu, vyjma Znojemska, nezasahuje) – obecná čeština. Je velice starý, vzniká již v 14. století náslovným (protetickým) v- a pokračuje v století 15. transformací ý na ej (přes mezistupeň v aj): cýtit, sýr, vozýk, zýtra – cejtit, sejr, vozejk, zejtra a ahistoricky též praví – prý, weekend – vejkend.
Obecná a spisovná / hovorová čeština (francouzsky familier, formel & standard) je obdobou diglossie v arabštině, řečtině, němčině či norštině (RTF): "Běžný Čech ze západní většinové části oblasti se rodí do primárního jazyka, kterým je pro něj obecná čeština (někdy s menší příměsí dialektických prvků) a až od šesti let, kdy začíná chodit do školy, se dovídá, že mluví "špatně" a že správná čeština, kterou má mluvit a později také psát, je ta, se kterou ho seznámí paní učitelka, která se tak stává soudcem a nositelkou patentu na jazykovou správnost, ovšem jazyka odlišného; zároveň se tak stává i pramenem postupně vznikajících pocitů frustrací. Dítě a později dospělý je tak přeučován od té doby v tomto duchu. Výsledkem je, že čím vzdělanější je člověk, tím má často blíže k víře, že skutečnou mateřštinou je pro něj až ten druhý, tj. spisovný jazyk, zatímco mluvčí méně vzdělaný obvykle jen trpí pocitem nejistoty, co a jak je správné, zvláště má-li se vyjádřit písemně. Jinými slovy, přirozenou a silnou jazykovou intuici, se kterou dítě jako přirozený mluvčí přichází do školy, má dospělý mluvčí oslabenou, avšak novou intuici, tj. z onoho nového jazyka, do doby dospělosti plně téměř nikdy nezíská a zůstává mu onen pocit nejistoty, popř. inferiority. Tuto situaci silně podporuje i téměř už zvyková, periodická ortografická reforma (vždy minimálně jedna na generaci), což vyvolává pochopitelný odpor. Pocit nejistoty, zvláště u generací starších, se tak jen zvětšuje."
Hlavním problém obecné češtiny je písemná podoba, resp. absence její kodifikace, přesto i podoba spisovné češtiny je vysoce problematická: "Pravidla českého pravopisu, která se periodicky opakovala, se neopírala o žádnou skutečnou znalost jazykových poměrů a představuje tudíž dodnes sérii autoritářských a problematických změn, u kterých jejich autoři zřejmě jen vágně "cítili" jejich potřebu." Osobně proto v soukromých e-mailech obecnou češtinu nepoužívám a píšu spisovnou.
Updated.
A co teprve chudáci Angličani, kteří se teprve třeba v deseti dozvědí, že clothes a close jsou dvě slova. Jak ti musejí být frustrovaní. A já sázím o sto šest.
OdpovědětVymazatCože? Rozdíl mezi clothes a close je každému Anglosasovi patrný na první poslech.
OdpovědětVymazatA jak jste na to přišel? Mně to tvrdil jeden Američan a jeden Angličan, pravda, oba sice učili angličtinu v Čechách, takže asi byli ze spodiny, ale i tak mi jejich svědectví připadá hodnověrnější než Váš názor. (Mluvím o slovu, ne o případném kontextu ve větě).
OdpovědětVymazatTo je jednoduché. Šaty se vysloví kləʊðz, blízko se vysloví kləʊz. Jasně vidíte, že v druhém slově chybí hláska ð.
OdpovědětVymazatVidím pane Petersi, že jste nestrávil příliš mnoho času mezi dnešní anglickou mládeží ;-) Tvrzení Starého pána bych neviděl vůbec tak nereálně, zvláště v některých akcentech může být rozdíl ve výslovnosti obou slov minimální...
OdpovědětVymazatOK, možná, že ve vulgární výslovnosti rozdíl není, myslel jsem však, že Starý pán hovoří o výslovnosti standardní.
OdpovědětVymazatSamozřejmě, že jsem mluvil o výslovnosti vulgární, tedy té, kterou slyší normální dítě, zkuste vyslovit to "kləʊðz" tak, abyste si přitom nezasekl frenulum. Možná je to vulgární, ale učilo se to i v British Council.
OdpovědětVymazatHerec v shakespearovské hře vysloví "clothes" s -th-, ale to je tak asi všechno: v normální, zejména rychlé řeči tam není -th- slyšet, tak jako není slyšet j- v českém "jsem".
OdpovědětVymazatMyslím, že Váš příklad se "jsem" není úplně přesný, protože třeba já "j" poměrně často vyslovuju. Spíš bych to přirovnal ke "krkonošští" nebo tak něčemu (vím, že je na to jeden velmi dobrý příklad, ale nemůžu si na něj vzpomenout, vlastně si teď ani nemůžu vzpomenout, jestli se náhodou nepíše "krkonoští", pitomá senilní demence).
OdpovědětVymazattřeba já "j" poměrně často vyslovuju
OdpovědětVymazatMěl jsem patrně v parenthesi dodat, že někteří zaostalější mluvčí j- hyperkorektně vyslovují :-)
Až Vám bude 120 jako mně a Jaromírovi, tak budete taky říkat "jsem" a nebudete říkat "zaostalější", Vy pubescente:o)
OdpovědětVymazatA jinak to taky může být tím, že jsem zvyklý mluvit hlavně do diktafonu, kam diktuji i interpunkci, takže myslím, že to "jsem" je ještě relativně malá deformace:o)
Už se vám stalo, že jste "diktoval" interpunkci i v běžné komunikaci? Tedy, přesněji, už jste si všiml, že to děláte? :-)
OdpovědětVymazatPřesně o tom jsem mluvil, totiž psal.
OdpovědětVymazatNepřistihl, že bych to už řekl, ale přistihuji se, že to dělám v hlavě. Podobně se někdy přistihuji při tom, že "v hlavě mluvím" anglicky. Hlavně tedy odborně, ale výjimečně i laicky. Ale to už se mi myslím stalo i "doopravdy", že sem měl po "anglických" praktikách Čechy a rozjel jsem se v angličtině.
Horší ovšem je, že už jsem jednou klepal na vlastní dveře, a to dokonce zevnitř.