Marxista Ioannes Pragensis, kterého nikdy nezajímaly prameny, protože u nich hrozí, že by na jejich základě bylo možno skutečnost vyložit jiným, než jeho oblíbeným brožurkovým způsobem, na wiki napsal: "V parlamentu dokonce bývá dobrým zvykem svobodu slova rozšířit nad rámec jinak běžných zákonů a poslancům dát imunitu vzhledem k jejich projevům na parlamentní půdě." Panebože, zač mne trestáš? Proč opět taková ignorance? Ve skutečnosti ve státech s vyšší úrovní svobody slova, kde neexistují verbální trestné činy (např. ve Spojeném království), není v otázce svobody slova mezi poslancem a normálním člověkem žádný rozdíl.
Na druhou stranu, i když je to marxista, není to žádný blbec: "Internet má navíc tu nepříjemnou vlastnost, že snadno zesiluje negativní reakce: od do Vás oblázkem, vy do něj kamenem, on do Vás cihlou, vy do něj balvanem."
Alegorie: IP by mohl hypoteticky říct "ve městech je většinou povolena nižší nejvyšší rychlost než na dálnici." GP odpovídá: "Co je to za ignoranci? V zemích, kde není vůbec žádné omezení rychlosti, jsou si řidiči v obci a na dálnici rovni."
OdpovědětVymazatTolik k uvedení Spojeného království jako relevantního příkladu k tomuto Ioannovu tvrzení.
Širší imunita poslanců z hlediska svobody slova je výjimka, mám dokonce dojem, že nikde jinde něco takového nemají.
OdpovědětVymazatTo je správný logický argument.
OdpovědětVymazatHádat se s vámi nemíním. IP prokázal svou neznalost, na což GP správně poukázal, tím pro mě věc končí.
OdpovědětVymazatBožíčku, já se přece taky nechci hádat, vždyť jsem řekl, že je to správný a logický argument. :o) Pokud svůj první příspěvek i Peters myslel tak jako vy svůj první, tak bych nic neřekl - kdyby ho tak i napsal. Nebo jsem ho možná jen špatně pochopil z té složité právnické formulace. Od vás jsem to pochopil hned.
OdpovědětVymazatNejsem znalec práva na svobodu slova a věřím vám, že je skutečně výjimkou úprava, kde jsou parlamentní činitelé v dílčí sféře projevů v parlamentu lépe hájeni. Slyšel jsem to sice mnohokrát, ale od nikoho, kdo by byl nějakým odborníkem, a tudíž se tady hádat opravdu, ale opravdu nechci.
Pro vaši informaci, jednou z těchto výjimečných zemí je Německo (čl. 46 německé federální ústavy), kde je ovšem, jak známo, svoboda slova omezena téměř ve stejné míře jako v postkomunistických zemích.
OdpovědětVymazatMohu se ze zájmu zeptat, zda nevíte, kdy se toto ustanovení do německého právního řádu dostalo? Dovedu si ho představit jako poválečnou reakci na nacismus, jako meziválečnou reakci na staré Prusko, ale i jako princip přijatý jako kompromis pruskými absolutisty. Podobně v českém právu - je novinkou po roce 1989, po druhé světové válce (jako vymoženost komunismu by mne překvapilo), první republiky nebo ještě záležitost převzatá z rakouských ústav?
OdpovědětVymazatDěkuji za odpověď.
To nevím, ale nemělo by být problémem vyhledat si to v historických ústavách.
OdpovědětVymazatPatrně dědictví Rakouska-Uherska, nebo středoevropského 19. století obecně; jeden wikipedisto, cožpak vám není známa praxe "imunizování" cenzurou zabavených textů přečtením v parlamentu? (Pravda, Iuridictum se o ní též nezmiňuje...)
OdpovědětVymazatAno, Imunitu nemáme na Iuridictu pořádně zpracovánu.
OdpovědětVymazatToto byl vlastně původní smysl imunity, aby byli poslanci chráněni před zvůli panovníka a ten je nemohl trestat za to, co o něm v parlamentu nepěkného řeknou. Ve druhé polovině 20. století se tato forma imunity stala přežitkem a zůstala zachována pouze v zemích s omezenou svobodou projevu (postkomunistické státy, Německo).
Otázka je spíše, co vede k tomu, že v Německu je tak otřesný stav svobody (jak v zákonech, tak v praxi).
OdpovědětVymazatViděl bych to něco jako národní tradici. Ti, co hajlovali za Hitlera, podporovali Honeckera, nyní zase požadují např. přísnou kontrolu internetu a další zákony omezující svobodu projevu. Ve všech případech je též restrikce spjata s výraznou pozitivní propagandou režimu a jeho model.
Politický systém lze změnit snadněji než cítění lidu a jeho vládců.
ahl71 mne přivedl na jinou otázku: Myslíte si, že je lidská touha po svobodě věcí přirozenosti lidského ducha, nebo pouze důsledkem socializace (čili zda se v určitém rodinném či kulturním prostředí může zcela "přirozeně", neboli automaticky vyvinout jedinec, který bude mít touhu po svobodě oslabenou například ve prospěch touhy po stabilitě a jistotě, aniž by se tím cítil jakkoli omezován)?
OdpovědětVymazatTa otázka by potenciálně souvisela s diskutabilním, ale přece jen uznávaným konceptem přirozené podstaty lidských práv.
No, hodně obecná otázka, asi přesahující běžný rozměr zdejších diskusí...
Asi odhadujete, že já bych se přiklonil spíš k verzi druhé (svoboda jako sociálně/kulturně podmíněná potřeba), ale zajímá mne názor jiných.
Touha po svobodě není přirozeným lidským pudem takového druhu, jako touha po pohlavním styku nebo touha po zahálce, ale nejsem si jist, zda z toho můžeme vyvodit závěr, že by to byla jen sociálně podmíněná potřeba, tj. zda by bylo možno výchovou vytvořit "chovného člověka", který by tuto touhu nepociťoval.
OdpovědětVymazatOna ta otázka zní vlastně trochu jinak - není-li touha po svobodě přirozená, je tedy jen naučená? Pak se ve zcela jiném světle jeví i vaše formulace 'zda by bylo možno výchovou vytvořit "chovného člověka", který by tuto touhu nepociťoval.' - ve skutečnosti by to bylo právě naopak...
OdpovědětVymazatTo je filosofická otázka, a nejsem si jist, zda odpověď na ni, ať kladná nebo záporná, je vůbec verifikovatelná.
OdpovědětVymazatJisté je, že to, co člověk popisuje jako "touha po svobodě", je velmi silné a velmi těsně spojené s jeho osobností. Má-li člověk v životě ještě nějaké ambice (tj. není např. vážně nemocen), je tato touha vždy přítomna.
No, je to sice otázka filozofická, ale dost možná je to otázka, na kterou by mohla odpovědět kulturologická či antropolická studia. Pokud je to věc obecná, musí platit ve všech společnostech a více či méně ve všech historických obdobích, což mi ale nepřijde. Stačí si uvědomit, jak krátkou minulost termín svoboda má.
OdpovědětVymazatNemyslím. Výraz pro svobodu máte v latině (libertas) i v řečtině (ελευθερια), otázka osobní svobody byla tak či onak řešena všemi filosofickými směry a všemi významnými filosofy, Aristotelem počínaje.
OdpovědětVymazatByla řešena filozofy, ale nikoli jako otázka obecné všelidské svobody; v otrokářském systému to jaksi ani nebylo možné. Svoboda jako rovnost je koncept z historického (i politického) hlediska doslova moderní.
OdpovědětVymazatSvoboda jako rovnost je koncept z historického (i politického) hlediska doslova moderní.
OdpovědětVymazatSvoboda není rovnost, i v hesle liberté, egalité, fraternité jsou rozlišeny.
Pardon, napsal jsem to příliš zkratkovitě. Svoboda jako možnost pro každého, nebo jak to říct - svoboda jako věc přístupná každému. Zkrátka svoboda taková, aby byla považovatelná za věc privilegia, ale věc lidskosti. Právě tak mi z toho vychází svoboda jako věc kulturní, nikoli "humánní". Věc, která je někomu umožněna, někomu dopřána, nikoli každému vlastní. Ale mohu se mýlit. Ještě průkaznější by byl pohled na svobodu z úhlu jiných, neevropských kultur a civilizací.
OdpovědětVymazat