Pokračování polemiky s Magnem Maximem

Bohumil Doležal ve svém velkém rozhovoru pro Respekt řekl: "Tady se zavedla divná praxe, které nerozumím: v jedněch novinách nesmíte polemizovat s autory druhých novin. Nevím, kdo si tu blbost vymyslel, ale třeba Mladá fronta to dodržovala velmi tvrdě. To byla myslím strašná chyba, protože v důsledku toho u nás zanikly seriózní dialog, polemika, hádka jako běžný žánr. V solidní polemice musím konstatovat, co můj odpůrce řekl a proč s ním nesouhlasím. Dneska můžete názor autora zničit, jak chcete, a obrátit ho na hlavu a on se nemůže bránit, protože jste ho necitoval. Takhle se lidi pomlouvají, místo aby se opravdu hádali. Přitom je tak strašně důležité umět se hádat, rozpoznat, jaké chyby dělá váš oponent."

Nám po rozpadu Sprchy na Sprchu a Vrbu přišlo divné, že najednou "na sebe prskáme" ze dvou (nyní více) míst. Ale je to přirozené. Na serveru neokonservativního Klanu nemůže být místo též pro tradicionalisty či liberály. To by však nemělo bránit kultivované diskussi. Pomiňme nyní to, že Magnus Maximus není kultivovanosti schopen a soustřeďme se na to, že je schopen myšlenky.

V polemice s mým článkem Magnus píše: "Zajímavé je, že Evropa na kontinentě konservatismus, jakoby bez citu pro něj, nadlouho odhodila, a to velmi lehce. Zdroje se vytratily napůl v osvícenství a úplně v národoveckém romantismu 19. století. A dnes, po postmoderně, zde už žádný konservativism "nehrozí", leda jakýmsi neautentickým rozhodnutím pro něj, s uzávorkováním nebo odhlédnutím od mnoha jeho diskursních "ale". Neautentickým proto, že k němu potřebujem monotheismus, akcent na individualismus, odpor k velkým politickým systémům a silnému státu, minimalisaci významu národa atd. Přitom kontinent jede formou vládnutí již 200 let, kromě totalitních úchylek, ve francouzské megabyrokratické tradici, paternalistické a odtržené od potřeb lidí."

Na tom něco je. Národovectví není skutečný konservativism, nýbrž tupá modernita. Fungující byrokratický stát nemůže být cíl, nýbrž pouhý předpoklad.

Stejně jako národovectví je však nutno odmítnout monotheism. V nekonečných debatách, zda je lepší katholictví či pravoslaví, lutheránství či kalvinism, se daleko nedostaneme. Judaism není řešení, protože svět se požidovštit nechce a ani Židé by o to nestáli. Zbývá jen islám. To má být výsledek?

Zdá se, že možné východisko je skutečně v řecké a římském pohanství, koneckonců evropská civilisace je řecko-křesťanská, takže stačí odvrhnout tu druhou část přívlastku. Ale pozor, abychom nedopadli jako Julián Apostata! Jed z Judey je mocný:

Já slzy lil a zoufale pjal ruce
k té bílé Akropoli Athenině,
ne za svůj život, ale za smrt prosil,
na půdě athenské já za smrt prosil,
neb Hellenem jsem.
Říkali mi sice,
že k velkým věcem vyhlédl mě císař –
však já bych nejraději byl odvrhl všecko,
i rod i jméno...
A ten Konstantius,
vrah rodu svého, křesťany je chválen
jak vyvolený páně, v němž se dobře
zlíbilo bohu jejich!
Nízcí, podlí
jsou Galilejští!...