motto:
"…svaté biskupy Crhu a Strachotu. Přišli z Říma ("z Říma pravím, ne z Pikardie, ne z Wittenberku, ne z Kunvaldu, ne z Lhoty Rychnovské, Berlína, Žitavy…") a po 510 let potom slynul národ český ctnostmi křesťanství i zásluhami a zázraky světců – až v době krále Václava IV. dva Němci z anglické země bludy Viklefovy do Prahy přinesli."
—František Jan Vavák podle Josefa Pekaře in O smyslu českých dějin. Rozmluvy, Praha 1990, p. 336.
"Jde tedy o tuto stopu, je to ona, která dává dějinám Velké Moravy smysl. Obyčejně je spatřována v cyrilometodějském dědictví. To má něco do sebe pouze pro Balkán a východní Slovany, pro střední Evropu ale nehraje (oproti mínění většiny slavistů) žádnou důležitější roli."
Tento text se na blog nehodí, protože má příliš široký záběr. Nicméně neznám časopis, kde by ho bylo možné otisknout, a proto se alespoň pokusím usnadnit čtení pomocí mezititulků.
Východiska
Problém sv. Cyrila a Methoděje (Άγιοι Κύριλλος και Μεθόδιος, původně Κωνσταντίνος a
Μιχαήλ) nelze redukovat na otázku présentismu, jako to s
článkem Věry Tydlitátové
činí Ondřej Šlechta, a to i ve své
rozšířené versi. Problém je mnohem hlubší. Pokusím se poukázat na některé jeho fasety.
Co je historie?
Začít je nutno touto základní otázkou, o níž jsem již přímo na LW psal několikrát. Historie není primitivní
faktopis. Z chaotické
minulosti musíme fakta
vybrat. A jak? Prismatem dneška. Když čteme dnes Palackého, cítíme, jak je zastaralý. Protože má nesprávná fakta? Tomu je tak pouze ve zlomku případů. Ve skutečnosti je zastaralý, protože neodpovídá na dnešní otázky, nýbrž na 150 let staré. Domnělá herese
présentismu tak není ničím jiným než bojovým pokřikem faktopisců. Podívejme se na dvě encykliky: positivistickou
Grande munus a postmoderní
Slavorum apostoli (český
překlad). Dnes víme, že § 3
Grande munus ("Cyril went into the towns and homes of the Khazars. In a short time, after abolishing many superstitions, he won for Jesus Christ these people, who were taught by his word and moved by the spirit of God.") je rozporu s realitou, protože Chazaři byli judaisováni a když Cyril v roce 861 navštívil Chazary, kaganem byl Zachariáš. Ale jinak fakta v zásadě sedí.
Kdy slavit sv. Cyrila a Methoděje?
Je pozoruhodné, že se téměř nikdo nepozastaví nad
5. červencem, což není nic jiného než dobová
moravská katholická intrika Friedricha
Fürstenberga. V českých zemích se sv. Crha a Strachota od nepaměti slavili
9. března. Jenže "people could not travel to the planned massive festivities as easily, and therefore not in large numbers, on 9 March during the cold and muddy season, and that Lent was not an appropriate time for a joyful festival." Proto si našel datum, které by "vtipně" konkurovalo
6. červenci, tj. upálení Jana Husa.
Nicméně se ukázalo, že 5. červenec je svatými
přecpaný: sv.
Zoe Římská a později též sv.
Antonio Maria Zaccaria. Proto byl svátek v roce 1887 administrativně přesunut na
7. července, což se v českých zemích nerespektovalo. II. vatikánský koncil revidoval mnohé, mimo jiné svaté a
jejich svátky. Sv. Cyril a Methoděj byli v roce 1969 přesunuti na
14. února, den nebeského narození sv. Cyrila, tedy jeho smrti, což je obecně uznáváno jako správné datum.
Na Východě se sv. Cyril a Methoděj slaví
11. května juliánského kalendáře, tedy až do roku 2100 24. května, protože pravoslavní jsou většinou
starokalendářní. Tento den má vyjadřovat den vytvoření hlaholice.
Velmocenská politika
Oč šlo velkomoravskému knížeti? Morava byla
christianisována již dávno. Nicméně Rostislav hledal mocenskou oporu proti východofranské říši, jejímž králem byl Ludvík Němec (843–876). K tomu mu mohla posloužit jedině Církev, přičemž Rostislavovi bylo jedno, zda to bude z Říma nebo Cařihradu. Začala složitá velmocenská politika.
V roce
854 se Rostislav spojil s pohanským bulharským chánem Borisem I. proti východofranské říši. Ta se ale spojila s Chorvaty a Bulhary porazila. Toho využila i Byzanc a na Bulhary se vrhla rovněž. Boris se chtěl zahojit na Srbech, ale to se mu nepodařilo, neboť jej srbský kníže
Mutimir porazil.
Papež nechtěl Ludvíka Němce zbytečně dráždit, a proto Rostislavovu žádost nechal bez odpovědi. Rostislav se proto v roce
862 musel obrátit na Byzanc a někdy v letech
863–4 Cyril s Methodějem na Moravu dorazili.
V té době již probíhal otevřený konflikt mezi Východem a Západem, neboť to bylo v roce
858, kdy Chazar, sv. Photius I., svrhnul sv. Ignatia. Fótiovské schisma sice bylo sice definitivně zažehnáno v roce
886, kdy byl Photius vyhnán z Cařihradu, nicméně fótiovská frakce nikdy nepřestala existovat. V 11. století se zmocnila moci a dokončila roztržku mezi Východem a Západem.
Jeho podstatou byl spor o církevní hranice na Balkáně. V roce 863 Boris hodlal konvertovat na křesťanství pomocí východofranských kněží. Tomu ale Byzanc zabránila, takže Boris v roce
864 přijal východní ritus. Povstalé pohanské rodiny byly vyvražděny do posledního muže. Součástí protioffensivy Říma bylo ustanovení církevní autonomie Moravy zřízením panonské arcidiecese v roce
869. Nicméně v Bulharsku Řím neuspěl; na VIII. ekumenickém koncilu (869–870) se Bulharsko stalo součástí Východu.
Kulturní význam věrozvěstů
Bratři vymysleli umělý jazyk – staroslověnštinu – a umělé písmo – hlaholici. Je ahistorickým nesmyslem představa, že kněží salzburské arcidiecése (
aquilejský patriarchát nemá pro české země žádný přímý význam) snad kázali latinsky. Ve skutečnosti byla latinsky toliko mše. Papež pak schválil mši staroslověnskou, což pak v pravoslaví zkamenělo a žádné nové jazyky nejsou povoleny, na rozdíl od Vatikánu II.
Střet Okcidentu a Orientu
Je zjevné, že pozváním věrozvěstů o žádný střet Západu a Východu nešlo. Nicméně události nehodnotíme jen podle jejich okamžitého významu, ale i podle dlouhodobějších dopadů. Nebýt blahodárného roku
885, kdy byli z Moravy vyhnáni Methodějovi žáci, je vysoce pravděpodobné, že by české země spadly do
orientálního civilisačního okruhu, stejně jako Rusko. A to by byla největší tragédie českých dějin. Západ totiž v bojích o investituru caesaropapism úspěšně překonal, čímž vytvořil předpoklady pro vznik
demokracie. Ta je na Východě z podstaty věci nemožná.
A na tom nic nezmění různí nekritičtí rusofilové, kteří v Byzanci vidí jedinou římskou říši, jako kdyby nevěděli, že v roce
800 byla II. římská říše na Západě obnovena, nebo se pokouší Anglii obviňovat z caesaropapismu, jako kdyby nevěděli, že anglický král je toliko formální hlavou anglikánské církve, na rozdíl od Byzance, kde byl císař hlavou církve faktickou.
Pravoslavné hlediska vyjádřil Gorazd:
Život sv. Cyrila a Metoděje a jejich poměr k Římu a Cařihradu (1936).