Před 3 lety jsem volně přeložil článek
"Weg mit der Partei!" (Ivan Pfaff), uveřejněný u příležitosti 50. výročí tzv. Plzeňského povstání v »Die Zeit«.
Die Zeit - 22 / 2003
"Pryč se Stranou!" (Napsal: Ivan Pfaff)
Oni byli ti první: 31.května 1953, dva týdny před povstáním 17.června v NDR (Něm. demokratická republika), se pozdvihli v Plzní dělníci a studenti, aby bojovali proti komunistické diktatuře.
Dějiny antikomunistického a antisovětského hnutí ve Východním bloku, které mohlo triumfovat až teprve v r. 1989 v důsledku rozpadu moskevského systému, začínají v našich učebnicích obvykle povstáním ze 17. června 1953 v NDR, jehož 50. výročí se nyní blíží. Jakkoliv byla tato vzpoura odvážná - sláva náleží dělníkům české Plzně, kteří povstali po Stalinově smrti jako první. Také jejich protest se rozhořel na hospodářských požadavcích a rychlosti požáru přerostl v povstání proti režimu, které zachavátilo i jiná města. Sbor národní bezpečnosti (SNB, komunistická policie) a vojáci jej nakonec krvavě potlačili.
Stalin byl právě tři měsíce mrtev, když na západním konci jeho impéria zaplápolal oheň odporu proti sovětské nadvládě. 17. června 1953 demonstrovali dělníci vých. Berlína a všude v NDR; o tři roky později mělo dojít v Polsku ke generální stávce a v Maďarsku k národnímu povstání. Na počátku jsou ale Češi. Dělníci západočeské Plzně byli těmi prvními, kteří se přesně před 50-ti lety, v poslední květnový den r. 1953 pozvedli proti diktatuře.
Přitom od převzetí moci KSČ v Praze uplynulo teprve 5 let. Pomocí zastrašování,
teroru a v neposlední řadě i vlivem vměšování se Moskvy, strhli komunisté (kteří z
prvních svobodných voleb r. 1946 vyšli vítězně se 40-ti % hlasů voličů v Čechách a 30-ti % na Slovensku) na sebe vládu a 7. června 1948 vytlačili z úřadu také prvního poválečného čsl. presidenta Edwarda Beneše. Komunistický režim teroru ovládl brzo celou zem a Státní policie (StB - státní bezpečnost) utvořila stát ve státu. Členové ostatních politických stran byli eliminováni, pronásledováni, vězněni, ba i dokonce vražděni. Benešův následovník, komunistický vůdce Klement Gottwald, se nezastavil ani před svým nejbližším spolupracovníkem Rudolfem Slánským, "obhájcem nacionálních cest ke komunismu". S požehnáním Moskvy ho nechal usvědčit z "trockismu" (Lev Trockij, ruský bolševický politik, zakladatel a vůdce 4. internacionály - pozn. překl.) a "titoismu" (maršál Josip Bros Tito, poválečný president Jugoslávie - pozn. překl.) a v prosinci r. 1952 nechal popravit.
Již IX. sjezd strany r. 1949 zamítl Slánského myšlenky a usnesl se opustit tradiční lehký průmysl (textil, sklo ... aj.), dík kterému zaujímalo ČSR před válkou 10. mís-to ze všech průmyslových států, a místo toho vybudovat těžký průmysl a vsadit hlavně na zbrojení. Tato nová orientace vedla ale v krátkém čase k bezpříkladnému hosp. ú-padku, k pravidelnému hroucení se hospodářského života a ke stoupajícímu strádání obyvatel. Právě dělnictvo toto pocítilo velmi znatelně a bylo stále nespokojenější. Ani Gottwaldova smrt (dodnes ne úplně objasněná) 14. března 1953 po jeho návratu z Moskvy, kde se vůdce KSČ zúčastnil Stalinova pohřbu, neslibovala nové perspektivy.
Jsou strhávány rudé prapory a osvobozováni vězňové
Konfrontováni tlačícím nedostatkem potravin (zemědělství se právě kolektivizovalo), 28 % -ní inflaci a narůstajícím odpíráním práce, nevěděli si Gottwaldovi nástupci žádné jiné rady, než provést drastickou měnovou reformu, která 31. května 1953 zne-hodnocovala peníze v hotovosti v poměru 50 : 1, výplaty, renty a úspory pak 5 : 1. Tyto ztráty byly ale zmnohonásobeny zrušením potravinových karet (přídělů) a ohrom-ným zdražením na nově zavedeném "volném trhu". Současné zvýšení pevně stanovených prac. norem o 23 % a nový systém odměňování (platů) vázaný vyšším výkonem, rozdmy-chávaly explozivní náladu mezi dělníky ještě víc. Zvlášť když se viděli i podvedeni: Pouze 36 hodin před oznámením měnové reformy totiž prezident státu Antonín Zápotocký ještě v rozhlasu (pozn. překl.) ujišťoval veřejnost, že takový krok nepřichází vůbec v úvahu, protože "koruna (Kčs) je pevná".
Večer, 31. května ve 22 hodin, přinesl rozhlas o měn. reformě poprvé hlášení. Zpráva se bleskově rozšířila v halách tradičního plzeňského strojírenského podniku Škoda; 17 000 dělníků noční směny vstoupilo spontánně do stávky. Po příchodu ranní směny v 6 hodin se rozhodlo, táhnout do města. Ještě předtím měli být zalarmováni kolegové ze Železáren Ostrava a Kladno, tak jako i v dalších podnicích. Tu dochází k první vážné meziudálosti: Padá výstřel - je krátce po sedmé a podrážděný člen záv. stráže se pokusil odradit rozhořčeně dělníky od útoku na zavřenou hlavní podnikovou bránu. Dotyčný strážný je dopálenými dělníky zlynčován, celá stráž odzbrojena a vrata stržena. Krátce po devátě hodině dosahuje protestní průvod hlavní plzeňské náměstí.
Také zde, jako i později demonstrantům ve vých. Berlině, jde protestujícím lidem nejprve o ekonomické cíle. Ale brzy se však již hněv obrací zcela všeobecně proti pražskému režimu. Především poté, co se jeden komunistický funkcionář pokusil roz-vášněný lid zastrašit a přimět k návratu do závodu. Se zlou se potázal: Dav lidí soptících vzteky ho udupává k smrti.
Nyní se stala situace neudržitelnou. K poledni zaútočí 6 000 dělníků na nádhernou starou radnici, vytáhnou ven spisy a spálí je veřejně na ulici. Otevřeně revoltující masa posílena o téměř 2 000 studentů z Plzeňské fakulty strojírenství ovládá k veče-ru celé město. Lidé zřizují na přístupových ulicích barikády, obsazují telefonní a telegrafické centrály, krajské správy orgánů KSČ, StB a SNB a ničí jejich spisovou agendu; budova Státní bezpečnosti (StB) je v plamenech. Městská SNB a Lidová milice (LM), které se ani nezmohly na velký odpor, jsou odzbrojovány a všechny výsostné znaky režimu, které se dostanou do rukou, jsou veřejné spáleny.
Dělnický revoluční výbor přebírá vedení a za pomoci ukořistěných zbraní zaútočí odpoledne na blízké vězení Bory - druhé největší v Československu. Přes 100 polit. vězňů je volných a většině z nich se později daří útěk za hranice do Rakouska a Německé spolkové republiky.
Politická hesla naplňující vzduch a pokrývající stěny plzeňských domů ukazují, jak se mění protest od demonstrace proti špatnému hospodářství až k povstání proti režimu: "Žádáme zvýšení platů!", "Žádáme snížení cen!", "Pryč s vykořisťováním dělníků!", "Pryč s rudými buržousty!", "Pryč s komunisty!", "Chceme svobodu!", "Chceme svobodné volby!", "Pryč s diktaturou!", "Chceme svobodné Československo!", "Pryč se Stranou!", "Pryč s vládou!", "Pryč s katy národa!", "Smrt lidem od SNB!", "Vrazi!", "Upalte je zaživa!", "Fašisti, esesáci, gestapáci!", "Smrt zločincům!"
Rudé prapory jsou trhány, stranické legitimace páleny. Nenávist lidu se obrací v prvé řadě proti StB a jejím konfidentům - tucty tajných policajtů jsou zbity, samo-justice žádá oběti na životech. Z arsenálu již dobytého vězení jsou přivlečeny další pušky. Místní protest hrozí rozhořet se po celé zemi.
Vláda v Praze propadá panice. Nyní již stávkují dělníci i na Kladně a v Ostravě. Je rozhodnuto okamžitě zasáhnout za použití násilí. Krátce po 20. hodině dosahují Plzeň 2 pluky SNB o síle 8 000 mužů, posílené jednotkou armády s 2 500 vojáky a 80 tanky z Prahy. Jenže dělníci se postaví na odpor: Pokouší se lahvemi s benzínem zapalovat tanky, a ačkoliv jsou pouze bídně vyzbrojeni, daří se rebelům zcela zničit 9 tanků a dalších 20 zapálit. Dochází k pořádné pouliční bitvě, z mnoha domů, domovních vchodů a střech praskají výstřely. Několik esenbáků (členů SNB) a vojáků umírá, je ale za-bito i 40 povstalců. Teprve ke druhé hodině ranní se pražským oddílům daří vytlačit dělníky že středu města; o den později, dopoledne 2. června, se vzdávají i poslední, kteří se stáhli do objektů Škodovky.
Následuje vlna masového zatýkání, které padlo za oběť 650 lidí, na podzim 1954 je popraven údajný vůdce. Mnohem schovívavěji dopadají represálie v Ostravě a na Kladně, protože většina tamnějších dělníků (dohromady přes 50 000) se při svém povstání omezila na podnikové areály a nedala se na pochod do města.
Došlo ještě ke krvavé dohře: V jednom z mnoha trestních táborů v Uranových dolech Jáchymov se v ranních hodinách 2. června skupina 20-ti vězňů dozvěděla o plzeňském povstání. V domněni, že udeřila hodina svobody, přepadli své stráže z nichž 3 usmrtili, vyloupili sklad zbraní a prchli se 14-ti nabitymi samopaly směrem ke státní hranici. Než-li ji ale mohli vůbec dosáhnout, byli dostižení pátracím oddílem a došlo k mnohahodinové přestřelce mezi zabarikádovanými uprchlíky a tajnými poli-cisty, operujícími ve volném terénu. Zemřelo 7 státních úředníků a zahynulo 9 vězňů; zbylým jedenácti se útěk podařil.
Přes drakonickou reakci režimu se chopilo stávky a demonstrace dalších 19 velko-podniků v Čechách a na Moravě (pouze na Slovensku zůstalo vše v klidu): Podniky těžkého strojírenství ČKD v Praze (Českomoravská Kolben-Daněk) a ČKD v Blansku, západně od Brna, železárny a hutě v Třinci a Bohumíně, nedaleko od ostravské uhelné pánve, kde se stávkovalo také v Hutích - Karviná (v blízkosti polských hranic). Krom toho se přidala automobilka a zbrojovka ve Strakonicích (v jižních Čechách), zbrojařský velkopodnik v Brně, chemická a muniční továrna v Pardubicích, automobilky Škoda Ml. Boleslav, obrovské hutě NHKD ve Vítkovicích u Ostravy, komplex výroby leteckých motorů v Jinonicích u Prahy, výrobce strojního zařízení v Hradci Králové a Olomouci, továrna Tatra v Kopřivnici a vagónka ve Studénce, obě vých. Morava, továrna na výrobu pneumatik v Otrokovicích u Zlína, Stalinovy závody - chemický kombinát - se sídlem v Záluží u Mostu a v "Oberleutensdorfu"(??), konečně také strojirny v Jablonci nad Nisou.
Všude se pokračovalo ve stávkách a demonstracích ještě skoro týden, až do noci z 5. na 6. června. Celkově stávkovalo v celých Čechách a Moravě přibližně 360 000 dělníků. Počet těch, kteří ve městech k tomu i vyšli do ulic, byl nižší; dosahoval asi čtvrt miliónu. Bylo to povstání, které otřáslo celým státem a v pražské centrále moci vyvolalo hlubokou krizi - první od komunistického uchopení moci vůbec.
Práva tvář "sociálního demokratismu"
Vedení komunistické strany muselo poznat, že "nepřátelsky proti státu" nejednali pouze jen dělníci samotní, nýbrž že při demonstracích spolupochodovali i členové KSČ. Na konferenci 10. června zjistili šokovaní straničtí sekretáři, že "ve velkých závodech stáli komunisté na špičce protistátních akcí a Lidová milice se zdráhala zakročit".
Prezident státu Antonín Zápotocký dal najevo svoje rozhořčení, zároveň ale hned partajní soudruhy omlouval jako svedené nepřítelem: Nepokoje měly být dílo "imperialistických agentů". Zápotocký deklaroval politiku tvrdé ruky, a se souhlasem centrály Odborů bylo rozhodnuto, nemilosrdně pronasledovat původce nepokojů i lidí v zákulisí. K tomu vyhlásil ministr obrany 14. srpna (tedy dvaapul měsíce po bouřli-vých událostech) nekompromisně, že každá budoucí vzpoura nebo odpor proti státní moci budou okamžitě znemožněny nasazením vojska.
Plzeň ale nyní platila za tradiční "pevnost" české sociální demokracie, a vskutku velký díl stávkujících se hlásil k této, před 5-ti lety oficiálně zlikvidované straně (podobně jako v NDR byla nuceně sjednocena s komunisty). Pro KSČ tedy dost příležitostí, aby ještě tvrději postupovala proti sociálním demokratům. Krajským sekretariátům bylo nařízeno, "důsledně odhalovat pravou tvář reakce, předevsim sociálního demokratismu". A také v jejich Zásadách o hospodářsko-politické situaci v ČSR, které byly schváleny vedením strany 2. srpna 1953, se nachází stanovisko, že KSČ měla "být znatelně oslabena vinou nositelů občanské ideologie, především sociálního demokratismu".
V rezoluci o pár dní později (z 5. srpna) došla komunistická strana s konečnou platností k závěru: "Reakce v Plzni používala těch samých hesel, metod a způsobu boje jako také později, 17. června, činila reakce v Berlině. To jen dokazuje, že její nepřátelské vystupování proti státu bylo řízeno západnimi imperialisty". Samozřejmě nic z toho není pravda - v samotné závěrečné zprávě plzeňské StB se lze doslova dozvědět, že při stávce a následném povstání ve městě se mělo jednat o nepřipravené a neplánované akce. Nebylo poznat nejmenších příznaků pro řízení ze zahraničí.
Zcela bez účinku ale vzpoura přece jen nezůstala: Již 8. června se otřesený režim rozhodl vzít zpět všechna opatření z 31. května (s výjimkou měnové reformy) a roz-hořčenému obyvatelstvu vyjít vstříc několika málo hospodářskými ústupky. Po této stránce přineslo povstání také naprosto hmatatelný úspěch.
Ovšem vlastní historický význam je ale jiný. Neboť zde, v přechodu od hospodářsko-sociálního protestu k odporu proti systému, se prvně ukázalo klasické schéma všech pozdějších dělnických nepokojů ve Východním bloku - od 17. června (NDR) k nepokojům v Polsku r.1976, které konec konců, po druhé vlně stávek r. 1980 měly vést k zalo-žení svobodných odborů Solidarita. Poprvé zde byl mocensky aparát jednoho ze států Vých. bloku konfrontován s odporem lidu, s masovými stávkami a demonstracemi. Režim musel rozpoznat, že ho mohlo zachránit pouze násilí. Ale stát dělníků, který nechává střílet na dělníky - to byl úplný morální bankrot.
Především se ale ukázalo, že se český národ nestal ani po téměř 14-ti letech dikta-tury (nejprve obsazení německými nacisty, pak komunistický režim) žádnou "apatickou" masou, nýbrž že si zachoval sílu k odporu proti zvůli a diktatuře. Samotné povstání Plzně stojí na začátku dlouhé cesty východoevropských států ke svobodě. A když se dnes podíváme zpátky, na tu dobu, kterou musíme svízelně vysvětlovat našim dětem se všemi jejími absurditami, zmatky a trápením, pak můžeme s pohledem na plzeňské děl-níky říci: Oni byli ti první, oni šli kupředu.
Autor je historik a žije v Heidelberg(u).