Jsou do značné míry záhadou. Bývá označován tu za liberála, tu za konservativce, ale nic z toho nesedí. Sofistikovanější nálepka zní, že je "konservativně–liberální", ale to je podobný nesmysl, jako kdyby někdo řekl, že je "horko–studený". Konservativism a liberalism jsou jako oheň a voda. Byť mají v porovnání se socialismem mnohé společné, v některých aspektech (homosexualita, svoboda projevu, euthanasie, potraty) se člověk musí vždy rozhodnout, zda bude liberálem či konservativcem.
Proto je nutno přivítat
flame war, která se na Jiném právu rozvinula o článku, který se původně jmenoval
Václav Klaus se přihlásil k ideovým základům totality. Takto explicitně formulovaný odpor většiny právníků k ekonomovi Klausovi nakonec nenechal tu menšinu, která jeho názory sdílí, klidnou. Své názory proto v diskussi představil i blízký spolupracovník presidenta republiky,
Pavel Hasenkopf.
První komplexní hodnocení Václava Klause přinesl
Tomáš Pecina. Ačkoliv jeho text je výstižnou zkratkou, ve výsledku se jedná spíše o karikaturu. Byť i karikatura může mnohé osvětlit, osobně dávám přednost neutrální deskripci.
Vynechám názory protistrany na theorii práva, protože se domnívám, že president republiky v tomto oboru ucelené názory nemá, takže přejímá názory Hasenkopfovy. Podstatnější jsou názory politické, které jsou zjevně autentické. Je problém, jak je představit, aby z toho nevznikla aforistická zkratka. Proto zvolím rozsáhlé, co nejvýstižnější, citace:
ideály do právní teorie nepatří. Různá společenská uspořádání jsou různě chtěná různými skupinami lidí, právo je jen zboží svého druhu, a prohlásit některé vztahy za přirozené považuji za poměrně pokrytecký způsob, jak svým představám de lege ferenda poskytnout výhodu ještě před jednáním.
Iusnaturalismus patří do politiky a ne do práva, a kdo se k němu hlásí, minul se povoláním: Měl se dát na politiku a ne na právo. Svým způsobem je takový člověk demokracii mnohem nebezpečnější, než sebešílenější poslanec, protože onen poslanec podléhá aspoň nějaké veřejné kontrole – i kdyby byl sebepitomnější, pořád má větší právo rozhodovat o tom, jak mají druzí žít, než z řetězu platného práva utržený soudce, který někdy není odpovědný ani sám před sebou.
Oněmi měkčími variantami [zrušení dělby moci] jsou zcela nepochybně myšleny jakékoli pokusy o vychýlení checks and balances z rovnováhy, např. o odpoutání jedné moci od zbylých dvou. Takovou měkčí variantou byl třeba včerejší názor Petra Pitharta, který ve svém projevu zjevně pozapomněl, že zákonodárcem je Parlament a nikoli vláda, stejně jako různé pokusy o nekontrolovatelnost justice.
Neexistuje žádná absolutní spravedlnost, absolutní přirozenost, žádné absolutní dobro, žádné absolutní zlo.
Smyslem tvorby práva není najít správné uspořádání, smyslem je najít fungující uspořádání - takové, abychom se tu pokud možno nepokousali. Tudíž je třeba vycházet z toho, co lidi chtějí, a ne z toho, co si myslíme, že je pro ně dobré.
Vám se normativní teorie nelíbí? Mně ano. Vše tam do sebe zapadá s matematickou přesností a netřeba si tudíž nic domýšlet, vymýšlet a vůbec cucat z prstu.
Důvod, proč Václav Klaus není liberálem, přesvědčivě ukázal
Matěj Šuster. Je však
konservativcem? Není, protože má neúctu k odkazu předků a Církev mu nic neříká. Je neokonservativcem? Není, protože Nové americké století není koncept, který by podporoval. Čím tedy je?
Připadá mi, že je jakýmsi postmoderním positivitistou. Postmoderním je proto, že sdílí skepsi k velkým vyprávěním jako je (paleo-, ale i neo-)konservativism. "[P]rávo je - a má být - výsledkem
(a nástrojem) politiky. Nikoli naopak. Cítí-li právník vnitřní potřebu právo tvořit, nechť kandiduje do parlamentu a získá k tomu mandát." Já jako
koherenční iusnaturalista se naopak společně s konservativci domnívám, že politika je nástrojem práva.
Positivistou je proto, že se hlásí k
preskriptivním positivistům (J. Allen, J. Waldron, T. Campbell, J. Goldsworthy): "Demokratičtí právní positivisté požadují, aby jmenovaní soudci byli co nejvíce omezeni rozhodnutími volených zákonodárců." Ve své absolutisaci demokracie je tak Klaus velice blízko neokonservativcům, kteří svým konceptem
bránící se (opevněné) demokracie (jejím autorem je potomní přední nacista Carl Schmitt) ji často redukují na tyrannii většiny. Jak říká
Jan Petrov: "Materiální i imateriální blahobyt společnosti závisí na jemném vybalancování mezi vládou lidu a vládou řádu. A soudci ÚS (jmenováni poměrně nepřímo) a prezident (volen jen o málo příměji) reprezentují spíš ten řád."
Updated.
