Válka v Libyi

Už dlouho jsem se chystal, že napíšu článek o situaci v Libyi, protože jsem plně souhlasil s Havlovou analysou: „Zvlášť, když se to bude příliš dlouho protahovat a Kaddáfí se bude zabedňovat a páchat další a další zločiny, bude zásah nutný. Může mít různou podobu. Od pomoci tamním povstalcům přes blokádu vzdušného prostoru po cílený atak na místa, kde se schovává Kaddáfí.“ Havel byl tehdy lacině odsuzován jako proponent humanitárního bombardování, ačkoliv tehdy bylo alternativ více.

Nakonec mne k reakci přiměly až kryptokommunistické výlevy Kapitána a Tribuna (1 a 2). Ukazuje se, že dnešní generace nad 50 let je ve své většině naprosto ztracená, kommunistická indoktrinace u ní byla úspěšná. Jak to se projevuje?

Nenávistí. Základním znakem kommunismu je nenávist. Zde se jedná o nenávist k establishmentu. Kapitán snaživě vyhrabal obrázky plukovníka Qadháfího (قذافي; qðáfí) s předními světovými státníky. A co má být? Qadháfí byl přední světový terrorista. V Lockerbie má svědomí 270 mrtvých, v Berlíně 3. Když se polepšil, nebyl žádný důvod s ním nezačít kamarádit. Nebo jak jinak by si Kapitán představoval ocenění zlepšení chování? Dále se mýlí v tom, že v České televisi je šplhounská censura. Ve skutečnosti jde o to, že na základě omezených kapacit nejsou stará videa k disposici.

Paranoidními spikleneckými theoriemi. Zpráv o Libyi bylo málo ne proto, že by západní establishment něco tajil, ale proto, že tam bylo jednoduše málo novinářů – v místech bojů prakticky nikdo. Útok na Libyi se zakrýváním ničeho naprosto nesouvisí, leda snad se zakrytím neschopnosti pomoci rebelům. A proč to trvalo tak dlouho? Inu, pro hloupé řeči krasoduchů, kterými je jakkoliv krvavý diktátor vždy milejší než naděje na lepší régime. Humanitární intervence nemůže nastat vždy, když se někomu na zemi děje křivda. Musí mít nějaké hranice. V Egyptě byla diktátorova reakce ještě v mezinárodně tolerovatelných proporcích, v Libyi již měla znaky genocidy.

Fanatickým panslovanstvím. Vše, co je proti Srbsku, je špatně. Kosova je líčena jako nefungující stát, jako kdyby Srbsko bylo o něco lepší. Jugoslávskou zradu Československa dávno všichni panslavisté zapomněli: „V lednu 1939 vypověděly Jugoslávie a Rumunsko oficiálně své spojenecké závazky.“

Situace v Libyi se měnila každým okamžikem. Nejdřív to vypadalo, že jakékoliv protesty Qadháfí krvavě potlačí. Pak ale povstalci obsadili v podstatě celou zemi (až na Tripolis). Vypadalo to, že Qadháfí je vyřízený. Ten se ale vzpamatoval a znovu obsazoval město za městem, až zbylo jen hlavní město Kyrenaiky, Benghází. Západ tomu všemu tupě přihlížel a nedělal vůbec nic. Proti veškerým úvahám o pomoci rebelům vystupovalo Rusko, Čína a Německo – pacifistická Osa zla. Zcela oprávněně Karel Dolejší v Blistech spekuloval o tom, jakým způsobem bude povstání potlačeno.

Až přišel čtvrtek 17. 3. 2011, kdy rada bezpečnosti OSN schválila resoluci 1973, kterou Rusko ani Čína překvapivě nevetovalo (Německo vetovat nemohlo). Přitom její § 4 je velice silný: „The Security Council Authorizes Member States that have notified the Secretary-General, acting nationally or through regional organizations or arrangements, and acting in cooperation with the Secretary-General, to take all necessary measures, notwithstanding paragraph 9 of resolution 1970 (2011), to protect civilians and civilian populated areas under threat of attack in the Libyan Arab Jamahiriya, including Benghazi, while excluding a foreign occupation force of any form on any part of Libyan territory, and requests the Member States concerned to inform the Secretary-General immediately of the measures they take pursuant to the authorization conferred by this paragraph which shall be immediately reported to the Security Council“.

Oficiálním důvodem pro Osu zla byla žádost Arabské ligy, ale o tom si dovolím pochybovat. Trapná přitom byla Merkelová, která tvrdila, že zdržení se Německa není neutralitou. A co tedy jiného? Dále tvrdila, že resoluci nepodpořili, protože se nechtějí účastnit vojenských akcí. Tohle myslí opravdu vážně? Typický příklad nechutně pokryteckého politika. Nicméně, dělící linie jde v Německu napříč stranami, včetně SPD.

Kapitán má pravdu, že iniciátor zásahu byl Sarkozy (opération Harmattan); David Cameron (operation Ellamy) se přidal z opportunismu, Obama neochotně (operation Odyssey Dawn) a otázkou je role Stephena Harpera (operation MOBILE). Sarkozy jako první a jediný uznal povstalce. Vojenské akce začaly v sobotu 19. 3. 2011, když Qadháfí porušil příměří uložené radou bezpečnosti OSN. V 15.15 Francie oznámila, že zahájila vojenský útok proti loyalistům. V 17.45 zničila první cíl.

Nicméně Kapitán se opět plete, že by Západ toleroval, jak proti němu nějaký diktátor vyvíjí zbraně schopné ho zasáhnout. Kdyby se o něco podobného Qadháfí pokusil, byl by smeten už dávno. Ano, nynější válka 4 (F+UK+USA+C) proti Libyi je hloupá. Ale je to proto, že Západ spal, když rebelové vítězili a nijak jim nepomohl. Qadháfí je pak málem smetl, což bylo nepřijatelné.

Updated.

To často psané dd u Qadháfího pochází z walesštiny.

Zabrždění vzduchu při výslovnosti souhlásek

podle místa:

1. labiální (rty – v, f)
2. dentální (zuby – anglické th)
3. alevolární (za zuby – s, t, r)
4. palatálně alevolární (dále za zuby – š)
5. palatální (na patře – ch)
6. velární (zadopatrové – k, ng)
7. uvulární (úplně vzadu v ústech – arabské q)
8. glotální (v krku – h, ráz)

podle stupně:

1. plosiva (úplné zastavení proudu vzduchu – p, t, k)
2. afrikáty (úplné zastavení kombinované s frikativy – kombinace d + ž = dž)
3. frikativa (zdržují jej do slyšitelného tření – f, s, š)
4. aproximanta (zbržďují jej jen málo – r, l)

Pramen: Paželv.

Antinominalistická kritika evoluce

Ačkoliv jsem slíbil, že se ke sporu nominalismu a realismu již nebudu vyjadřovat, narazil jsem na oprávněný výsměch Filipa Tvrdého antinominalistické kritice evoluce z pera Jířího Fuchse: „Seriózní argumentace je u takových myslitelů nahrazena blouznivými úvahami o "nutném určením subjektu", "tělesné duchovní životní dynamice", "aktivní potenci", "dedukci mohutností", "živé substanci s interní finalitou" a podobných zhůvěřilostech. Stačí ale na chvíli zavřít - či lépe vyhodit z okna - sumy Tomáše Akvinského a otevřít jakoukoli z učebnic evoluční biologie, které předkládají celou řadu přesvědčivých důkazů ve prospěch evolucionismu: bohatý fosilní záznam, nálezy přechodových forem mezi taxony, přímá pozorování činnosti přirozeného výběru a vzniku nových druhů, geografické rozložení živočichů a rostlin, embryonální vývoj organismů, četný výskyt rudimentálních orgánů a vlastností, zjevně nedokonalý design nebo umělý výběr.“

Sdílím Tvrdého kritiku neothomistické hatmatilky. Fuchs nejprve z neznalosti kritisuje biologický pojem druhu: „Evolucionisté se popravdě řečeno o nějaké odůvodňování svého pojmu druhu nestarají. Jednoduše jej komponují z toho, co jim přijde pod ruku.“ Ve skutečnosti biologové obvykle druh obecně definují jako soubor jedinců, kteří jsou schopni plodit plodné potomky. Tím je jasné, že např. kůň domácí (Equus ferus caballus) a osel domácí (Equus asinus) jsou dva různé druhy, neboť mula (potomek osla a klisny), ani mezek (potomek oslice a hřebce) plodní nejsou.

Fuchs poté „vyvrací“ evoluci spekulací o millionté opici, tj. takové opici, která je schopna porodit člověka, ačkoliv million ostatních to nedokáže. Tím však jen ukazuje nesmyslnost a statičnost neothomismu. Ve skutečnosti historicky není mezi opicí a člověkem nějaká čínská zeď, jako je tomu dnes. Člověk vznikl tak, že nějaká uzavřená malá skupina opic získala mutaci, která ji odlišila od ostatních opic a přiblížila člověku. To se mnohokrát opakovalo, až vznikl dnešní člověk. Funguje to naprosto stejně jako na pozorovaném vzniku nového druhu.

Neexistenci čínské zdi můžeme prakticky pozorovat. Např. vlk obecný (Canis lupus) a pes domácí (Canis familiaris) byli v původní Linného klassifikaci dva druhy. Ukázalo se však, že je to omyl, a proto byl v roce 1993 pes reklassifikován na pouhý poddruh vlka, tj. Canis lupus familiaris.

A svou latentní mohutností si Fuchs, jíž se pokuší vymanit ze závislosti na prostředí, si také nijak nepomůže. Byl do roku 1900 každý člověk latentně schopen objevit theorii relativity? Nebo aspoň většina?

Attak trollů

Budižkničemové se v poslední době nudí. Nemají nic lepšího na práci, a tak jeden z nich, který se podepisuje jako jeden přední český wikipedista, zavítal na LW. Upozorňuji tohoho grasela, že tady mu pšenka nepokvete, takže udělá lépe, když potáhne tam, odkud přišel.

Anonymní kommentáře

Protože někteří kommentátoři nebyli schopni respektovat tento jasný pokyn: „Anonymní kommentáře jsou krajně nežádoucí, a proto budou bez dalšího mazány,“ formální možnost svůj příspěvek nepodepsat jsem zrušil.

Úvaha o Novém Bydžově

Trefná Věra Tydlitátová: „Nenechme se mýlit nějakými tanečky okolo Nového Bydžova, je to jen folklór. Přijde deset patnáct agroskinů, pár černě oděných salónních nácků spolu se svým prťavým a mírně otylým Vůdcem, zamávají vlajkami, zachrochtají cosi do megafonu a pak se rozlezou po hospodách. Halasné protesty několika aktivistů proti vandasovskému mejdanu jsou předem zakalkulované do celé akce. […] Od té doby, co jsem viděla, jaký zájem měli odpůrci nácků o dění v Plzni před dvěma roky, už těm jejich záchvatům občanského aktivismu nevěřím. Tehdy jsem si vyslechla, že je Plzeň moc daleko, že protest proti nacistickému pochodu organizují jenom Češi, že náckové nejdou okolo synagogy, takže se toho pražští aktivisté odmítají zúčastnit, protože se jich to netýká, prý tam bude stejně málo lidí, a proto je lepší dělat shromáždění jenom v Praze.“

Causa Wolf – 10 let od normalisace theologické fakulty

Před 10 lety (na konci roku 2001) Pravda a láska ukázala, jaké je schopna volit prostředky k dosažení svého, když katholickou theologickou fakultu University Karlovy očistila od tradicionalistů.

Je nutno uvést, že křehké příměří mezi tradicionalisty a modernisty vypověděli tradicionalisté, když v roce 1996 z fakulty vyhodili neomodernisty Štampacha a Halíka. Reakce Pravdy a lásky na sebe nenechala dlouho čekat, přičemž původně se persekuovaných modernistů nezastala. Vlk: „Chápu, že pan doktor Štampach je právem rozhořčen a ztrácí trpělivost kvůli způsobu, jakým byl z fakulty propuštěn, ale nemyslím si, že by ho tato situace opravňovala k tomu, aby označil děkana Wolfa vlastně za exponenta bývalého režimu. To hraničí s právní postižitelností.“

V prosinci 1996 byl Václav Wolf zvolen potřetí děkanem KTF UK. Universita ani arcibiskupství to nehodlalo respektovat. Proto byl novým děkanem zvolen tradicionalista Jaroslav Polc, Wolfův člověk. V prosinci 1999, když mu mělo vypršet volební období, byl novým děkanem opět zvolen Václav Wolf. Dne 28. února 2000 jej Vlk vetoval. Proto byl děkanem znovu zvolen Polc.

Aby se porážka modernistů neopakovala potřetí, zahájil stát 14. prosince 2001 řízení o odejmutí akreditace. Ta byla skutečně pozastavena a 3. ledna 2002 dostala KTF UK nucenou správu. V únoru 2002 byli tradicionalisté z fakulty vyhozeni, Wolfovi Vlk dokonce odebral kanonickou missi. Dne 2. prosince 2002 byla normalisace dokončena a fakultě byla vrácena akreditace. Dne 31. ledna 2003 byl novým děkanem zvolen modernista Ludvík Armbruster, čímž byla normalisace završena i formálně.

Závěr: Křehké příměří porušili intolerantní tradicionalisté, když vyhlásili modernistům válku. Nicméně processy, které rozpoutali, semlely je samotné. Modernistům lze proto vyčítat, že chovají stejně jako oni: Mezi Wolfem a Vlkem nebyl z procedurálního hlediska žádný rozdíl. Wolf: „Připomíná mi to některé události z mé pedagogické praxe, například okolnosti, za nichž jsem musel v době hluboké totality opustit Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Jenomže tehdy jsem měl proti sobě komunistické pochopy a ne lidi, kteří se tváří jako demokraté.“

Jak učit dějepis

K názorům Tomáše Houšky Zbytečný dějepis jsem více než skeptický. On vychází z marxisticko-strukturalistického pojetí (pars pro toto: „V roce 1500 vydal panovník tzv. Zemské zřízení království českého. Podpořil tím - nebo naopak zakonzervoval ekonomickou situaci u nás? Byl dokument vítězstvím měšťanů a obchodníků, nebo šlechty? A jaké to mělo důsledky pro naše postavení v Evropě?“), které bylo in v 50. a 60. letech, ale nyní už je překonané. Pokud někdo chce učit historii moderně, tak by neměl zapomenout na postmoderní obnovu narrace (a to i v politických dějinách) a také na dějiny každodennosti a mentalit. Positivistické seznamy dat a událostí jsou skutečně passé, v tom má pravdu.

Na druhou stranu bych silně varoval před záměnou historie a ideologie. Příkladem je Mnichovská dohoda: „Na Mnichovské smlouvě není klíčové, kdo jmenovitě ji podpisoval ani kterého data to bylo. Je na ní kruciální poznání, že s agresory v principu není možná dohoda a ustupování agresorům nikdy nevede k míru, ba právě naopak.“ Tato interpretace je čistá ideologie. Na německo-francouzských vztazích za Bismarcka či na studené válce vidíme, že jednoduše neplatí. Místo toho může Mnichovská dohoda sloužit jako poučení o velmocenských zájmech, zradě, mythologii („Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon. Čí ruce ho rozhoupaly? Francie sladká hrdý Albion. A my jsme je milovali.“), významu veřejného mínění („mír pro naši dobu“) apod.

Sporný je i Houškův rozvrh výuky do 4 ročníků:

1. od pravěku do roku 1444
2. od roku 1444 do 1740
3. od 1740 do 1900
4. od 1900 do současnosti

Osobně bych rozvrh navrhoval jiný:

1. Pravěk redukovat na jednu hodinu a začít starověkem. Skončit v roce 1073
2. od roku 1073 (počátek papežství sv. Řehoře VII. a tedy Západu jako mentální entity) do 1789
3. od 1789 do 1918
4. od 1918 do současnosti

Vladislavské zřízení zemské

V současné době se hodně diskutuje o státní maturitě z dějepisu. Jedním z příspěvků je i článek Tomáše Houšky Zbytečný dějepis. Nejvíce mne tam zaujala otázka č. 11 ze vzorového testu:

Léta božieho tisícieho pětistého: za najjasnejšieho kniežete a pána, pana Wladislawa Uherského a Českého krále ec. a markrabi Moravského ec. kterýž jest rozmnožitel pokoje, řádu a práw, saudow a sprawedliwostí mezi wšemi swými poddanými, a skutečně to chtě a dokonce řiedě, aby bohatý i chudý pod Jeho Milostí pokoje a saudow a sprawedlností mohl užiti, a k tomu aby se mohl kaţdý wystřieci a wywarovati, kteréž pokuty jsú, kdoţby pokoje a práw a saudow a sprawedlnosti rušitel byl: ráčil jest JM´powolenie dáti pánom a rytieřstwu w koruně České, aby svá práwa po wšech dskách wyhledali, a to w jedny knihy wšecky sepsali.

Jako každý absolvent české právnické fakulty poznám Vladislavské zřízení zemské (1500) i poslepu – produkt bojů 19. století o české státní právo, které podivuhodným způsobem zůstaly zakonservovány ve výuce dodnes. Nicméně úryvek má absurdní pravopis. Tak jsem po něm zapátral.

Zjistil jsem, že pochází z Palackého Archivu českého, protože původní pravopis je úplně jiný. Autor testu se zjevně inspiroval wikipedií, protože v ní se odkaz na AČ nachází, zatímco odkaz na faksimile se tam nikdo dát nenamáhal. Autor testu by si však měl uvědomit, že od roku 1862 se pravidla pro vydávání raně novověkých pramenů poněkud změnila. Jsou v zásadě dvě možnosti: Buď je vydat dnešním, tj. poreformním (1850), pravopisem, nebo bratrským, tj. transliterovat je. Druhý způsob pro odborné texty převládá.

Blahořečení vraha

Člověk se může snažit ke katholictví přistupovat s úctou, ale takový úlet, jako jsou úvahy o blahořečení vraha Jacquesa Fesche, které zahájil bláznivý Lustiger, znamenají, že i nepředpojatý člověk má s katholictvím stále větší problém.

Nový Stodolův blog

Před 2 dny, 2. března 2011, katholický positivista Jiří J. Stodola založil svůj nový blog: antiatheistický Magnus error. Zatím se zdá, že je to víceméně jen blog proti Filipu Tvrdému, ale uvidíme. Graficky je velice zdařilý, jen písmo by mohlo být větší – nové šablony pro Blogger vypadají opravdu pěkně.

Process polenský

Nenápadný wikipedista Sapfan přidal na wiki odkaz na stenozáznam hlavního líčení kutnohorského processu s Hilsnerem. Je to strhující čtení; autopsie („já jsem, poněvadž se o té věci velmi mnoho hovořilo, chtěl z autopsie poměry ty poznati“) tentokrát poskytuje nečekaný zážitek. Pozoruhodné je, že státní zástupce (návladní) byl líný již tehdy; všechnu práci odřel předseda senátu.

Čeští novináři jsou o hilsneriádě velice vzděláni, takže ignoranci jim zde vyčítat nemohu; vyčítám jim nedostatek novinářské práce, tj. přílišné spoléhání na sekundární literaturu.

Update: životopis Zdenka Auředníčka, Rudolf Vrba: Vražda v Polné a židovská otázka v rakouském parlamentě (1899) – censurovaný šestákový pamflet, Tomáš Garrigue Masaryk: Význam procesu polenského pro pověru ritualní (1900) a německá verse Die Bedeutung des Polnaer Verbrechens für den Ritualaberglauben (1900)

Případ Bátora

Původně jsem chtěl napsat cosi na obranu Ladislava Bátory. Na Facebooku se kvůli tomu hádám až do krve. Ale pak jsem si poslechl podcast rozhovoru s ním. Ten člověk je mediálně krajně neobratný. Jeho kandidatura za Národní stranu tedy asi nebyla náhoda. Jediné, co by se dalo podepsat, je toto: „Podívejte se, dneska například v lidovkách napsal pan Petráček, že je mu fuk, proč jsem kandidoval za Národní stranu a že je mu fuk, jestli jsem skutečně řekl, že mými vzory je Haider nebo Le Pen či nikoliv. Že je mu to fuk. No tak jestliže takhle se vyjádří deník jako jsou Lidové noviny, tak pak víme, že za tím bylo něco jiného, než co jako mělo koncentrovat pozornost. Prostě ti lidé nechtějí, oni nesouhlasí s mými názory a nejde jen o to, že by mi brali snad dokonce legitimitu, ale chtějí, abych byl existenčně nebo společensky zničen.“

Zbyněk Petráček: „Říká-li Bátora na adresu svých názorových odpůrců, že jsou „škůdci národa“, je pak úplně zbytečné zkoumat, jestli se doslova hlásil, či nehlásil k Haiderovi či Le Penovi. […] Proč „autentický pravičák“ Bátora kandidoval v roce 2006 za Národní stranu Petry Edelmannové? To nám může být fuk. Ale proč ho prezident hájí? To by nám fuk být nemělo.“

Proto považuji za dost vtipnou parodii Věry Tydlitátové. Obdobný pokus Hradní partičky je už příliš těžkopádný.

Updated.

Jak to chodí v nemocnicích

Baxa: „Když přihlédneme ku poměrům lékařským musí nás zaraziti malé služné, které jest přáno lékařům sekundárním, neboť takovíto sekundární lékaři, kteří mají velmi mnoho práce, a jsou v pravém slova smyslu zapražení dnem i nocí, mají zl. 33 měsíčního platu. Jejich byty jsou v tak špatném stavu, že by málokdo se odvážil tam zůstávat, kdoby tam zůstávati nemusil. Na příklad v některých odděleních jsou okna příliš vysoko, tak že skutečně to vypadá jako v některé věznici, kde dotyčný obyvatel této světnice, kdyby chtěl vyhlédnouti z okna do boží přírody, musel by teprve po žebříku vylézti, jako v celách vězeňských.

Dále ve třetím dvoře nemocničním jsou světnice takové, že po cely den slunce tam nepřijde, a že na podzim a na jaře a zejména v zimě musí se tam vlastně mimo několik hodin poledních po celý den svítit. Rovněž tak, pánové, jest postaráno o opatrovnice právě takovým způsobem, ovšem u porovnání s jejich službou. Neboť dostávají 6 až 10 zlatých měsíčně ovšem se stravou, mají službu každodenně 12 hodin a mimo to ob. den ma býti tam celý den i noc, tedy 24 hodin. Podobně na klinikách plat assistentů obnáší 600 zl a počítá se ročně na 5000 návštěv. Během poslední doby se vyvinulo že i zámožnější lidé chodili na kliniky, aby zde dožadovali se bezplatné rady, proti čemuž se ohrazovali vším pravém lékaře praktičtí, a tu učinila správa opatření, že místo, aby takové lidi odkázala na praktické lékaře, kteří mají vtom svém povolání a od toho žijí, nařídila, aby zámožnější lidé, kteří přicházejí na kliniky, platili jakýsi poplatek k účelům kliničním. Tedy tím způsobem přetěžují se jednak assistenti kliniky, a jednak se zase ujímá výživa praktickým lékařům, kteří pravě od svého povolání živí býti musí.

* * *

Stěžují si zajisté naši lékaři, že jsou přetíženi, nejen snad prací s nemocnými – konečně stížnosti v tomto směru nejsou tak přílišné – ale že jsou přetíženi různými písařskými, byrokratickými pracemi. V tomto směru by bylo zapotřebí nápravy, by se hledělo k lékaři jako lékaři, který má co činiti se zdravím, a nikoli jako k písaři a úředníku.“

Lesk a bída diskussí

Každé zásadní rozhodnutí má závažné důsledky, které nelze předem v úplnosti předvídat. JzP splnil své slovo, za což mu děkuji, a Discussion Speed přestala parasitovat na Lucerně wikipedie. Poslední parasitní odkaz je z 23. ledna 2011.

Stalo se to, co se předvídat dalo. Chroničtí žvanilové příliš nereflektovali na výzvu JzP zahajovat diskusse na zajímavá themata vlastními podněty (kromě Vodníka). Žvanění se tak do značné míry přeneslo i sem, někdy i v docela brutální podobě. Jenže to mi nevyhovuje, to jsem vždycky odmítal. Vzorem LW nejsou diskussní blogy jako Nová Sprcha, Eretz nebo iAtheism. Vzorem pro LW jsou informační blogy jako Slepecká hůl, Παραγραφος, Jiné právo nebo Delicious Malého čtenáře.

Někdo může namítnout, že třeba na Jiném právu debaty jsou. Ano, ale na jiné úrovni, než je hospodské pokřikování à la Novinky. A ani Παραγραφος ani Jiné právo neuniklo vpádu dilettantů a s tím souvisejícími flame wars, ať už to byl Fortuna nebo hádky o Fialu.

Využívám proto této příležitosti a přizpůsobím LW více svému cíli. Lucerna wikipedie byla dne 15. února 2006 změněna na kollaborativní blog. Hvězdnou hodinu zažila, když na ní psal Tomáš Pecina a Alkibiades. LW tehdy mívala kolem 300 přečtení denně. Po jejich odchodu kollaborativnost skomírala a nikdo nereflektoval ani na nabídku zde hostovat. Proto po 5 letech, od dnešního dne (27. února 2011), LW opět měním na one man show.

Psát kommentáře do diskussí LW je privilegium, nikoliv právo. Nebude-li příspěvek shledán přínosným, může být bez předchozího upozornění smazán. Zejména se to týká chronického žvanění. Ve vlastním zájmu proto učiníte lépe, když se zaregistrujete jako pravidelní čtenáři.

Poslední příspěvek k antinominalismu

Když jsem zahajoval debatu o antinominalismu, tak jsem měl na mysli Gogův pokyn: „Nechci Petersovi křivdit, ale opravdu jsem asi ještě nezažil případ, kdy by se pokusil diskusnímu partnerovi poctivě a srozumitelně vyložit problematiku, o které se diskutuje.“ I když zřejmě asi jinak. Není cílem LW opakovat středoškolské učivo. Cílem LW je informovat: o zajímavých nebo důležitých věcech, a to na vyšší úrovni než je učebnice pro střední školy.

Spor mezi nominalismem a realismem je zajímavý i důležitý, neboť ovlivňuje anglosaské (nominalism) a kontinentální (realism) myšlení. Není to tak, že by jeden z nich byl správný, jak si myslí zdivočelí realisté. S našimi znalostmi ten spor vůbec nedokážeme rozhodnout. Jde o to, že podle toho, jaký koncept zvolíme, takovou dostaneme strukturu myšlení. A ta je buď užitečná nebo negativní.

Zásadní nevýhodou nominalismu je neúcta k systému. Problémy se v něm řeší ad hoc, až když nastanou. Hlavním principem nominalistického uvažování je If it's not broken, don't fix it. Realism naproti tomu tenduje k ideologičnosti a touze po exaktnosti za každou cenu (binárnímu myšlení).

Na toto vše jsem chtěl poukázat a demonstroval jsem to na Vodníkovi. Ten to však vzal úkorně a uchýlil se k trollingu. Pokus vysvětlit mu vadu jeho úvahy nepochopil. Vodníkovo jednoduché binární myšlení tak nedokáže pochopit jakoukoliv složitější úvahu, kterou jinak chápou všichni.

Vražedná kombinace ideologisace a touhy pro exaktnosti měla za výsledek, že Gogův pokyn se změnil v jeho karikaturu. Proto nadále nebudu kommentovat Vodníkovy antinominalistické kousky, neboť ho to uráží a poučení z toho nemá, a pokud možno už ani nebudu rozvíjet úvahy o antinominalismu, neboť čtenáři si z toho jen utahují.

Existují rasy?

V návrhu jednoho evropského dokumentu se píše: „According to recent scientific thought, there are no races. In biological terms, Homo sapiens today is not divided into different races nor sub-types. Since the 1970s, molecular biology and population genetics have shown that such systematic divisions fail to do justice to the tremendous diversity of and fluid transitions between geographic populations. Further, most genetic differences between people are found within a single geographic population. Dividing humans into different races thus no longer reflects the state of current scientific research.“

Nikoho asi nepřekvapím, že se jednalo o německý návrh; v SRN je politická korrektnost zakořeněna zvlášť silně. Toto vyjádření převahy víry nad realitou jsem zpochybnil poukazem na to, že existují 3 základní druhy lidských fenotypů: europoidní, asijský a černošský. To, že se neliší mozek bělocha, asiata a černocha, ještě neznamená, že neexistují biologické rozdíly v jejich vzhledu, stejně jako biologické (nikoliv mentální) rozdíly mezi mužem a ženou.

Zajímavé je, jak jsou hlasatelé politické korrektnosti schopni zpochybňovat něco, co každý vidí na vlastní oči. Zdivočelý antinominalism v praxi, idea převážila nad realitou.

Hranice mezi řeckopravoslavnými a ruskopravoslavnými

Pravoslaví je stejně jako protestanství rozpadlé na mnoho sekt. Hlavní dělící čára je mezi novokalendářníky a starokalendářníky. Budeme se zabývat pouze novokalendářníky, protože starokalendářních sekt je tolik, že by to vystačilo na zvláštní článek. Dochází tam ke změnám, např. v roce 2007 se ROCOR ze starokalendářní stala novokalendářní.

Novokalendářníci se rozpadají na starokalendářní novokalendářníky, tj. takové pravoslavné, kteří sice používají starý kalendář, ale jsou v obecenství s těmi, kteří používají nový kalendář. Ve zkratce se jim říká ruskopravoslavní, zatímco čistí novokalendářníci jsou řeckopravoslavní, až na Bulhary a Poláky, kteří jsou v orbitu ruskopravoslavných, takže jsou pod jejich značným vlivem.

Dalším definičním rozdílem mezi ruskopravoslavnými a řeckopravoslavnými je postoj k Americké pravoslavné církvi (OCA). Všichni novokalendářníci jsou sice s ní v obecenství, ale pouze ruskopravoslavní uznávají její samostatnost (autokefalitu), což vylučuje, aby k ruskopravoslavným patřila jerusalémská, srbská a albánská církev.

Příčiny jsou mocenské, stejně jako vznik pravoslaví v roce 858, kdy caesaropapisté v Cařihradu zbavili úřadu Římu věrného sv. Ignáce a založili tak vlastní schismatickou řeckopravoslavnou sektu, která v Cařihradě definitivně zvítězila v 11. století pod záminkou filioque.

Nový kalendář zavedl cařihradský patriarcha. Protože podle ruskopravoslavných jim nemá co diktovat (v tom mají pravdu), nový kalendář neuznávají. Ale protože je obecenství s ekumenickým patriarchou obecným znakem pravoslavné pravověrnosti, zůstávají s ním v obecenství, na rozdíl od starokalendářníků, pro něž je nový kalendář symbolem herese.

Autokefalitu OCA vyhlásila Moskva. Protože podle cařihradského patriarchy na území nepatřících do jurisdikce žádné z autokefálních církví (jako je Amerika) smí autokefalitu vyhlašovat pouze ekumenický patriarcha (v tom má pravdu), řeckopravoslavní autokefalitu OCA neuznávají. Protože jsou však USA příliš důležité, zůstávají s OCA v obecenství.

Přehledná tabulka 14 autokefálních novokalendářních církví:

Pořadí	Církev	Nový kalendář		Uznání OCA
		Ano	Ne	Ano	Ne
1.	cařihradská	×			×
2.	alexandrijská	×			×
3.	antiošská	×			×
4.	jerusalémská		×		×
5.	ruská		×	×
6.	gruzínská		×	×
7.	srbská		×		×
8.	rumunská	×			×
9.	bulharská	×		×
10.	kyperská	×			×
11.	řecká	×			×
12.	polská	×		×
13.	albánská		×		×
14.	československá		×	×

Z toho jasně vidíme, že řeckopravoslavná je církev cařihradská, alexandrijská, antiošská, rumunská, kyperská a řecká; ruskopravoslavná je církev ruská, gruzínská a československá; nezávislá je církev jerusalémská, srbská, bulharská, polská a albánská.

Updated.

Pravoslavné rozkoly

Našel jsem přehlednou, rusky psanou, stránku o všech možných pravoslavných rozkolech. Píše se na ní například o nejrůznějších starokalendářních sektách. Kromě toho uvádí barvitý životopis představitele jedné z mnoha ukrajinských pravoslavných církví, metropolity Petra (Petruse), kterou Vodník považuje za jedinou pravou ukrajinskou pravoslavnou církev, ačkoliv „является одной из наиболее малочисленных и маргинальных неканонических религиозных организаций Украины“.

Update: Vodník se od svého neudržitelného výroku posléze distancoval.

Charpentier - Te Deum - preludium

Marc-Antoine Charpentier (1643–1704): Te Deum (1692, H. 146), Prélude

Šest ran do klobouku

Zkrácená verse kommunistické TV soutěže: 1 a 2.

Poučení pro Vodníka: Co je nominalism

Vodník se vyznačuje jakousi symptomatickou neschopností či neochotou přijmout a pochopit pojmy, které mu jdou proti srsti. Tak se rituálně zaklíná: „Samozřejmě za neexistence obecniny "naivní"...,“ aniž by pochopil, že celou otázku položil špatně. Proč?

Sloveso existovat je problematické v tom, že není jasné, co přesně znamená, pokud nehovoříme o přírodninách. Nominalism i realism se shodují na tom, že skutečně existuje konkrétní Alík, protože se vyskytuje v přírodě – je to přírodnina. Dále se nominalism i realism shodují na tom, že obecniny v přírodě neexistují – nejsou to přírodniny. V přírodě neexistuje obecný pes nebo naivita jako taková. To jsou pouhé pojmy.

Rozdíl mezi nominalismem a realismem spočívá v tom, zda obecniny existují před přírodou nebo až po přírodě. Podle realistů pojem pes nebo naivita existuje nezávisle na přírodě, pravděpodobně u Boha. I kdyby se pes evolučně nevyvinul, i kdyby všichni lidé byli zkušení, tak přesto by zde pořád byl ideální pojem pes či naivita, nicméně s nullovou instancí v přírodě.

Nominalisté odpovídají, že bez konkrétního psa či konkrétní naivity tyto pojmy neexistují. Lze samozřejmě vytvořit pojmy nezávisle na přírodě, ale pak k ní nemají žádnou vazbu. Např. neviditelný fialový jednorožec přírodninou není a nikdy nebude. Bylo by tedy možno vytvořit pojem psa (stejně třeba pojem opočlověk), ale pokud by pes evolučně nevznikl, neměl by žádný význam.

Z toho všeho vyplývá, že Vodníkova otázka: „Ale může být něco naivního na romantismu?“ postrádá smyslu. Není žádná ideální obecnina naivity, kterou vše poměřujeme a kterou Vodník marně hledá. Je pouze chování, situace, kterou označujeme jako naivní, abych si abstrakcí ušetřili příliš komplikované kasuistické vyjadřování typu „toto jednání je jako X, přičemž X je, když se tehdy a tehdy stalo to a to.“

Nejmladší soudci nejvyšších soudů

V romantické době (Poznámka na okraj: Vodník se pokouší vypátrat, co je správný a špatný romantism. Další illustrace antinominalistické pošetilosti.) bylo možné leccos. William Pitt Mladší se stal premiérem v roce 1783, když mu bylo 24 let. Joseph Story se stal soudem SCOTUS v roce 1811, když mu bylo 32 let.

Nyní však žijeme v jiné, postmoderní době. Z toho důvodu je zajímavá poznámka Jana Šmakala o nejmladších soudcích nejvyšších soudů dnešní doby. Andreas L. Paulus, který studoval práva ještě v době, když jsem už je studoval i já, se stal soudcem německého ústavního soudu v roce 2010, když mu bylo 41 let. Clarence Thomas se stal soudcem SCOTUS v roce 1991, když mu bylo 43 let. A konečně Christoph Grabenwarter se stal soudcem rakouského ústavního soudu v roce 2005, když mu bylo 39 let.

Nesektářské pojetí křesťanství

Philip Schaff: „On the Continent of Europe it is still customary to divide orthodox Christendom into three Confessions or Creeds—the Catholic (Greek and Roman), the Lutheran, and the Reformed—and to embrace under the Reformed all other Protestant bodies, such as Methodists and Baptists, or to speak of them as mere sects.“

Kdo je řidič

Tomáš Pecina napsal brilantní článek o absurdním českém neologismu *neřidič. Kdo je řidič? Ten, kdo právě řídí motorové vozidlo, the operator of a motor vehicle. Kapitán ale správně upozorňuje na to, že kromě pojmenování činitele je výraz řidič určen též pro status, tedy pojmenování toho, kdo umí řídit. Na otázku: „Jste řidič?“ lze tedy odpovědět: „Ne, řídit neumím.“

Nicméně existuje ještě třetí, byrokratické, vnímání: Řidič je ten, kdo má řidičské oprávnění, driver's licence. To je však absurdní, neboť tím se z pojmu řidič stává titul: Řidičem je pak ten, kdo nemusí řídit ani umět řídit, jen když je státem prohlášen za řidiče.

Toto absurdní pojetí je v české legislativě bohužel běžné, i když způsobuje značné problémy: Pokud někdo něco dělá, ale nemá na to papír, tak nemá ani status, který je sakcionován. Osoba s titulem je pak trestána hůře než osoba bez titulu. Příkladem je třeba banka, která je v § 1 odst. 1 zákona o bankách definována takto: „Bankami se pro účely tohoto zákona rozumějí právnické osoby se sídlem v České republice, založené jako akciová společnost, které přijímají vklady od veřejnosti, a poskytují úvěry a které k výkonu [těchto] činností mají bankovní licenci (dále jen "licence") (§ 4).“ Černá banka tedy podle bankovního zákona není bankou.

Polemika s Filipem Tvrdým II

Ve svém článku Neposkvrněné početí má Filip Tvrdý fakta v zásadě správně, ale nechápu ty nenávistné interpretace: „Popsaná situace je totiž úžasným příkladem nepoctivosti teologie a neúcty církve k pravdě.“

Výjimkou ze správnosti faktů je tvrzení: „Nauka o neposkvrněném početí byla po celá staletí interpretována tradičně, tedy jako Mariino otěhotnění bez přítomnosti pohlavního aktu.“ Citace evangelií sedí, ale početí Ježíšově se nikdy neříkalo neposkvrněné početí, to si Tvrdý vymýšlí. Navíc o početí Ježíše bez pohlavního styku nikdy žádný křesťan nepochyboval, takže mariánská dogmata nikdy nesloužila nějakému zamaskování Ježíšova početí, protože tam není žádná souvislost.

Čtyři mariánská dogmata mají úplně jiný důvod, než je početí Ježíšovo. Můžeme spekulovat o ženském prvku, o významu lidské stránky části sv. Trojice apod. Ale míchat hrušky a jablka k ničemu dobré není. Neposkvrněné početí nemá žádný přirodovědecký význam, protože hřích není biologický pojem. Dogma o neposkvrněném početí může tedy s klidným svědomím zastávat kterýkoliv přírodovědec.

Původní umístění článku.

Blátivost myšlení

Výrok A: „[S]měšnost vás, extremních nominalistů, spočívá v tom, že se tu dichotomii nominalism vs. realism snažíte vecpat úplně všude, i tam, kde v podstatě nemá co dělat.“ (zdůrazněno mnou) Výrok B: „Otázka skandálů je složitá, ale ukazuje se, že devadesát procent obvinění bylo falešných a že více než polovina odškodnění byla vyplacena lidem, kteří zneužili situace.“

Co mají společného? Blátivost myšlení. Jak píše Filip Tvrdý: „U člověka zběhlého v teologii je zcela obvyklé, že na podporu svých tvrzení používá smyšlené pseudoargumenty. Duka si data bezstarostně vytahuje přímo z análního otvoru, žongluje procenty sem a tam…“ Tohle nezbývá než podepsat. Taky to u věřících často pozoruji, ale abych se nedopustil stejné vady myšlení jako oni a neházel je všechny do jednoho pytle: Existují i opačné extrémy, jako např. Jiří J. Stodola, který naopak uvažuje až příliš exaktně, takže neumí rozlišit mezi poznaným a toliko dokázaným, mezi dokázaným a toliko projeveným.

Faktum nebo fakt

	jednotné číslo	množné číslo
1. pád	faktum/fakt	fakta/fakty
2. pád	fakta/faktu	fakt/faktů
3. pád	faktu	faktům
4. pád	faktum/fakt	fakta/fakty
5. pád	faktum/fakte	fakta/fakty
6. pád	faktu	faktech
7. pád	faktem	fakty

Pokud vynecháme nepoužívaný 5. pád a rovněž 4. pád, který se u neživotných substantiv přirozeně shoduje s 1. pádem, vidíme, že všechny ostatní pády se shodují, kromě 2. Přiznám se, že jako genitiv singuláru používám tvar faktu, zatímco v genitivu plurálu dávám obvykle přednost standardnímu tvaru fakt.

Původní obsah článku.

Polemika s Filipem Tvrdým I

Vodník upozornil na anotaci článku Discordant Sexual Identity in Some Genetic Males with Cloacal Exstrophy Assigned to Female Sex at Birth. Domnívám se, že z něj Tvrdý činí nesprávné závěry: „Snad je tak definitivně vyvrácena praxe, která od 70. let dominovala medicíně a jež byla založena na pseudovědeckých představách o sociální konstrukci genderu, který údajně nemá základ v biologické přirozenosti člověka.“

Oč jde? Na jedné straně je tady sex (česky pohlaví) jako biologická identita, tedy muž nebo žena. Na druhé straně je tady gender (česky rod) jako sociální projev této biologické identity, tj. chovat se jako muž nebo chovat se jako žena.

Tvrdý zcela správně připomíná neblahý experiment s Davidem Reimerem. Ten vinou obřízky přišel o penis. John Money proto jeho rodičům poradil, ať ho vychovávají jako dívku. Bylo to v 60. letech, kdy se naivně věřilo, že sex nemá žádný význam; že gender lze zvolit zcela libovolně.

To tento neblahý experiment zcela vyvrátil. Biologická identita je daná, tj. nelze si zvolit zcela libovolně, zda budu mužem či ženou. Naproti tomu gender je sice od sexu odvozen: jsem-li muž, chci se chovat jako muž, ale gender není biologicky dán. Jeho obsah je zcela libovolný. Jak uvádí známý příklad: Zatímco ve starém Římě vyšívali muži, tj. vyšívat bylo známkou mužského chování, dnes vyšívají ženy.

To samé platí pro rasu. Ačkoliv hlasatelé politické korrektnosti popírají, že rasa vůbec existuje, není pochyb o tom, že jsou 3 základní lidské fenotypy: bílý, žlutý a černý. Ale jejich sociální odraz jsme úspěšně zrušili. Černoch si tedy nemůže vybrat, že bude bělochem (to lze leda ve filmu – The Human Stain), ale být černoch neznamená, že bude otrokem či něco podobného. Všechny rasy si jsou sociálně rovny.

Potrat není genocida

Pregnantní vysvětlení. K tomu též analysa výroku o dvou cestách.

Odpověď Lehovi

Leho napsal obsáhlý kommentář, který si zaslouží širší odpověď:

Úcta k rodičům

Ačkoliv je evropská civilisace propagandisticky nazývána židovsko-křesťanskou, ve skutečnosti Evropa nedodržuje nejen 613 micvot, ale ani Desatero. Co přitom vyplývá ze 4. přikázání: „Cti svého otce i matku, ať jsi dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ (Ex 20, 12)? Bezpochyby též být na své rodiče hrdý. Není většího hnusu než kniha Niklase Franka Der Vater: Eine Abrechnung (1987). Aby nebylo mýlky: Vůbec nepochybuji o tom, že Hans Frank byl odporný zločinec, který byl popraven zcela po zásluze. Nicméně, žádný člověk, ani ten nejhorší vrah, se neskládá jen z negativ. Úkolem jeho obhájců a potomků je proto shromažďovat to positivní. Je to důležité i pro nás, abychom si uvědomili, že zlo není na první pohled ošklivé, že nic není černobílé. Tím pak dokážeme zlu mnohem účinněji čelit. Barvotisk a pošlapávání tisíc let starých pravidel vede do pekla.

Kdo lže, ten krade

Známou zásadou odpůrců lidských práv jako je Leho nebo Věra Tydlitátová je: „Kdo lže, ten krade. Kdo krade, může i zabít. Jsi vrah,“ neboli šikmá plocha. Ve skutečnosti drtivá většina lhářů nekrade a drtivá většina zlodějů nevraždí. Proto nechápu, kde se v nich tato utkvělá představa bere.

Odpor k demokracii

Leho jasně říká, že kommunisté nemají v parlamentu co pohledávat. Proč? Protože mají nesprávné názory. Jenže, kdo určí, co jsou to nesprávné názory? Leho? Někteří tvrdí, že nesprávné jsou takové názory, které omezují lidská práva. Jenže pak by do parlamentu nepatřili ani socialisté, kteří excessivním zdaněním omezují právo na majetek bohatých. Pak by tam nepatřila ani Věra Tydlitátová, která chce omezovat politická práva neonacistů, například připomínat si mrtvé nacisty. Co by pak z demokracie zbylo? Vůbec nic, jen karikatura. Musíme se smířit, že v demokracii je jediným verifikátorem toho, kdo je oprávněn vládnout, lid ve volbách.

Propagace zakázaných myšlenek

Zde má Leho pravdu, propagace a schvalování genocidy je v ČR bohužel trestné. Jenže ČR není právní stát, nestíhá trestné činy padni komu padni, nýbrž selektivně jako za kommunismu. Cílem § 405 NTZ (Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia) a obdobných verbálních deliktů totiž není stíhat veřejný projev zakázaných myšlenek, nýbrž mít klacek na vymezenou skupinu dissidentů – tzv. extrémisty.

Kirche 2011

Zápas mezi tradicionalisty a modernisty je zřejmě nejsilnější v německy mluvících zemích, kde jsou modernisté známí pod názvem Wir sind Kirche (My jsme Církev). Jejich nejnovějším produktem je memorandum professorů katholické theologie Kirche 2011: Ein notwendiger Aufbruch (Církev 2011: Nutný krok), který podepsalo 230 ze 400 německy mluvících professorů katholické theologie.

Tradicionalistickou reakcí je petice Pro Ecclesia, kterou podepsalo 4 525 lidí. S tradicionalistickou kritikou přišel také Peter Seewald (český překlad). Je zjevné, že v katholické církvi vše směřuje k rozkolu (schismatu).

Evolova kritika Spenglera

Protože Zánik Západu je některými zbožtěn, mohla by je zaujmout jeho zásadní kritika.

Můj problém s atheismem

Ačkoliv se považuji za atheistu, české atheistické stránky považuji za mělké, ať již jde o Filipa Tvrdého Massive Error, nebo nový jednomužný blog Michala/Mefika i-Ateismus. Produkty vzdělaného Tvrdého a hledače Mefika se samozřejmě silně liší; společná je jim neochota ke skutečnému dialogu. Někdo může namítnout, že Mefik se o dialog u Cynika pokouší. Jenže tam, kde chybí erudice, tam vítězí i tak slabý filosof, jako je ultrapositivista Jiří J. Stodola.

Pokud podstatou atheistických webů nebudou analytické texty jako jsou Nerudovy, dále se nedostaneme.

Jak Mubarak odešel

Zpráva AP a český výtah z ní.

Definice kommunismu

Bohumil Doležal: Kommunism je ruský nacionalism bez křesťanského korrektivu.

Nekonečná drzost Věry Tydlitátové

V souvislosti s rozpravou o iniciativní osnově zákona zákona o protikomunistickém odboji poslanců Petra Tluchoře, Petra Gazdíka, Kateřiny Klasnové, Marka Bendy a dalších (sněmovní tisk č. VI/204/0), v níž vystoupil kommunista Miroslav Grebeníček, Věra Tydlitátová doslova napsala: „On soudruh Grebeníček by nadzvedl i mrtvého, pravda, za tatíka nemůže, ale to jméno je jaksi příliš známé, aby jeho nositel seděl raději ve stínu.“

Takže Grebeníček Jr. má navždy mlčet, protože jeho otec má na svědomí zločiny a on nosí stejné příjmení. Tento hrůzný zákaz se nijak neliší od stejně odporného kommunistického kádrování. Pořád jsem přemýšlel, jak se Kostlán a spol. odlišují od fascistů, kommunistů a jiných odpůrců lidských práv a demokracie. Ukazuje se, že nijak. I oni vůbec neuznávají základní zásadu právního státu, tj. koncept individuální viny. Čtěte mé rty: Grebeníček Jr. za činy svého otce odpovídá naprosto stejným způsobem jako za ně odpovídá Věra Tydlitátová, tj. nijak.

Další layout II

Jak upozornil Vodník, stejný layout Discussion Speed a LW byl natolik matoucí, že vedl mnoho lidí k přesvědčení, že mezi DS a LW je nějaké rovnítko. Vzhledem k tomu, že skin Tekka byl pro DS původní, vybral jsem pro LW nový skin Picture Window.

Zároveň využívám této příležitosti a stanovím s účinností od 15. února 2011 povinnost každého autora přispět na LW alespoň jedním článkem v každé polovině kalendářního měsíce. Znovu připomínám, že stávající autoři blogu mají možnost se transformovat na hosta nebo hostku, kde tato povinnost není.

Seznam bývalých lidí

Věra Tydlitátová pirátsky přetiskla článek Pavla Kohouta, který reaguje na text Adama B. Bartoše. Kohout seznam pravdoláskařů přirovnal k seznamu Židů Julia Streichera a k seznamu nepřátel normalisace.

Kohout, který na počátku 50. let opěvoval Stalina, aby se pak dal na reformní kommunism, „zapomněl“ na jiný seznam – evidenci bývalých lidí, jak byl nazván symptomatickým rusismem. Kohout na něj možná „zapomněl“ proto, protože pak by už nemohl napsat: „Jsou to vesměs ženy a muži, kteří se rozhodli neponechat osud svůj i své společnosti v rukou různých vrchností, jež se neukázaly být k tomu odborně povolány či morálně oprávněny“: „vyšší funkcionáři a aktivní členové bývalých nacistických stran, organizací a spolků jako NSDAP, Henleinova strana (SDP), Deutsche Partei (DP) atp. a všichni příslušníci SS a SA a Hitlerjugend“.

Inu, jak jsem psal, bývalí kommunisté se vyznačují především krátkou pamětí. A není nic směšnějšího, když nám bývalý kommunista káže o morálce.

Odpověď Adama B. Bartoše

Podle mne již překročil rozumnou hranici.

Výpisky z četby: Jakub Arbes

"V Čechách český člověk zpravidla nesvedl nikdy nic kloudného. V Čechách míval vždycky pré jen cizák. A když k nám přišel do Čech cizák zakládat anglické, francouzské a bůhvíjaké jiné zahrady a parky, zasypávali jej krajané naši pochvalou i penězi..." (Nejoriginelnější zahrada, 1900)

Dobojováno

Muhammad Husní Sajjíd Mubarak (محمد حسني سيد مبارك) odstoupil. Teď zbývá jen odhadnout, kdy se v zemi moci chopí islamisté. Přijímám vaše předpovědi.

Binbir Gece

Českým Internetem hýbe turecký TV seriál Binbir Gece (doslova Arabské noci, tedy v tradičním překladu Tisíc a jedna noc). TV nemaje, uchýlil jsem se k YouTube, kam nějaký dobrák seriál umístil ve slovenském překladu. Po zhlédnutí ukázky, na niž odkazuji, jsem dospěl k názoru, že se tento seriál nijak neliší od obdobných veleděl; napadá mne Esmeralda (příběh slepé mexické krásky). Prousta tam tedy nehledejte, je to romantická dávka emocí.

Proč tedy vyvolává tolik pobouření? Nevěřím tomu, že je to tím, že ho TV Nova nasadila každý den v hlavním vysílacím čase. Příčinu vidím ve sporu o to, co Tomáš Pecina kdysi pregnantně pojmenoval, zda jsme součástí Německa nebo nejsevernější výspou Balkánu. Protože Binbir Gece byly vysílány toliko v Azerbajdžánu, Bulharsku, Chorvatsku, Rumunsku, Makedonii, Srbsku, Řecku, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině, Slovinsku a Slovensku, je to jasný důkaz toho, že tou nejsevernější výspou Balkánu skutečně jsme. To mnoha lidem vadí, protože se cítí být výše než ti muslimští špinavci z Turecka. Co na tom, že ve skutečnosti je Turecko mnohem vyspělejší než ČR, materiálně i duchovně.

Updated.

Česká media o arabských revolucích

Skvělou analysu přinesl David Antoš. Z diskusse vyjímám názor Sylvy F.: „českým médiím je do velké míry vlastní sebestřednost, neschopnost souvisle sledovat jakoukoli kauzu, natož zahraniční, jánabráchismis, předsudečnost, malost a pomalé, ale jisté klouzání k bulvárnosti.“

Řeckopravoslavní a ruskopravoslavní

motto: „Šel jsem takhle jednou po mostě a na zábradlí balancoval chlápek, který se zjevně chystal ukončit svůj život skokem do údolí. Přiběhl jsem k němu a říkám:
"Hej, stůjte, nedělejte to!"
"A proč ne?"
"Je spousta věcí, kvůli kterým stojí za to žít!"
"Co třeba?"
"Třeba...jste věřící nebo ateista?"
"Věřící."
"Já taky! Jste křesťan nebo Žid?"
"Křesťan."
"Já taky! Jste katolík nebo protestant?"
"Protestant."
"Já taky! Jste episkopál nebo baptista?"
"Baptista."
"Já taky! Jste z Baptistické Církve Páně nebo z Baptistické Církve Hospodina?"
"Z Církve Páně."
"Bezva! Já taky! Jste z původní Církve Páně nebo z Reformované Církve Páně?"
"Z Reformované Církve Páně."
"Bezva! Já taky! Jste z Reformované Církve Páně reformou v roce 1879 nebo z Reformované Církve Páně reformou v roce 1915?"
"Z Reformované Církve Páně reformou v roce 1915!"
Na to jsem řekl: "Zhyň, ty kacířský bezbožníku!" a strčil ho dolů.“

Protože Vodník neustále zaplavuje LW ruskopravoslavnou propagandou (1, 2, 3 a 4), rozhodl jsem, že napíšu článek, který jednou provždy udělá tomuto nekontrolovanému šíření mémů přítrž.

Uvěřit ruskopravoslavnému mémovému komplexu znamená podstoupit rozsáhlý výplach mozku. Řada ruskopravoslavných thesí je v příkrém rozporu s realitou. Řada pilířů víry je navzájem rozporných. A nikoliv nedůležitým znakem sektářství ruskopravoslaví je účelovost. V boji s nepřítelem — Západem a především katholictvím — je každé svinstvo cizí provenience dobré. Např. soustavná redukce katholíků na římské je anglikánská manipulace. Přitom skutečně pravoslavnou víru mají řeckokatholičtí věřící, ale ruskopravoslavní sektáři pro nedostatek erudice neumějí mezi římskými a řeckými katholíky rozlišit.

Ruskopravoslavní sektáři nemají sebemenší úctu k tradicím obyvatelstva, na němž se pokoušejí parasitovat. Nejradši by zvýšili esoteričnost svého učení povinným používám umělého nesrozumitelného jazyka – staroslověnštiny. Protože je to však nemožné, tak se alespoň pokouší nahradit české termíny (např. milost) ruskými (благодать). To je však způsobenosti jejich nedostatečnou znalostí ruštiny, protože netuší, že v ruštině se český pojem milost rozpadá na милость a благодать. Jiní pravoslavní však tak sektářští nejsou: „Bohorodice Panno, raduj se; milostiplná Maria, Pán s tebou; požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého, neboť jsi porodila Spasitele duší našich.“

Výplach mozku se projevuje neochotou prostudovat si argumenty druhé strany nepodloženým tvrzením, že ji zná: „Myslím, že jsem římskokatholické propagandy přečetl víc než Vy.“ Jenže prostudování zbožtělého sv. Losského neznamená, že propagandista zná katholický názor, když nezná ani alternativní pravoslavný názor ekumenického patriarchy nebo Bulgakova. Jedinou reakcí na předložená fakta je tak poukaz na to, že polemik málo zná ruskopravoslavnou propagandu Guettého, jako kdyby to na faktu, který se ruskopravoslavným nehodí do krámu, cokoliv měnilo.

Podobně jako evangelíci se pravoslavní sektáři se rozpadají na mnoho „církví“, navzájem se potírajících. Je to zákonitý důsledek toho, že jim chybí centrální autorita – papež. Každý sektář pak klade důraz na něco jiného a všichni ostatní jsou pro něj heretici, včetně ostatních pravoslavných sektářů. Typickým příkladem je nový kalendář. Řeckopravoslavní ho uznávají, naproti tomu ruskopravoslavní zbožštili předchozí pohanský kalendář. To je tak hlavní rozlišující znak mezi řeckopravoslavnými a ruskopravoslavnými. Církev starý kalendář zavrhla v letech 1923–4; sektáři se tím nikdy nesmířili (jerusalémskopravoslavní, ruskopravoslavní, srbskopravoslavní, ukrajinskopravoslavní a gruzínskopravoslavní).

Po sloučení ruskopravoslavných (sergianisté pohltili ROCOR) se starokalendářníci dostali do těžké situace. Ačkoliv sdílejí stejnou víru jako ROCOR, tedy i jako sergianisté, nechtějí s nimi být v jednom spolku. Proto starokalendářníci přerušili s ruskopravoslavnými obecenství.

Na papíře se podle Vodníka pozná Jediná svatá katholická apoštolská církev tak, že její partikulární církve (sbory) jsou v obecenství. Ve skutečnosti podle toho, do jaké míry podléhají ruskopravoslavným. Např. ukrajinští pravoslavní se dělí na ruskopravoslavnou Ukrajinskou pravoslavnou církev moskevského patriarchátu, ukrajinskopravoslavnou Ukrajinskou pravoslavnou církev kyjevského patriarchátu, ukrajinskopravoslavnou Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církev, polskopravoslavnou Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církev – kanonickou a ruskopravoslavnou Ukrajinskou autonomní pravoslavnou církev Lvova. Nikoliv nepodstatným znakem je totiž expansivnost ruskopravoslavných. Čeští pravoslavní byli původně srbskopravoslavní. Ale po roce 1945 je pohltili ruskopravoslavní, takže čeští pravoslavní se stali ruskopravoslavnými. V roce 1950 se ruskopravoslavní neváhali spolčit s kommunistickou diktaturou, když se podíleli na genocidě řeckých katholíků. Řeckokatholické vyznání pak bylo až do roku 1968 v Československu postaveno mimo zákon, zatímco římskokatholické bylo legální. Z toho zřejmě pramení neschopnost rozlišit mezi vždy legálním římskokatholickým vyznáním a kommunisty likvidovaným řeckokatholickým. Za svou participaci na zločinu proti lidskosti se ruskopravoslavní nikdy neomluvili. Řeckopravoslavní na něm neměli žádnou účast.

Ruskopravoslavní expandovali též do USA. OCA je uznávána od všech ruskopravoslavných, tj. od bulharské, české a slovenské, gruzínské, polské a ruské pravoslavné církve. Řeckopravoslavní neuznávají její hlavu jako patriarchu, ale jsou s ní v obecenství.

Ruskopravoslavní jsou na své sektářství dokonce hrdi. Pokud se na něčem dohodnou s katholíky, když jim dokonce podstrčí své vidění světa, tak se k tomu nehlásí, protože tím, že je to dohoda, je to poskvrněno nečistými katholíky.

Pro ruskopravoslavné je také typická neschopnost elementární konsistence. Ave Maria, tradičně překládáno jako Zdrávas Maria, novotářsky překládají jako „Bohorodice Panno, raduj se,“ jako kdyby se v Čechách zdravilo Raduj se jako v Řecku a ne Buď zdráv(a). Nebo poukaz na heretičnost sofiologie, když je řeč o ekumenismu a filioque.

Ruskopravoslavní by nejradši ignorovali vše, co se stalo po roce 1917. Ale jaký by to mělo smysl? Žijeme v 21. století, nikoliv ve století 19. Přitom v 1. tisíciletí, které tak zbožňují, z 506 let od smrti Konstantina Velikého do definitivního ukončení obrazoborectví (337–843) byl cařihradský patriarchát 248 let ve stavu schismatu či herese. Celkem 49 % času pro Vodníka znamená, že „blahodať Ducha svatého se postarala o to, že to dlouho nevydrželo,“ jak vysvětluje svou symptomatickou hatmatilkou. Pozoruhodné vnímání času. Jen obrazoborectví, tato typicky řeckopravoslavná herese, trvalo 90 let (726–787 a 814–843). „Takto nenapáchal caesaropapism na věrouce žádné trvalé škody“ – ano, pouze 1000 let schismatu.

Praví Češi?

V Liverpoolu mají letiště Johna Lennona. V Paříži Charlese da Gaula. V Rio de Janeiru Antonio Carlose Jobima. Tyto mrdky by chtěly pojmenovat pražské ruzyňské letiště po americkém presidentovi. Zkreslil pobyt ve velmocenské řiti definitivně mentální a morální charakteristiky těchto lidí? Anebo jim křivdím, protože od dob pojmenování pražského Hlavního nádraží podle amerického presidenta W. Wilsona je toto panáčkování před páníčky výrazem ryzího češství?

Krátká paměť kommunistů

Debata o nálezu ÚS Tomáš Pecina v. vrchní soud v Olomouci nekončí. V rozhovoru pro Mladou frontu jej opětovně odsoudil předseda ÚS, Pavel Rychetský. Při té příležitosti řekl:

Litujete osobně vstupu do KSČ v roce 1966?

Já se nestydím, že jsem vstoupil do komunistické strany, když mě oslovili v době sjezdu spisovatelů, v době, kdy to bylo jediné místo, kde se reálně mohlo proti systému zvůle a bezpráví něco činit, kdy těmi mými vzory byli členové strany jako spisovatelé Vaculík, Klíma, Janek Skácel a řada dalších.

Této lži si všiml Bohumil Doležal. Svaz československých spisovatelů měl celkem 5 sjezdů. První 3 byly řádné, po 7 letech: 4. března 1949, 22. – 29. dubna 1956 (spisovatelé jsou svědomím národa), 22. – 24. května 1963; poslední 2 mimořádné: 27. – 29. června 1967 (návrat do Evropy) a 10. – 12. června 1969. Rychetský tedy vstoupil do Novotného KSČ nejméně půl roku před IV. sjezdem Svazu československých spisovatelů, tedy v době, kdy o něm, natož o tom, jaká tam budou vystoupení, nebylo slechu dechu. Navíc je o něm známo, že byl velice aktivní svazák, tedy dávno před Pražským jarem.

Podobnou ztrátou paměti trpí Jiřina Šiklová, která o sobě nechává uvádět: „V roce 1968 vstoupila do KSČ z přesvědčení, že jedině uvnitř strany se dá něco změnit. […] V letech 1968-1969 byla členkou KSČ, po porážce tzv. obrodného proudu ze strany vystoupila.“ Ve skutečnosti byla kommunistkou celých 12 let déle, od roku 1956.

Co z toho vyplývá? Délka členství v KSČ je samozřejmě prkotina. Ale pokud bývalí kommunisté lžou v takovéto maličkosti, aby se v očích nezasvěcených posluchačů učinili lepšími, jasně ukazují svůj postoj k morálce. Není náhodou, že nejsou schopni jakéhokoliv pokání za aktivní participaci na zločinném, nelegitimním a zavrženímhodném régimu, ba jsou dokonce na něj hrdi. Lidé s takovým chováním by soudci být neměli, natož soudními funkcionáři. Nemají k tomu totiž ani ty nejzákladnější morální předpoklady.

Updated.

Překlady názvů lepší originálů

České země patří k německému kulturnímu okruhu. Důsledkem je kromě bídné kvality pop music staletá tradice „překladů“ názvů zcela odlišnými slovy. Příčinou je německá tradice, že název má odrážet obsah, a opomenutí, že název je první řadě identifikátor a autorská volba. Bez identifikátorů se nedomluvíme a volbou konkrétního názvu chce autor něco sdělit.

Stoletost německé tradice lze dokumentovat na názvech verneovek: Michel Strogoff, česky Carův kurýr; Hector Servadac, česky Na kometě; Les cinq cents millions de la Bégum, doslova 500 milionů Begumy, česky Ocelové město; Les tribulations d’un Chinois en Chine, doslova Trampoty Číňanovy v Číně, česky O život; La maison à vapeur, doslova Dům na páru, česky Zemí šelem; La Jangada, doslova Prám, česky Tajemství pralesa; L’école des robinsons, doslova Škola robinsonů, česky Dva Robinsoni; Kéraban le têtu, doslova Paličatý Keraban, česky Tvrdohlavý Turek; Mathias Sandorff, česky Nový hrabě Monte Christo; César Cascabel, česky Oceánem na kře ledové; Mistress Branican, česky V pustinách australských; Le château des Carpathes, doslova Karpatský hrad, česky Tajemný hrad v Karpatech; Mirifiques aventures de maître Antifer, doslova Neobyčejná dobrodružství mistra Antifera, česky Dobrodružná závěť; Face au drapeau, doslova Tváří k praporu, česky Vynález zkázy; Clovis Dardentor, česky Milionář na cestách; Le superbe Orénoque, doslova Nádherné Orinoko, česky Na vlnách Orinoka; Le testament d’un excentrique, doslova Výstředníkova závěť, česky Hra o dědictví; L’invasion de la mer, doslova Vpád moře, česky Zatopená Sahara; L’agence Thompson and Co., doslova Cestovní kancelář Thompson a spol., česky Trampoty páně Thompsonovy.

Vidíme odpor hlavně k názvům podle jména hlavního hrdiny nebo příliš fantasijnímu názvu. Přesto jsou dva případy, kdy překlad názvu je zřejmě vhodnější než původní název.

První je jeden z nejslavnějších sci-fi filmů Alien, doslova Cizinec. (Ve Francii název není překládán; v Québecu je to L’Étranger.) Ano, je to Vetřelec, anglicky doslova Intruder. Anglický název vystihuje kalvinistické trauma z kolonialismu; český název odráží paradigma znečištění. Proto nám přijde divné, že v originále se film jmenuje úplně jinak.

Druhý je seriál Sex and the City, doslova Sex a Město. To město v názvu je samozřejmě New York, který má jako intelektuální centrum východního pobřeží USA komplex z toho, že audiovisuálním centrem USA jsou Los Angeles. Proto se filmy Woodyho Allena odehrávají v New Yorku, stejně jako většina nezávislých filmů a sitcom Jak jsem potkal vaši matku a mnoho dalších.

Do češtiny je název seriálu přeložen jako Sex ve městě, anglicky doslova Sex in the City. To vyjadřuje cíl seriálu, popsat sexuální život velkoměsta, ale pomíjí poctu tvůrců New Yorku. Podobně sporný je překlad přezdívky hlavního hrdiny – Mr. Big, doslova pan Velký – jako pan Božský. V originále je to sexuální narážka; český překlad je toliko sentimentální.

Updated.

Zajímavé srovnání

Na začátek jeden citát:

„.... žijí všude co národ cizí, u nás co nejcizejší. Vědomí cizosti té není jen u nás, kde má ráz již hotového národního nepřátelství, nýbrž všude. …
....Jsou a zůstanou bodákem vraženým do našeho masa. Nemůžeme obžalovat bodák ten; avšak nikdo se nemůže divit, vzkřikneme-li při bolesti, kterou nám způsobuje, a pozorujeme-li se strachem, jak po každém léčitelském pokusu hnisání dále se šíří…
....Jejich vlastnosti jsou orientální, tedy naprosto jiné než národů evropských…
....Jako dlouho zadržovaná spoušť vodní vyhrnuli se mocně a najednou a strhli vše sebou.
....nesmírně, skoro starotestamentárně se rozmnožují. Množstvím roste jich srdnatost, noví potomci pak nedělí se o staré miliony, nýbrž vydělají si zajisté ještě nové.”

Hádejte, o kom to kdo napsal. Většina zřejmě bude mít názor, že je to nějaký dnešní islamofob. Ve skutečnosti to ale napsal Jan Neruda o Židech, jak v jinak v krajně problematickém článku připomíná Václav Hořejší. Holt je koncept znečištění neustále živý.

Egyptská demokratická revoluce

Světem nyní hýbají nepokoje v Egyptě proti Muhammadu Husnímu Sajjídu Mubarakovi (محمد حسني سيد مبارك). Ani wiki nemá jasno, jak v úterý 25. ledna 2011 začaly. Koho by nepotěšilo, že i arabský svět usiluje o demokracii. Jenže, pak člověk začne přemýšlet a uvědomí si: Nezačalo to náhodou přesně takhle v roce 1977 Persii?

Poslední tradiční perská dynastie, Kadžár, byla v Persii svržena v roce 1925 a od té doby je v exilu. Stejně jako v Turecku ji sesadil plukovník, zde Pahlaví. Po vzoru Atatürka pak vládl poměrně úspěšně. Vážnějším otřesem bylo za jeho syna svržení premiéra Mosaddeqa v roce 1953 operací Ajax.

Nicméně Pravda a láska má jasno: Diktátor musí pryč. Pěkné. Ale přemýšlejí aspoň trochu o tom, co bude, až prozápadní diktátor vládnout nebude? Kdo zaručí, že se z Egypta nestane další islamistická tyrannie?

Bohumil Doležal píše:

Teodor Marjanovič dává v MfD pokyny hlupákům, kteří nevědí, jak se postavit k Egyptské demokratické revoluci. Jedna z otázek zní: „Máme protestujícím fandit, nebo se spíše bát?“ A odpověď: „V tuhle chvíli rozhodně fandit. Hybnou pákou jejich protestů je naděje, která má hodně blízko k té, jež uvedla do Chodu sametovou revoluci v Československu.“ A vzápětí rýsuje pravděpodobné scénáře dalšího vývoje, z nichž ten prostřední je mocenský nástup Muslimského bratrstva. Dovoluji si skromně upozornit, že tato alternativa (a ani první, armádní puč) v naší sametové revoluci ani trochu nehrozila. Takže, za prvé bych to nesrovnával, a za druhé bych se velmi bál té prostřední alternativy, tedy moc jim nefandím a spíš se bojím. Z jednoduchého důvodu: naším tu naši, pokud by nám ji chtěl někdo zvenku zbourat.

Paní Procházkové v LN se zase líbí, jak egyptští demonstranti ozbrojení tyčemi a pak i vojáci volali Alláh Kabar a pak už skupina společně s vojáky provolávala slávu společnému Bohu. Co to má dělat na demonstraci proti politickým poměrům? Použijme nehoráznou analogii pana Marjanoviče se „sametovou revolucí“ u nás: když Václav Malý v jakémsi návalu emocí a patrně z dobré vůle víceméně donutil statisíce lidí na Letenské pláni modlit se Otčenáš, řadě lidí to vadilo a dali dodatečně svou nechuť najevo. Úplně právem: na politickou demonstraci v sekulárním státě nic podobného nepatří, demokratický stát je sekulární stát, protože obhospodařuje světské starosti občanů, jak to přesně kdysi popsal John Locke. Bylo to špatně ne proto, že tam byli i ateisté, kteří se modlit nechtěli: ale proto, že modlitba na politické demonstraci by měla být pro křesťana rouháním.

Má pravdu. První zájmem Západu by mělo být, aby ve světě byly prozápadní státy. Pokud budou demokratické, tím lépe, ale to není naše starost. Za druhé: Míchání politiky a náboženství je vždy zlopověstné. U nás to vidíme v malém na Pravdě a lásce.

Deník Referendum ve finanční krisi

To, co už se nějakou dobu vědělo, bylo dnes zveřejněno: Deník Referendum je ve finanční krisi. Jeho provoz stojí 3 600 000 Kč ročně. Co s tím? Přemoci své skrblictví a posílat 100 až 30 000 Kč měsíčně? Nevím.

Ačkoliv je zde precedent v Britských listech a Zvědavci, nedomnívám se, že je podobná cesta životaschopná. Podle wiki na Blisty „[k]aždý měsíc přispívá na chod částkou cca 20 000 – 40 000 Kč přibližně 120 čtenářů.“ Podle Blistů: „V prosinci 2010 přispělo finančně na Britské listy 253 osob celkovou částkou 92 969.45 Kč.“ O Zvědavci wiki píše: „Na jaře 2006 Stwora oznámil, že od června bude Zvědavce vydávat, pouze pokud čtenářské příspěvky dosáhnou alespoň 25 000 Kč měsíčně, výše vybrané částky byla průběžně uveřejňována nad hlavičkou Zvědavce v tzv. Sázce na Zvědavce. V prosinci 2006 se podařilo vybrat necelých devět tisíc korun namísto pětadvaceti tisíc. Vydávání Zvědavce zastaveno nebylo. Částka byla později zvýšena na 30 000 Kč. V lednu 2008 se ji nepodařilo vybrat a vydávání Zvědavce bylo na krátkou dobu zastaveno. […] V únoru 2010 Stwora zrušil Sázku na Zvědavce a přešel na nový druh financování. Vybrané články, za jejichž překlady musel sám platit, nebo které ho stály úsilí, jsou pro neplatící čtenáře uzavřeny po dobu přibližně jednoho měsíce. Po uplynutí tohoto období jsou články volně k dispozici všem. K uzavřeným článkům mají přístup buď registrováni čtenáři s předplatným nebo majitelé tzv. voucherů. Vouchery nevyžadují registraci a a umožňují větší flexibilitu. Uzavřené články jsou Stworou oceněny určitou částkou, v průměru kolem 10 korun, a majitelé voucherů se mohou rozhodnout, zda si článek koupí nebo ne. Cena článku se v průběhu jeho uzavření automaticky snižuje, čím je článek starší, tím je levnější.“

Ačkoliv si myslím, že DR je kvalitnější než BL nebo Zvědavec, nedomnívám se, že by byl 3x lepší než BL nebo 10x než Zvědavec. Patočka jen opět přecenil své možnosti a nepřizpůsobil je realitě.

Další vadou jeho návrhu je, že vůbec nemíní platícím čtenářům odevzdat více pravomocí. Přitom v každé kapitálové společnosti, ať je to s. r. o. nebo a. s., rozhodují investoři, tedy vkladatelé kapitálu.

A v neposlední řadě je tady idelogický profil listu. Patačka za svůj vzor považuje The Guardian, The Independent, New Statesman, The Ecologist; Zeit, Süddeutsche Zeitung, Tageszeitung; Democracy Now!, Huffington Post a Common Dreams. K Hospodářským novinám, Financial Times a Aktuálně.cz se staví kriticky. Proč ne. Ačkoliv seriosní levicový server vnímám záslužně, nelze nevidět, že jsou tady také Britské listy, Literární noviny a A2; když pomineme periodika typu CFP nebo OM, takže je na trhu poněkud přetlak.

Proto si myslím, že je sice dobře, že tady DR je, ale když tady nebude, nic se nestane. Jestli něco ČR chybí, tak je to seriosní deník typu Politiken a ten se na koleně dělat nedá. Jako odlišný organisační model lze připomenut Délský potápěč, který je dělán na koleně. Pokud DR přejde na stejné schema, bude to mu to možná ku prospěchu.

Update: K věci se vyjádřila též Věra Tydlitátová. S jejím názorem nelze než souhlasit.

Requiem za Vrbou

Když na přelomu jara a léta 2010 Alex Juchelka zavřel Vrbu, nevyvolalo to vůbec žádnou pozornost. Přesto si obě diskussní fora (Sprcha i Vrba) zaslouží vzpomínku a připomenutí chrolonogie.

Sprcha měla tato stadia:

1. blog Jeny/JK (2002)
2. předpotopní Sprcha (od ledna 2003 do července 2003)
3. popotopní Sprcha (od září 2003 do června 2005)
4. porozkolní Sprcha (od srpna 2005 do ledna 2006)
5. skomírající Sprcha (od ledna 2006 do ledna 2010)

Nástupci Sprchy/Vrby jsou individuální blogy:

• Sprchy:

1. Nová Sprcha (od 22. 3. 2010)
2. Starý pán: Po potopě
3. Cnemo: Nautilus, o kterém LW referrovala 18. srpna 2008
   
4. AndyO (jen pro zvané)
5. Tomáš Pecina: Slepecká hůl
6. Tomáš Pecina: Παραγραφος

• Vrby:

1. Guy Peters: Lucerna wikipedie
2. Kníže Potěmkin/JzP: Discussion speed, který částečně parasituje na LW.
3. Astr: Astr live

Updated.

Další morální přešlap Blistů

Závažná morální selhání provázejí Blisty už od počátku. Začíná to už názvem. Blisty jsou „Britské listy“ asi tak stejně jako jsou Koženého Harvardské fondy harvardské. Čulík s Kotrbou mohou namítnout, že tento název vymyslel Neff. Ano, ale úplně v jiném kontextu: Byl to název rubriky Neviditelného psa, kterou stejně jako Americké listy nebo Kanadské listy měl psát cizinec v té zemi žijící. Když se Čulík od Neviditelného psa trhnul, měl svůj blog pojmenovat jiným, nematoucím způsobem.

Druhou námitkou může být, že Blisty jsou britské, protože většina jejich obsahu jsou překlady článků Guardianu. Původně Čulík články bez svolení Guardian News and Media Limited překládal celé. Po četných poukazech na porušování autorského práva nyní překládá „výtahy“, ve skutečnosti téměř kompletní články bez nepodstatných částí textu. Tím je sice formálně naplněn § 31 autorského zákona, ale ve skutečnosti je tato právní norma obcházena.

Morálně pochybné je rovněž blistystické nekompromisní vyžadování pravého jména a soustavné matení, že anonym a pseudonym jsou synonyma: „Britské listy na tomto místě poskytují v rámci demokratické diskuse čtenářům zdarma prostor k vyjadřování svých názorů. Debatéry za to žádají, aby u svého příspěvku vždy uváděli své plné občanské jméno a funkční emailovou adresu. V demokracii nemají názory anonymů žádnou hodnotu.“ Tuto čulíkovštinu úspěšně vyvezli do mnoha českých on-line medií, od Novinek počínaje, Jiným právem konče. Přitom právě zde byl Jan Čulík přistižen při pokrytectví, neboť jak dodnes uvádí ve svém vlastním životopisu: „Od druhé poloviny osmdesátých let přispíval Jan Čulík pravidelně do českého vysílání BBC zejména literárními a kulturními recenzemi, pod jménem Václav Písecký.“

DJing cheb pako si toho všiml, přejmenoval se na Václava Píseckého I. a z nespokojených diskutérů založil Církev Píseckých. Čulík s Kotrbou nám potom nadávali do zbabělých anonymů, ačkoliv řada z nás se tehdy podepisovala pravým jménem. Pikantní bylo, když Jan Novák na valné hromadě spolku Britské listy ukázal občanku, že je skutečně Jan Novák, Kotrba ho potom i nadále označoval paušálně za anonyma.

Jan Novák u každého Čulíkova článku upozorňoval na to, že Jan Čulík neoprávněně užívá titul Ph. D., ačkoliv je jen PhDr. Člověk by proto neměl zapomínat na svá vlastní morální selhání. Kritika Čulíkova pokrytectví přerostla v trolling a já se na tom podílel. Za to bych se chtěl Janu Čulíkovi omluvit. Neomlouvá mne ani to, že jsem v té době netušil, co to trolling je, dokud jsem se sám nestal jeho obětí. Holt: „Nečiň druhému, co nechceš, aby ti druzí činili,“ moc nefunguje, dokud to člověk neukusí na vlastní kůži. Proto pozor na poslední spravedlivé! Jsou to obvykle bezskrupulosní fanatici.

Reakcí na Církev Píseckých bylo, že Štěpán Kotrba začal na podzim 2002 nejprve diskussní forum censurovat a pak ho „dočasně“ zrušil. Tato dočasnost má stejné trvání jako pobyt sovětských vojsk. Na protest se oživil server Jeny/JK Sprcha.com, ale to už je jiná pohádka.

Blisty se nejen dopustily závažných selhání v journalismu, např. v referování o Jaromíru Štětinovi, ale též morálních. Po odchodu Tomáše Peciny se pokusily upřít mu jeho podíl, což musel po 6 letech (sic!) napravit až soud. Není proto divu, že Tomáš Pecina a já na údajně otevřené Blisty máme zakázáno psát a Kotrba si mne společně s Věrou Tydlitátovou pro jistotu zablokoval též na Facebooku. Výrazem kotrbovské morálky bylo rovněž  speciální censurované vydání Blistů speciálně pro Tomáše Pecinu. Proč? Protože můžu.

Zatím poslední skandál nastal, když Blisty anonymně a bez souhlasu diskutujících zveřejnily debatu z Facebooku (Nepřiznaným editorem je podle všeho Kotrba.) a navíc ji doprovodily povýšeneckým kommentářem Čulíka a Cveka. Příčina je jasná: Svérázné vidění světa Čulíkem & Kotrbou, které až příliš připomíná vesmírné lidi. Podle Kotrby je vše na Facebooku veřejné, ačkoliv uzavřené profily jsou podstatou Facebooku: „Vzhledem k tomu, že facebook je veřejný prostor a "přátel" má Saša Uhlová skoro tisíc (včetně těch, kteří přátelé nejsou), vydáváme její tematicky moderované odpoledne "pamětníků" - orální historii v podání tazatelky a jejích hostů.“

Předně, zpřístupnění i velice širokému okruhu lidí není zveřejnění. K SIPRNet má přístup 3 000 000 lidí, přesto je to sbírka tajných materiálů. Navíc, na Facebooku jsou veřejné toliko ty texty, které jejich majitel povolil indexovat ve vyhledávači; číst texty i na otevřeném profilu smí jen ten, kdo má konto na Facebooku a jehož si majitel účtu nezablokoval. Takže ani texty Štěpána Kotrby otevřené nejsou, protože mou osobu z jejich čtení výslovně vyloučil.

Stejně tak kádrovat, zda Saša Uhlová všechny své kontakty z Facebooku osobně zná, je zcela nepřípadné. Je čistě jejím oprávněním rozhodnout, co a s kým bude sdílet. Žádný novinářský čmuchal do jejího soukromí bez souhlasu dotyčných nesmí, není-li to věc veřejného zájmu (cf. von Hannoverová v. Německo). A to není.

Kurz und gut, kalvinistická morálka Čulíka & Kotrby má svá specifika. Veřejné hádky redakce mají zřejmě odkazovat na svobodomyslnost. Ve skutečnosti je to jen nekvalita redakční práce, neboť odlišné názory jsou v praxi ukřičeny. Čulík tak ze všeho nejvíce připomíná Aštara Šerana Iva A. Bendy.

Kommunistka Křikavová je zapomenutý Michálek

Jistě si vzpomenete na zápas Křikavová v. Němec o vydání katarského prince do Kataru. Proto mne nepřekvapilo, když se ukázalo, že Monika Křikavová je bývalá kommunistka:

Monika Křikavová se stala kandidátkou strany v 19 letech a do KSČ vstoupila o dva roky později. Někdy v roce 1987 či 1988. „Když se dostal k moci Gorbačov, mělo to na mě obrovský vliv. Zpětně si říkám, jak tomu mohl člověk propadnout, já ale opravdu chtěla něco změnit. Nebyla jsem u komunistů, ale věřící komunistka,“ vzpomíná po letech. Dnes je z ní místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 a říká, že její rozhodování krátká stranická zkušenost nikdy neovlivnila.

Pochyby začala mít mladá studentka práv v lednu 1989: „Zavolali mě, abych promluvila do televize a odsoudila, jak se studenti chovali na Václaváku při demonstracích. Měla jsem pocit, že se mnou manipulují, a odmítla to.“ Rozchod se stranou přišel na konci roku: „Po tom, co se dělo v listopadu, už pro mne členství bylo naprosto nepřijatelné.“ V roce 1992 se Křikavová stala soudkyní a v polovině 90. let dostala na starost rehabilitace lidí, které poškodila komunistická justice. „Pokud bych připustila, že ve mně ještě nějaké zbytky ideologie mohly zůstat, tak tehdy padly. Dostaly se mi do rukou tisíce spisů a z některých bylo očividné, že soudce byl dřív jen slouhou výkonné moci. Jsem pevně a vnitřně přesvědčena, že mě má minulost v rozhodování nikdy neovlivnila,“ tvrdí Křikavová a dodává, že se díky těmto zkušenostem stala alergickou na zásahy výkonné moci do justice. V praxi to dokázala v roce 2005, kdy dlouho, a nakonec neúspěšně bránila ministerstvu spravedlnosti, aby vydalo „katarského prince“ Hámida bin Abdal Sáního do vlasti a zachránilo jej tak před trestem.

Vidím to právě opačně: Bývalá kommunistka naprosto nepochopila roli justice. Státní zájem jí nic neříká a její svérázné chápání práva se vymyká tomu, jaké by právo mělo být.

Updated.