Hranice mezi řeckopravoslavnými a ruskopravoslavnými

Pravoslaví je stejně jako protestanství rozpadlé na mnoho sekt. Hlavní dělící čára je mezi novokalendářníky a starokalendářníky. Budeme se zabývat pouze novokalendářníky, protože starokalendářních sekt je tolik, že by to vystačilo na zvláštní článek. Dochází tam ke změnám, např. v roce 2007 se ROCOR ze starokalendářní stala novokalendářní.

Novokalendářníci se rozpadají na starokalendářní novokalendářníky, tj. takové pravoslavné, kteří sice používají starý kalendář, ale jsou v obecenství s těmi, kteří používají nový kalendář. Ve zkratce se jim říká ruskopravoslavní, zatímco čistí novokalendářníci jsou řeckopravoslavní, až na Bulhary a Poláky, kteří jsou v orbitu ruskopravoslavných, takže jsou pod jejich značným vlivem.

Dalším definičním rozdílem mezi ruskopravoslavnými a řeckopravoslavnými je postoj k Americké pravoslavné církvi (OCA). Všichni novokalendářníci jsou sice s ní v obecenství, ale pouze ruskopravoslavní uznávají její samostatnost (autokefalitu), což vylučuje, aby k ruskopravoslavným patřila jerusalémská, srbská a albánská církev.

Příčiny jsou mocenské, stejně jako vznik pravoslaví v roce 858, kdy caesaropapisté v Cařihradu zbavili úřadu Římu věrného sv. Ignáce a založili tak vlastní schismatickou řeckopravoslavnou sektu, která v Cařihradě definitivně zvítězila v 11. století pod záminkou filioque.

Nový kalendář zavedl cařihradský patriarcha. Protože podle ruskopravoslavných jim nemá co diktovat (v tom mají pravdu), nový kalendář neuznávají. Ale protože je obecenství s ekumenickým patriarchou obecným znakem pravoslavné pravověrnosti, zůstávají s ním v obecenství, na rozdíl od starokalendářníků, pro něž je nový kalendář symbolem herese.

Autokefalitu OCA vyhlásila Moskva. Protože podle cařihradského patriarchy na území nepatřících do jurisdikce žádné z autokefálních církví (jako je Amerika) smí autokefalitu vyhlašovat pouze ekumenický patriarcha (v tom má pravdu), řeckopravoslavní autokefalitu OCA neuznávají. Protože jsou však USA příliš důležité, zůstávají s OCA v obecenství.

Přehledná tabulka 14 autokefálních novokalendářních církví:

Pořadí	Církev	Nový kalendář		Uznání OCA
		Ano	Ne	Ano	Ne
1.	cařihradská	×			×
2.	alexandrijská	×			×
3.	antiošská	×			×
4.	jerusalémská		×		×
5.	ruská		×	×
6.	gruzínská		×	×
7.	srbská		×		×
8.	rumunská	×			×
9.	bulharská	×		×
10.	kyperská	×			×
11.	řecká	×			×
12.	polská	×		×
13.	albánská		×		×
14.	československá		×	×

Z toho jasně vidíme, že řeckopravoslavná je církev cařihradská, alexandrijská, antiošská, rumunská, kyperská a řecká; ruskopravoslavná je církev ruská, gruzínská a československá; nezávislá je církev jerusalémská, srbská, bulharská, polská a albánská.

Updated.

Pravoslavné rozkoly

Našel jsem přehlednou, rusky psanou, stránku o všech možných pravoslavných rozkolech. Píše se na ní například o nejrůznějších starokalendářních sektách. Kromě toho uvádí barvitý životopis představitele jedné z mnoha ukrajinských pravoslavných církví, metropolity Petra (Petruse), kterou Vodník považuje za jedinou pravou ukrajinskou pravoslavnou církev, ačkoliv „является одной из наиболее малочисленных и маргинальных неканонических религиозных организаций Украины“.

Update: Vodník se od svého neudržitelného výroku posléze distancoval.

Charpentier - Te Deum - preludium

Marc-Antoine Charpentier (1643–1704): Te Deum (1692, H. 146), Prélude

Šest ran do klobouku

Zkrácená verse kommunistické TV soutěže: 1 a 2.

Poučení pro Vodníka: Co je nominalism

Vodník se vyznačuje jakousi symptomatickou neschopností či neochotou přijmout a pochopit pojmy, které mu jdou proti srsti. Tak se rituálně zaklíná: „Samozřejmě za neexistence obecniny "naivní"...,“ aniž by pochopil, že celou otázku položil špatně. Proč?

Sloveso existovat je problematické v tom, že není jasné, co přesně znamená, pokud nehovoříme o přírodninách. Nominalism i realism se shodují na tom, že skutečně existuje konkrétní Alík, protože se vyskytuje v přírodě – je to přírodnina. Dále se nominalism i realism shodují na tom, že obecniny v přírodě neexistují – nejsou to přírodniny. V přírodě neexistuje obecný pes nebo naivita jako taková. To jsou pouhé pojmy.

Rozdíl mezi nominalismem a realismem spočívá v tom, zda obecniny existují před přírodou nebo až po přírodě. Podle realistů pojem pes nebo naivita existuje nezávisle na přírodě, pravděpodobně u Boha. I kdyby se pes evolučně nevyvinul, i kdyby všichni lidé byli zkušení, tak přesto by zde pořád byl ideální pojem pes či naivita, nicméně s nullovou instancí v přírodě.

Nominalisté odpovídají, že bez konkrétního psa či konkrétní naivity tyto pojmy neexistují. Lze samozřejmě vytvořit pojmy nezávisle na přírodě, ale pak k ní nemají žádnou vazbu. Např. neviditelný fialový jednorožec přírodninou není a nikdy nebude. Bylo by tedy možno vytvořit pojem psa (stejně třeba pojem opočlověk), ale pokud by pes evolučně nevznikl, neměl by žádný význam.

Z toho všeho vyplývá, že Vodníkova otázka: „Ale může být něco naivního na romantismu?“ postrádá smyslu. Není žádná ideální obecnina naivity, kterou vše poměřujeme a kterou Vodník marně hledá. Je pouze chování, situace, kterou označujeme jako naivní, abych si abstrakcí ušetřili příliš komplikované kasuistické vyjadřování typu „toto jednání je jako X, přičemž X je, když se tehdy a tehdy stalo to a to.“

Nejmladší soudci nejvyšších soudů

V romantické době (Poznámka na okraj: Vodník se pokouší vypátrat, co je správný a špatný romantism. Další illustrace antinominalistické pošetilosti.) bylo možné leccos. William Pitt Mladší se stal premiérem v roce 1783, když mu bylo 24 let. Joseph Story se stal soudem SCOTUS v roce 1811, když mu bylo 32 let.

Nyní však žijeme v jiné, postmoderní době. Z toho důvodu je zajímavá poznámka Jana Šmakala o nejmladších soudcích nejvyšších soudů dnešní doby. Andreas L. Paulus, který studoval práva ještě v době, když jsem už je studoval i já, se stal soudcem německého ústavního soudu v roce 2010, když mu bylo 41 let. Clarence Thomas se stal soudcem SCOTUS v roce 1991, když mu bylo 43 let. A konečně Christoph Grabenwarter se stal soudcem rakouského ústavního soudu v roce 2005, když mu bylo 39 let.

Nesektářské pojetí křesťanství

Philip Schaff: „On the Continent of Europe it is still customary to divide orthodox Christendom into three Confessions or Creeds—the Catholic (Greek and Roman), the Lutheran, and the Reformed—and to embrace under the Reformed all other Protestant bodies, such as Methodists and Baptists, or to speak of them as mere sects.“

Kdo je řidič

Tomáš Pecina napsal brilantní článek o absurdním českém neologismu *neřidič. Kdo je řidič? Ten, kdo právě řídí motorové vozidlo, the operator of a motor vehicle. Kapitán ale správně upozorňuje na to, že kromě pojmenování činitele je výraz řidič určen též pro status, tedy pojmenování toho, kdo umí řídit. Na otázku: „Jste řidič?“ lze tedy odpovědět: „Ne, řídit neumím.“

Nicméně existuje ještě třetí, byrokratické, vnímání: Řidič je ten, kdo má řidičské oprávnění, driver's licence. To je však absurdní, neboť tím se z pojmu řidič stává titul: Řidičem je pak ten, kdo nemusí řídit ani umět řídit, jen když je státem prohlášen za řidiče.

Toto absurdní pojetí je v české legislativě bohužel běžné, i když způsobuje značné problémy: Pokud někdo něco dělá, ale nemá na to papír, tak nemá ani status, který je sakcionován. Osoba s titulem je pak trestána hůře než osoba bez titulu. Příkladem je třeba banka, která je v § 1 odst. 1 zákona o bankách definována takto: „Bankami se pro účely tohoto zákona rozumějí právnické osoby se sídlem v České republice, založené jako akciová společnost, které přijímají vklady od veřejnosti, a poskytují úvěry a které k výkonu [těchto] činností mají bankovní licenci (dále jen "licence") (§ 4).“ Černá banka tedy podle bankovního zákona není bankou.

Polemika s Filipem Tvrdým II

Ve svém článku Neposkvrněné početí má Filip Tvrdý fakta v zásadě správně, ale nechápu ty nenávistné interpretace: „Popsaná situace je totiž úžasným příkladem nepoctivosti teologie a neúcty církve k pravdě.“

Výjimkou ze správnosti faktů je tvrzení: „Nauka o neposkvrněném početí byla po celá staletí interpretována tradičně, tedy jako Mariino otěhotnění bez přítomnosti pohlavního aktu.“ Citace evangelií sedí, ale početí Ježíšově se nikdy neříkalo neposkvrněné početí, to si Tvrdý vymýšlí. Navíc o početí Ježíše bez pohlavního styku nikdy žádný křesťan nepochyboval, takže mariánská dogmata nikdy nesloužila nějakému zamaskování Ježíšova početí, protože tam není žádná souvislost.

Čtyři mariánská dogmata mají úplně jiný důvod, než je početí Ježíšovo. Můžeme spekulovat o ženském prvku, o významu lidské stránky části sv. Trojice apod. Ale míchat hrušky a jablka k ničemu dobré není. Neposkvrněné početí nemá žádný přirodovědecký význam, protože hřích není biologický pojem. Dogma o neposkvrněném početí může tedy s klidným svědomím zastávat kterýkoliv přírodovědec.

Původní umístění článku.

Blátivost myšlení

Výrok A: „[S]měšnost vás, extremních nominalistů, spočívá v tom, že se tu dichotomii nominalism vs. realism snažíte vecpat úplně všude, i tam, kde v podstatě nemá co dělat.“ (zdůrazněno mnou) Výrok B: „Otázka skandálů je složitá, ale ukazuje se, že devadesát procent obvinění bylo falešných a že více než polovina odškodnění byla vyplacena lidem, kteří zneužili situace.“

Co mají společného? Blátivost myšlení. Jak píše Filip Tvrdý: „U člověka zběhlého v teologii je zcela obvyklé, že na podporu svých tvrzení používá smyšlené pseudoargumenty. Duka si data bezstarostně vytahuje přímo z análního otvoru, žongluje procenty sem a tam…“ Tohle nezbývá než podepsat. Taky to u věřících často pozoruji, ale abych se nedopustil stejné vady myšlení jako oni a neházel je všechny do jednoho pytle: Existují i opačné extrémy, jako např. Jiří J. Stodola, který naopak uvažuje až příliš exaktně, takže neumí rozlišit mezi poznaným a toliko dokázaným, mezi dokázaným a toliko projeveným.

Faktum nebo fakt

	jednotné číslo	množné číslo
1. pád	faktum/fakt	fakta/fakty
2. pád	fakta/faktu	fakt/faktů
3. pád	faktu	faktům
4. pád	faktum/fakt	fakta/fakty
5. pád	faktum/fakte	fakta/fakty
6. pád	faktu	faktech
7. pád	faktem	fakty

Pokud vynecháme nepoužívaný 5. pád a rovněž 4. pád, který se u neživotných substantiv přirozeně shoduje s 1. pádem, vidíme, že všechny ostatní pády se shodují, kromě 2. Přiznám se, že jako genitiv singuláru používám tvar faktu, zatímco v genitivu plurálu dávám obvykle přednost standardnímu tvaru fakt.

Původní obsah článku.

Polemika s Filipem Tvrdým I

Vodník upozornil na anotaci článku Discordant Sexual Identity in Some Genetic Males with Cloacal Exstrophy Assigned to Female Sex at Birth. Domnívám se, že z něj Tvrdý činí nesprávné závěry: „Snad je tak definitivně vyvrácena praxe, která od 70. let dominovala medicíně a jež byla založena na pseudovědeckých představách o sociální konstrukci genderu, který údajně nemá základ v biologické přirozenosti člověka.“

Oč jde? Na jedné straně je tady sex (česky pohlaví) jako biologická identita, tedy muž nebo žena. Na druhé straně je tady gender (česky rod) jako sociální projev této biologické identity, tj. chovat se jako muž nebo chovat se jako žena.

Tvrdý zcela správně připomíná neblahý experiment s Davidem Reimerem. Ten vinou obřízky přišel o penis. John Money proto jeho rodičům poradil, ať ho vychovávají jako dívku. Bylo to v 60. letech, kdy se naivně věřilo, že sex nemá žádný význam; že gender lze zvolit zcela libovolně.

To tento neblahý experiment zcela vyvrátil. Biologická identita je daná, tj. nelze si zvolit zcela libovolně, zda budu mužem či ženou. Naproti tomu gender je sice od sexu odvozen: jsem-li muž, chci se chovat jako muž, ale gender není biologicky dán. Jeho obsah je zcela libovolný. Jak uvádí známý příklad: Zatímco ve starém Římě vyšívali muži, tj. vyšívat bylo známkou mužského chování, dnes vyšívají ženy.

To samé platí pro rasu. Ačkoliv hlasatelé politické korrektnosti popírají, že rasa vůbec existuje, není pochyb o tom, že jsou 3 základní lidské fenotypy: bílý, žlutý a černý. Ale jejich sociální odraz jsme úspěšně zrušili. Černoch si tedy nemůže vybrat, že bude bělochem (to lze leda ve filmu – The Human Stain), ale být černoch neznamená, že bude otrokem či něco podobného. Všechny rasy si jsou sociálně rovny.

Potrat není genocida

Pregnantní vysvětlení. K tomu též analysa výroku o dvou cestách.

Odpověď Lehovi

Leho napsal obsáhlý kommentář, který si zaslouží širší odpověď:

Úcta k rodičům

Ačkoliv je evropská civilisace propagandisticky nazývána židovsko-křesťanskou, ve skutečnosti Evropa nedodržuje nejen 613 micvot, ale ani Desatero. Co přitom vyplývá ze 4. přikázání: „Cti svého otce i matku, ať jsi dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ (Ex 20, 12)? Bezpochyby též být na své rodiče hrdý. Není většího hnusu než kniha Niklase Franka Der Vater: Eine Abrechnung (1987). Aby nebylo mýlky: Vůbec nepochybuji o tom, že Hans Frank byl odporný zločinec, který byl popraven zcela po zásluze. Nicméně, žádný člověk, ani ten nejhorší vrah, se neskládá jen z negativ. Úkolem jeho obhájců a potomků je proto shromažďovat to positivní. Je to důležité i pro nás, abychom si uvědomili, že zlo není na první pohled ošklivé, že nic není černobílé. Tím pak dokážeme zlu mnohem účinněji čelit. Barvotisk a pošlapávání tisíc let starých pravidel vede do pekla.

Kdo lže, ten krade

Známou zásadou odpůrců lidských práv jako je Leho nebo Věra Tydlitátová je: „Kdo lže, ten krade. Kdo krade, může i zabít. Jsi vrah,“ neboli šikmá plocha. Ve skutečnosti drtivá většina lhářů nekrade a drtivá většina zlodějů nevraždí. Proto nechápu, kde se v nich tato utkvělá představa bere.

Odpor k demokracii

Leho jasně říká, že kommunisté nemají v parlamentu co pohledávat. Proč? Protože mají nesprávné názory. Jenže, kdo určí, co jsou to nesprávné názory? Leho? Někteří tvrdí, že nesprávné jsou takové názory, které omezují lidská práva. Jenže pak by do parlamentu nepatřili ani socialisté, kteří excessivním zdaněním omezují právo na majetek bohatých. Pak by tam nepatřila ani Věra Tydlitátová, která chce omezovat politická práva neonacistů, například připomínat si mrtvé nacisty. Co by pak z demokracie zbylo? Vůbec nic, jen karikatura. Musíme se smířit, že v demokracii je jediným verifikátorem toho, kdo je oprávněn vládnout, lid ve volbách.

Propagace zakázaných myšlenek

Zde má Leho pravdu, propagace a schvalování genocidy je v ČR bohužel trestné. Jenže ČR není právní stát, nestíhá trestné činy padni komu padni, nýbrž selektivně jako za kommunismu. Cílem § 405 NTZ (Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia) a obdobných verbálních deliktů totiž není stíhat veřejný projev zakázaných myšlenek, nýbrž mít klacek na vymezenou skupinu dissidentů – tzv. extrémisty.

Kirche 2011

Zápas mezi tradicionalisty a modernisty je zřejmě nejsilnější v německy mluvících zemích, kde jsou modernisté známí pod názvem Wir sind Kirche (My jsme Církev). Jejich nejnovějším produktem je memorandum professorů katholické theologie Kirche 2011: Ein notwendiger Aufbruch (Církev 2011: Nutný krok), který podepsalo 230 ze 400 německy mluvících professorů katholické theologie.

Tradicionalistickou reakcí je petice Pro Ecclesia, kterou podepsalo 4 525 lidí. S tradicionalistickou kritikou přišel také Peter Seewald (český překlad). Je zjevné, že v katholické církvi vše směřuje k rozkolu (schismatu).

Evolova kritika Spenglera

Protože Zánik Západu je některými zbožtěn, mohla by je zaujmout jeho zásadní kritika.

Můj problém s atheismem

Ačkoliv se považuji za atheistu, české atheistické stránky považuji za mělké, ať již jde o Filipa Tvrdého Massive Error, nebo nový jednomužný blog Michala/Mefika i-Ateismus. Produkty vzdělaného Tvrdého a hledače Mefika se samozřejmě silně liší; společná je jim neochota ke skutečnému dialogu. Někdo může namítnout, že Mefik se o dialog u Cynika pokouší. Jenže tam, kde chybí erudice, tam vítězí i tak slabý filosof, jako je ultrapositivista Jiří J. Stodola.

Pokud podstatou atheistických webů nebudou analytické texty jako jsou Nerudovy, dále se nedostaneme.

Jak Mubarak odešel

Zpráva AP a český výtah z ní.

Definice kommunismu

Bohumil Doležal: Kommunism je ruský nacionalism bez křesťanského korrektivu.

Nekonečná drzost Věry Tydlitátové

V souvislosti s rozpravou o iniciativní osnově zákona zákona o protikomunistickém odboji poslanců Petra Tluchoře, Petra Gazdíka, Kateřiny Klasnové, Marka Bendy a dalších (sněmovní tisk č. VI/204/0), v níž vystoupil kommunista Miroslav Grebeníček, Věra Tydlitátová doslova napsala: „On soudruh Grebeníček by nadzvedl i mrtvého, pravda, za tatíka nemůže, ale to jméno je jaksi příliš známé, aby jeho nositel seděl raději ve stínu.“

Takže Grebeníček Jr. má navždy mlčet, protože jeho otec má na svědomí zločiny a on nosí stejné příjmení. Tento hrůzný zákaz se nijak neliší od stejně odporného kommunistického kádrování. Pořád jsem přemýšlel, jak se Kostlán a spol. odlišují od fascistů, kommunistů a jiných odpůrců lidských práv a demokracie. Ukazuje se, že nijak. I oni vůbec neuznávají základní zásadu právního státu, tj. koncept individuální viny. Čtěte mé rty: Grebeníček Jr. za činy svého otce odpovídá naprosto stejným způsobem jako za ně odpovídá Věra Tydlitátová, tj. nijak.

Další layout II

Jak upozornil Vodník, stejný layout Discussion Speed a LW byl natolik matoucí, že vedl mnoho lidí k přesvědčení, že mezi DS a LW je nějaké rovnítko. Vzhledem k tomu, že skin Tekka byl pro DS původní, vybral jsem pro LW nový skin Picture Window.

Zároveň využívám této příležitosti a stanovím s účinností od 15. února 2011 povinnost každého autora přispět na LW alespoň jedním článkem v každé polovině kalendářního měsíce. Znovu připomínám, že stávající autoři blogu mají možnost se transformovat na hosta nebo hostku, kde tato povinnost není.

Seznam bývalých lidí

Věra Tydlitátová pirátsky přetiskla článek Pavla Kohouta, který reaguje na text Adama B. Bartoše. Kohout seznam pravdoláskařů přirovnal k seznamu Židů Julia Streichera a k seznamu nepřátel normalisace.

Kohout, který na počátku 50. let opěvoval Stalina, aby se pak dal na reformní kommunism, „zapomněl“ na jiný seznam – evidenci bývalých lidí, jak byl nazván symptomatickým rusismem. Kohout na něj možná „zapomněl“ proto, protože pak by už nemohl napsat: „Jsou to vesměs ženy a muži, kteří se rozhodli neponechat osud svůj i své společnosti v rukou různých vrchností, jež se neukázaly být k tomu odborně povolány či morálně oprávněny“: „vyšší funkcionáři a aktivní členové bývalých nacistických stran, organizací a spolků jako NSDAP, Henleinova strana (SDP), Deutsche Partei (DP) atp. a všichni příslušníci SS a SA a Hitlerjugend“.

Inu, jak jsem psal, bývalí kommunisté se vyznačují především krátkou pamětí. A není nic směšnějšího, když nám bývalý kommunista káže o morálce.

Odpověď Adama B. Bartoše

Podle mne již překročil rozumnou hranici.

Výpisky z četby: Jakub Arbes

"V Čechách český člověk zpravidla nesvedl nikdy nic kloudného. V Čechách míval vždycky pré jen cizák. A když k nám přišel do Čech cizák zakládat anglické, francouzské a bůhvíjaké jiné zahrady a parky, zasypávali jej krajané naši pochvalou i penězi..." (Nejoriginelnější zahrada, 1900)

Dobojováno

Muhammad Husní Sajjíd Mubarak (محمد حسني سيد مبارك) odstoupil. Teď zbývá jen odhadnout, kdy se v zemi moci chopí islamisté. Přijímám vaše předpovědi.

Binbir Gece

Českým Internetem hýbe turecký TV seriál Binbir Gece (doslova Arabské noci, tedy v tradičním překladu Tisíc a jedna noc). TV nemaje, uchýlil jsem se k YouTube, kam nějaký dobrák seriál umístil ve slovenském překladu. Po zhlédnutí ukázky, na niž odkazuji, jsem dospěl k názoru, že se tento seriál nijak neliší od obdobných veleděl; napadá mne Esmeralda (příběh slepé mexické krásky). Prousta tam tedy nehledejte, je to romantická dávka emocí.

Proč tedy vyvolává tolik pobouření? Nevěřím tomu, že je to tím, že ho TV Nova nasadila každý den v hlavním vysílacím čase. Příčinu vidím ve sporu o to, co Tomáš Pecina kdysi pregnantně pojmenoval, zda jsme součástí Německa nebo nejsevernější výspou Balkánu. Protože Binbir Gece byly vysílány toliko v Azerbajdžánu, Bulharsku, Chorvatsku, Rumunsku, Makedonii, Srbsku, Řecku, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině, Slovinsku a Slovensku, je to jasný důkaz toho, že tou nejsevernější výspou Balkánu skutečně jsme. To mnoha lidem vadí, protože se cítí být výše než ti muslimští špinavci z Turecka. Co na tom, že ve skutečnosti je Turecko mnohem vyspělejší než ČR, materiálně i duchovně.

Updated.

Česká media o arabských revolucích

Skvělou analysu přinesl David Antoš. Z diskusse vyjímám názor Sylvy F.: „českým médiím je do velké míry vlastní sebestřednost, neschopnost souvisle sledovat jakoukoli kauzu, natož zahraniční, jánabráchismis, předsudečnost, malost a pomalé, ale jisté klouzání k bulvárnosti.“

Řeckopravoslavní a ruskopravoslavní

motto: „Šel jsem takhle jednou po mostě a na zábradlí balancoval chlápek, který se zjevně chystal ukončit svůj život skokem do údolí. Přiběhl jsem k němu a říkám:
"Hej, stůjte, nedělejte to!"
"A proč ne?"
"Je spousta věcí, kvůli kterým stojí za to žít!"
"Co třeba?"
"Třeba...jste věřící nebo ateista?"
"Věřící."
"Já taky! Jste křesťan nebo Žid?"
"Křesťan."
"Já taky! Jste katolík nebo protestant?"
"Protestant."
"Já taky! Jste episkopál nebo baptista?"
"Baptista."
"Já taky! Jste z Baptistické Církve Páně nebo z Baptistické Církve Hospodina?"
"Z Církve Páně."
"Bezva! Já taky! Jste z původní Církve Páně nebo z Reformované Církve Páně?"
"Z Reformované Církve Páně."
"Bezva! Já taky! Jste z Reformované Církve Páně reformou v roce 1879 nebo z Reformované Církve Páně reformou v roce 1915?"
"Z Reformované Církve Páně reformou v roce 1915!"
Na to jsem řekl: "Zhyň, ty kacířský bezbožníku!" a strčil ho dolů.“

Protože Vodník neustále zaplavuje LW ruskopravoslavnou propagandou (1, 2, 3 a 4), rozhodl jsem, že napíšu článek, který jednou provždy udělá tomuto nekontrolovanému šíření mémů přítrž.

Uvěřit ruskopravoslavnému mémovému komplexu znamená podstoupit rozsáhlý výplach mozku. Řada ruskopravoslavných thesí je v příkrém rozporu s realitou. Řada pilířů víry je navzájem rozporných. A nikoliv nedůležitým znakem sektářství ruskopravoslaví je účelovost. V boji s nepřítelem — Západem a především katholictvím — je každé svinstvo cizí provenience dobré. Např. soustavná redukce katholíků na římské je anglikánská manipulace. Přitom skutečně pravoslavnou víru mají řeckokatholičtí věřící, ale ruskopravoslavní sektáři pro nedostatek erudice neumějí mezi římskými a řeckými katholíky rozlišit.

Ruskopravoslavní sektáři nemají sebemenší úctu k tradicím obyvatelstva, na němž se pokoušejí parasitovat. Nejradši by zvýšili esoteričnost svého učení povinným používám umělého nesrozumitelného jazyka – staroslověnštiny. Protože je to však nemožné, tak se alespoň pokouší nahradit české termíny (např. milost) ruskými (благодать). To je však způsobenosti jejich nedostatečnou znalostí ruštiny, protože netuší, že v ruštině se český pojem milost rozpadá na милость a благодать. Jiní pravoslavní však tak sektářští nejsou: „Bohorodice Panno, raduj se; milostiplná Maria, Pán s tebou; požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého, neboť jsi porodila Spasitele duší našich.“

Výplach mozku se projevuje neochotou prostudovat si argumenty druhé strany nepodloženým tvrzením, že ji zná: „Myslím, že jsem římskokatholické propagandy přečetl víc než Vy.“ Jenže prostudování zbožtělého sv. Losského neznamená, že propagandista zná katholický názor, když nezná ani alternativní pravoslavný názor ekumenického patriarchy nebo Bulgakova. Jedinou reakcí na předložená fakta je tak poukaz na to, že polemik málo zná ruskopravoslavnou propagandu Guettého, jako kdyby to na faktu, který se ruskopravoslavným nehodí do krámu, cokoliv měnilo.

Podobně jako evangelíci se pravoslavní sektáři se rozpadají na mnoho „církví“, navzájem se potírajících. Je to zákonitý důsledek toho, že jim chybí centrální autorita – papež. Každý sektář pak klade důraz na něco jiného a všichni ostatní jsou pro něj heretici, včetně ostatních pravoslavných sektářů. Typickým příkladem je nový kalendář. Řeckopravoslavní ho uznávají, naproti tomu ruskopravoslavní zbožštili předchozí pohanský kalendář. To je tak hlavní rozlišující znak mezi řeckopravoslavnými a ruskopravoslavnými. Církev starý kalendář zavrhla v letech 1923–4; sektáři se tím nikdy nesmířili (jerusalémskopravoslavní, ruskopravoslavní, srbskopravoslavní, ukrajinskopravoslavní a gruzínskopravoslavní).

Po sloučení ruskopravoslavných (sergianisté pohltili ROCOR) se starokalendářníci dostali do těžké situace. Ačkoliv sdílejí stejnou víru jako ROCOR, tedy i jako sergianisté, nechtějí s nimi být v jednom spolku. Proto starokalendářníci přerušili s ruskopravoslavnými obecenství.

Na papíře se podle Vodníka pozná Jediná svatá katholická apoštolská církev tak, že její partikulární církve (sbory) jsou v obecenství. Ve skutečnosti podle toho, do jaké míry podléhají ruskopravoslavným. Např. ukrajinští pravoslavní se dělí na ruskopravoslavnou Ukrajinskou pravoslavnou církev moskevského patriarchátu, ukrajinskopravoslavnou Ukrajinskou pravoslavnou církev kyjevského patriarchátu, ukrajinskopravoslavnou Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církev, polskopravoslavnou Ukrajinskou autokefální pravoslavnou církev – kanonickou a ruskopravoslavnou Ukrajinskou autonomní pravoslavnou církev Lvova. Nikoliv nepodstatným znakem je totiž expansivnost ruskopravoslavných. Čeští pravoslavní byli původně srbskopravoslavní. Ale po roce 1945 je pohltili ruskopravoslavní, takže čeští pravoslavní se stali ruskopravoslavnými. V roce 1950 se ruskopravoslavní neváhali spolčit s kommunistickou diktaturou, když se podíleli na genocidě řeckých katholíků. Řeckokatholické vyznání pak bylo až do roku 1968 v Československu postaveno mimo zákon, zatímco římskokatholické bylo legální. Z toho zřejmě pramení neschopnost rozlišit mezi vždy legálním římskokatholickým vyznáním a kommunisty likvidovaným řeckokatholickým. Za svou participaci na zločinu proti lidskosti se ruskopravoslavní nikdy neomluvili. Řeckopravoslavní na něm neměli žádnou účast.

Ruskopravoslavní expandovali též do USA. OCA je uznávána od všech ruskopravoslavných, tj. od bulharské, české a slovenské, gruzínské, polské a ruské pravoslavné církve. Řeckopravoslavní neuznávají její hlavu jako patriarchu, ale jsou s ní v obecenství.

Ruskopravoslavní jsou na své sektářství dokonce hrdi. Pokud se na něčem dohodnou s katholíky, když jim dokonce podstrčí své vidění světa, tak se k tomu nehlásí, protože tím, že je to dohoda, je to poskvrněno nečistými katholíky.

Pro ruskopravoslavné je také typická neschopnost elementární konsistence. Ave Maria, tradičně překládáno jako Zdrávas Maria, novotářsky překládají jako „Bohorodice Panno, raduj se,“ jako kdyby se v Čechách zdravilo Raduj se jako v Řecku a ne Buď zdráv(a). Nebo poukaz na heretičnost sofiologie, když je řeč o ekumenismu a filioque.

Ruskopravoslavní by nejradši ignorovali vše, co se stalo po roce 1917. Ale jaký by to mělo smysl? Žijeme v 21. století, nikoliv ve století 19. Přitom v 1. tisíciletí, které tak zbožňují, z 506 let od smrti Konstantina Velikého do definitivního ukončení obrazoborectví (337–843) byl cařihradský patriarchát 248 let ve stavu schismatu či herese. Celkem 49 % času pro Vodníka znamená, že „blahodať Ducha svatého se postarala o to, že to dlouho nevydrželo,“ jak vysvětluje svou symptomatickou hatmatilkou. Pozoruhodné vnímání času. Jen obrazoborectví, tato typicky řeckopravoslavná herese, trvalo 90 let (726–787 a 814–843). „Takto nenapáchal caesaropapism na věrouce žádné trvalé škody“ – ano, pouze 1000 let schismatu.

Praví Češi?

V Liverpoolu mají letiště Johna Lennona. V Paříži Charlese da Gaula. V Rio de Janeiru Antonio Carlose Jobima. Tyto mrdky by chtěly pojmenovat pražské ruzyňské letiště po americkém presidentovi. Zkreslil pobyt ve velmocenské řiti definitivně mentální a morální charakteristiky těchto lidí? Anebo jim křivdím, protože od dob pojmenování pražského Hlavního nádraží podle amerického presidenta W. Wilsona je toto panáčkování před páníčky výrazem ryzího češství?

Krátká paměť kommunistů

Debata o nálezu ÚS Tomáš Pecina v. vrchní soud v Olomouci nekončí. V rozhovoru pro Mladou frontu jej opětovně odsoudil předseda ÚS, Pavel Rychetský. Při té příležitosti řekl:

Litujete osobně vstupu do KSČ v roce 1966?

Já se nestydím, že jsem vstoupil do komunistické strany, když mě oslovili v době sjezdu spisovatelů, v době, kdy to bylo jediné místo, kde se reálně mohlo proti systému zvůle a bezpráví něco činit, kdy těmi mými vzory byli členové strany jako spisovatelé Vaculík, Klíma, Janek Skácel a řada dalších.

Této lži si všiml Bohumil Doležal. Svaz československých spisovatelů měl celkem 5 sjezdů. První 3 byly řádné, po 7 letech: 4. března 1949, 22. – 29. dubna 1956 (spisovatelé jsou svědomím národa), 22. – 24. května 1963; poslední 2 mimořádné: 27. – 29. června 1967 (návrat do Evropy) a 10. – 12. června 1969. Rychetský tedy vstoupil do Novotného KSČ nejméně půl roku před IV. sjezdem Svazu československých spisovatelů, tedy v době, kdy o něm, natož o tom, jaká tam budou vystoupení, nebylo slechu dechu. Navíc je o něm známo, že byl velice aktivní svazák, tedy dávno před Pražským jarem.

Podobnou ztrátou paměti trpí Jiřina Šiklová, která o sobě nechává uvádět: „V roce 1968 vstoupila do KSČ z přesvědčení, že jedině uvnitř strany se dá něco změnit. […] V letech 1968-1969 byla členkou KSČ, po porážce tzv. obrodného proudu ze strany vystoupila.“ Ve skutečnosti byla kommunistkou celých 12 let déle, od roku 1956.

Co z toho vyplývá? Délka členství v KSČ je samozřejmě prkotina. Ale pokud bývalí kommunisté lžou v takovéto maličkosti, aby se v očích nezasvěcených posluchačů učinili lepšími, jasně ukazují svůj postoj k morálce. Není náhodou, že nejsou schopni jakéhokoliv pokání za aktivní participaci na zločinném, nelegitimním a zavrženímhodném régimu, ba jsou dokonce na něj hrdi. Lidé s takovým chováním by soudci být neměli, natož soudními funkcionáři. Nemají k tomu totiž ani ty nejzákladnější morální předpoklady.

Updated.

Překlady názvů lepší originálů

České země patří k německému kulturnímu okruhu. Důsledkem je kromě bídné kvality pop music staletá tradice „překladů“ názvů zcela odlišnými slovy. Příčinou je německá tradice, že název má odrážet obsah, a opomenutí, že název je první řadě identifikátor a autorská volba. Bez identifikátorů se nedomluvíme a volbou konkrétního názvu chce autor něco sdělit.

Stoletost německé tradice lze dokumentovat na názvech verneovek: Michel Strogoff, česky Carův kurýr; Hector Servadac, česky Na kometě; Les cinq cents millions de la Bégum, doslova 500 milionů Begumy, česky Ocelové město; Les tribulations d’un Chinois en Chine, doslova Trampoty Číňanovy v Číně, česky O život; La maison à vapeur, doslova Dům na páru, česky Zemí šelem; La Jangada, doslova Prám, česky Tajemství pralesa; L’école des robinsons, doslova Škola robinsonů, česky Dva Robinsoni; Kéraban le têtu, doslova Paličatý Keraban, česky Tvrdohlavý Turek; Mathias Sandorff, česky Nový hrabě Monte Christo; César Cascabel, česky Oceánem na kře ledové; Mistress Branican, česky V pustinách australských; Le château des Carpathes, doslova Karpatský hrad, česky Tajemný hrad v Karpatech; Mirifiques aventures de maître Antifer, doslova Neobyčejná dobrodružství mistra Antifera, česky Dobrodružná závěť; Face au drapeau, doslova Tváří k praporu, česky Vynález zkázy; Clovis Dardentor, česky Milionář na cestách; Le superbe Orénoque, doslova Nádherné Orinoko, česky Na vlnách Orinoka; Le testament d’un excentrique, doslova Výstředníkova závěť, česky Hra o dědictví; L’invasion de la mer, doslova Vpád moře, česky Zatopená Sahara; L’agence Thompson and Co., doslova Cestovní kancelář Thompson a spol., česky Trampoty páně Thompsonovy.

Vidíme odpor hlavně k názvům podle jména hlavního hrdiny nebo příliš fantasijnímu názvu. Přesto jsou dva případy, kdy překlad názvu je zřejmě vhodnější než původní název.

První je jeden z nejslavnějších sci-fi filmů Alien, doslova Cizinec. (Ve Francii název není překládán; v Québecu je to L’Étranger.) Ano, je to Vetřelec, anglicky doslova Intruder. Anglický název vystihuje kalvinistické trauma z kolonialismu; český název odráží paradigma znečištění. Proto nám přijde divné, že v originále se film jmenuje úplně jinak.

Druhý je seriál Sex and the City, doslova Sex a Město. To město v názvu je samozřejmě New York, který má jako intelektuální centrum východního pobřeží USA komplex z toho, že audiovisuálním centrem USA jsou Los Angeles. Proto se filmy Woodyho Allena odehrávají v New Yorku, stejně jako většina nezávislých filmů a sitcom Jak jsem potkal vaši matku a mnoho dalších.

Do češtiny je název seriálu přeložen jako Sex ve městě, anglicky doslova Sex in the City. To vyjadřuje cíl seriálu, popsat sexuální život velkoměsta, ale pomíjí poctu tvůrců New Yorku. Podobně sporný je překlad přezdívky hlavního hrdiny – Mr. Big, doslova pan Velký – jako pan Božský. V originále je to sexuální narážka; český překlad je toliko sentimentální.

Updated.

Zajímavé srovnání

Na začátek jeden citát:

„.... žijí všude co národ cizí, u nás co nejcizejší. Vědomí cizosti té není jen u nás, kde má ráz již hotového národního nepřátelství, nýbrž všude. …
....Jsou a zůstanou bodákem vraženým do našeho masa. Nemůžeme obžalovat bodák ten; avšak nikdo se nemůže divit, vzkřikneme-li při bolesti, kterou nám způsobuje, a pozorujeme-li se strachem, jak po každém léčitelském pokusu hnisání dále se šíří…
....Jejich vlastnosti jsou orientální, tedy naprosto jiné než národů evropských…
....Jako dlouho zadržovaná spoušť vodní vyhrnuli se mocně a najednou a strhli vše sebou.
....nesmírně, skoro starotestamentárně se rozmnožují. Množstvím roste jich srdnatost, noví potomci pak nedělí se o staré miliony, nýbrž vydělají si zajisté ještě nové.”

Hádejte, o kom to kdo napsal. Většina zřejmě bude mít názor, že je to nějaký dnešní islamofob. Ve skutečnosti to ale napsal Jan Neruda o Židech, jak v jinak v krajně problematickém článku připomíná Václav Hořejší. Holt je koncept znečištění neustále živý.

Egyptská demokratická revoluce

Světem nyní hýbají nepokoje v Egyptě proti Muhammadu Husnímu Sajjídu Mubarakovi (محمد حسني سيد مبارك). Ani wiki nemá jasno, jak v úterý 25. ledna 2011 začaly. Koho by nepotěšilo, že i arabský svět usiluje o demokracii. Jenže, pak člověk začne přemýšlet a uvědomí si: Nezačalo to náhodou přesně takhle v roce 1977 Persii?

Poslední tradiční perská dynastie, Kadžár, byla v Persii svržena v roce 1925 a od té doby je v exilu. Stejně jako v Turecku ji sesadil plukovník, zde Pahlaví. Po vzoru Atatürka pak vládl poměrně úspěšně. Vážnějším otřesem bylo za jeho syna svržení premiéra Mosaddeqa v roce 1953 operací Ajax.

Nicméně Pravda a láska má jasno: Diktátor musí pryč. Pěkné. Ale přemýšlejí aspoň trochu o tom, co bude, až prozápadní diktátor vládnout nebude? Kdo zaručí, že se z Egypta nestane další islamistická tyrannie?

Bohumil Doležal píše:

Teodor Marjanovič dává v MfD pokyny hlupákům, kteří nevědí, jak se postavit k Egyptské demokratické revoluci. Jedna z otázek zní: „Máme protestujícím fandit, nebo se spíše bát?“ A odpověď: „V tuhle chvíli rozhodně fandit. Hybnou pákou jejich protestů je naděje, která má hodně blízko k té, jež uvedla do Chodu sametovou revoluci v Československu.“ A vzápětí rýsuje pravděpodobné scénáře dalšího vývoje, z nichž ten prostřední je mocenský nástup Muslimského bratrstva. Dovoluji si skromně upozornit, že tato alternativa (a ani první, armádní puč) v naší sametové revoluci ani trochu nehrozila. Takže, za prvé bych to nesrovnával, a za druhé bych se velmi bál té prostřední alternativy, tedy moc jim nefandím a spíš se bojím. Z jednoduchého důvodu: naším tu naši, pokud by nám ji chtěl někdo zvenku zbourat.

Paní Procházkové v LN se zase líbí, jak egyptští demonstranti ozbrojení tyčemi a pak i vojáci volali Alláh Kabar a pak už skupina společně s vojáky provolávala slávu společnému Bohu. Co to má dělat na demonstraci proti politickým poměrům? Použijme nehoráznou analogii pana Marjanoviče se „sametovou revolucí“ u nás: když Václav Malý v jakémsi návalu emocí a patrně z dobré vůle víceméně donutil statisíce lidí na Letenské pláni modlit se Otčenáš, řadě lidí to vadilo a dali dodatečně svou nechuť najevo. Úplně právem: na politickou demonstraci v sekulárním státě nic podobného nepatří, demokratický stát je sekulární stát, protože obhospodařuje světské starosti občanů, jak to přesně kdysi popsal John Locke. Bylo to špatně ne proto, že tam byli i ateisté, kteří se modlit nechtěli: ale proto, že modlitba na politické demonstraci by měla být pro křesťana rouháním.

Má pravdu. První zájmem Západu by mělo být, aby ve světě byly prozápadní státy. Pokud budou demokratické, tím lépe, ale to není naše starost. Za druhé: Míchání politiky a náboženství je vždy zlopověstné. U nás to vidíme v malém na Pravdě a lásce.

Deník Referendum ve finanční krisi

To, co už se nějakou dobu vědělo, bylo dnes zveřejněno: Deník Referendum je ve finanční krisi. Jeho provoz stojí 3 600 000 Kč ročně. Co s tím? Přemoci své skrblictví a posílat 100 až 30 000 Kč měsíčně? Nevím.

Ačkoliv je zde precedent v Britských listech a Zvědavci, nedomnívám se, že je podobná cesta životaschopná. Podle wiki na Blisty „[k]aždý měsíc přispívá na chod částkou cca 20 000 – 40 000 Kč přibližně 120 čtenářů.“ Podle Blistů: „V prosinci 2010 přispělo finančně na Britské listy 253 osob celkovou částkou 92 969.45 Kč.“ O Zvědavci wiki píše: „Na jaře 2006 Stwora oznámil, že od června bude Zvědavce vydávat, pouze pokud čtenářské příspěvky dosáhnou alespoň 25 000 Kč měsíčně, výše vybrané částky byla průběžně uveřejňována nad hlavičkou Zvědavce v tzv. Sázce na Zvědavce. V prosinci 2006 se podařilo vybrat necelých devět tisíc korun namísto pětadvaceti tisíc. Vydávání Zvědavce zastaveno nebylo. Částka byla později zvýšena na 30 000 Kč. V lednu 2008 se ji nepodařilo vybrat a vydávání Zvědavce bylo na krátkou dobu zastaveno. […] V únoru 2010 Stwora zrušil Sázku na Zvědavce a přešel na nový druh financování. Vybrané články, za jejichž překlady musel sám platit, nebo které ho stály úsilí, jsou pro neplatící čtenáře uzavřeny po dobu přibližně jednoho měsíce. Po uplynutí tohoto období jsou články volně k dispozici všem. K uzavřeným článkům mají přístup buď registrováni čtenáři s předplatným nebo majitelé tzv. voucherů. Vouchery nevyžadují registraci a a umožňují větší flexibilitu. Uzavřené články jsou Stworou oceněny určitou částkou, v průměru kolem 10 korun, a majitelé voucherů se mohou rozhodnout, zda si článek koupí nebo ne. Cena článku se v průběhu jeho uzavření automaticky snižuje, čím je článek starší, tím je levnější.“

Ačkoliv si myslím, že DR je kvalitnější než BL nebo Zvědavec, nedomnívám se, že by byl 3x lepší než BL nebo 10x než Zvědavec. Patočka jen opět přecenil své možnosti a nepřizpůsobil je realitě.

Další vadou jeho návrhu je, že vůbec nemíní platícím čtenářům odevzdat více pravomocí. Přitom v každé kapitálové společnosti, ať je to s. r. o. nebo a. s., rozhodují investoři, tedy vkladatelé kapitálu.

A v neposlední řadě je tady idelogický profil listu. Patačka za svůj vzor považuje The Guardian, The Independent, New Statesman, The Ecologist; Zeit, Süddeutsche Zeitung, Tageszeitung; Democracy Now!, Huffington Post a Common Dreams. K Hospodářským novinám, Financial Times a Aktuálně.cz se staví kriticky. Proč ne. Ačkoliv seriosní levicový server vnímám záslužně, nelze nevidět, že jsou tady také Britské listy, Literární noviny a A2; když pomineme periodika typu CFP nebo OM, takže je na trhu poněkud přetlak.

Proto si myslím, že je sice dobře, že tady DR je, ale když tady nebude, nic se nestane. Jestli něco ČR chybí, tak je to seriosní deník typu Politiken a ten se na koleně dělat nedá. Jako odlišný organisační model lze připomenut Délský potápěč, který je dělán na koleně. Pokud DR přejde na stejné schema, bude to mu to možná ku prospěchu.

Update: K věci se vyjádřila též Věra Tydlitátová. S jejím názorem nelze než souhlasit.

Requiem za Vrbou

Když na přelomu jara a léta 2010 Alex Juchelka zavřel Vrbu, nevyvolalo to vůbec žádnou pozornost. Přesto si obě diskussní fora (Sprcha i Vrba) zaslouží vzpomínku a připomenutí chrolonogie.

Sprcha měla tato stadia:

1. blog Jeny/JK (2002)
2. předpotopní Sprcha (od ledna 2003 do července 2003)
3. popotopní Sprcha (od září 2003 do června 2005)
4. porozkolní Sprcha (od srpna 2005 do ledna 2006)
5. skomírající Sprcha (od ledna 2006 do ledna 2010)

Nástupci Sprchy/Vrby jsou individuální blogy:

• Sprchy:

1. Nová Sprcha (od 22. 3. 2010)
2. Starý pán: Po potopě
3. Cnemo: Nautilus, o kterém LW referrovala 18. srpna 2008
   
4. AndyO (jen pro zvané)
5. Tomáš Pecina: Slepecká hůl
6. Tomáš Pecina: Παραγραφος

• Vrby:

1. Guy Peters: Lucerna wikipedie
2. Kníže Potěmkin/JzP: Discussion speed, který částečně parasituje na LW.
3. Astr: Astr live

Updated.

Další morální přešlap Blistů

Závažná morální selhání provázejí Blisty už od počátku. Začíná to už názvem. Blisty jsou „Britské listy“ asi tak stejně jako jsou Koženého Harvardské fondy harvardské. Čulík s Kotrbou mohou namítnout, že tento název vymyslel Neff. Ano, ale úplně v jiném kontextu: Byl to název rubriky Neviditelného psa, kterou stejně jako Americké listy nebo Kanadské listy měl psát cizinec v té zemi žijící. Když se Čulík od Neviditelného psa trhnul, měl svůj blog pojmenovat jiným, nematoucím způsobem.

Druhou námitkou může být, že Blisty jsou britské, protože většina jejich obsahu jsou překlady článků Guardianu. Původně Čulík články bez svolení Guardian News and Media Limited překládal celé. Po četných poukazech na porušování autorského práva nyní překládá „výtahy“, ve skutečnosti téměř kompletní články bez nepodstatných částí textu. Tím je sice formálně naplněn § 31 autorského zákona, ale ve skutečnosti je tato právní norma obcházena.

Morálně pochybné je rovněž blistystické nekompromisní vyžadování pravého jména a soustavné matení, že anonym a pseudonym jsou synonyma: „Britské listy na tomto místě poskytují v rámci demokratické diskuse čtenářům zdarma prostor k vyjadřování svých názorů. Debatéry za to žádají, aby u svého příspěvku vždy uváděli své plné občanské jméno a funkční emailovou adresu. V demokracii nemají názory anonymů žádnou hodnotu.“ Tuto čulíkovštinu úspěšně vyvezli do mnoha českých on-line medií, od Novinek počínaje, Jiným právem konče. Přitom právě zde byl Jan Čulík přistižen při pokrytectví, neboť jak dodnes uvádí ve svém vlastním životopisu: „Od druhé poloviny osmdesátých let přispíval Jan Čulík pravidelně do českého vysílání BBC zejména literárními a kulturními recenzemi, pod jménem Václav Písecký.“

DJing cheb pako si toho všiml, přejmenoval se na Václava Píseckého I. a z nespokojených diskutérů založil Církev Píseckých. Čulík s Kotrbou nám potom nadávali do zbabělých anonymů, ačkoliv řada z nás se tehdy podepisovala pravým jménem. Pikantní bylo, když Jan Novák na valné hromadě spolku Britské listy ukázal občanku, že je skutečně Jan Novák, Kotrba ho potom i nadále označoval paušálně za anonyma.

Jan Novák u každého Čulíkova článku upozorňoval na to, že Jan Čulík neoprávněně užívá titul Ph. D., ačkoliv je jen PhDr. Člověk by proto neměl zapomínat na svá vlastní morální selhání. Kritika Čulíkova pokrytectví přerostla v trolling a já se na tom podílel. Za to bych se chtěl Janu Čulíkovi omluvit. Neomlouvá mne ani to, že jsem v té době netušil, co to trolling je, dokud jsem se sám nestal jeho obětí. Holt: „Nečiň druhému, co nechceš, aby ti druzí činili,“ moc nefunguje, dokud to člověk neukusí na vlastní kůži. Proto pozor na poslední spravedlivé! Jsou to obvykle bezskrupulosní fanatici.

Reakcí na Církev Píseckých bylo, že Štěpán Kotrba začal na podzim 2002 nejprve diskussní forum censurovat a pak ho „dočasně“ zrušil. Tato dočasnost má stejné trvání jako pobyt sovětských vojsk. Na protest se oživil server Jeny/JK Sprcha.com, ale to už je jiná pohádka.

Blisty se nejen dopustily závažných selhání v journalismu, např. v referování o Jaromíru Štětinovi, ale též morálních. Po odchodu Tomáše Peciny se pokusily upřít mu jeho podíl, což musel po 6 letech (sic!) napravit až soud. Není proto divu, že Tomáš Pecina a já na údajně otevřené Blisty máme zakázáno psát a Kotrba si mne společně s Věrou Tydlitátovou pro jistotu zablokoval též na Facebooku. Výrazem kotrbovské morálky bylo rovněž  speciální censurované vydání Blistů speciálně pro Tomáše Pecinu. Proč? Protože můžu.

Zatím poslední skandál nastal, když Blisty anonymně a bez souhlasu diskutujících zveřejnily debatu z Facebooku (Nepřiznaným editorem je podle všeho Kotrba.) a navíc ji doprovodily povýšeneckým kommentářem Čulíka a Cveka. Příčina je jasná: Svérázné vidění světa Čulíkem & Kotrbou, které až příliš připomíná vesmírné lidi. Podle Kotrby je vše na Facebooku veřejné, ačkoliv uzavřené profily jsou podstatou Facebooku: „Vzhledem k tomu, že facebook je veřejný prostor a "přátel" má Saša Uhlová skoro tisíc (včetně těch, kteří přátelé nejsou), vydáváme její tematicky moderované odpoledne "pamětníků" - orální historii v podání tazatelky a jejích hostů.“

Předně, zpřístupnění i velice širokému okruhu lidí není zveřejnění. K SIPRNet má přístup 3 000 000 lidí, přesto je to sbírka tajných materiálů. Navíc, na Facebooku jsou veřejné toliko ty texty, které jejich majitel povolil indexovat ve vyhledávači; číst texty i na otevřeném profilu smí jen ten, kdo má konto na Facebooku a jehož si majitel účtu nezablokoval. Takže ani texty Štěpána Kotrby otevřené nejsou, protože mou osobu z jejich čtení výslovně vyloučil.

Stejně tak kádrovat, zda Saša Uhlová všechny své kontakty z Facebooku osobně zná, je zcela nepřípadné. Je čistě jejím oprávněním rozhodnout, co a s kým bude sdílet. Žádný novinářský čmuchal do jejího soukromí bez souhlasu dotyčných nesmí, není-li to věc veřejného zájmu (cf. von Hannoverová v. Německo). A to není.

Kurz und gut, kalvinistická morálka Čulíka & Kotrby má svá specifika. Veřejné hádky redakce mají zřejmě odkazovat na svobodomyslnost. Ve skutečnosti je to jen nekvalita redakční práce, neboť odlišné názory jsou v praxi ukřičeny. Čulík tak ze všeho nejvíce připomíná Aštara Šerana Iva A. Bendy.

Kommunistka Křikavová je zapomenutý Michálek

Jistě si vzpomenete na zápas Křikavová v. Němec o vydání katarského prince do Kataru. Proto mne nepřekvapilo, když se ukázalo, že Monika Křikavová je bývalá kommunistka:

Monika Křikavová se stala kandidátkou strany v 19 letech a do KSČ vstoupila o dva roky později. Někdy v roce 1987 či 1988. „Když se dostal k moci Gorbačov, mělo to na mě obrovský vliv. Zpětně si říkám, jak tomu mohl člověk propadnout, já ale opravdu chtěla něco změnit. Nebyla jsem u komunistů, ale věřící komunistka,“ vzpomíná po letech. Dnes je z ní místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 a říká, že její rozhodování krátká stranická zkušenost nikdy neovlivnila.

Pochyby začala mít mladá studentka práv v lednu 1989: „Zavolali mě, abych promluvila do televize a odsoudila, jak se studenti chovali na Václaváku při demonstracích. Měla jsem pocit, že se mnou manipulují, a odmítla to.“ Rozchod se stranou přišel na konci roku: „Po tom, co se dělo v listopadu, už pro mne členství bylo naprosto nepřijatelné.“ V roce 1992 se Křikavová stala soudkyní a v polovině 90. let dostala na starost rehabilitace lidí, které poškodila komunistická justice. „Pokud bych připustila, že ve mně ještě nějaké zbytky ideologie mohly zůstat, tak tehdy padly. Dostaly se mi do rukou tisíce spisů a z některých bylo očividné, že soudce byl dřív jen slouhou výkonné moci. Jsem pevně a vnitřně přesvědčena, že mě má minulost v rozhodování nikdy neovlivnila,“ tvrdí Křikavová a dodává, že se díky těmto zkušenostem stala alergickou na zásahy výkonné moci do justice. V praxi to dokázala v roce 2005, kdy dlouho, a nakonec neúspěšně bránila ministerstvu spravedlnosti, aby vydalo „katarského prince“ Hámida bin Abdal Sáního do vlasti a zachránilo jej tak před trestem.

Vidím to právě opačně: Bývalá kommunistka naprosto nepochopila roli justice. Státní zájem jí nic neříká a její svérázné chápání práva se vymyká tomu, jaké by právo mělo být.

Updated.

Seznam vulgarismů a nadávek

Tomáš Pecina informoval, že rada pro rozhlasové a televisní vysílání vydala officiální seznam vulgarismů a nadávek, což připomíná slavný seznam 7 sprostých slov (shit, piss, fuck, cunt, cocksucker, motherfucker a tits), který US elektronická media musejí povinně vypípávat jako neslušná (indecent) na základě rozsudku SCOTUS FCC v. Pacifica Foundation, 438 US 726 (1978). Podle wiki je ale od července 2010 překonaný.

Protože Pecinův článek zveřejnil seznam toliko jako obrázek, zde ho máte v čitelné podobě. Patafysické úvahy ze začátku seznamu nekopíruji:

1. označení, které souvisí se sexuálním chováním, nebo které přímo nebo nepřímo označuje genitálie (jebat, čurák, zmrd, kokot, teplouš, buzna, cucák)
2. urážlivým způsobem popisuje ženu nebo ženské chování (kurva, běhna, coura, rozhoďnožka, štětka, babizna, jedubaba, fuchtle, rachejtle, vykopávka)
3. souvisí s vylučováním, skatologií (sere, prdel, hovno, prd, sráč, prďola)
4. je historický nebo neslušný název pro toaletu (prevít, hajzl)
5. označuje jako různá zvířata – skutečná a smyšlená (vůl, čuně, osel, husa, kůň, kráva, prasopes, kačena, kozel, opičák, zmije, ropucha, svině, žirafa, vochechule, pazneht)
6. označuje podle odumřelých částí rostlin (pařez, stará větev, kořen)
7. náboženské výrazy (krucifix, sakra, panebože, šmarjápanno, herrgot, krucipísek, kristovanoho)
8. rasistické nebo přirovnávající k různým cizím národům (negr, turek, bulhar, maďar, tatar, křovák)
9. šovinistické výrazy (žabožrout, všivák, mizera, židák, hovado, křivák, křupan)
10. urážlivé označování druhých za zastánce nesympatických názorů (nácek, socan, komouš, bolševik, fašoun, modrá straka, pánbíčkář)
11. odborné termíny označující nedokonalé tělesné nebo duševní schopnosti (mrzák, idiot, debil, kretén, pablb, pitomá, cvok, blázen, šílenec, blbec, pitomec, bulík)
12. označení výrazných tělesných znaků (buřtík, špekoun, mašina, štangle, kostra, plešoun)
13. podle nějaké zvláštní či charakteristické vlastnosti osoby (držgrešle, přetrhdílo, štěkna, hezoun, fintílek, hrubián, nezdvořák, podržtaška, flink, hnusák, smraďoch)
14. použití nadávek z jiných jazyků (ksicht, shit, fuck)
15. novotvary vzniklé kombinací tradiční nadávky s aktuálním výrazem (vlezdobruselista)
16. označení, která jsou urážlivá jen v kontextu (trouba, trubka, tydýt, moula, mamlas, hejhula, vrták, truhlík, trulant, matěj, hňup, nádiva)

Schopnost RRTV třídit se blíží nulle. Klassifikační kritéria musel vymýšlet někdo ve stavu blízkém opilosti. Navíc je pozoruhodné, že v kalvinistických USA je neslušných per se pouze 7 slov, v katholické ČR mnohem více, přičemž nechápu, proč na seznam dávali zastaralé výrazy, které nikdo nepoužívá, typu přetrhdílo či vochechule. Divím se, že neprohlásili za illegální též taškáře, když už je protiprávní fintílek. Jako licenční úřad RRTV totálně selhala, takže by ji mělo by nahradit ministerstvo obchodu a censurní úřad ČR nepotřebuje vůbec, v tom musím souhlasit s Jakubem Mocem.

Vznik seznamu osvětlují Lidové noviny: „Nejde o žádnou metodiku či doporučení rady. Je to zkopírovaný seznam z Wikipedie a byl součástí upozornění na to, že ve vysílání zazněl vulgarismus.“ Takže uhrovití puberťáci opět nepřímo stanoví pravidla veřejného života. Pěkné.

Alcuin a filioque

Situace okolo postoje Alcuina k filioque je nejasná.

Filioque bylo v credálním kontextu poprvé použito při vyznání víry vizigótským králem Reccaredem na III. koncilu toledském (589); tuto formulaci potvrdily další toledské koncily (633 a 675). Jejich postoj byl podmíněn bojem proti ariánství a modalismu. Král Reccared nařídil, aby se Credo recitovalo s filioque během Eucharistie. Z říše Visigótů se pak rozšířilo do Galie.

Roku 680 se koncil v Hatfieldu pod vedením byzantského mnicha sv. Theodora (vyslaného ovšem papežem sv. Agathonem) přihlásil k prvním 5 ekumenickým koncilům, ale zároveň potvrdil své vyjádření víry s filioque.

Karel Veliký, o němž je známo, že se neuměl ani pořádně podepsat, protestoval u papeže Hadriána I. ohledně chodu věcí v Konstantinopoli. Papež jeho protesty po právu odmítl. Následně Karel Veliký nařídil sebrat všechny argumenty pro podporu svého postoje. Tak vznikly (povětšinou z bídných překladů) v letech 791-795 tzv. Libri Carolini. Zatímco VII. ekumenický koncil v r. 787 potvrdil, že Duch pochází pouze z Otce (byť prostřednictvím Syna), lokální koncil svolaný r. 794 do Frankfurtu Karlem Velikým (který na něm nařídil zpívat Credo s filioque) proti vzmáhající se heresi adoptionismu ve Španělsku, to popřel; jeho authorita ovšem není s authoritou ekumenického sněmu srovnatelná. Alcuinův zájem v této době byl nepochybně namířen proti adoptionistickým španělským biskupům a nepochybně odtud jeho angažovanost v této věci (tedy nikoli propagace filioque). Za hlavního authora Libri Carolini je považován Theodulf z Orleansu.

Na koncilu ve Friuli (797) Paulinus z Aquileie, Alcuinův souputník na dvoře Karla Velikého, obhajoval užívání filioque jako prostředku proti adoptionistům, ale uznával, že je to dodatek k cařihradsko-níkájskému Vyznání. Jaké stanovisko zaujímal sám Alcuin, se můžeme pouze dohadovat. Řada pravoslavných odborníků se ovšem domnívá, že Alcuin užití filioque v Credu aktivně prosazoval.

Na druhé straně r. 804 píše Alcuin bratřím do Lyonu, aby nezaváděli filioque do Creda. Konkrétně aby nepřestupovali limity položené Otci, aby nezaváděli nic nového do vyznání katholické víry a nenacházeli potěšení v tradicích, které nebyly známy v dávných dobách (Guettée, str. 149). Není pravděpodobné, že by považoval filioque za "dávnou tradici" (byť na Západě bylo podpořeno disproporčně obrovskou authoritou Bl. Augustina z Hippo), jinak by to jeho druh Paulinus z Aquileie těžko mohl uznat za pozdější dodatek. Téhož roku Alcuin umírá.

R. 808 se otázka filioque dostává opět před papeže Lva III. Na příkaz Karla Velikého prohlásil koncil v Cáchách filioque za nezbytné pro spásu duše a Theodulf z Orleansu sbírá patristické argumenty pro filioque. Papež následně připustil filioque pro katechisaci, ale nikoli jeho přidání k Vyznání víry. Sv. Photios odsoudil filioque bez výhrad. Navzdory tomu se Credo s filioque užívalo na Západě dál, r. 1014 ho papež Benedikt VIII. (při korunovaci císaře Jindřicha II.) zavádí trvale do římské liturgie.

Tučným písmem jsou v textu zdůrazněny neblahé zásahy světské moci do církevní věrouky. Zásahy, kterých se "caesaropapism", jenž je trnem v oku všem pokrokově smýšlejícím okcidentálcům, nikdy nedopustil a pokud, tak pouze s dočasným úspěchem (ikonoklasm).

Zdroje: 1, 2 a 3.

Jiří J. Stodola se po roce probudil

a musel přiznat svou trapnou neznalost latinských výrazů cognoscere (poznat), demonstrare (ukázat), testari (ověřit) a probare (dokázat). Kdyby četl LW, nemusel ho na jeho zahanbující ignoranci upozorňovat až Tomáš Halík: „Pokud ovšem odmítneme překládat „demonstratio“ jako „důkaz“ proto, že toto slovo dnes sugeruje zavádějící chápání důkazu jakožto důkazu ve smyslu matematickém a přírodovědeckém (proti tomu se několikrát výslovně ohrazuje Bededikt XVI., protože to by skutečně neposkytovalo místo pro víru a bylo heretické), k žádné kolizi nedochází. Že stvoření a rozum poukazují ke Stvořiteli, na tom jistě radostně trvám.“

Nezpráva

Typickým příkladem informačního smogu je Vodníkova „informace“ o tom, že tucsonský vrah Jared Lee Loughner je halachický Žid.

Tato desinformace je založena na tom, že jeden z vrahových kamarádů prohlásil, že vrahova matka je židovka + na vrahově používání zkratky BCE, čímž se v USA jinak vyznačují pouze Židé a atheisté. Přitom vrahem je magor, který má ostře vyhraněné názory, takže není divu, že odmítá používat též křesťanskou zkratku BC.

Antisemité této spekulace zneužili v takovém rozsahu, že JTA musela vydat dementi. Myslím, že by Vodníkovi prospělo, kdyby méně sjížděl obskurní weby a více používal kritické myšlení.

Věčný boj kommunistů a antikommunistů

Tomáš Pecina shrnul diskussi, kterou vyvolal, když mu I. senát ústavního soudu vyhověl nálezem Tomáš Pecina v. vrchní soud v Olomouci z 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10.

I já jsem byl překvapen, jak živá debata o tomto nálezu vznikla, a v práci se jím musím dost často zabývat. Na rozdíl od Tomáše Peciny si však nemyslím, že se jedná o spor levice a pravice. Sám jsem byl překvapen, že je to daleko více generační střet. Lidé, kteří se narodili zhruba před rokem 1968 jsou vesměs proti nálezu, lidé mladší naopak. Tak i 67letý Pavel Rychetský ostře nesouhlasí s 32letým Stanislavem Balíkem, přičemž mi připadá vedlejší, že Rychetský je bývalý kommunista, zatímco Balík je offensivní katholík. Jiné právo, které vedou lidé střední generace, je sice vesměs proti nálezu, ale to přičítám tomu, že redakci tvoří příslušníci vysokého justičního establishmentu.

Osobně jsem byl k nálezu spíše kritický, ale když vidím, jak kommunistickému establishmentu otrnulo, říkám si, že jim není stydno.

Bartošova odpověď

O válce mezi paleokonservativci a neokonservativci jsem psal. Nyní pokračuje druhým kolem. Nic moc – hrozně mnohomluvné. Pěkný je pouze poslední odstavec.

Israel's Holocaust

Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi.

Rabín Jacob Neusner: „As the numbers mount up, when do considerations of volume enter in and validate calling the annihilation of millions of lives "a Holocaust"? I think they do. Here is a Holocaust today. Every Jewish child born in the State of Israel is a survivor of the Holocaust sustained by Israeli law.“

Jan Kirschner: „Podle výše uvedené charakteristiky by se za projevy extremismu dali [sic!] označit i aktiv[it]y některých protipotratových hnutí. Např. akce hnutí Stop genocidě vyvolávají ve společnosti často odmítavé reakce (odkaz na článek portálu Res Claritatis). Toto hnutí přirovnává otázku potratů ke genocidě a holocaustu. Já to vnímám jako neadekvátní a necitlivé vůči milionům zavražděných Židů v koncentračních táborech. Jaký je Váš názor?“

Adam Borzič: „Víte, nerad známkuji a unáhleně hodnotím a tak se nějakého definitivního náhledu na takováto hnutí zdržím. Ale to srovnání s holocaustem je skandální a krajně nevhodné. To by si odpustit opravdu mohli. Je to velmi citlivá otázka.“

Albert Einstein o Státu Israel

Jak připomíná Michal Očadlík, Einstein v roce 1946 výslovně prohlásil: Stát Israel? „Vždy jsem byl proti tomu.“

Papežův jurisdikční primát

Mezi katholictvím a pravoslavím jsou tisícileté barriéry, které je nutno překonat, má-li být Církev opět jednotná. (Kromě toho je nutno inkorporovat orientální církve – miafysity a nestoriány – a inkorporovat rovněž lutherány. Kalvinisté nejsou církví v užším smyslu slova, ty inkorporovat nutné není.)

Některé tyto barriéry jsou krajně tíživé. Nejhorší je Fótiův poukaz na Filioque. Pravoslavní mají pravdu, že Credo se opravdu jednostranně měnit nemělo. Na druhou stranu, obsah Filioque je theologicky extrémně důležitý.

Jinde pravoslavní ustoupili sami: Kérulariův poukaz na kvašený chleba už nehraje roli, neboť pravoslavní nyní nemají námitek proti tomu, když katholíci ve své liturgii užívají nekvašený.

Zůstává papežův jurisdikční primát, jehož nerespektování je vrchol pravoslavné irracionality, popírání historie a slov Písma. Zde jsou nezvratné exaktní důkazy, že katholíci mají pravdu (na rozdíl od Filioque, kde je vše věcí víry). Jenže na popírání papežského primátu je postavena pravoslavná identita; jeho uznáním by z pravoslaví nic nezbylo, neboť mezi řeckými katholíky a pravoslavnými by najednou nebyl žádný rozdíl. Proto, ačkoliv tento spor je nejméně věroučný, je nejtíživější.

1. Písmo: Tu es Petrus, et super hanc petram aedificabo ecclesiam meam, et portae inferi non praevalebunt adversus eam. („A já ti říkám, že jsi Petr a na té skále postavím svou církev a brány pekel ji nepřemohou.“ Mt 16, 18)
2. Historie – k papeži se odvolal:
1. sv. Jan Zlatoústý k sv. Innocentu I.
2. sv. Theodor Studita k sv. Lvu III.
3. sv. Ignatios k sv. Mikuláši I. Velikému

Pravoslavní by se tedy měli sklonit před vírou otců (Jana, Theodora a Ignáce) a přestat si vymýšlet novoty.

Updated.

Válka mezi paleokonservativci a neokonservativci

Článek Adama B. Bartoše Věční petenti ve službách pana Vaňka vyvolal u Pravdy a lásky nepředstavitelnou zuřivost. Nechápal jsem proč, ale teprve odsudek Romana Jocha mi to osvětlil. Seznamy! Taková drzost! Joch píše: „Sestavovat seznamy osob! Zbláznil ses?“ Ano, Bartoš se dočista zbláznil, protože po takovém článku si před ním odplivne i jeho vlastní pes.

Ačkoliv mi neokonservativci v podání Mirka Topolánka byli docela sympathičtí, jejich lísání k moci s cílem být za každou cenu součástí establishmentu, je odporné. A k tomu ta rusofobní paranoia. Vše, co prospívá Moskvě, je nutno zdeptat – уничтожить.

Tak já vám něco řeknu, pánové rusobové: Válka v jižní Osetii byla hnusná gruzínská aggresse a Saakašvili je sprostý vrah. Rusko udělalo to, co měl udělat každý slušný stát.

Římskokatholické padělky

Ve své cestě za uchopením moci nad celou Církví si Řím vypomáhal mj. i padělky. Není vyloučeno, že někteří papežové, kteří jimi argumentovali, věřili v jejich pravost. Jak je to potom ovšem s jejich neomylností, to by nám musel vysvětlit nějaký vatikánský právník.

První z těchto falsifikátů je tzv. Konstantinova donace. Vznikla snad jako podpůrný argument pro papeže Štěpána II. (752-757) vůči Pipinu III. Krátkému (752-768), který mu přislíbil území (budoucí Papežský stát), zabrané Langobardy Byzantincům. Obsahem padělku je fiktivní věnování celé řady území (v Judei, Řecku atd. + město Řím) císařem Konstantinem I. Velikým (306-337) papeži Silvestru I. (314-335) jako dar za poučení o křesťanství, pokřtění a zázračné vyléčení z malomocenství. Císař se pak odstěhoval do Konstantinopole, aby papežově vládě na Západě nepřekážel. Autor padělku je neznámý, nejpravděpodobněji to byl nějaký Frank.

První možné využití Donace jako argumentu byla výzva papeže Hadriána I. (772-795), když napomínal Karla Velikého(768-814, od r. 800 císař), aby následoval příkladu Konstantinova a obohatil římskou církev. První, kdo ji prokazatelně použil při nárokování nadvlády nad celou církví, byl papež Lev IX.(1049-1054) v dopise konstantinopolskému patriarchovi Michaelu Cærulariovi(1043-1059). Tedy mimo jiné na základě tohoto falešného dokumentu (který Cærularius po právu odmítl) došlo k odtržení Říma a latinských biskupů od jediné svaté katholické a apoštolské církve. Za falešnou ji považoval už v 15, stol. Mikuláš Kusánský(1401-1464) a kněz Lorenzo Valla(1406-1457), ale universálně byla nepravost Donace akceptována až v 17. stol.

Konstantinova donace byla později zahrnuta do souboru dalších falsifikátů, tzv. Falešné neboli Pseudoisidorovy dekretálie. Je to rozsáhlý soubor falešných papežských dopisů, přidaných ke starší sbírce authentické (tzv. Hispana Gallica Augustodunensis), dále zákony franckých vládců, kánony a pojednání o prvotní církvi. Soubor sestavil fiktivní author Isidor Mercator - pozor, nezaměňovat se sv. Isidorem Sevilským(56O-636) - jedná se ale velmi pravděpodobně o kollektivní dílo, které vzniklo snad v oblasti Remeše, zřejmě mezi lety 847-852, možná přímo v okolí arcibiskupa Hinkmara(845-882). Typicky propagandistická směs lží a pravd měla za účel vytvořit základy politických a majetkových práv episkopátu. Zároveň je patrná animosita vůči arcibiskupům a metropolitům. Papežové později (v boji o investituru) využili Dekretálie ke zdůvodnění vlastních nároků. A byl to opět v 15. stol. Mikuláš Kusánský, který si všiml některých bizzarních anachronismů a vyjádřil pochyby o pravosti Dekretálií. Od 19. stol. není pochyb o tom, že se jedná o podvrh.

Renée Martel - Viens changer ma vie

Paroles.

Jak se wikipedií šíří pitomosti

Kapitán ve svém pajánu na spiklenecké theorie použil nesmyslný tvar *qui bono. Zajímalo mne, kde ho vzal. Pravděpodobně na wiki, kam tento tvar zavlekl Jiří Janíček z německé jazykové verse. Do ní se dostal obvyklou cestou: Tuto pseudoinformaci tam vložil jakýsi Allegoriovič. Barbatus měl o ní pochybnosti, ale na základě wiki zdvořilosti ji neodstranil, jen zpochybnil.

Zajímavé je, že v anglické versi je správně uvedeno: „Qui bono (literally "who with good") is a common nonsensical Dog Latin misrendering.“ Není totiž jediného důvodu, proč by latina neměla vždy rozlišovat mezi cui [kují] – komu a qui [kví] – který. Proto je tato frase správně Cui bono? tedy Komu dobré? A pro všechny uživatele wiki je to poučení, že česká i německá verse jsou zcela nespolehlivé, na rozdíl od anglické.

Zase neposkvrněné početí

Problém militantních atheistů jako je Kapitán nebo Filip Tvrdý je v tom, že bojují se slaměnými panáky. Z nějakého neznámého důvodu je fascinuje zrození Panny Marie. Jenže na souloži sv. Jáchyma a sv. Anny nebylo nic zvláštního. Zvláštní byl pouze výsledek: z Boží milosti na rozdíl od ostatních lidí nebyla jejich dcera Marie při inkarnaci duše zatížena dědičným hříchem.

Chápu, že pro většinu atheistů je seznamování se s křesťanskými dogmaty utrpení, které jim nic nepřináší. Jenže pak holt nemohou s křesťany polemisovat, protože utrží leda ostudu. Domnívám se, že všem těm Kapitánům ve skutečnosti jde o panenské početí Ježíše Krista. Jenže tam není to slovo, které je tolik fascinuje: neposkvrněné. Ježíš jako Bůh samozřejmě dědičným hříchem zatížen nebyl z povahy věci. Na druhé straně, ani křesťané by neměli fušovat do věcí, kterým nerozumí. I kdyby Marie byla hermafrodit, samooplození je u vyšších živočichů vyloučeno, protože není možné mít zároveň funkční varlata i vaječníky.

Updated.

Hopsa pacholátka

Brusel ochránil svobodu projevu

Dobrá zpráva z Bruselu: „Evropská komise odmítla výzvu České republiky a dalších pěti členských států Evropské unie, aby urychleně připravila celoevropský zákaz popírání zločinů komunismu. Zdůvodnila to tím, že pro danou legislativní iniciativu nejsou v současnosti potřebné podmínky.“

Neuvěřitelně tristní je úroveň české politiky. Schwarzenberg přiznal, že to bylo od počátku pouhé plácnutí do vody: „Někdy člověk musí dělat i kroky, které spíše patří do demonstrativní roviny. Aby se něco pohnulo. Jak iniciativa dopadne, bylo jasné předem. Gesto mělo za cíl především připomenout, že na oběti komunistické totality se v Evropě často zapomíná.“ S lidskou svobodou se nezahrává, pane Schwarzenbergu.

Ringier v. Březina

Ústavní soud vydal usnesení, jímž odmítl ústavní stížnost společnosti Ringier ve věci konfliktu práva na soukromí a svobody projevu: usnesení ÚS Ringier v. Březina z 25. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 468/03, NALUS: 68285. Kromě „bleskové“ rychlosti ani rozhodnutí samotné není příliš kvalitní:

Z odůvodnění rozhodnutí soudů všech instancí je zřejmé, že obecné soudy si při projednávání posuzované věci byly vědomy konfliktu ústavně zaručených práv dle čl. 15 odst. 2 a čl. 17 s právem dle čl. 10 Listiny, zabývaly se možným omezením těchto práv (a to i ve vazbě na právní normy podústavní tato základní práva provádějící, tedy na příslušná ustanovení občanského zákoníku a trestního zákona). Důvodem ingerence Ústavního soudu by proto za této situace bylo pouze nedůvodné (svévolné) upřednostnění jednoho základního práva na úkor druhého; zasáhnout by Ústavní soud musel i tehdy, pokud by se obecné soudy dopustily omylu při hodnocení významu základního práva nebo svobody. Obdobnou metodu přezkumu ostatně používá i ESLP (srov. např. věc White proti Švédsku, 2006).

Ústavní soud v projednávané věci uzavírá, že neshledal závěry učiněné v napadených rozhodnutích jako závěry jednostranně upřednostňující jedno z dotčených základních práv, tj. obecné soudy při interpretaci mezí přiměřené kritiky nedaly neoprávněně přednost ochraně osobnostních práv před ochranou práva na svobodu projevu. Závěry plynoucí z hodnocení okolností konkrétního případu odrážející se v posouzení střetu dvou základních práv, tak jak jsou zřejmé z přijatých rozhodnutí, je třeba považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do kterého nemůže Ústavní soud zasahovat, neboť by tím zasahoval do pravomoci obecných soudů.

Rozhodnutí lze srovnat s rozsudkem v prakticky identické věci: Hustler Magazine v. Falwell, 485 US 46 (1988). SCOTUS měl rozhodování usnadněno tím, že v USA neházejí různé škodní nároky do jednoho pytle. Falwell žaloval tři:

1. neoprávněný zásah do soukromí,
2. nactiutrhání a
3. úmyslné způsobení citové újmy.

Zásah do soukromí byl natolik zjevný, že soudce nařídil porotě verdikt. Žaloba o nactiutrhání byla zamítnuta, protože parodie neobsahuje žádná fakta, tedy ani lži. Sporné bylo toliko úmyslné způsobení citové újmy. SCOTUS úmyslné způsobení citové újmy nepřiznal, protože Falwell byl veřejnou osobou:

In order to protect the free flow of ideas and opinions on matters of public interest and concern, the First and Fourteenth Amendments prohibit public figures and public officials from recovering damages for the tort of intentional infliction of emotional distress by reason of the publication of a caricature such as the ad parody at issue without showing in addition that the publication contains a false statement of fact which was made with "actual malice," i. e., with knowledge that the statement was false or with reckless disregard as to whether or not it was true.

Shození (whistleblowing)

S nynější affairou, jejímž protagonistou je Libor Michálek, do ČR plnou vahou vtrhl kalvinistický koncept whistleblowingu. Domnívám se, že v rámci jeho akulturace bychom ho měli i česky pojmenovat. Navrhuji neologism shození a whistleblowera překládat jako shazovač.

Prvním příkladem právního předpisu chránícího shazovače je Lloyd-La Follette Act (1912). Celá serie právních předpisů byla přijata v 70. letech. V ČR je pravním vacuum. Jasnou řečí mluví toliko trestní zákoník: neoznámení trestného činu (§ 168 TZ 1961, § 368 NTZ). Na rozdíl od § 168 odst. 2 TZ 1961 již NTZ nestanoví tvrdou oznamovací povinnost udat svého blízkého, pokud se dopustil vlastizrady (§ 91), rozvracení republiky (§ 92), teroru (§ 93), teroristického útoku (§ 95), záškodnictví (§ 96), sabotáže (§ 97), vyzvědačství (§ 105 odst. 2, 3 a 4), účasti na zločinném spolčení podle § 163a odst. 2 a 3 nebo genocidia (§ 259). Na druhou stranu, NTZ okruh zločinů, kde je povinnost udat, podstatně rozšiřuje:

TZ 1961

NTZ

trestný čin vlastizrady (§ 91), rozvracení republiky (§ 92), teroru (§ 93), teroristického útoku (§ 95), záškodnictví (§ 96), sabotáže (§ 97), vyzvědačství (§ 105 odst. 2, 3 a 4), ohrožení utajované informace (§ 106 a 107), porušování předpisů o nakládání s kontrolovaným zbožím a technologiemi (§ 124a,124b,124c), porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem (§ 124d, 124e, 124f), padělání a pozměňování peněz (§ 140), porušování mezinárodních sankcí (§ 171e), neoprávněného nakládání s osobními údaji (§ 178 odst. 3), účasti na zločinném spolčení (§ 163a odst. 2 a 3), obecného ohrožení podle § 179, ohrožení bezpečnosti vzdušného dopravního prostředku a civilního plavidla podle § 180a, zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny podle § 180c odst. 2, týrání svěřené osoby (§ 215), vraždy (§ 219), genocidia (§ 259) nebo používání zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§ 262)

trestný čin vraždy (§ 140), těžkého ublížení na zdraví (§ 145), mučení a jiného nelidského a krutého zacházení (§ 149), obchodování s lidmi (§ 168), zbavení osobní svobody (§ 170), braní rukojmí (§ 174), zneužití dítěte k výrobě pornografie (§ 193), týrání svěřené osoby (§ 198), padělání a pozměnění peněz (§ 233), neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku (§ 234), neoprávněné výroby peněz (§ 237), porušení předpisů o kontrole vývozu zboží a technologií dvojího užití (§ 262), porušení povinností při vývozu zboží a technologií dvojího užití (§ 263), provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence (§ 265), porušení povinnosti v souvislosti s vydáním povolení a licence pro zahraniční obchod s vojenským materiálem (§ 266), obecného ohrožení (§ 272), vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků (§ 280), nedovolené výroby a držení radioaktivní látky a vysoce nebezpečné látky (§ 281), nedovolené výroby a držení jaderného materiálu a zvláštního štěpného materiálu (§ 282), získání kontroly nad vzdušným dopravním prostředkem, civilním plavidlem a pevnou plošinou (§ 290), zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny (§ 292), vlastizrady (§ 309), rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312), sabotáže (§ 314), vyzvědačství (§ 316), ohrožení utajované informace (§ 317), válečné zrady (§ 320), přijetí úplatku (§ 331), podplacení (§ 332), účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 2 a 3, genocidia (§ 400), útoku proti lidskosti (§ 401), apartheidu a diskriminace skupiny lidí (§ 402), přípravy útočné války (§ 406), použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§ 411), válečné krutosti (§ 412), perzekuce obyvatelstva (§ 413), plenění v prostoru válečných operací (§ 414) nebo zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků podle § 415 odst. 3

Problém shazování je závažná morální otázka. V české mentalitě, která je svým původem katholická, je udavačství morálně nepřijatelné. A shazování je jen mírnější varianta téhož. Zeptal jsem se jednoho člověka, jehož morální názory vždy beru v potaz, protože je osvědčil svým vlastním životem. Podle jeho názoru má člověk ve vrcholné funkci (a nejen tam, samozřejmě) odolat pokušení sám – na vršku vždy fouká. Od toho je placen. Snaha za každou cenu potrestat pokušitele shozením je mravně pochybná a zavání vigilantismem.

Updated.