Když český prezident Václav Klaus argumentoval u Ústavního soudou ČR proti souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem, muselo mu být předem jasné, že soud rozhodne ve prospěch smlouvy.
Když britský historik David Irving žaloval Deborah Lipstadtovou, muselo mu být předem jasné, že nemá šanci zvítězit.
Když Ignác Pospíšil zahájil arbitráž u Arbitrážního výboru české Wikipedie, muselo mu být předem jasné, že prohraje a většina jeho požadavků bude odmítnuta.
Ani v jednom z výše uvedených případů není podstatné, zda měl dotyčný pravdu či nikoliv, ale to, čím zájmům jdou konkrétní rozhodovací instituce na ruku a jaké názory zastávají.
Přestože si prohry, navzdory siláckým řečem, musel být každý z těchto pánů vědom, tak do toho každý z nich šel. Proč? Chtěli upoutat pozornost a aspoň části veřejnosti představit své názory a dokázat jí, že pravda je na jejich straně. To je zcela legitimní a každému z nich se to více či méně podařilo.
Na druhou stranu každý z nich pak musí počítat s tím, že o nich jejich ideologičtí oponenti budou následně opakovaně tvrdit, že prohra před rozhodovacím orgánem znamená porážku jejich názoru, morální prohru či snad dokonce diskreditaci.
Ještě není rozhodnuto: zdá se, že aspoň formálně budou chtít Vrbovi jakousi symbolickou sankci (nebo spíš opatření) uložit – nesouhlasím ovšem s GP, že by Cinik mohl v arbitráží "zvítězit".
OdpovědětVymazatAHL71 srovnává nesrovnatelné.
OdpovědětVymazatZatímco Václav Klaus mohl legitimně očekávat, že ÚS vydá aspoň něco jako So lange, David Irving se stal obětí sebeklamu. Poctivě jsem si přečetl celý ten sáhodlouhý rozsudek (asi 230 stran) ve věci Irving v. Lipstadtová. Irvingův problém je, že má máslo na hlavě. Jeho nafouknutí počtu obětí v Drážďanech je neodpustitelné. Naproti tomu soudcovo odmítnutí kritiky kódových slov bylo zase psáno příliš à la thèse. Occamova břitva je tomuto rozhodnutí cizí. Bylo by velice zajímavé se kriticky zabývat popírači, kdyby nám stát nekompromisně nediktoval, co si máme myslet. Takhle nezbývá než vyklidit pole komickým hlasatelům PC, Věře Tydlitátové a Františku Kostlánovi.
A konečně Cynik. Myslím, že je mnohem větší pragmatik, než si myslíte. Celou tou šaškárnou bez většího úsilí dosáhl toho, že Okino ukončil jeho zablokování správcem Vrbou a ještě si mohl naprosto beztrestně sprostě zanadávat svým odpůrcům, např. mé maličkosti. Nicméně to bylo naposledy. Pokud ten gauner nedostane alespoň symbolický trest, utká se v arbitragi se mnou, tedy pokud tomu ArbCom pod nějakou formální záminkou opět nezabrání. Už mne nebaví se neustále doprošovat Mildy, aby mazal psychopatické Cynikovy výlevy, když mi není schopen ani odpovědět na e-mail.