Debata o
skandální 12. části Amidy sklouzla v metadebatu o tom, jak píšu. Bylo mi vyčteno, že nepíšu příliš holisticky, že pouze kommentuji jednotliviny. Ano, to je pravda a vůbec se za to nestydím. Abychom mohli vytvářet konstrukce musíme mít na čem stavět, mít solidní pramennou základnu, jinak jen reprodukujeme mýthy.
Další požadavek, který se často objevuje (zejména u p. Zemana) je ten, že bych měl psát vyváženě, tj. nejen o záporech, ale i kladech. Jenže já nepíšu vědeckou studii. Pouze svým kaménkem přispívám do obecné rozpravy. Ta je často poničena propagandou a vyvážený text nevznikne tak, že mechanicky spojím dvě propagandy do jednoho textu.
Nicméně jsem nyní dostal chuť napsat vyváženější text, a to o
fariseích (Φαρισαιος, פרושים). Až do povstání makabejských (167–160 př. n. l.) byl judaism poměrně tuctové náboženství. Výjimečný byl sice monotheism a babylónské zajetí (606–536 př. n. l.), nicméně hinduistický kathenotheism se od něj zase tolik neliší. Saducejský judaism byl skrznaskrz tradiční: Zvláštní kasta kněží přinášela Bohu zvířecí oběti.
Situace se mění za povstání
makabejských, což byl pokus vyrovnat židovství s výzvou
hellénismu. Konflikt začal politicky: Judea byla ve sféře zájmu jak egyptské ptolemaiovské říše, tak syrské seleukovské říše. V 60. letech byla Judea autonomní součástí seleukovské říše, která podporovala hellénisaci. V občanské válce mezi tradicionalistou Oniášem III. (חוניו) a jeho hellenistickým bratrem Jásonem (יסון) hellénisté prohráli, přestože Judea zůstala pod svrchovaností seleukovské říše.
Občanská válka měla plno zvratů. Během ní byl
veleknězem (כהן גדול) ustanoven proseleukovský héllenista
Jáchym (אלקימוס), ačkoliv neměl rodové předpoklady.
Oniášovci ztratili trpělivost a odešli do podzemí a do egyptského exilu, kde Oniáš IV. ustanovil alternativní chrám (zbořen v roce 73 n. l., současně s jerusalémským).
Hellénisté se však setkali s celonárodním odporem. Vítězná národní strana
Hašmoneovců Jidáše a Jonáthána Makabejského se během let 159–153 př. n. l. zkonsolidovala a obsadila úřad velekněze, ačkoliv k tomu stejně jako Jáchym neměla rodové předpoklady. Legitimisté („zbožní“) se s tím nesmířili a zůstali v podzemí i exilu. Jejich vůdcem byl neznámý Učitel spravedlnosti, velekněz v letech 159–153 př. n. l.
V roce 136 př. n. l. se zbožní rozpadli na dvě skupiny. První část zůstala v podzemí – essejci. Druhá část vedená „Mužem lži“ (essejské označení) se vrátila do společnosti – „oddělení“ (farisejové) a kritisovala vládnoucí hašmoneovské saduceje. Bývají označováni za „lidovou“ sektu (v protikladu k saducejské sektě establishmentu), ale to je nepřesné. Pod vlivem kommunismu si pod pojmem „lid“ představíme obvykle
plebs, nicméně fariseové byli především národním (
populus) hnutím, tj. celostním, neuznávájícím odlišnost establishmentu a ostatních.
Fariseové modernisovali židovskou theologii. Zrušili zvláštní kastu kněží (stejně jako v novověku protestanti) a vyhlásili všeobecné kněžství všech židů, což znamenalo, že všichni židé musí dodržovat
kašrut (כַּשְרוּת). Fariseové kritisovali imperiální politiku a nucenou konversi na judaism. Místo chrámu byla hlavní modlitebna (synogoga) s učitelem (rabínem); v protestantství analogicky s kazatelem. Fariesové byli odpůrci theokracie a trvali na oddělení světské a sakrální moci.
Ačkoliv zboření druhého chrámu (70 n. l.) je jistě mezník židovských dějin, jeho význam se přeceňuje. Pro židy bylo mnohem důležitější se vyrovnat s křesťanskou výzvou a teprve v letech 100–500 n. l. vzniká judaism v dnešní (orthodoxní) podobě. Židovství je tedy mladší než křesťanství.
Především zbořením druhého chrámu saduceové nezanikli. Byť bez opory v establishmentu trvali jako menšina dále a po roce 767 se změnili se Karaity. Židé nebyli z Judey vyhnáni Vespasiánem, ale až po Bar Kochbově povstání (132–135); ne přirozeně všichni. Centrem židovství se místo Jerusaléma stal Babylón v Mesopotámii a Tiberias v Galileji.